Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 6. kapitola

25.04.2012 (18:00) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 3804×

Nakonec se mi nepodařilo usnout. Byla jsem kvůli Stelle tak přetažená, že se mi nechtělo spát. Chtělo se mi řvát, jak jsem byla naštvaná. Zítra bude další těžký den, který bych chtěla přežít, a ani si na něj pořádně neodpočinu. Jaká smůla… Ještě začnu uvažovat o něčem, co by mi ani nechtělo přijít na mysl. Bohužel, už se tak stalo a já uvažovala o dnešním dnu.

O Stelle.

O Renée a Philovi.

O Edwardovi.

O svém otci…

Tohle mi zabere celou noc, ale co, musím si udělat pořádek v hlavě. Jistě ho budu v příštích dnech potřebovat, protože chování Phila se den za dnem zhoršuje, a já mám pocit, že to dopadne špatně, pokud to někomu brzo neřeknu. Což neřeknu, protože to sama sobě nedovolím. Nedovolím, aby kvůli mně a Philovi trpěli i ostatní. Tohle je jednoduše jen a jen můj problém, se kterým se musím vypořádat já. Třeba se ho časem nějak zbavím… Mohla bych ho zabít, i když pochybuju, že bych zrovna tohle uskutečnila. Je na mě příliš silný. Navíc, nerada bych zbytek svého mizerného života strávila někde ve vězení. I když bych se tam vlastně měla dobře. Nikdo by mě neobtěžoval, nechali by mě v klidu žít a ještě bych netrpěla hladem. Sice bych musela pracovat, ale to se mi nevyhne nikdy, takže to musím brát pozitivně. Vše je lepší než život, který teď žiju. Vše je lepší než Phil.

Nejlepší budoucnost by asi byla s Edwardem. Cítím, že právě on by mě mohl udělat šťastnou, ale asi jsem jediná. S trochou štěstí ke mně cítí kamarádství, protože se přece jen vůbec neznáme. Nemůže vědět, jestli to na něj jen nehraju a nevyžívám se v jeho soucitu.  Nemůže vědět, že taková bych nikdy nebyla a nemůže vědět dalších milion věcí, které se o mně nikdy nedozví. A ač bych mu je moc ráda řekla, nemůžu. Nemůžu se mu svěřit se všemi svými problémy, i když bych chtěla. Nemůžu, protože, protože tohle nemá důvod. Nemůžu se mu svěřit jen tak, co by si o mně pomyslel. Je to sice člověk, o kterém vím, že mě dokáže rozveselit, pokud jde o Phila, ale co to ostatní?

Prostě nemůžu a sama se s tím budu muset smířit. Jinak to nejde. Mé problémy zůstanou vždy skryty uvnitř mě, kde budou taktéž spalovat jen mě. A přestože budu nešťastná, mým štěstím bude, že lidi kolem mě nebudou muset trpět. Nebudu tak sobecká, abych jim kazila životy, i když bych někdy ráda. Někdy bych to chtěla vykřičet do světa a žadonit o pomoc všech, co by se nabídli. Pak mi dojde, jak bych jim ublížila a kolik by měli starostí s tím dostat Phila někam, kde by nemohl ubližovat.

A tak se radši stáhnu a budu dělat, že se nic neděje. Svého otce nechám v blahé nevědomosti, aby si žil krásný a spokojený život po boku své nové ženy a jejího syna. Určitě to jsou úžasní lidé, kteří nahradí Charliemu jeho bývalou rodinu. Nicole plně nahradí místo mé matky. A určitě bude lepší, chytřejší… To samé Mike. Myslím, že ten kluk bude úžasným synem, který mému otci splní jeho přání. Právě mít syna. Bude mít syna, který mu zároveň nahradí dceru. Díky nim nebude šťastný jen on, ale i já. Oni jsou pro něj začátkem nového - nutno podotknout jistě lepšího – života.

„Jo, tatínku, tak to má být… Ty budeš tím, kdo nakonec bude žít šťastně až do smrti a tvá dcera zřejmě umře vlastním neštěstím…“ Trpce jsem se zasmála. Bylo to pouhé konstatování, které bylo až příliš pravdivé. Bylo mi totiž jasné, že jinak to pro mě ani skončit nemůže. Na to byl můj život až moc ohavný a nesmyslný. Prostě a jednoduše to budu já…

Já a mnoho dalších dívek, které umřou rukama té zrůdy. Některé žalem a některé jeho silou. Vždyť bych se ani nedivila, kdyby je zabil. Nemohl by přece nic nechat náhodě, mohly by o něm říct policii, a to by pak měl po ptákách. A to myslím doslovně.

Zase jsem se znechuceně uchechtla. Jak dlouho budu ještě sužována těmito myšlenkami, než se mi konečně podaří usnout? Možná bych se o to měla více pokusit. Přetočila jsem se na druhý bok. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a zavřela oči. Nepočítala jsem s tím, že brzo usnu, ale stále jsem čekala…

×××

Opravdu jsem musela usnout, protože mě probudil hluk. Bylo jasné, že jsem toho moc nenaspala, ale i tak to byl pro mě jistý druh úspěchu, i kdy ani nevím proč… Prostě a jednoduše jsem usnula.

Trochu jsem zamrkala a konečně jsem se rozhlédla po místnosti. Nevěděla jsem, kolik je hodin - popravdě se mi to ani zjišťovat nechtělo - ale došlo mi, že příliš ne. Maximálně jedna hodina v noci. Ale bylo mi to jedno, chtěla jsem se jen zavrtat do peřin a spát dál. Nezajímal mě příchod těch dvou, pro mě to nic neznamená, tak ať potichu dojdou do své ložnice, a tam si celou noc dělají, co chtějí.

Zase jsem přestala vnímat okolí a ponořila se do vlastních a hlavně – možná - krásných snů…

Ozvalo se tiché klepání na dveře. Neodpověděla jsem, ani jsem přes svůj rychlý dech nemohla. Krčila jsem se v rohu svého pokoje. Takto jsem čekala na svůj konec…

Přicházel tiše, že jsem ho málem nezaslechla. Nejdřív otevření dveří a pak jedna noha… druhá… hlava… Bohužel, díky tmě jsem muži neviděla do tváře, ale tušila jsem, kdo to je.

Ten parchant utekl před spravedlností a teď se tu – po několika letech – ukáže, aby se mi pomstil za to, co jsem mu provedla. Z jeho pohledu jsem si odplatu jistě zasloužila, ale to, co provedl… Bylo správné, že jsem se s tím někomu svěřila, a to říkali i ostatní. Já jim začínala věřit.

Pomalu vkročil do pokoje a postavil se do měsíčního světla, které ozařovalo pokoj. Nejistě jsem na něj pohlédla. Nejdřív nohy, ruce a nakonec obličej. Vypadal klidně, jako by ho nic netrápilo, jako by nebyl naštvaný…

„Ahoj, Isabello, chyběla jsi mi, maličká,“ zašeptal do mrtvolného ticha – narušovaného jen mým splašeným dechem - a já se udivila nad jeho hlasem. Byl jako zvonečky, přesto, že jsem z něj cítila, že brzo přijde čas mé smrti.

„Ty mně ne!“ křikla jsem po něm roztřeseným hlasem. Byl tu, aby mě zabil, a já ho stejně pokoušela. Jaká troufalost! Teď už nebylo žádné šance, aby mě nechal jít.

„Isabello, Isabello, proč mi tohle děláš?“ Nevěděla jsem, o čem mluví, tak jsem byla zticha. „Proč mě nutíš, abych tě zabil?“ Teď už bylo jasné, o co šlo. Nasucho jsem polkla a rozhlédla se po místnosti. Byla to jen snaha o možnost případného úniku, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by mě uniknout nechal.

„Ne-nemusíš mě zabíjet. Chápu, že jsem tě asi naštvala, ale… Už jsi volný, můžeš žít a na mě zapomenout…“ Nevím, co mě to napadlo. Prostě jsem bojovala o holý život.

„Ty si to představuješ hrozně lehce! Takhle to nejde, zkus to pochopit. Teď tě prostě musím zabít, byť jen z principu,“ vysvětloval svou situaci, kterou jsem já prostě nějak nedokázala pochopit.

„Tak už mě zabij, ať to mám za sebou,“ zavrčela jsem a ošila se. I když byla smrt v mém osobním pekle to nejlepší řešení, nějak se mi do ní nechtělo.

„Víš, tak bys to měla zase příliš lehké a já chci, abys trpěla tak jako já. Abys pocítila, jaké to je, když ti vrazí někdo nůž do zad…“

„Já tě nezradila! To ty jsi mi celý život ubližoval a já měla právo tě udat!“ řvala jsem po něm, jako by ho mohl můj plamenný řev zastavit.

„A proto, ze stejného důvodu, tě můžu já teď zabít,“ zachechtal se. Teď jsem v jeho hlase poznávala toho starého Phila. Byl úplně stejný, přesto se tolik změnil, a já stále nevěděla v čem.

„Tak už to udělej, nebo se o to aspoň pokus! Nechci poslouchat jen prázdné kecy, prostě něco učiň!“ řvala jsem na něj stále v amoku. Propaloval mě svým pohledem a mně nedocházelo, že jsem se v té chvíli měla dívat pozorněji. Zaměřit se na jeho oči. Avšak v té době jsem to nemohla vědět…

Po chvíli spalujícího ticha začal kráčet po místnosti.

„Tak mě napadlo, Bello, že bych si tebou mohl zpříjemnit věčnost. Nezabil bych tě hned, ale zůstali bychom spolu. Navěky.“ Na poslední slovo dal velký důraz a já, ač jsem nevěděla proč a co jeho gesto mělo znamenat, jsem razantně zakroutila hlavou.

„Ne!“

„Jak myslíš, nedáváš mi jinou možnost.“ Trochu pozvedl svá ramena na znamení, že je mu to jedno, a pak zmizel. Nevěděla jsem, jak to udělal, jak tak rychle zmizel, nebo jestli tohle celé nebyla má halucinace. V třetí možnost jsem ale nikdy nevěřila. Navíc, nebyla jsem přece blázen!

Vstala jsem ze studené země a pozorně se rozhlédla. Pokud by tu byl, potřebovala bych trochu světla, abych ho mohla vidět.

„Jsem tu, pokud tě to zajímá…,“ ozvalo se od mé postele. Podívala jsem se tam. A opravdu, ležel tam s lhostejným výrazem ve tváři, který jasně dával najevo, jak ho celá situace dobře baví.

„Jak to děláš?“ Nemohla jsem tomu uvěřit, ptala jsem se na jednu z věcí, které byly jistě těmi nejdůležitějšími a nejnebezpečnějšími… Přesto se mi nechvěl hlas.

„Co myslíš?“ Dělal nechápavého, no jistě…

Pak zase zmizel a…

A objevil se přímo přede mnou, až jsem o kousek uskočila.

„Myslíš tohle, milá Bello?“ Udělal další krok vpřed a já – opět – ustoupila. Bylo jen otázkou času, kdy se má záda setkají se zdí.

„Jo, přesně tohle.“

„Tak to je jednoduché. Jsem jiný, rychlejší, silnější…“ Krutě se zasmál a pokračoval ve výčtu věcí, které dokázal. Nevěřila jsem tomu, bylo to jako z nějakého špatného filmu.

„Phile, víš, že já na vtipy moc nejsem, tak si to nech pro někoho, kdo ti uvěří, a řekni mi pravdu, co se to s tebou děje?“ Nechtěla jsem, ale můj hlas začínal být silně prosycen hysterií a vztekem. Tohle nebylo nic pro mě, ráda jsem všechno měla pod kontrolou a tohle mě vyloženě ničilo. Má nevědomost mě ničila.

„Ale tohle není vtip.“ Natáhl ruku a já jí neunikla - jako tenkrát. Pohladil mě po délce tváře a pokračoval dál až ke krku, kde se zastavil… Pak ke klíční kosti a dál, kde by se mě ani dotýkat neměl. Vedl svou ruku mezi mými prsy a pokračoval dále, dolů…

Nasucho jsem polkla, tohle nevypadalo dobře.

Jeho ruka zůstala na mém pásku.

„Víš, Bello, přes všechno, co jsi mi udělala, jsem na tebe nikdy nepřestal myslet, na to, co jsme spolu zažili. Na tu noc, kdy jsi svolila, abych si vzal tvé tělo,“ šeptal mi do ucha tyhle lži, kterým nemohl uvěřit snad nikdo. Nikdy jsem mu nic z toho nedovolila, vše si vzal. Vzal si mé tělo, bez mého dovolení…

„Není to tak a ty to víš,“ zaskuhrala jsem zděšením.

„Ale mohlo by,“ šeptal mi stále do ucha a přejel mi prstem po bříšku. Bylo to strašně nepříjemné, ale proti jeho síle jsem nic nezmohla.

V mnoha příbězích jsem vždy četla, že takové chvíle byly pro ženu výjimečné. V břiše jim poletovaly tisíce motýlků a jejich těla se chvěla vzrušením. Vyčkávaly na okamžik, až do nich muž jejich srdce vnikne a splní všechny jejich touhy. I ty nejtajnější. Já se tak ale vůbec necítila, jeho prsty mi naháněly strach a každý dotek, jenž mi věnoval, mě nerozpaloval, nýbrž způsoboval bolest. Ne fyzickou, na tu byl příliš jemný, ale tu psychickou. Dotýkal se mě muž, kterého jsem tolik nenáviděla, a proklínala ho jen za to, že vůbec žil.

Jeho ruka už vytahovala pásek z přezky. Byl obratný, stačil by mu jediný pohyb a já bych před ním stála úplně nahá. A teď místo toho, abych se mu snažila vykroutit, abych se snažila bojovat, jsem tam stála jako solný sloup a propalovala jeho prsty pohledem. Nevím, jestli jsem snad doufala, že můj pohled ho zastaví. Avšak pořád jsem jen stála a čekala… Snad na zázrak?

„Uvidíš, Bell, dnes to bude jiné,“ šeptal stále. „Dnes chci být jemný,“ uchechtl se vlastní poznámce, při které mi už rozepínal knoflík u kalhot.

Pomalu mě vedl k posteli a já stále kráčela za ním jako poslušné káčátko. Zatímco se uvnitř mě sváděl vnitřní boj, mé vnější já jen přihlíželo okolnímu dění a nezmohlo se ani na odpor, protože jsem mu to nemohla dovolit. Asi pud sebezáchovy. Třeba když mu dovolím toto, na mé zabití se potom už nezmůže. Užije si a nechá mě v klidu jít. Bez dalších událostí, které by zase daly do pohybu můj život.

„Phile, prosím.“ Poprvé jsem se mu postavila na odpor.

„O co prosíš, Isabello?“ Tak on si myslí, že po něm toužím? Jak může být tak naivní? Vždycky věděl, že se mi hnusí a nic bych s ním v životě neměla.

„Prosím o to, abys mě nechal, nechci to!“ Trochu jsem zvýšila hlas a dala důraz na každé své slovo.

„Bude se ti to líbit, opravdu,“ přesvědčoval mě – zbytečně - ale to on zřejmě nechápal. Stále si stál za svým a nechtěl ani připustit, že bych s jeho názorem jednoduše nesouhlasila.

Ani jsem si nevšimla a už jsem ležela na své měkké posteli, která byla v této situaci to nejhorší, co mě mohlo potkat. Po pár vteřinách, které jsem promarnila pouze tím, že jsem bezradně ležela na posteli, jsem si dokázala přiznat, že tahle situace bude bezradná, pokud okamžitě neuteču. Pokud se okamžitě nevzdálím od tohoto domu a od něj.

K mé smůle bylo pozdě. Sama jsem promarnila čas, který jsem mohla věnovat jeho útěku či něčemu tomu podobnému. Nemohla jsem utéct, byl u mě moc blízko a už chybělo jen málo k tomu, aby na mě nalehl celým svým tělem.

Dech se mi začal ještě více zrychlovat, hruď vzdouvat.

„Jsi tak nádherná… Řekl jsem ti to už někdy, Isabello?!“ Kladl pečlivý důraz na některá slova a přitom se mi díval do očí, nebo se o to snad pokoušel, protože já mu jeho pohled neopětovala. Svůj pohled jsem věnovala lustru, který visel na stropě, a modlila jsem se, aby tohle – kvůli mé hlouposti – skončilo rychle. Kdybych se jen bránila… Kdybych tam jen tak blbě nestála… Možná bych měla větší šanci na život.

Jeho prsty se zase daly do pohybu a tentokrát mi zajely pod tričko. Jeho prsty byly příšerně studené a já se otřásla. Tolik to studilo a já se navíc bála. Jen jsem se přerývavě nadechla a čekala, co nastane potom.

Ten led nepříjemně chladil mou pokožku a dostal se až k mé podprsence. Nepříjemné zjištění, když je váš otčím blízko vašeho těla a stačí opravdu jen okamžik, aby ho uviděl nahé. Mě už možná viděl, ale já netoužila po tom, abych si to musela zopakovat. Můj jediný sexuální zážitek byl příšerný. Neznala jsem jiné prsty než ty jeho a možná i proto ve mně sex nevzbuzoval to, co v ostatních dívkách mého věku. Já necítila vzrušení a spokojenost, cítila jsem bolest a strach. A dalších milion hnusných emocí, které chtěly jen jedno. Abych Phila okamžitě zneškodnila a já je konečně uposlechla…

Stačilo jen najít něco. Něco, co by mi pomohlo… Zběsile jsem se rozhlédla po místnosti a spatřila ji. Malá sklenice vody – položená na nočním stolku - která by byla normálně nepodstatná, ale teď se mi díky ní zrodil plán. Plán tak šílený, že byl jen těžko uskutečnitelný, že ho bylo potřeba vyzkoušet. Navíc, myslím, že se říká: Bojuj až do konce svého dechu… Nevím, jestli je to tak správně, ale já to hodlám uskutečnit, i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělám…

V sekundě, že by si toho obyčejný člověk nepovšiml, jsem popadla sklenici do ruky a prudce ho s ní udeřila do hlavy. Rozbila se o jeho hlavu, ale žádné zranění mu nezpůsobila, jen mně… Z mé ruky tekly potůčky…

Krve?!

Rychle jsem se posadila na své posteli a pozorovala svou ruku. Nebylo to moc zlé, ale střepy mi způsobily pár ran. Vytékala z nich krev a překvapivě mi nebylo momentálně blbě. Spíše mě zajímal stav pokoje.

To byl ten sen tak živý? Že se po mé posteli válely střepy ze sklenice a má ruka byla pořezaná. Ten sen byl příliš živý a já potřebovala zchladit. Můj dech se stále neuklidnil a já jsem byla celá zmáčená od potu. Stále jsem si opakovala, že to všechno byl jen špatný sen, který mě měl jen vystrašit. Nic hrozného, čeho bych se snad měla bát. To si musím hlavně pamatovat.

„Můžeš být ráda, že se to nestalo doopravdy. A snad taky nikdy nestane,“ přesvědčovala jsem se v duchu.

„Navíc by se tak určitě nikdy nechoval. Myslím, jak tvrdil. Nikdy by nechtěl být jemný.“ Další pravda, takové chování mi k Philovi nesedělo a hlavně mi to chování nesedělo ke mně.

Jak jsem mohla být tak blbá a jen vyčkávat, co dalšího mi ten neřád provede? Proč jsem prostě něco neudělala? Klidně se i nechala zabít?

Nechápala jsem se, tohle jsem jednoduše nebyla já…

„Bello, Bello, co jsi tím sledovala, že jsi tam jen tak stála?“ ptala jsem se sama sebe a přecházela po místnosti.

„Sama nevíš, co? Ještě navíc trpíš samomluvou…,“ odfrkla jsem si. „Myslím, že pro tebe bude nejlepší psychiatrická léčebna. Mříže na oknech a svěrací kazajka,“ uvažovala jsem. „Co na to řekneš, líbilo by se ti to?“

Rozešla jsem se směrem ke koupelně, kde jsem se chtěla trochu zkulturnit. Nebylo sice ráno, ale i tak nemusím vypadat, jako by mě právě přejel parní válec a sešrotovali.

Pomalu jsem vyšla ze dveří a tak, aby mě nikdo nezaslechl, jsem vešla do koupelny. Pomalu jsem zavřela dveře a okamžitě ze sebe shodila všechno oblečení. Chtěla jsem se osprchovat, což by mi mělo pomoct ze všeho nejvíc, ale nestihla jsem to.

Uslyšela jsem příšerný řev ozývající se ze spodního patra.

„Stanovili jsme si pravidla a ty je neustále porušuješ!“ ozýval se Philův hlas, který dorážel na mé ušní bubínky.

„Promiň, Phile, nechci, aby ses na mě zlobil,“ skuhrala má matka pisklavým hlasem a já bych se nedivila, kdyby před ním momentálně neklečela na kolenou.

„Pozdě! Tohle si ke mně jednoduše nesmíš dovolit! Pamatuj si to, ty jedna děvko! Já jsem tvůj pán, rozumíš?!“ Tohle bylo přes čáru, ale neodvažovala jsem se třeba jen dát o sobě vědět. Tenhle spor bych mezi nimi stejně nevyřešila a jen by to dopadlo zle, nejspíš pro mě.

„A-ano, jen mě, prosím, nebij, moc to bolí,“ vzlykala. Přestože si za to má matka mohla sama, litovala jsem ji. I ten nejnaivnější člověk si přece zaslouží štěstí a ne takové zacházení. Ne pohrdání. Moje matka si ale plně neuvědomovala, co jí její manžílek provádí. Určitě si myslela, že za vše může ona.

„O tom si promluvíme zítra, teď se zkus napravit. Jdu spát,“ oznámil a po chvíli se jeho těžkopádné kroky rozezněly po našich vrzavých schodech. Zadržela jsem dech a přitiskla se ke studené zdi. Co kdyby chtěl navštívit koupelnu?

Dorazil k poslednímu schodu a rozešel se chodbou. Šel pomalu dál a já ani nedýchala. Bylo to tak nejlepší, i když myslím, že jeden nádech či výdech by nezaznamenal, tedy aspoň myslím. A myslela jsem, dokud jsem tak neudělala. A možná to byla taky chyba, která mě mohla stát veškerou hrdost, kterou jsem kdy měla.

Jeho kroky se zastavily…

Před koupelnou…

Dnes bych vás chtěla poprosit, abyste se vyjádřili všichni. Je totiž jasné, že tahle scéna nebyla - alespoň pro mě - příliš typická. Tím myslím tu „sex“ scénu, jestli to někdo nepochopil... :D Takže budu za váš názor moc ráda - tohle jsem psala poprvé. ;)

A zároveň bych se vám chtěla omluvit. Nevím, kdy bude další kapitola, protože nemám zatím ani čárku. Zkusím sice dnes něco napsat, ale o víkendu nemám čas a pak to ještě musím poslat své korektorce, takže se předem omloufám, kdybyste čekali více jak pět dní. 

P.S. Edwardův pohled můžete očekávat někde kolem desáté kapitoly, už to mám naplánované. ;)*

Vilinka 

 A máme tu ještě jednu anketu...

Miniaplikace

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 6. kapitola: