Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Blednoucí vzpomínka - 1. kapitola

Blednoucí vzpomínka - 1. kapitolaMěl strach, že chci odhalit jeho tajemství? To by měl mít, protože ne nadarmo jsem dcera policajta. Když mi odmítl poskytnout vysvětlení, rozhodla jsem se najít si ho sama.

1. kapitola: Podezřelý Edward Cullen

Přejít v půlce nového pololetí do nové školy není žádná legrace. Vůbec. Krom toho, všichni na mě hledí jako na nějakého zajímavého brouka v teráriu, nebo – v případě jistého Mikea Newtona – jako psisko na nový balíček psích keksů.

Můžu si jen domýšlet, jak je na tom mamka ve své nové práci v knihovně. Jsme místní atrakce, vdova po náčelníku Swanovi a jejich dcera se po letech vrátily zpět na místo činu.

Je to už osm let, co táta zmizel při pronásledování podezřelé dvojice a byl prohlášen za mrtvého. Osm let, co jsme se odstěhovaly pryč od toho všeho. Člověk by čekal, že to místní lidi trochu přešlo, ale ne…

Každý zírá, každý se snaží navázat hovor, obnovit vztahy – i když tu ve valné většině nikdy žádné ani skutečně nebyly… Zvědavci.

Po katastrofálním rozvodu Renée a Phila jsme s mamkou tak trošku utekly zpátky do Forks, kde máme malý domek po tátovi. Sešlo se to celkem náhodně a seběhlo pekelně rychle. Paní Dwyerová nebyla rozvedená ani půl hodiny, když zazvonil telefon, že nájemce Charlieho – tátova – domu si potřebuje pronajmout něco většího a musí tedy pustit ten náš.

Mamka byla rozhodnutá během minuty. Přišlo to jako znamení shůry, říkala mi, když jsme se balily. Jako bychom měly být ve Forks. Po těch letech se mi zdálo fajn vrátit se domů, tak jsem nic nenamítala. Krom toho jsme vážně potřebovaly změnit prostředí. Všichni sousedi ve Phoenixu se na nás tak soucitně dívali, až to bylo trapné.

No, tak to dopadá, když si vaše matka vezme po dvou měsících známosti zkrachovalou baseballovou hvězdičku, která pije a používá baseballovou pálku proti všemu, co se hýbe. Přísahala bych, že si můžu začít tykat s místními policajty, tak často jsme se vídali.

Malé uplakané městečko vypadalo v tu chvíli skutečně jako záchrana seslaná z nebe. Otravní soucitní sousedi, kteří všechny ty čerstvé nechutné incidenty viděli, nebo otravní zvědaví starousedlíci, kteří strkají nos do osm let starých záležitostí? Pokud se zeptáte mě, na první pohled je to jasná volba.

Při druhém pohledu… no, byly jsme tady a nebylo cesty zpět.

Ještě že Billy Black, tátův starý kamarád z rezervace v La Push, je jakžtakž normální. Byl to jediný člověk, s kterým jsme po smrti dědy a babičky Swanových zůstaly v posledních letech v kontaktu – a jediný člověk, který nás upřímně rád vidí zpátky.

Dokonce mi prodal svůj starý náklaďáček, abych měla v čem jezdit. Je to ohromná červená kraksna, solidní kopa železa, ve které se jednoduše musíte cítit bezpečně. S mým štěstím na problémy bezpečí je to, co přesně potřebuju.

Já jsem totiž chodící magnet na problémy. Padám často. A dostávám se pravidelně do situací, kdy volám policajty. Dobře, to druhé není zase tak moje vina, ale i tak. Kolikrát za život jste byli svědky loupeže?

Já čtrnáctkrát za poslední tři roky. To není normální.

Naštěstí tohle je Forks. Počet obyvatel? Asi tři tisíce. Co se tady může stát dokonce i mně?

Zavrtěla jsem hlavou a zamířila ke svému náklaďáčku. Koutkem oka jsem postřehla toho Cullenovic kluka, Edwarda, jak na mě zahlíží z druhé strany parkoviště. Nadzvedla jsem obočí v němé otázce. Nechápu, co má za problém a proč se pokaždé v mé přítomnosti tváří, jako by čichal něco velmi nelibého.

Vadí mu můj jahodový šampon? Smůla. Taky nekomentuji jeho přeslazenou kolínskou. I když voní dobře, mohl by to trošku tlumit.

Pak jsem to uslyšela. Skřípění brzd. Ječení. Jako ve snu jsem se obrátila po zvuku – musela jsem to udělat opravdu rychle, přestože mi to připadalo, jako by někdo zpomalil čas. Tylerova dodávka se řítila přímo na mě. Za sebou jsem měla náklaďáček a nebylo kam a kdy uhnout…

Stačila jsem akorát zavřít oči, když v tom mnou něco tvrdě smýklo o asfalt a zastrčilo mě pod podvozek náklaďáčku. Ozvala se rána a tiché zabručení, jako by nadávka, a všechno kolem se zatřáslo. Otevřela jsem oči a podívala se. To něco bylo studené, neuvěřitelně rychlé, velice pevné a ustaraně se tvářící.

Edward Cullen?

Zamrkala jsem a měla chuť se štípnout.

Vmáčkl se na zem vedle mě a nedýchal. Jen na mně hleděl a já si všimla velmi zajímavé barvy jeho očí. Neměl je předtím jiné? Nosí snad čočky?

Přejel mě pohledem, jako by kontroloval, že jsem celá, a pak se slabě pousmál a odkulil se zase stranou. Než zmizel ze stísněného prostoru, zašeptal hedvábně: „Nikomu ani muk.“

Otřeseně jsem se vydrápala zpod svého autíčka a lidi se začali sbíhat. Hysterie propukla. Opřela jsem se o kolena a začala zhluboka dýchat, jak mě málem srazil na kolena nával adrenalinu. Přitom jsem viděla bok dodávky, v níž byla podivná prohlubeň, kterou nemohl způsobit náraz do mého auta. Moje auto totiž bylo kromě škrábanců netknuté.

Očima jsem pročesávala dav kolem, ale Edwarda ani nikoho z jeho rodiny jsem neviděla. Je možné, že by se ke mně dostal tak rychle? Je možné, aby tu prohlubeň způsobil on? Musel totiž být to jediné, co bylo mezi oběma auty v době nárazu.

Jak je tohle možné?

   ***

Uteklo několik dní a já dostala nepříjemný dojem, že jsem si našla velmi nezdravého koníčka. No, alespoň jsem nebyla jediná. Moje podivná špehovací fixace na Edwarda Cullena byla téměř srovnatelná s jeho podivnou špehovací fixací na mě. Kdykoliv jsem jej pozorovala, pozoroval mě taky.

Měl strach, že chci odhalit jeho tajemství? To by měl mít, protože ne nadarmo jsem dcera policajta. Když mi odmítl poskytnout vysvětlení, rozhodla jsem se najít si ho sama. Prozatím se mi to příliš nedařilo. Bohužel.

O Cullenových nikdo moc nevěděl. Byli tu noví. Ale to neměnilo nic na tom, že jsou všichni tak podezřele… stejní. Bez ohledu na to, že by neměli být. Ostatně nejsou pokrevní příbuzní.

Pozorovala jsem je a dokonce do Alice a Emmetta ‚omylem‘ vrazila. Proč jsou tak bledí, když věčně za slunečného počasí kempují? Na dotek studení a tvrdí? Proč jejich oči skutečně mění barvu z té podivné okrové do tmavších odstínů s tím, jak týden postupuje? Proč nikdy nejedí, i když to předstírají?

Bylo to prostě podivné.

„Zlato, jsi odsud na kilometry vzdálená,“ mamka mě zatahala za pramen vlasů a já se k ní dezorientovaně obrátila. Byla jsem skutečně trošku mimo.

„Promiň,“ zatvářila jsem rozpačitě. „Říkala jsi něco?“

„Ptala jsem se, jestli jedeš s tou vaší partou na pláž v rezervaci,“ trpělivě odvětila a pak se vědoucně zašklebila: „Na koho tak moc myslíš? Počkej, nech mě hádat! Na toho hocha, Mike se jmenuje, že?“

„Mami!“ vykřikla jsem. „Ne! Mike je jen kamarád a jestli k tomu budu mít co říct, tak taky zůstane jen kamarád!“

„Dobře, dobře, nemusíš se hned čertit… a jedeš tedy s Mikem a ostatními?“

Stejně musela jeho jméno zvlášť zdůraznit. Mike – brrr. Evokuje ve mně nutkání stočit noviny a jednu mu ubalit lehce přes čumák. Dolů, chlapče, dolů!

„Jo, asi myslím, že pojedu,“ souhlasila jsem a rychle se vytratila. Každým rokem byla zvědavější a zvědavější. Neskutečné. Copak si neprošla vlastním dospíváním? No, vlastně… kdo kdy mohl označit mou mámu za dospělou?

Zhruba tímto způsobem jsem se dostala do situace, v níž jsem teď: s Mikem a Jessicou v autě, přičemž první jmenovaný po mně hází mnohoznačné pohledy a druhá jmenovaná pohledy pro změnu vražedné.

Naštěstí už jedeme zpátky do Forks. Přitom to nebyl vyloženě tak špatný výlet – vlastně to byla docela zábava, než si Jessica nezačala všímat, jak moc si mě Mike všímá. Naštěstí v tu chvíli se zázračně objevil Jake a jeho přátelé z rezervace a mohla jsem se dostat z válečné zóny.

Hm, při zpětném pohledu bych vlastně svůj výlet do La Push mohla považovat za velký úspěch. Jacobův kamarád měl nějaký problém s Edwardovou rodinou a po chvíli konverzace a slabého naléhaní a kladení těch správných otázek se mi podařilo z Jakea vymámit jejich kmenové pověsti o studených.

Jinými slovy o upírech.

„Díky za výlet, bylo to… fajn,“ zamávala jsem Mikeovi a Jess a zapadla domů, neskutečně vděčná, že jsem se dostala z jejich společnosti. Uvařila jsem mámě večeři, dala si horkou sprchu a zamířila k sobě do pokoje, ztracená v myšlenkách.

Bylo to absurdní, jak jinak… ale stejně jsem zapnula počítač a naťukala do vyhledávače ‚studení‘ a ‚upíři‘ a pak hltavě prošla ty nejzajímavější výsledky.

Po hodině brouzdání jsem v sobě začala cítit hryzající pochybnosti. Mohlo by to být… skutečné? Všechno nepřímo ukazovalo na to, že ano.

Znělo to bláznivě a byla jsem asi bláznivá, ale začínala jsem si myslet, že je to snad i možné. Potřebovala jsem jen víc materiálů na prostudování a další pozorovací důkazy. Moje mysl byla v určitých ohledech trochu poškozená, ale nedokázala jsem přestat analyzovat důkazy.

Po tátově smrti jsem měla asi pětileté období, kdy jsem chtěla jít taky k policii. Charlie byl a stále je můj hrdina a vzhlížela jsem k němu, chtěla jsem být stejně statečná a nebojácná jako on. Před třemi roky, když mi skutečně došlo, že příliš často padám, abych prošla fyzickou přípravkou, jsem byla nucená svůj sen opustit – ale to nezměnilo nic na tom, že jsem uvažovala jako policajtská holka.

Rozhodla jsem se i k tomuhle přistupovat poněkud prakticky. Nejdůvěryhodněji mi znělo všechno to, co říkal Jake – jeho popis studených byl téměř ve všem naprosto přesný. Ale jakkoliv mám Jacoba ráda, je mu šestnáct a pochybuju, že pokud jsou upíři skuteční, tak o nich šestnáctiletý mladík ví úplně všechno.

Na druhou stranu pověsti jejich kmene mohly být daleko přesnější. Poznámka do deníčku: sehnat si jejich oficiální tištěnou verzi.

Další postup? Pročíst si všechny pověsti a seznámit se důkladně s upírským druhem, než se začnu bezhlavě pouštět do dalšího průzkumu. Raději bych věděla, čemu čelím. Kdyby tohle byla náhodou pravda, mohla bych skončit v pěkné kaši.

Převalila jsem se na posteli a zhasla lampičku s pevným rozhodnutím, že tomu jednoduše přijdu na kloub. Musím.

---

A/N:

Jen menší shrnutí rozdílů mezi světem knihy a povídky. Osobně nejsem na tuto kapitolu hrdá, ale je to nutné překlenovací zlo... takže tak. Kritika potěší ;) :)

Doufám, že jste se aspoň trochu bavili s touto verzí detektivní Belly a u další kapky se brzy těší vaše Pecka.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Blednoucí vzpomínka - 1. kapitola:

 1 2   Další »
13. zuzka
22.08.2013 [15:07]

kedy bude dalsia kapitola?????? strasne sa tesim Emoticon

12. Mirus
22.05.2013 [6:20]

Tvé povídky zbožňuji, tak jsem si prošla shrnutí, jestli jsem nějakou nepropásla:-) Detektivní Bella se mi moc líbí, má všechny vlastnosti jako originál a ještě k tomu jsi její cílevědomost namířila správným směrem. Je to skvěle napsané! Emoticon Emoticon

12.02.2013 [23:34]

nesinka Emoticon Emoticon Emoticon

01.02.2013 [16:17]

Dorianna Emoticon Emoticon Emoticon

01.02.2013 [12:53]

VeubellaMusím říct, že mě se tahle detektivní Bella moc líbí. Je to zas něco trochu jiného a mě to rozhodně baví. Takže tě asi budu muset zklamat - žádná kritika se konat nebude. Tahle kapitola se mi totiž moc líbila a už se moc těším na další! Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. martty555
01.02.2013 [12:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Seb
01.02.2013 [7:01]

hezky se to četlo a rozhodně jsem zvědavá na další kapitolu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Jasmínka
01.02.2013 [0:31]

Moc hezký...tahle detektivní Bella je zajímavá Bella....těším se na další dílek :) Emoticon

01.02.2013 [0:11]

Agule99Wow! Píšeš úžasně, ani tahle kapča nebyla výjimkou! Bylo to úžasný, tvůj styl psaní je prostě nádhernej! Emoticon Emoticon Emoticon
Tahle povídka je úžasná sama o sobě, nejen zpracováním, i nápad je skvělý - a jsem ráda, že Bells je bojovnice, která si nenechá něco jen tak líbit Emoticon Emoticon
Moc se těším na další kapču!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
*A.99*

P. S: A nepodceňuj se, píšeš vážně nádherně!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. muffin8
31.01.2013 [23:57]

Tvoje povídka patří u mě mezi ty, které si stačí jednou přečíst a už nepřestanu, čte se sama, moc se těším na další díl. Nejlepší byla část o Mikovi. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!