Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bílá vlčice - 9. kapitola

27.11.2009 (20:45) • Pavla777 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2094×

BÍLÁ VLČICE – 9. KAPITOLA

Pohled Belly:

Když jsem přijela domů, byla tam polovina smečky a Jakob zapisoval služby. Nenápadně jsem proklouzla do svého pokoje, kde jsem vysypala obsah batohu a vrátila tam jen učebnice francouzštiny, notes a penál, který se mi strašně líbil. Emily vybrala dobře.

„Užijte si to,“ křikla jsem na celou smečku a vydala se svou největší rychlostí k útesům, kde byl klid a nikdo tam tudy nechodil.

Sedla jsem si pod svůj oblíbený strom a chvíli sledovala moře. Vlny se sráželi o stály a v dáli plula loď. Otevřela jsem učebnici francouzštiny na stránce slovíček. Přeříkávala jsem si je nahlas a pak je opakovala na z paměť. Když jsem narazila na slovíčko upír, zatajil se mi dech. Vzpomněla jsem si na Edwarda a na všechny ty upíry, ale mé myšlenky se sklonili úplně k Edwardovi. Nemohla jsem se už soustředit na učení, tak jsem zavřela knihu a hlavu si opřela o strom. Přemýšlela jsem o budoucnosti, přítomnosti a minulosti. V tom mi přistála nějaká ruka na rameni.

Strnula jsem a otočila jsem se. Bála jsem se, že to bude Edward, protože uslyšel mé myšlenky, ale necítila jsem žádnou vůni. Pomalu jsem se otočila a uviděla Karlu. Vydechla jsem a nasadila úsměv. Karla si sedla vedla mě.

„Nejsi vůbec slyšet, když jdeš,“ postěžovala jsem si a znovu opřela hlavu o strom.

„Stejně jako ty, ale i kdybych dupala, tak bys mě neslyšela,“ pousmála se Karla.

„To máš asi pravdu, ale je dobře, že tu jsi. Chci se tě na něco zeptat,“ pootočila jsem se na ní.

„Já vím. Proč jsem ti neřekla, že se otiskneš už před tvým zachráněním? A proč je Jakob Alfou tak brzy? A těch otázek je mnohem víc, že?“ podívala se po mně. „Třeba i to proč máš jen občas vidiny, ale spíš už ne a místo toho vidíš budoucnost někoho, když se ho dotkneš levou rukou? A proč slyšíš něčí myšlenky?“

„Proč se mě ptáš a zdržuješ tak. Rovnou říkej odpovědi, prosím.“

„Hmmm… Celou pravdu ti říct ještě nemůžu, ale nějaké ty odpovědi bych mohla,“ začala, ale ve mně zamrazilo.

„Jak celou pravdu?“ nedala jsem se odradit.

„Ještě nejsi připravena, až budeš, tak jí poznáš a teď k těm odpovědím. Já věděla, že se obtiskneš ještě před tvou počáteční přeměnou, ale kdybych to řekla, tak by tě nepustili k žádnému upírovi a to by byla ta chyba. Ty máš svůj osud, který se nedá celý změnit. Teď máš šanci to, co ti zmařili, změnit. Jen se řiť svým tušením a pokus se i pomoci Trisi. Dotkni se jí levou rukou a pak udělej, co uznáš za vhodné. Teď už musím jít, ale ty se okamžitě vrať domů. Billy má starosti, protože nikdo neví kde jsi a ani jsi jim nedala zprávu jako vlk,“ oznámila mi a byla pryč.

Chvíli jsem seděla a přebírala jsem si, co mi řekla. Najednou mi v hlavě zazněl hlas: Okamžitě! Rozeběhla jsem se tedy k domu.

„Jsem zpátky!“ křikla jsem do kuchyně a tam se to začalo pohybovat. Polovina smečky přiběhla ke mně do pokoje a první byl Jakob. Ten tu zrovna chyběl.

„Dneska večer máš hlídku,“ řekl mi a čekal na mou reakci.

„Klidně,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby, ale navenek to znělo klidně.

„To je přístup a ne pořád nějaké odmlouvání,“ otočil se Jakob ke smečce.

„Jo, ale smečka se potřebuje taky vyspat, než to mě to je fuk,“ bránila jsem svou smečku.

Jakob se ke mně otočil a pozvedl jedno obočí. „Jo a bude něco k jídlu?“ zeptal se mě ještě.

„to co si uvaříš nebo ulovíš. Já už TOBĚ nevařím,“ zavrčela jsem mu do tváře a vyskočila z okna.

Celá smečka za mnou koukala a Jakob stál jako opařený. Nakonec za mnou Trisi. Aspoň že jí. Doběhla mě ve vlčí podobě. Proměnila jsem se tedy taky.

Bello, promiň, ale na mě Jakobovi rozkazy působí silněji než na tebe. Já za to nemůžu. Posmutněla Trisi.

To nic Trisi. Já tě mám ráda. Jdeš semnou za Emily? Zeptala jsem se jí.

Jasně. Zaradovala se Trisi a přidali jsme do klusu.

Sam byl doma a jakmile nás uviděl, tak se nejdříve lekl, ale pak se uklidnil.

„Co vy dvě tady. Emily pro vás už nevaří. Popravdě teď bys měla vařit ty Bello pro celou smečku,“ navažoval se do mě Sam.

Okamžitě jsem se proměnila.

„Ty jeden zákeřném Beťáku, jak to že jsi nebyl na dnešní schůzi, co? Štveš mě a to vás jdu jen pozdravit a podívat se jak se vám daří. Taky bys mohl spíš učit Jakoba než sedět na prdeli s rukama v klíně,“vyjekla jsem po něm.

Zasmál se mi a objal mě. Usmála jsem se a opětovala jsem mu objetí jako bychom se neviděli strašně dlouho a to jsme se viděli dnes v poledne.

„Asi máš pravdu. Měl bych ho zpracovat. Vždyť jsem byl Alfa deset let,“ souhlasil semnou a já se pousmála.

Sam tedy odběhl a já s Trisi jsme si povídali s Emily. Brali na mě ohledy a nenavazovali na téma, které by mě rozčílilo. Nakonec jsem na to téma navázala sama.

„Dneska nebyl Edward Culen ve škole a to jen kvůli mně. To tu ale nikdo nechce,“ řekla jsem pomalu a byla trochu skleslá. Holky to zarazilo, protože jsem byla doteďka veselá a nic mě na pohled netrápilo.

„Bello, …“ řekli naráz Trisi s Emily.

„Ne, to je dobrý. Nezatěžujte se tím i vy, ale dneska, když jsem šla pěšky ze školy lesem, cítila jsem tam jeho vůni. Nevím proč tam byl a přitom nešel na hodinu,“ sdělila jsem jim a vzala si buchtu.

Do domu dorazil Sam a hned vášnivě políbil Emily. To bylo na mě moc a zvedla jsem se k odchodu.

„Promiňte,“ řekla jsem tiše a vyběhla ven. Tam jsem se přeměnila ve vlka a utíkala po hranicích. Už byla tma a asi i hodně pozdě, protože Paulovi a Jaredovi se honili myšlenky, za jak dlouho asi se ráčím přijít.

Už jdu, nebuďte tak nedočkavý! Křikla jsem na ně v myšlenkách a odrazila se. Skočila jsem přes ně a přistála na spadlém kmenu za nimi.

Tý jo. Pomysleli si a já jen zavrtěla hlavou. To je toho. Běžte spát. Řekla jsem jim a už jsem zmizela v lese a běžela po pomyslných hranicích.

Zastavila jsem se u Edwardova stromu. Byla tu čerstvá stopa. Lekla jsem se. Nečekala jsem, že sem přijde. Nasála jsem opět tu lahodnou vůni. Něco se kus ode mě hnulo. Otočila jsem se a zamnou stál ten Jack.

„Ahoj Bello. Doufám že dneska mě nebudeš chtít zabít,“ pousmál se na mě.

Podrbala jsem se zadní packou a on se rozesmál. Narazila jsem do něj bokem a on se svalil. Rychle jsem odskočila stranou, aby mě nemohl případně roztrhat, ale on se smál ještě víc. Byl to smíšek.

„Edward má štěstí a smůlu. Bohužel. Kdyby ses otiskla do mě kašlal bych na Jakoba a nedržel se stranou jako Edward. On se ale vymlouvá, že to dělá pro tvé dobro. Nevěřím, že to vydrží moc dlouho. Na to ho znám moc dobře a právě mě chce roztrhat, ale kvůli tobě sem nejde, tak tě pěkně prosím, neodcházej,“ hodil po mě smutným kukučem a podíval se na jeden strom, který se hnul a já cítila jak Edward mizí. Vyšlo ze mě zakňučení. Jack se po mně podíval, zavrtěl hlavou a rozeběhl se za Edwardem.

„Ahoj Bello!“ křikl na mě ještě a znovu se rozeběhl.

Zavrtěla jsem hlavou a rozeběhla se největší rychlostí po hranicích. Tam odkud jsem vyběhla jsem byla za deset minut, což byl můj rekord. Edward ani Jack tu nebyli.

Pohled Edwarda:

Seskočil jsem ze stromu, protože se Jack podíval přímo na mě a tak mě prozradil. Bella se zamnou dívala a z ničeho nic zakňučela. Pozastavil jsem se a slyšel jak Jack říká:

„Ahoj Bello!“

Rozeběhl jsem se znovu a Jack se objevil vedle mě. Nechápal mě. Myšlenky měl zmatené a byli smutné, soucítící a nechápavé.

„Co je?“ zeptal jsem se ho po chvíli.

„Nic!“ zavrčel na mě, což mě zmátlo a zastavil jsem se.

Podíval jsem se po něm a snažil jsem se mu něco vyčíst z myšlenek, ale nic.

„Já tě nechápu. Ta holka kvůli tvý blbosti trpí a tobě je to fuk,“ vyčetl mi do tváře a já se začal vzpouzet.

„Já taky trpím, ale pro ní to bude tak lepší!“ zařval jsem na něj.

„Ty jsi pořád tak chytrej. Ty si to jen myslí, protože myšlení je tvůj svět. Edwarde, prober se. Vždyť jí utrápíš, že pak nebude mít ani sílu. Nedělej stejnou chybu jako já,“ vyčetl mi do tváře a já zkameněl.

„Jak ty?“ zeptal jsem se pomalu.

„Mou družku zabili Volturiovi a do teď toho lituji. Nikoho jako jí už snad nenajdu,“ začal si vylévat srdíčko, ale najednou toho nechal a podíval se mi zpříma do očí.

„Nedělej stejnou chybu jako já a Emmettovi vyřiť, že se omlouvám, že jsem se nerozloučil,“ řekl a v tu ránu byl pryč.

„Proč já jsem ten největší debil. Jacku vrať se!“ křikl jsem do prázdna, ale neozvalo se nic. Ach ne.

Předchozí kapitola:Bílá vlčice - 8. kapitola

Další kapitola: Bílá vlčice - 10. kapitola

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bílá vlčice - 9. kapitola: