Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bláznivý život - 1. kapitola

31.12.2012 (16:30) • Faye • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1556×

1. kapitola 

„Bože! Vypněte konečně ten strašný zvuk! Nebo mě budete mít na svém svědomí,“ zvolala jsem ospale, ale dostatečně výhružně.

V tu chvíli se otevřely dveře mého pokoje, ale nechtěla jsem se podívat, kdo si dovoluje mě v sobotu tak brzo otravovat. Slyšela jsem jen kroky, blížící se ke mně, a náhlé přestání vtíravého zvuku.

„Děkuju ti, ať jsi, kdo jsi,“ zachraptěla jsem líně. S poděkováním jsem měla počkat. Náhle se totiž ozval pevný a silný hlas, kterému se nedalo odporovat.

„Terezo, vstávej a neštvi mě! Podívej se na budík, kolik je hodin? Nestihneš autobus.“

„Bože!“ vykřikla jsem znovu. Tentokrát dostatečně probuzená. Ihned jsem vyběhla z postele, ani nevím kam. Podívala jsem se na mamku, která stále postávala u mé postele. Jednu ruku v bok a druhou s ukazováčkem namířenou na budík. Zářivě červeně blikajících 7:33 ve mně vyvolalo paniku. Autobus vyjíždí v osm hodin. Dá se tohle stihnout? Ano, dá. Normální člověk by to stihl, ale já ne. Já totiž nejsem normální. Všechno nechávám na poslední chvíli, takže nemám ani pořádně sbaleno.

„Dělej přece, Tess, nestůj tady jako solný sloup,“ vyzvala mě maminka a podala mi mé oblíbené černé džíny s modrou košilí. Vděčně jsem se na ni usmála. Jak já ji mám ráda.

„Vyprala jsem ti věci, o kterých jsem usoudila, že by sis je chtěla si vzít s sebou. Máš je připravené v té velké cestovní tašce. Zabalila jsem ti tam i hygienickou taštičku a nabíječku na tvůj mobil, protože vím, jak jsi na tom s balením věcí,“ zasmála se a já musela také. Měla naprostou pravdu.

„Moc ti děkuji, jsi má záchrana.“ Objala jsem mamku. Ta se vymanila z mého objetí s tím, že nemáme dost času. Hned jsem se tedy nasoukala do džínsů a košile.

Zaběhla jsem rychle do koupelny. Rozčesala jsem si vlasy a ledabyle je dala do culíku. Z líčidel jsem použila jen řasenku.

„Nejsem typ, který na sebe vypatlá tunu make-upu, a potom se tváří, jak je sexy a krásný. Sázím spíše na svou přirozenost. Jak ve vizuální podobě, tak v chování. Prostě lidi s přetvářkou u mě nemají dobré vyhlídky, jsou bez šance.“ Takto jsem se vyjádřila v jednom z odstavců v mé slohové práci na téma Já a zase já.

Dále jsem použila svůj oblíbený parfém a mohla jsem vyrazit. Vzala jsem ten těžký bágl a sešla s námahou schody.

„Nechceš ještě něco sníst, než vyjedeme?“

„Ne, mami, děkuji. Ale chvátáme. Najím se v autobuse.“

Mamka mi na odpověď kývla a dala mi na cestu s sebou ovoce, tabulku čokolády a mé oblíbené Jojo medvídky.

„Tak razíme,“ zavelela mamka a já se obula a venku pohlédla naposledy na náš domeček.

Autem jsme byly na místě srazu během pár minut a já to nakonec stihla. Vzala jsem svoji nacpanou tašku a dala ji do zavazadlového prostoru. Nechala jsem si u sebe pouze mobil se sluchátky a Jojo. Jak jinak.

„Tak se tam měj hezky a dávej na sebe pozor,“ smála se mamka a na část, kde upozorňovala na dávání si pozor, dala větší důraz. Měla k tomu pádný důvod. Byla jsem známá nemotora, zakopávala jsem i na rovině. Mamince jsem se zapřísáhla, že na sebe dávat pozor budu a zamávala jí.

Poté jsem se vydala do autobusu, kde už na mě čekala Katka. Moje nejlepší kamarádka. Držela mi místo vedle sebe.

„Tess, tady!“ zavolala pro jistotu, aby se ujistila, že ji vidím. Už jsem si to k ní mířila a posadila se.

„Terko, normálně jsem nemohla ani dospat. Jak já se těším, to si neumíš představit. Tenhle výlet si pořádně užijeme,“ smála se Káťa. Zasmála jsem se s ní a při tom mi zářily oči.

Ona je prostě skvělá. Nejen, že si rozumíme, ale umíme se nadchnout i pro stejné věci. Jako třeba Stmívání. Jsme snad ty největší fanynky! Knížky máme přečtené nespočetněkrát a umíme je skoro nazpaměť, sbíráme plakáty a různé fan předměty. Nikdy jsem se pro nic tolik nenadchla, jako pro Stmívání. Mamka se začíná pomalu bát, že je to už nemoc. Ale tohle ona nemůže pochopit...

Když jsem jí nabídla, že jí pustím nějaký z dílů ságy, hned se vymlouvá. A to samé u knížek. Je to s ní potom těžké.

„Tohle je snad sen. Nemůžu se dočkat, až se autobus zastaví,“ zašeptala jsem. Katka se hned na mě otočila a horlivě přikyvovala.

„To jo. Asi omdlím, až půjdeme na prohlídku volterského hradu. A nejen hradu. Celou prohlídku Volterry. Vždyť je to snad sen,“ přitakala.

Měla pravdu. Takových snů jsem měla. Nejvíc jsem si přála navštívit slavný Forks, projít si tamější lesy a najít onu malou mýtinku. Začala jsem si šetřit na letenky a ubytování za mořem, ale když se naskytla tato cenově výhodnější varianta, tak jsem ji s radostí přijala. Volterra mě lákala stejně silně jako Forks. A jsem taky fanynka Volturiových, tedy ne všech. Třeba Aro mě učaroval nejvíce. Ta jeho povaha mě fascinovala. On nebyl špatný, jen dbal na zákony. Jeho bratři jsou ve stínu Ara a dvojčata Alec s Jane jsou rozmazlení frackové. Felix jako svalnatý mačo plní svojí funkci a Demetri si myslí, že je playboy.

Z mých myšlenek mě probudila Káťa.

„Chceš?“ nabízela mi jedno sluchátko, ze své mp3. Ráda jsem přijala. Spustila naši nejoblíbenější písničku – A Thousand Years, kterou nazpívala Christina Perri. Nikdy nezapomenu na noční premiéru druhé části Rozbřesku, na které jsme byly právě spolu s Káťou. Když titulky oznamovaly konec filmu a při nich se rozlila po sále tato píseň, měla jsem husí kůži a uvědomovala si fakt, že roky čekání byly za námi. S Káťou jsme tu noc nemohly usnout. Prostě konec. Ani jsme neměly náladu rozebírat ten film do detailů. Cestou domů jsme nepromluvily jediné slovo. Ale ráno to z nás zázrakem opadlo, a domluvily se, že na film zajdeme znovu.

Vyhlédla jsem zpoza Katky ven a všimla si, že se znatelně setmělo. Cítila jsem, že brzy budeme na místě. V autobuse se rozsvítila světla a paní učitelka si vzala mikrofon. Připomnělo mi to scénku z filmu Účastníci zájezdu, avšak naše třídní měla k dokonalé Pamele hodně daleko.

„Ehm. Nejdřív bych vám chtěla oznámit, že příjezd k městečku Volterra se blíží. Prosím vás o to, abyste se nehrnuli jako blázni ke dveřím a pošlapali se v uličce. Budete chodit po místech pomalu a spořádaně. Jste přeci skoro dospělí lidé, tak se tak chovejte. Poté, co se všichni dostaneme z autobusu, vezmete si svá zavazadla a půjdeme se ubytovat do místního penzionu, který je jen pár metrů od vstupní brány hradu, takže budete mít pozoruhodný výhled. Až se ubytujete, řekneme si více k programu následujících dní,“ pronesla učitelka a zároveň proslov dokončila ve stejný moment, kdy autobus zastavil. V autobuse to zašumělo. A já pocítila příjemné vzrušení. Z Kátina pohledu jsem poznala, že má stejné pocity. Dívaly jsme se nedočkavě na výstupní dveře autobusu. Spolužáci pomalu vystupovali a já děkovala v duchu Kátě, že nám zabrala místa alespoň uprostřed. Brzy se na nás dostala řada. Nedočkavě jsme vyšly z autobusu, v ruce jsem stále držela Jojo. Káťa jen kroutila hlavou.

„Z tebe se jednou stane gumový medvídek,“ uchechtla se. No jo, závislost je závislost.

„To je možný, ale uvědomuješ si, že právě teď vdechujeme volterský vzduch?“ připomněla jsem jí. Omámeně jsme vzhlédly k velkému masívu věží před námi. Volterské sídlo. Nádherné a magické. Po těle jsem cítila chvění z vzrušujícího momentu. Vypadalo to tu přesně jako ve filmu. Ještě úžasněji.

„Seřaďte se prosím do dvojic, abychom se mohli jít ubytovat,“ zavelela učitelka.

Myslím, že to byl dobrý nápad. Už byla hustá tma a nacházeli jsme se na nejobávanějším místě všech upírů.

Po chvíli jsme se společně v hloučkách vydali do penzionu, který opravdu sousedil s hradem. Byl to spíše takový hotýlek. Ale krásný. Byl laděný do dřívějšího stylu a vše vypadalo noblesně.

„Je to tady pěkný,“ souhlasila Katka.

„Hele, budeme doufám spolu na pokoji,“ znejistěla jsem najednou. Ale pokusila jsem se o přísný pohled.

„To je jasný! S kým jiným bych měla asi na pokoji být?“ řekla a rozhlédla se po naší třídě, která stála u recepce a čekala na klíče od pokojů. Měla pravdu. Jeden větší blbec než druhý. Kývly jsme na sebe a propadly smíchu.

Učitelka nám dala klíček od dvoulůžkového pokoje. Takže jsme byly šťastné jako blešky. Vyběhly jsme schody a hned vletěly do pokoje. Páni! Takový pokoj jsem tedy nečekala. Celkem luxusní, na to kolik jsme platily.

„Miluji skupinové slevy,“ vyvřískla jsem.

„To mi povídej,“ zamumlala Káťa.

Rozebraly jsme si postele a vybalily si pár věcí. Chtěla jsem už zaplout do postele a vyhřát si peřinu, když vešla po zaklepání učitelka do pokoje.

„Moc mě to mrzí dámy, ale změna plánu. Jelikož je hrad v následujících dnech uzavřen, tak je sraz za dvacet minut dole u recepce. Půjdeme na noční prohlídku hradu."

Doufám, že se Vám kapitola líbila. Slibuji, že se na scéně objeví i jiné klany, včetně Cullenů. Mám pokračovat? :)

Autor: Faye (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bláznivý život - 1. kapitola :