Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest ve jménu lásky - 8. kapitola - Tak krásná!

26.11.2012 (19:15) • Moon • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1765×

Pohled Edwarda

„Edwarde,“ vydechla těžce. Její oči mi napovídaly, že má strach. Bello, lásko, jak moc jsem ti ublížil, jak málo jsem tě chránil? Potlačil jsem zavrčení, které se mi dralo přes zuby. Potřebovala mě.

„Jsem u tebe,“ zašeptal jsem jí a chytil její ruku do dlaní. „Tak mě nesmíš opustit, rozumíš mi?“

V jejích očích se zaleskly slzy, které jí pomalu začaly padat na zlatavý polštář. Jinou odpověď jsem nedostal. Pořádně jsem ji zabalil do přikrývky a přitisknul jsem si ji k sobě. Byla to ta chvíle, kdy si uvědomujete, že to, co je vám nejdražší, rychle ztrácíte. Podívala se mi do očí a pohladila mě po tváři, její vůně mě trochu uchlácholila.

„Miluju tě,“ řekla. „Ani nevíš, jak moc.“ Stáhla svou ruku a opřela ji o mou hruď.

„Taky tě miluju, lásko.“ Něžně jsem ji políbil na rty, pak zavřela oči, schoulila se mi do náruče a usnula. Bylo na ní vidět, že jí je o něco málo lépe. Zdálo se, že antibiotika působila, dýchala klidně a vyrovnaně. Ale ani zdaleka jsme neměli vyhráno. Bylo taky dost zřejmé, že tuhle překážku prostě nezvládne překročit.

Celou noc jsem z ní nespustil oči a pořád jsem ji k sobě tisknul. Uklidňoval mě její dech, její přítomnost, její doteky a slova. Carlisle jakoby nikdy neřekl, že jí zbývá poslední noc. Byl jsem až příliš klidný, než aby někdo poznal, že moje Bella má každou chvíli zemřít. Takové ticho před bouří.

Nad ránem jsem konečně uslyšel kroky, vraceli se. Zdálo se, že o bitvě jsem už stačil pochytit všechno. Leah a Irina zemřely, obou mi bylo moc líto, ale v tu chvíli mi stačilo, že úmluva je zase obnovena a mojí Belle už nikdo nechce ublížit. Na ostatní věci budu mít ještě spoustu času, ale Bella měla poslední šanci.

Carlisle během další minuty zaklepal na dveře mého pokoje a vstoupil. Vstal jsem, bylo tak těžké přestat se jí dotýkat, vzdálit se. Otočil jsem se ke Carlisleovi, jeho myšlenky mi oznamovaly, co se stalo dnes v noci v lese. To už jsem ale všechno věděl, nic pro mě nebylo nové.

„Edwarde!“ objal mě. Rosalie mu řekla, že jsem se rozhodnul ještě Bellu nechat odpočívat, nesouhlasil, ale taky věděl, že si stejně nepřipustím, že by to tak mělo být.

„Carlisle, já jsem to prostě nemohl udělat.“ Čekal jsem, že mi to bude vymlouvat, ale naopak se zatvářil velice soucitně.

„Já vím,“ přikývnul. „Pomůžu ti, s čímkoliv bude třeba.“

„Děkuju.“ Carlisleova pomoc bude moc důležitá. Byl jsem rád, že se se mnou nepře. Zatvářil se povzbudivě. Povzdechl jsem si, o jejím stavu jsem už nechtěl ani slyšet. „Dal jsem jí antibiotika, ošetřil rány. Spí už dlouho, tep má v pořádku a dýchá se jí lépe. Věřím, že to zvládne.“ Carlisle se usmál a přátelsky mě objal. Věřil mi a beze slov odešel.

Bella bez větších komplikací dožila rána a celý další den skoro prospala. Několikrát jsem ji musel probudit, aby se napila, vzala si další dávku antibiotik a znovu si obvázala rány. Rosalie mi se vším pomáhala.

Carlisle uznal, že Bellino srdce je hodně silné, a bylo mu líto, že jeho první diagnóza nebyla správná. Alice, Jasper a Emmett vyrazili na lov. Esmé, Carlisle a Rosalie na noc zůstali. Cítil jsem, že porod se blíží. Ten den utekl až příliš rychle na to, aby se něco stačilo změnit, ale noc začala ubíhat pomaleji.

Její poklidný spánek nad ránem přerušil zlý sen. Potom odmítala usnout, Renesmé byla neklidná.

„Bello, uklidni se,“ zašeptal jsem a položil jí dlaň na tvář. Vzhlédla a podívala se mi do očí.

„Už nemůžu usnout,“ pověděla mi zoufale. Viděl jsem, že je pořád unavená, každá minuta spánku by jí pomohla.

„Zůstanu u tebe,“ slíbil jsem a přitiskl jsem si ji pevněji k sobě. Snažila se, ale už neusnula. Naopak to bylo ještě horší, byla nervózní a její srdce slabě, ale rychle tlouklo.

„Bello?“ pohladil jsem ji, když se její tvář zkroutila a ona bolestně vykřikla. „Jsi v pořádku?“ Ale ona neodpověděla. Ztuhnul jsem, zaposlouchal jsem se do myšlenek Renesmé a hned mi bylo jasné, co se děje. Moje Bella... rodila.

„Pořád mě poslouchej, rozumíš, teď nesmíš zavřít oči,“ prosil jsem a opatrně jsem ji vzal do náruče. „Nedovolím, aby se ti něco stalo, pamatuješ?“ věnoval jsem jí dlouhý pohled a polibek do vlasů. „Carlisle!“ zavolal jsem. Vyběhl jsem schody a položil Bellu na připravené místo.

 „Co se děje?!“ ptal se Carlisle, odpovídat jsem nemusel. Esmé a Rosalie přiběhly a poslouchaly pokyny od Carlislea. Vypadali, že ví, co mají dělat, a chtěl, abych se postaral o Bellinu pozornost.

Chtěl jsem ji uklidnit, ale byl jsem na tom podobně jako ona. Trvalo mi pár sekund, než jsem si uvědomil, že jsme spolu dnes v noci možná strávili poslední chvíle, poslední hodiny jejího života. Renesmé se probouzela k životu a já věděl, že to je okamžik pravdy.

„Edwarde!“ zakvílela. Chytil jsem ji za ruku. „Aááá!“ zakřičela. Nemohl jsem ten křik vydržet, ale nemohl jsem jí dát něco na bolest, taky by se vůbec nemusela probudit. Ztrácel jsem ji, pod vlastníma rukama, vlastní vinou. Pokud to nepřežije, jak s tím budu žít?

„Edwarde, jestli to má přežít, tak nesmí ztratit moc krve, jedině tak má šanci,“ řekl Carlisle, když vyhodnotil situaci. Sice jsem nevěděl, jak to chce udělat, ale jenom jsem přikývl. Musel jsem prostě věřit, že to zvládne.

„Šššš, Bello, nadechni se,“ řekl jsem jí. Pevně mi stiskla ruku. Lapala po dechu. „Bello!“ zavrčel jsem. „No tak! Buď silná!“

Pohled Belly

Moje tělo se zmítalo v bolesti, která tříštila poslední kusy mé naděje, kterou mi dával Edward. Větší temnota mě pohlcovala a svět se začal ztrácet. Edwardův hlas začal křičet moje jméno a to mě trochu probralo, ale bolest se ve velké vlně vrátila zpět.

„Dostaň ji ven!“ zakřičela jsem na Edwarda. Proč to ještě neudělal?

Velké šero pokrylo ostré světlo, které prozářilo místnost, stejně jako nová bolest, která mě chladně bodla do mého žaludku. Instinktivně jsem se snažila chránit své bříško, moje dítě, moji maličkou. Ale byla jsem slabá. Bolest zase zmizela, nebo jsem si na ni zvykla, držela jsem ji dál od mé mysli. Moje miminko… no tak, zachraňte ho.

„Zůstaň se mnou, Bello! Slyšíš mě?  Zůstaň. Nesmíš mě opustit. Udrž své srdce v chodu!“ Samozřejmě, že jsem mu to chtěla říct. Samozřejmě, že jsem chtěla udržet své srdce v chodu. Copak jsem mu to neslíbila? Pokusila jsem se své srdce najít a snažila jsem se ho cítit, ale byla jsem moc ochromená tou temnotou, moc vysílená.

„Renesmé,“ zašeptal Edward. Otevřela jsem oči. Její drobná tvář byla tak dokonalá, nádherná. Ohromilo mě to. Byla neuvěřitelná. Edward mi ji podával.

„Renesmé,“ zašeptala jsem. „Tak krásná!“ Položila hlavičku na mou hruď, cítila jsem její teplo. Potom se najednou ostrá bolest vrátila, ale byl to jen zlomek toho, co jsem cítila před tím. A pak byla pryč.

Ne! Chtěla jsem zakřičet. Vraťte mi ji! Ale byla jsem už moc slabá.

Bylo to tak vyčerpávající bojovat proti tmě. Věděla jsem, že bude mnohem jednoduší nechat bolest, aby mě stáhla dolů. Na místo, kde není žádná bolest, únava, obavy ani strach.

Pokud bych bojovala jen kvůli sobě, nebyla bych schopná bojovat dlouho. Byla jsem jenom člověk s normální lidskou silou. Ale to jestli přežiju, nezáleželo na mně. Pro mě by bylo jednodušší nechat tu nicotu, aby mě vymazala. Jenomže kdybych to udělala, ublížila bych jim.

Edwardovi. Edward, naše životy byly úzce spojeny. Ublížíš jednomu a zničíš oba. A svět bez Edwarda by byl absolutně bezvýznamný. Edward musel existovat, byl pro mě vším. I když ze všeho nejvíc pravou láskou.

A Jacob. Ten, kdo se se mnou loučil znovu a znovu, ale přesto se ke mně stále vracel, když jsem ho potřebovala. Ano, zradil mě a já mu to ani neměla čas odpustit, ale pořád pro mě byl důležitý. Jak moc mu teď ublížím? Možná tou nejhorší cestou, že jediné, o co mě prosil, mu nesplním.

Snažila jsem se tu nicotu držet dál od sebe. Nepokoušela jsem se ji úplně porazit, jenom jsem se snažila, aby mě úplně nepohltila. Bylo to něco jako vzor mého života. Nikdy jsem nebyla dost silná, abych se vypořádala s věcmi mimo mou kontrolu.  Zaútočit na nepřítele, nebo mu utéct, abych se ochránila před bolestí, to jsem nikdy nedělala. Raději jsem trpěla.

Vždy lidská a slabá, jediná věc, kterou jsem byla schopná udělat, bylo nechat problémy, aby mě zraňovaly. Trpět proto, aby statní byli šťastní a zdraví. Vždy, když se mi postavila do cesty překážka, jsem dobrovolně prožívala utrpení, bolest ve jménu lásky.

Vydržet. Přežít. Nedokázala jsem si vybavit Edwarda. Jacoba, Alice, Rosalie, Carlislea, Emmetta, Jaspera, Esmé ani Charlieho. Nic. Všechno se ztrácelo.

Děsilo mě to, ale přemýšlela jsem nad tím, že už je asi moc pozdě. Cítila jsem se, jako bych uklouzla a neměla se čeho chytit a nebyl ani někdo, kdo by mě před pádem zachránil.

Ne! Tohle musím přežít! Edwarda to tolik zraní. Edwarde!

A potom, když už jsem nevěřila, jsem najednou něco pocítila. Představila jsem si, že moje tělo je znovu zdravé. A moje Renesmé, moje maličká šťouchalka je se mnou.

Autor: Moon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest ve jménu lásky - 8. kapitola - Tak krásná!: