Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest ve jménu lásky - 6. kapitola - Málem na dně

02.09.2012 (19:15) • Moon • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1655×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled Belly

Bolest, jak ji popsat? Taková, která vás vytrhuje z reality. Víte, že jediným vysvobozením je konec, proto toužíte po vlastní smrti.

Ale já jsem netoužila po konci, nemohla jsem dopustit, aby se Edwardovo dítě nenarodilo. Nemohla jsem přestat bojovat. Zvláštní a pošetilé, ale myslím, že bojovat bez sebemenší šance vyžaduje odvahu.

Otevřela jsem oči, nic se neměnilo, pořád jsem ležela na stejné pohovce, ve stejné místnosti, Jacob pořád seděl na svém místě schoulený do klubíčka. Měnil se jen můj stav k horšímu a to každou sekundou. Pohlédla jsem na okno, venku se stmívalo. Bylo jasno a zapadající slunce obarvovalo mráčky na oranžovou, zlatou a růžovou. Kéž bych mohla vidět i zapadající kotouč slunce a zahřát se v jeho jasných barvách, ale nemohla jsem se už skoro ani posadit.

Bylo jasné, že tohle jsem nemohla zvládnout bez pomoci. Nejhorší na tom bylo, že můj nejlepší přítel byl u mě, ale jen přihlížel. Mlčky pozoroval, jak umírám. Ubližovalo mi to víc, než kdyby na mě křičel.

Nedalo mi to a jednou jsem ho tak dlouho probodávala pohledem, až se mi konečně podíval do očí, chvilku jsme na sebe jen tak zírali. Zajímalo mě, co si myslí, a tak jsem si to představila. Po chvíli jsem ale vyčerpáním upadla do té bolestné tmy.

„Nedělej to!“ plakala jsem. „Prosím, Jacobe,“ vzlykala jsem. Bylo mu to jedno. Moje naděje se ztrácely, ale řekla jsem si, že když budu silná, Edward mě stihne najít a já tak naposledy uvidím jeho tvář.

Absolutně jsem neměla sílu křičet, neměla jsem už ani co plakat, skoro jsem ani nemohla stát, zase jsem padala do mdlob. Jacob mě nezachytil.

„Sbohem, Bello.“ řekl tiše a chystal se proměnit.

„Edwarde!“ zašeptala jsem.

Byly to hrozné sny, to ano, ale nikdy ne pravdivé. Jacob se evidentně pral sám se sebou, pořád jsem věřila, že mu nějaká vnitřní síla brání, aby mi ubližoval.

Znovu ubíhaly dny, hodiny, možná týdny a já skoro nic nevnímala. Bylo mi zase o něco hůř, vykašlávala jsem hlen a plíce mě pálily, nemohla jsem ani pořádně dýchat. Bála jsem se, opravdu jsem se bála. Moje miminko bylo stejně neklidné jako já. Neměla jsem už ani sílu ho utěšovat.

Zase jsem měla ten pocit, jako bych se topila v hlubokém tmavém oceánu. Znovu a znovu jsem bojovala o další nadechnutí, znovu se mě vlna pokusila strhnout na dno. Nebyl to sen, jenom moje verze reality, moje představivost. Vysílená a v beznaději jsem toho moc nedokázala.

Jednou v noci se něco změnilo, konečně. Bylo pro mě snadné vycítit, že něco je jinak. Už mi nebyla taková zima a někdo mě… táhl k hladině. Už jsem neležela na pohovce, někdo mě nesl, bylo mi teplo a příjemně. Ten někdo něco říkal, ale nerozuměla jsem. Nemohla jsem otevřít oči, jen jsem se snažila vnímat, co se děje.

„Jacobe?“ vydechla jsem, ale potom mnou projela ostrá bolest v bříšku. Vlna do mě narazila a stáhla mě pod hladinu, narazila se mnou na příboj skal. Něco se velmi rychle seběhlo, protože jsem znovu slyšela hlasy. Ale byla jsem pod hladinou a nerozuměla jsem jim.

„Vydrž,“ zašeptal mi známý hlas. Trochu mě nakoplo, že je Jake zase na mojí straně a moje lhostejnost šla na chvíli stranou. Rozhodla jsem se bojovat s proudem a vyškrábala jsem se na útes.

Pomalu jsem se posadila, byla jsem na pohovce a při vědomí. Slyšela jsem samé vrčení a trhání, venku asi došlo k bitce. Vzpomněla jsem si, co mi Jacob říkal.

„Bude to dobré,“ špitla jsem a pohladila jsem svoje bříško.

Najednou se dveře chaty s hlasitým bouchnutím rozletěly a dovnitř vběhl rozzuřený černý vlk, vylekalo mě to a moje snaha uklidnit Renesmé byla pryč.

Sam mě probodával pohledem a blížil se k nám pomalým plíživým krokem. Na tu noc, kdy mě Jacob unesl, se zapomenout nedalo, ani na to, jak mi vysvětlil, proč se mě smečka snaží zabít a on je v jejím čele. Takže mi bylo jasné, že Sam to vzal do vlastních rukou a jde to ukončit.

„Ne,“ vzlykla jsem. Vůbec na to nedbal a pokračoval. Rychle si se mnou poradil a já jsem ležela na zemi. Přitisknul si mě tam tlapou. Nemohla jsem dýchat, z posledních sil jsem položila ruce na bříško, abych chránila Renesmé. Potom mě proud znovu stáhnul. Tentokrát skoro na dno. Jak mi docházel vzduch, ozval se ten nejkrásnější hlas.

Ostrá bolest z bříška mě vynesla téměř nad hladinu, ale pořád jsem nemohla dýchat, pořád jsem nemohla otevřít oči. Přes tu tenkou vrstvu vody, přes kterou už jsem se nemohla dostat, jsem slyšela ten krásný hlas a další zavrčení.

„Ach ne, Bello!“ zakřičel, ale nebyl u mě, pořád se mě nedotýkal, křičel na mě z dálky. Po malé chvíli mě konečně vytáhnul na břeh, ale pořád to nestačilo, potřebovala jsem dýchat.

„Bello,“ řekl zmučeně. Cítila jsem jeho chladné ruce na tváři.

„No tak, lásko! Prosím tě, otevři oči! Bello, prosím!“ zavzlykal. Chtěla jsem se probrat, ale nešlo to, ani jsem nemohla najít rty.

„Jsem tady, slyšíš mě?“ Ano, ano, slyším tě moc dobře! Pak mluvil i někdo další, ale rozuměla jsem jen Edwardovi. Nakonec mě posadil a já jsem mohla otevřít oči. Začala jsem zvracet a pak jsem se mohla zhluboka nadechnout.

„Edwarde,“ řekla jsem šťastná, že jsem konečně našla rty a můžu být u něj. Spadla jsem mu zpátky do náruče, měl mě položenou na klíně a kolébal mě.

„Jsem tady. Snaž se dýchat,“ utěšoval mě.

„Měla by se pokusit napít,“ ozval se Carlisle a podal mi z tašky láhev s krví.

„Nemůžu…“ snažila jsem se říct.

„Jenom to musíš zkusit.“ Měla jsem, ale ta spalující bolest mi nedělala dobře, nedokázala bych se napít.

„Ty to nechápeš,“ zavrtěla jsem hlavou. „Bolí mě hrudník, pálí…“

„Carlisle? Co se děje?“ zamračil se, jeho hlas znovu ovládla panika.

„Nechci lhát, ale mám obavy, že…“ pokračoval Carlisle metodickým hlasem. Já ale nemohla přinutit oči, aby zůstaly otevřené. Usnula jsem na Edwardově hrudi a snažila jsem se zhluboka dýchat.

Nic se mi nezdálo, spala jsem bez jakéhokoliv strachu nebo nejistoty. Cítila jsem, jak se mě někdo dotýká, ale ani to mě nerušilo. Probudilo mě až jeho bolestné zašeptání mého jména, tak zoufalé a plné strachu, to jsem nemohla neslyšet.

Chtěla jsem ho ujistit, že jsem v pořádku, ale byla jsem zmatená, a tak jsem si to rozmyslela, navíc jsem neměla ani otevřené oči. Překvapilo mě, když mě pohladil po hřbetu ruky a propletl naše prsty. Zachvěla jsem se. Slyšela jsem, jak se usmál.

„Edwarde?“ zašeptala jsem, chtěla jsem slyšet jeho hlas.

„Jsem tady,“ ujistil mě, už to znovu znělo zoufale. Natáhla jsem ruku, potřebovala jsem se dotknout jeho obličeje. Brzy pochopil, o co mi opravdu jde, a políbil mě. Přitulila jsem se na jeho hruď, teď jsem mohla otevřít oči.

Byla tma, pomalu jsem začínala rozpoznávat obrys mé ruky, která se opírala o jeho tělo. Skláněl se nade mnou a pozoroval, jak se probírám.

Potom jsem se všimla světla za jeho hlavou. Na nočním stolku stála lampička a vrhala příjemné slabé světlo na zbytek místnosti. Záře se odrážela od zlatavého povlečení teplé přikrývky, do které mě Edward zabalil. Rychle jsem poznala, že jsme v jeho pokoji.

„Bello?“ ptal se starostlivě. Otočila jsem lehce hlavu. Zavrtěl hlavou a políbil mě do vlasů. Uvědomila jsem si, že jsem naživu.

„Edwarde, je mi to tak líto!“

„Pšššš,“ tišil mě. „Zůstaň v klidu.“

„Pojď, posaď se,“ řekl a podepřel mě, o chvilku později jsem se už mohla pohodlně opřít o polštáře, které mi dal za záda. Usadil mě a zmizel, všimla jsem si průhledných hadiček, které se mi kroutily po rukách. Brzy se vrátil a mlčky mi podával kelímek s krví, bez rozmyslu jsem pila další kelímky, nepočítala jsem je.

Když jsem dopila poslední, podal mi ještě sklenici vody. Vypila jsem všechno, takovou žízeň jsem snad ani nečekala. Edward věnoval další půl hodinu desinfikování mých ran a zapojování různých hadiček. Celou tu dobu si jen pro sebe něco nazlobeně mumlal.

„Co se stalo?“ Nemohla jsem se jasně rozpomenout.

„Zase jsem málem přišel pozdě,“ šeptal zmučeným hlasem.

„Je to moje vina. Neměla jsem… mu věřit,“ omlouvala jsem se. Pravda byla tak tíživá: Jacob mě zradil.

„Ne,“ zavrčel. „Ty za nic nemůžeš. To já…“

„Nech toho,“ zastavila jsem ho. „Raději mi řekni, co se stalo.“ Ten pohled jsem znala, moc bolestný a moc zoufalý na to, abych se tím měla trápit i já, ale já jsem měla právo vědět, co je se mnou a s mým dítětem, i kdyby to mělo být to nejhorší.

„Bello…“ začal znovu.

„Prosím!“ Zamračil se, ale usoudil, že mi to stejně musí říct. „Jak špatně na tom jsem?“ Povzdechl si.

„Máš spoustu zlomených žeber, nalomené zápěstí, pár tržných ran na hlavě, škrábance na rukách, tvoje tělo je dehydrované a bez živin, měla jsi otřes mozku, Renesmé je vystrašená, ale v pořádku. K tomu všemu jsi ještě hodně nemocná. Máš zápal plic. No… vlastně jsi tak slabá, že Carlisle ti nedával ani jeden den.“ Mluvil rychle, nestíhala jsem si vzpomenout, jak jsem ke všem těm ranám přišla. Jeho hlas byl pořád stejně zmučený, nesmířený.

Viděla jsem tu lítost v jeho očích, litoval, že mi to pověděl. Trochu jsem přikývla, ale k ničemu jinému jsem se nezmohla.

„A ostatní?“ zeptala jsem se po chvilce ticha.

„Jsou venku. Snaží se chránit dům. Tanya a její smečka nám přijeli pomoc. Jacob už je taky na naší straně a doufá, že mu to odpustíš.“ Zdálo se, že víc mi neřekne. Vzal injekční stříkačku připravenou na nočním stolku. Vylekalo mě to.

„Jen klid, Bello, hned to bude,“ zašeptal. Vzal mi ruku za zápěstí, zavřela jsem oči a bylo to rychle za mnou, přesně, jak říkal.

„Co to bylo?“ vypadlo ze mě.

„Antibiotika,“ odpověděl klidně. „Teď je čas spát,“ zašeptal.

„Ne, bojím se. Edwarde, já… chci, abys dostal Renesmé ven, co když potom bude pozdě!“

„Bello! Slibuju, že odteď mě už od tebe nic ani nikdo nedostane. Počkáme do zítřka, budeš silnější. Slibuju.“ Trochu mě to uklidnilo. Schoulila jsem se k němu do náruče a brzo jsem usnula. „Miluju tě,“ zašeptal zoufalým hlasem, to bylo poslední, co jsem slyšela.

Prosím o vaše názory! Smutně koukám... :)

Autor: Moon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest ve jménu lásky - 6. kapitola - Málem na dně: