Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest ve jménu lásky - 4. kapitola - Plán

05.03.2012 (09:00) • Moon • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1454×

Pohled Rosalie

Dívala jsem se, jak mechem porostlými stromy prosvítají první paprsky vycházejícího slunce. Vše vypadalo normálně, poklidně a běžně, ale bylo to už druhé ráno, které jsme s Edwardem prožili jinak. Smutně jsem si povzdechla, byl to už den a my jsme Bellu pořád nebyli schopni přinést zpátky, neměli jsme ani pořádný plán, dokonce jsme ani nevěděli, jak na tom Bella vlastně je.

Ubíhaly další vteřiny, minuty, hodiny a její stav se mohl každou chvíli změnit. Co když už zemřela? Co když se její dcera nikdy nenarodí? Je to moje vina, nikdy jsem od ní neměla odcházet! Jestli Bella s Renesmé zemřou, přísahám, že si to budu navždy vyčítat. Můžu za to já!

„Ne, nemůžeš,“ zašeptal Edward.

Otočila jsem se k němu, zhrouceně seděl na schodech. Bolest jakoby se ho nikdy neměla vzdát. Vypadal čím dál hůř. Nechtěla jsem si ani pomyslet, co by bylo, kdyby zemřela. 

Vtom jsem zaslechla blížící se kroky, Seth a Leah nám asi chtěli něco říct. Edward vstal a jeho výraz se změnil, ale bohužel k horšímu. Seth se úzkostně podíval na Leah a pak na mě. Edward začal vrčet, tmavé oči mu začaly žhnout, ale pořád nehybně stál. 

„Edwarde? Tak co se stalo?!“ ptala jsem se netrpělivě.

„Dnes ráno za Jacobem přišla Victoria,“ procedil mezi zuby.

„Zabili ji,“ předpokládala jsem.

„Ne. Jacob je na její straně,“ vysvětlil mi. Cože?! Copak se Jacob totálně zbláznil?

„Je mrtvá?!“ vydala jsem ze sebe.

„Ne, zatím ne…“

 Pokaždé, když se na jeho tváři objevila bolest, myslela jsem si, že se jeho výraz už nemůže zhoršit, ale opak byl pravdou. Opravdu to bylo horší než bolest, zoufalství a beznaděj, ale nemohla jsem to vystihnout, protože tohle se prostě slovy popsat nedá. Nejhorší na tom byla právě ta bezbřehost, nevíte kdy to skončí, ani jak to skočí.

 Edward Bellu miluje víc, než by kdokoliv dokázal vypovědět, než by kdokoliv dokázal překonat, nebo popsat. Byla pro nás všechny tak důležitá, ale teď jsme o ni mohli tak snadno přijít. Možná by trochu pomohlo, kdybychom mohli plakat, ale místo slz jsme se topili v prázdnotě.

 „Možná jí už ublížil,“ dodal a zhroutil se na zem. Pak nastalo to ticho, kdy si uvědomujete, že právě teď přicházíte o poslední kapičku naděje. Připadalo mi, že uběhla věčnost, než jsme konečně uslyšeli, jak někdo skáče přes řeku.

 „Edwarde! Rosalie!“ zavolala Esmé.

 „Kde je Bella? Pořád je v rezervaci?“ ptali se ostatní. Nikdo neodpověděl. Leah se Sethem nás jenom sklesle pozorovali a Edward nebyl schopen slov.

 „Dnes ráno se Jacob nějak dal dohromady s Victorií,“ hlesla jsem a na chvíli se odmlčela.

 „Bella může být mrtvá, nebo zraněná a je nemožné se k ní dostat, jsou daleko za hranicí. Čekali jsme na vás,“ vysvětlila jsem nakonec. Všichni se zatvářili zoufale a nevěřícně.

 „Jak dlouho je Bella bez krve?“ zeptal se Carlisle. Zoufalství bylo všude, v našich hlasech, očích, pohybech, pocitech… Stačil mi jen pohled na Edwarda a už jsem cítila tu mučivost.

 „Více než den,“ zašeptal Edward. Vzhlédla jsem a všimla jsem si, že se nevrátili sami.

 „Tanyo?!“ vyjekla jsem překvapeně.

 „Alice viděla, že budeme potřebovat pomoc,“ vysvětloval Carlisle. Přišli všichni z Denali, teď jsme byli silnější, bylo nás dvanáct a dva vlci. To už jsme měli šanci, ale… Vědí, do čeho jdou?

 „Děkuju, ale tohle po vás nemůžu chtít,“ řekl Edward, jakoby to snad byla jenom jeho záležitost.

 „Potřebujete nás. Chceme vám pomoct,“ zamračila se na něj Tanya.

 „Edwarde, musíme ji odtamtud dostat hned,“ řekl mu Carlisle.

 „Victoria je na lovu v Seattlu, vrátí se večer… Touží se pomstít, “ přerušila ho Alice.

 „Víc nevidím,“ rozčílila se. „ Všechno mi tak splývá do sebe!“

 „Pokud se Victoria vrátí, znamená to, že Bella žije,“ uvažoval Carlisle.

 „Jenomže jak se dostaneme přes vlky? Nenechají se jen tak vyprovokovat, teď nás budou hlídat nejvíc,“ vypadlo ze mě.

 „Budeme bojovat,“ pokrčil Emmett rameny.

 „Co když se nám to nepovede?“ řekla Alice.

 „Musíme to zkusit, Belle zbývají hodiny,“ řekl jí Carlisle trochu přísněji.

 „Alice má pravdu, musíme mít víc než dobrý plán, dostat se tam je jedna věc, dostat se zpátky je ale druhá a mnohem důležitější záležitost,“ ozval se konečně Edward.

 „Dobrá, domluvme se,“ otočil se k nám Carlisle…

 „Alice, ty tu prosím zůstaň a nachystej, co bude pro Bellu potřeba, sleduj moje rozhodnutí.“ Alice jenom přikývla. 

„Někdo by měl zůstat před hranicí, pro všechny případy,“ navrhl Carlisle.

 „Leah tam chce zůstat,“ přetlumočil Edward.

 „Já a Eleazar taky zůstaneme,“ přikývla Carmen.

 „A co vy Tanyo, Irino…?“ ptal se Carlisle.

 „My jdeme s vámi, všechny tři,“ řekla Tanya, jakoby to byla samozřejmost.

 „Opravdu?“

 „Carlisle, už jsme se rozhodly. Rizika známe,“ ujišťovala ho.

 „Tak dobře. Sethe?“ ptal se Carlisle dál.

 „Půjde s námi,“ odpověděl mu Edward.

 „Esmé, ty prosím zůstaň na hranici,“ otočil se k ní.

 „Jak myslíš,“ usmála se na něj.

 „Rosalie?“ ptal se dál.

 „Já zůstanu s Alice a pomůžu jí.“ Přikývl.

 „Emmette?“

 „Určitě jdu s vámi!“ vyhrkl Emmett, aby taky ne.

 „Jaspere?“

 „Já taky.“

 „Tak jdeme!“ zavelel Carlisle a všichni se rozeběhli za ním a za Edwardem. Hodně štěstí! 

Ohlédla jsem se na Alice, zase jsme mohly jen čekat. K těm všem předešlým pocitům se přidal i strach, strach o rodinu. Museli jsme počítat se ztrátami. Celá věčnost vámi se může změnit během chvilky, toužíte se toho pocitu zbavit, chcete hned obejmout ty, o které se tak bojíte, víte, že nic jiného tu beznaděj neukončí. Tak takhle se Edward opravdu cítil!

 Pak se Alice se strachem nadechla a zadívala se do prázdna.

 „Alice? Co se stalo?“ ptala jsem se jí horlivě, ale se strachem.

 „Já nevím,“ zanaříkala.

 „Nic nevidím, je mi z toho… Je mi z toho zle…,“ rozčilovala se a mě přepadl stres jako nikdy předtím.

 „Vždy jen zahlédnu ty její rudé vlasy, potom nic nerozeznám, jako by mě chtělo něco odtrhnout a já nestihla zaostřit. Bylo to důležité rozhodnutí a já ho neviděla!“ vztekala se, ale snažila se ještě něco zachytit, potom se jí to povedlo.

 „Rosalie!“ zalapala po dechu.

 „Ano?“ naléhala jsem. „Co se stalo?“ 

 „Rozhodla se!“ odpověděla.

V Seattlu

Nadechla se a naposledy nasála tu vábivou vůni krve. Pohlédla na mrtvá těla žen, které už pro ni byly bezvýznamné. Usmála se, byla silná a připravená vyrazit za svou pomstou, na kterou tak dlouho čekala.

„Je čas,“ zašeptala si. Už nechtěla dál čekat do večera. Nemohla se dočkat, až uvidí, jak její oči konečně pohasínají a v jeho tváři se objeví ta hluboká bolest. Rozběhla se, jak nejrychleji uměla. S rychlostí rostla i její nedočkavost, touha a krutost. Už se blížila k Forks, probíhávala zelenými lesy, když se najednou zastavila.

Už o mně musí vědět! Určitě se už vrátil zbytek Cullenových! Moje rozhodnutí… čekají na mě. Nedostanu se k ní, je jich moc.

Nic by ji nedonutilo se zastavit, ale tohle bylo až příliš důležité, chtěla Jamese pomstít, a to úspěšně, neměla na vybranou, musela se dobře rozhodnout. Začala vrčet, znovu ji od té holky něco oddělilo.

Vrátím se, Edwarde! Já se vrátím! A pomsta bude sladší, než ses kdy mohl obávat! Zničím ti život, stejně jako si to ty udělal mně! Jednou se ti konečně pomstím… Vám všem.

Otočila se a dala se na útěk, zmizela v temných lesích… A rozzuřeně běžela dál a dál. Znovu musela čekat na svou příležitost.

Moc bych chtěla poděkovat Vilince za podporu. Niki, eM, vám taky! A samozřejmě i vám, co napíšete svůj názor!

Autor: Moon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest ve jménu lásky - 4. kapitola - Plán: