Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 7. kapitola

02.05.2012 (09:45) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4138×

Mladá dívka stála uprostřed koupelny a její tvář okupoval zoufalý výraz. Stála tam, skoro bez pohybu, jako by na někoho čekala. Nebylo jasné na koho, vždyť byla úplně nahá a z ruky jí stále odkapávaly kapky krve, kterých se dosud nezbavila… Mohla čekat na svého přítele, nebo taky na nikoho. Jen vyčkávala a přemýšlela nad svým životem, o kterém nikdo nic nevěděl. Nikdo nic nevěděl o ní. O té holce, co neměla lehký život a její rodina jí ho jen ztěžovala. Dětství plné modřin, slz… Něco takového nezažíval každý druhý a nikdo nemohl říct, že se z toho dostane… Kdyby to tak bylo, stála by tam ta dívka s mrtvolným výrazem ve tváři? Čekala by na to, jestli jí její otčím ublíží? Možná, možná by přes všechno chtěla chránit svou rodinu, nechala by si ubližovat, aby oni byli šťastní a o jejím zmařeném životě nevěděli vůbec nic. Tak by to udělala ona… Isabella.

A teď, bez ohledu na to, jak moc jí její blbost ublíží, stojí tam a čeká. Čeká na něj, až konečně otevře dveře, sjede ji pohledem a splní to, co celý život s touto dívkou plánoval. A ať se jí to bude líbit, či ne, jemu to bude jedno. Jde mu jen o něj, vždycky šlo… Nikdo nebude ani doufat, že by se zrovna tento člověk změnil. Bylo to nemožné, takoví lidé se neměnili, leda tak k horšímu. Těžko posoudit, jestli to byl i tento případ… Je možné, že byl takový vždy. Už od útlého věku v něm byla pěstována nenávist, krutost a lhostejnost k druhým. Ať to bylo čímkoliv, spravit se to už nedá. Jediná její možnost na záchranu je to někomu říci. To je ale pouhá úvaha, ona bude vždy klást ostatní před sebe, a bude jí jedno, jak moc tím bude samotná trpět. Vždyť to jí bylo určeno. Aby upřednostňovala ostatní na úkor sebe…

Pomalu došel až k ní. Nestydatě si ji prohlížel. Věnoval pozornost každé její křivce. Chtěl dokonale znát to tělo, které za pár chvil s velkou radostí znesvětí. Které za chvíli připraví o jeho čistotu. O jediné, co jí ještě zůstalo…

„Isabello, co tu děláš?“ Byla to otázka, na kterou ve skutečnosti nechtěl znát odpověď. Bylo mu jedno, jestli mu odpoví nebo ne. Momentálně mu šlo jen o jedno, dostat se k ní co nejblíže.

Nasucho polkla…

„To tě nemusí zajímat, Phile. Vypadni.“ Přes všechnu bolest a strach mu nechtěla dovolit, aby si s ní dělal, co chtěl. Muselo jí ještě něco zbýt, když jí už vše vzal…

„Ale copak, copak?“ pronesl slizkým hlasem a zasmál se. „Že bys mě tu nechtěla, Isabello?!“ Zvýšil hlas při vyslovení jejího jména.

„Nechci tě tu, jsi mi odporný,“ řekla se značným odporem, jak ve slovech, tak ve tváři. Avšak přes to všechno moc dobře věděla, že nemá ani šanci uniknout. Proto to chtěla mít rychle za sebou. Aby jí už zbyly jen ty nechutné vzpomínky a doteky.

Zachvěla se odporem. Jeho ruka se dotkla jejího pasu.

„Ano, Isabello, tak se mi to líbí…“ Přiblížil se k jejímu uchu, které vzápětí skousl.

Bylo z něj cítit vzrušení, chtěl si užít. Chtěl si užít na úkor Isabelly, na úkor jejího mladého těla.

Myslel si, že ji to také vzrušuje. Že nemůže být bez jeho dotyků, bez jeho prstů, které přejížděly po celém jejím těle. Nejdéle se zdržel u prsou. Hrál si s nimi, laskal je… Bella jen vyčkávala, než to hrozné utrpení skončí a své znechucení si nechávala pro sebe. Nevěděla, jestli nebude lepší nechat se znásilnit, nebo zmlátit. Obě varianty byly hrozné, ale co bolelo míň? Obě varianty byly ponižující, ale která míň? Možná bylo lepší zažít tu bolest, jak do ní vchází, kterou v životě nepoznala, než tu, jak jeho ruka ovládá její tělo. Jak napřáhne svou ruku a udeří ji do obličeje, jak ji vezme a mrští s jejím tělem proti stolu…

Už si vybrala. Kdo ví, jestli správně, ale muselo to tak být. Radši pozná bolest nepoznanou, než tu druhou, kterou zná už dlouho. Už dlouho a každý den.

A tak se mu oddala, nechala mu své tělo, ať si dělá, co chce a sama to skoro nevnímala…

„Tak se mi líbíš. Jsi hodná, holčičko.“ Nezáleželo na tom, jak byly ty slova jemnější a tišší, stejně byly nechutné a opovrženíhodné… Co dělat? Vydržet. To si stále opakovala, aby měla alespoň nějakou naději, že tohle dokáže. Že nad tím člověkem nakonec vyzraje. Že ona bude ta, která se mu nakonec bude smát do tváře…

Bylo na tom člověku, na té zrůdě, na Philovi, vidět, že už to nevydrží. Že si už konečně chce užít, že chce okusit, jaké to je být v ní, i když to bude proti její vůli. Všechno mu bylo jedno, řídil se svým vzrušením a pudy, které mu jasně říkaly: „Vezmi si, co chceš a na nikoho se neohlížej…“ Hodně špatný přístup, ale pro násilníka nejspíš normální.

A tak si vzal, co chtěl… Kdyby to byla jiná slova, mohlo by to vypadat jako konec šťastné pohádky. Ale pro teď se tohle nestane. Pohádka není a ona se s tím musí taky smířit. Nechala ho dělat, co si umanul. Vysadil ji na kraj umyvadla, které dominovalo celé místnosti, a začal si pohrávat s jejím tělem. Neohlížel se na ni a ona jen s šokovaným výrazem sledovala jeho ruce, jak jí roztahují nohy od sebe - aby měl Phil lepší přístup tam, kam se vždy toužil dostat - a pak jednou rukou putoval přes stehno až k jejímu klínu. Isabellin dech se strachem zrychlil a stále hypnotizovala jeho prsty, jak se do ní snaží dostat. Nebylo to pro něj nic lehkého, nebyla tam dole dostatečně vlhká…

„Ale copak, Is? Nebraň se tomu, vím, že se ti to líbí…,“ osočoval ji, avšak zbytečně. Tohle se přece nemohlo líbit někomu. Něco, co si člověk vynutí…

„Ne.“ Zmohla se jen na toto krátké slovo, ale bylo v něm tolik odporu, že se nad tím musel minimálně pozastavit. A taky to udělal. Zarazil se uprostřed pohybu a zabodl do její tváře oči.

„Co jsi to řekla?“ Kladl důraz na každé slovo a drtil jí stehno, na kterém měl do nedávna položenou ruku. Svou bolest raději skryla a dělala, jako kdyby nebyla.

„Řekla jsem,“ trhavě se nadechla, „že se mi to nelíbí…“ Poté sklopila oči. Nechtěla sledovat jeho hněv, který s určitostí nastane. Vždyť mu právě odporovala a vyvrátila něco, co nemělo být vyvráceno. Avšak musela mu to říct.

Neřekl na to nic. Jen jí ještě víc roztáhl nohy. Bella se zapřela o umyvadlo. Věděla, že to brzy přijde, už neměl proč čekat, a ona nechtěla mít k tomu všemu ještě další zranění než to, co kvůli tomu zvířeti v něm bude mít. Zaslechla cinkání pásku. Neodvažovala se na něj ani podívat. Jen tam s roztaženýma nohama, přivřenýma očima, zrychleným dechem… Vyčkávala na nejhorší okamžik svého života. Na to, až ji zničí daleko víc, než doposud.

Netrvalo to dlouho. Po pár – skoro až moc rychlých – vteřinách, ji chytil za boky a prudce do ní vnikl. Bylo to příšerné, bolestivé, ponižující… Cítila, jak do ní proniká proti její vůli, jak se její tělo brání, ale on byl silnější a zarputile si bral vše, co chce, co kdy chtěl… Vůbec ho nezajímalo, jak moc ji to bolí, šlo pouze o jeho vlastní uspokojení, nic víc v tom nebylo a on to věděl. Prostě nehleděl na to, jak moc ubližuje té malé dívence, která se před ním div nesklonila na kolena.

Přirážel silněji a rychleji a jeho ruce putovaly všude po jejím drobném těle… Hnětl její prsa, ruce jí zaplétal do vlasů, za které ji silně tahal. Bolelo ji to a ona kňučela jak malinké štěňátko, kterému se ubližuje. Z očí jí tekly slzy v opravdu velkém množství a ona se to vše snažila vydržet. Nečekala, že to bude tak velká bolest, teď by se i nechala zmlátit. Necítila jen bolest fyzickou, kterou jí způsobovaly jeho prudké přírazy a ruce, které ochmatávaly její tělo. Cítila i tu psychickou. Cítila tu špínu, která zůstávala na jejím těle po jeho dotecích.

A pak najednou… konec. Jako by si jej vymodlila. Naposledy silně přirazil, naposledy vydechl z té slasti, kterou pocítil jen on a vystoupil z ní. Dál si jí nevšímal, bylo mu úplně jedno, co zažívá. S nezájmem o ni si zapínal kalhoty a teprve potom se na ni s uspokojivým výrazem podíval.

Po tom všem se svezla na zem, kde hlasitě vzlykala a poddala se svému zoufalství… Bohužel, nikdo jí to zřejmě nepřál. Nechtěl ji ještě nechat na pokoji.

„Vstaň!“ zavrčel. Ale ona ho neuposlechla, pouze seděla na zemi a utápěla se ve vlastní sebelítosti.

„Isabello, dělej! Postav se!“ Zvyšoval stále hlas a zohnul se k ní.

Nic nedělala, pouze pozorovala jeho tvář, jež ji s hraným zájmem pozorovala.

„J-já nemůžu,“ zachraptěla potichu a sklopila hlavu k zemi. Vlasy jí spadly do obličeje a přilepily se k jejím mokrým tvářím. Zoufalejší dívku snad nikdo nikdy neviděl.

„Tak ty nemůžeš…,“ zasmál se. „Já ti tedy pomůžu,“ dodal a prudce ji chytil za vlasy, za které ji vytáhl do stoje. Stále ji musel držet, jinak by se jí zřejmě podlomila kolena. A přestože ji to hrozně bolelo, opět na sobě nedala nic znát a jen čekala, co udělá v dalším okamžiku…

Co napsat? Asi to, že tahle kapitola, kde hrál hlavní roli sex, byla moje úplně první. A přestože už na ni pár názorů mám, chtěla bych, abyste se vyjádřili i vy. Doufám tedy, že si na nějaké to slovíčko čas najdete, nebo aspoň smajlíka. Myslím, že tolik nežádám... ;)

Kapitolu bych chtěla venovat lolalitě. Kdybys mě nepřemluvila, tak až doteď nevím, že něco takového vůbec dokážu napsat. ♥

Dále bych ji chtěla věnovat kajce007. Nevím, jestli sis tuhle kapitolu otevřela, každopádně si opravdu moc cením tvé kritiky. ♥♥

Vyhodnocení ankety u minulé kapitoly:

Myslím, že je jasné, jak skončí povídka... I když jsem se celkem divila, že dá víc lidí přednost SE, než HE byť s Mikem. Ale je to vaše věc, stejně bude s Edwardem, tak co. :)

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 7. kapitola: