Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bláznivý život - 2. kapitola

05.01.2013 (10:00) • Faye • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1359×

2. kapitola

Zíraly jsme oněměle s Káťou na učitelku. Nebyly jsme schopné slova. Učitelka se na nás pousmála a potom odešla do dalších pokojů oznámit tuto zprávu.

„Páni,“ vydechla jsem.

„To je naprostá bomba!“ vzpamatovala se Katka. Začala se rychle převlíkat.

Došlo mi až teď, co nás vlastně čeká. Na tu prohlídku jsem se těšila nejvíce. Ihned jsem napodobila Katku a začala se soukat nazpět do džín a košile. Do tenisek jsem se nazula během přemístění ke Kátě, která na mě čekala připravená u dveří. Nepochopila jsem.

„Musíš být pokaždé ve všem rychlejší?“ pošťouchla jsem ji kamarádsky. Katka se jenom zazubila. Vyrazily jsme rychle z pokoje, ani nevím, zda jsme zamkly. Běžely jsme horlivě po schodech a poté nedočkavě čekaly na spolužáky. Ti se pomalu začali schromažďovat.

„Konečně jste tu všichni. Myslím, že můžeme vyrazit,“ oznámila třídní.

Podívala jsem se své kamarádce do očí. Tohle měla být nezapomenutelná noc. V tu chvíli jsem nevěděla, jakou jsem měla pravdu.

K hradu jsme šli jen pár minut. Právě teď jsme stáli před kovovou bránou. Byla obrovská. Učitelka si na hodinkách kontrolovala čas, jestli jsme tu ve smluvenou dobu. Bylo jedenáct hodin, když se ta veliká brána dala do pohybu. Ve vchodu stála mladá žena, která měla na sobě krásné šaty v rudé barvě. Měla jsem z ní zvláštně tajemný pocit. Povšimla jsem si, že jsem nebyla jediná. Katka na ni koukala, jako na svatý obrázek. Naše pohledy utnula ona žena, když nám všem pokynula, abychom vstoupili.

Při vstupu jsme museli překonat veliký kamenný práh. Celé podlaží bylo kamenné. Procházeli jsme chodbou a mě zachvátil pocit déjà vu. Nedokázala jsem vnímat ostatní. Okouzleně jsem se rozhlížela do všech stran. Pohled mi padl na strop. Nedokázala jsem určit, jak byl vysoký, protože jsem na něj v setmělé chodbě nedokázala dohlédnout. Od shora dolů se linuly tmavě červené linie. Připomínaly proudy krve. Ne! Mohla to být barva. Už jsem zase pustila moc fantazii z uzdy.

„Káťo?“ zavolala jsem na svou kamarádku.

Čekala jsem na odpověď, ale marně. Vzhlédla jsem od stěny do chodby. Katka nikde. Nikdo tu nebyl.

„Kam se poděli?“ proběhlo mi hlavou. Zadívala jsem se do tmavé chodby a dodala si trochu odvahy. Pomalými kroky jsem vyšla vstříc šeru. Přidávala jsem postupně na rychlosti, ale musela jsem přiznat, že ta chodba byla nekonečně dlouhá. Když jsem se po nějaké době dostala k dřevěným dveřím, zastavila jsem se. Stála jsem přede dveřmi a rozhlížela se. Vedla tady menší chodba do leva. Ta byla světlejší než ta předchozí. Měla totiž prosklená okna, která se táhle po téměř celé délce chodby. Přišlo mi to celkem novodobé na takový hrad. Rozmýšlela jsem se, kudy mám jít. Prohlížela jsem si masivní dveře, když vtom se ozval výkřik. Vyděšeně jsem zírala na dveře, za kterými se ozýval ten odporný zvuk. Tuhla mi krev v žilách. Nemohla jsem se ani nadechnout. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale sáhla jsem na kliku. Bez rozmýšlení jsem dveře otevřela. Naskytl se mi šokující pohled. Přišlo mi, že se dívám na zvětšeninu plakátu, který mi visí nad postelí. Tři trůny, na kterých sedí samotní vládci. Marcus, Aro a Caius. Střetla jsem se s jejich pohledy. Jejich překvapení se nedalo přehlídnout. Jejich pálivý pohled jsem nedokázala vydržet. Uhnula jsem. Až teď jsem si toho všimla. Hned mi došlo, co bylo zdrojem onoho zvuku. Po zemi leželo několik nehybných postav bez známek života. Jejich pokožka měla pobledlou barvu. Byli to mí spolužáci. Vystrašeně jsem zírala na každého z nich, až se mi pohled zastavil na hnědovlasé dívce. To nemůže být pravda.

„Ne!“ vydralo se mi z hrdla.

Přiběhla jsem k mé kamarádce a třásla s ní. Čekala jsem, kdy otevře oči a začne se smát. Beznadějně. Cítila jsem se náhle tak prázdná. Nemohla jsem udržet slzy, které se draly ven. Stékaly mi po tvářích, až pomalu dopadaly na Katčino tělo. Třásla jsem se pod návaly vzlyků. Naprosto vysílená jsem dopadla vedle Káti. Přitiskla jsem se k ní a zavřela oči. Byla tak studená. Nahmatala jsem její dlaň a uchopila ji. Kamarádky na život a na smrt. Nechtěla jsem se pohnout, chtěla jsem takto zůstat napořád, ale vyrušil mě hlas.

„Demetri,“ zašeptal někdo. Strnula jsem.

Najednou jsem neležela na zemi, ale byla v něčím držení. Snažila jsem se vymanit, ale nemělo to význam. Rozčíleně jsem se rozhlédla po okolí. Byli tu všichni. U trůnu postával Alec s Jane. Tvářili se jak jinak než povýšeně. Ve středu sálu stál Felix. Zíral na mě stejně jako ostatní. Lačně krvavé oči. Jedna má část osobnosti se bála, ale ta druhá byla odvážná.

„Neboj se, moje malá,“ pousmál se Aro. Vstal ze svého trůnu a udělal krok ke mně. Stál ode mě jen pár metrů.

„Já se nebojím,“ odpověděla jsem, ale sama jsem tomu nevěřila. Demetri se zasmál. Cítila jsem jeho studený dech na svém krku. Měla jsem z toho husí kůži.

„Když se nebojíš, mohl bych tě o něco požádat?“ zeptal se Aro. V jeho očích jsem uviděla nedočkavost. Tušila jsem, co po mě chce. Dokázala jsem uvolnit svoji pravou ruku a natáhla ji směrem k Arovi. Ten ji překvapeně přijal. Držel mi ji ve svých ledových dlaních a měl při tom přimhouřené oči. Po chvíli mi ji pustil a spokojeně se usmál.

„Víš, v jaké situaci se nacházíš, Terezo?“ optal se mě smutně.

Ano, uvědomovala. Dokázala jsem pouze přikývnout. To stačilo.

„Smrt není jediné řešení. Dám ti nabídku.“ Otočil se na mě poté, co vyhlížel z obrovských oken za trůny někam do tmy. Všechny pohledy se teď stočily právě na něho.

„Cítím z tebe velikou energii a odhodlání. Máš své cíle a těch se držíš. Myslím, že bych někoho takového do své gardy rád zavítal. Neměla bys zájem?“

Ticho. Naprosté ticho. Nevěřícně jsem na něho zírala. Byla jsem naprosto šokována a vyvedená z míry. Slyšela jsem své srdce, jak silně tluče, a to jsem nebyla upír. Celá tahle situace byla uhozená! Tohle byl určitě sen, tohle nemohla být skutečnost. Chtěla jsem se štípnout, ale stále jsem byla uvězněná v Demetriho rukách. Uvědomila jsem si, že všichni čekali na mou odpověď. Bylo tu vůbec na výběr? Nechtěla jsem umřít, ale proč bych zůstávala naživu? Podívala jsem se na zem, kde ještě před chvílí ležela těla. Vůbec jsem nezaznamenala, že by je někdo odnesl. Nikdo tu nebyl a já měla vše ve svém držení. Kdybych zvolila smrt, mohla bych být s Káťou. Tam někde nahoře, jestli nebe existuje. Ale svědomí mi říkalo, že bych měla udělat jinak. Zůstat tady na světě. A pomstít Katku. Sebevědomě jsem se zadívala Arovi do očí.

„Přijímám,“ odpověděla jsem.

„Jaká radost!“ zvolal šťastný Aro. Připomenul mi malé dítě, kterému jste koupili velikého plyšáka a plno dobrot.

„Abys ses moc neradoval, Aro. Ještě nevíš, co tě čeká,“ poznamenala jsem se, ale jen v duchu. Navenek jsem jen ukázala kyselý úsměv.

„Demetri, prosím tě, ukaž Tereze pokoj,“ pokynul Aro.

Demetri bez váhání uposlechl Arův rozkaz a vyběhl se mnou v náruči ven z toho ohaveného sálu. Bežel neskutečnou rychlostí chodbou kolem prosklených oken, které jsem si prohlížela před tím hrůzostrašným výkřikem a událostmi, které poté následovaly. Měla jsem z toho sevřený pocit v žaludku a u srdce. Nechtěla jsem na to myslet.

Náhle jsme zastavili před dveřmi na konci chodby. Skvělé. Budu muset projít polovinu hradu, abych se dostala na vzduch. Demetri mě pustil na nohy, které hned získaly stabilitu. Vešla jsem do pokoje a rozhlížela se na tu krásu. To byla snad komnata pro nějakou šlechtu, ne pro mě.

„Ve skříni máš nějaké šaty, můžeš se převléct. A támhle,“ pokynul hlavou k oknu, „máš výhled na hradní zahradu a celou Voltteru,“ usmál se. V tu chvíli stál u okna a vyhlížel z fascinovaně z něho. Chtěla jsem se také podívat, tak jsem přešla pomalu k němu.

„Páni,“ uznale jsem vydechla.

Měl pravdu, mohla jsem odtud vidět noční panorama celé Volttery. Měsíc dnes zářil jako diamant. Pod jeho svitem bylo mnoho vidět. Zaostřila jsem zorničky a rozhlédla se. Okolní městské domky byly o proti hradu tolik menší. Na okraji městečka se roztahoval les tvořící pomyslnou hradbu města. Podívala jsem se přímo před hrad, kde se opravdu rozprostíral plácek, který zdobily okrasné stromy a keře. Po levé straně bylo i malé jezírko, mající ve vodě vyčnívající kameny. Uprostřed byl největší kamen, tedy spíše balvan. Okolo jezírka byly vyseté růže a tulipány. To je tak nádherný! Úplný ráj, pomyslela bych si, kdybych se nenacházela v upířím doupěti.

Povzdechla jsem si.

Demetri se na mě smutně podíval, jako by věděl, jak se v nitru cítím. Dal se lidskou chůzi k odchodu.

„Snad se ti tu bude líbit,“ poznamenal tiše a odešel.

Zůstala jsem v pokoji sama se svými myšlenkami. Co se to vlastně stalo? Jak se to mohlo takhle zvrknout.

Posadila jsem se sklesle na vyskládanou postel. Začalo to všechno skvěle, ale během chvíle bylo všechno v tahu. Měla jsem v první minutě šťastný pocit, že upíři existují, ale poté jsem až pochopila, co to obnášelo. Smrt mých dlouholetých přátel a nejlepší kamarádky. Proč nezabili i mě? Proč mi dal Aro šanci? Nevěděla jsem, ale chtěla bych to zjistit.

Unaveně jsem se zachumlala do postele. Myšlenky mi pořád směřovaly ke Katce. Určitě se teď na mě ze shora dívá.

„Takhle to neskončí. Takhle to nenechám. To ti slibuji, Káťo,“ zašeptala jsem směrem ke stropu, kde jsem si představovala nebe. 

Moc mě potěšila Vaše reakce. Jsem ráda, že se Vám námět líbí. Snad Vás i tahle kapitola potěší. Poprosila bych o jakoukoliv reakci, jestli mám ještě psát nebo ne... :)

Autor: Faye (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bláznivý život - 2. kapitola :