Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bílá vlčice - 10. kapitola

28.11.2009 (08:00) • Pavla777 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2864×

BÍLÁ VLČICE 10. KAPITOLA

Vypráví Bella:

Týden ubíhal docela rychle. Už byl pátek odpoledne a já seděla nad domácím úkolem. S Jakobem jsem prohodila jen pár slov a to jen těch nejnutnějších. Billy mi kontroloval žákovskou i když tam nic nebylo.

V úterý jsem se dotkla Trisi levou rukou, jak mi řekla Karla a uviděla jsem Trisi, jak se otiskla do mého spolužáka. Proto jsem jí poprosila, aby pro mě ve středu dojela do školy a tam se setkali. Celé odpoledne trávili spolu. Ten kluk byl polovinou z rezervace. Pocházel odsud jeho otec, ale naštěstí ne z rodu vlkodlaků. Trisi s ním strávila i celé čtvrteční odpoledne a na mě si udělala čas až v noci, když jsme měli spolu službu. Celou noc se rozplývala a já jí to přála a i trochu záviděla. Karla ve mně ale probudila naději a tak jsem se nevzdávala.

Dnes jsem měla mít noční s malými čerstvě přeměněnými „štěňaty“. S Pedrem a Joem. Byli to nejlepší přátelé. Vůbec jsem se netěšila. Nemám ráda, když musím vychovávat nadšený vlčata. Hádala jsem se kvůli tomu s Jakobem, protože to věděl. Sam mu doporučil, aby dával mladým službu se zkušenými a Jakob vždy vybral mě. Jako naschvál. No aspoň že si nechá radit od Sama.

„Jakobe, to nemyslíš vážně!“ křičela jsem na něj, když mi to řekl.

„Bello, ty nespíš a umíš je i seřvat, když neposlouchají. Vždycky máš noční, tak nevím, co vyvádíš,“ řekl mi Jakob, když byl otočený do ledničky a já jsem slyšela, jak se směje.

„Děláš mi to naschvál, ale až je zakousnu, tak zamnou nechoď!“ křikla jsem na něj, shodila sešit na zem a odešla s hlavou nahoru.

Běsnila jsem celou hodinu, než ty dva přišli. Podívala jsem se po nich a mračila se. Ne že přišli pozdě, ale než se dokázali přeměnit do vlčí podoby. Byla to moc velká doba, až jsem se neudržela a přeměnila se v upíra.

„Tak co je. Nejenom že přijdete pozdě, ale ještě se nedokážete pořádně přeměnit,“ řekla jsem jim ledabyle, až se naštvali a přeměnili se.

Okamžitě jsem se přeměnila taky a smála se v myšlenkách. Proč to na všechny tak moc dobře zabere? Ptala jsem se a přitom se usmívala.

Omlouváme se. Řekli naráz. Prý nemáš ráda, když musíš mít hlídku s mladejma a nám to je líto. Slíbili jsme si, že budeme hodný a nebudeme ti na obtíž. Doplňovali se jako by byli dvojčata. Dobře. Beru vás za slovo. Tak a teď vám ukážu, kudy budeme běhat. Přesně po hranicích. Otočila jsem se k nim zády a rozeběhla jsem se po pomyslných hranicích.

Běželi zamnou a jejich myšlenky přetékali nadšeností. Kroutila jsem nad tím hlavou. Proběhli jsme kolem Edwardova stromu. Od té doby, co tu byl i Jack se tu neukázal. Bylo mi to líto. Zamnou se ozvali ty malý prckové. Prudce jsem se otočila a zavrčela jsem na ně.

Promiň. Špitli a běželi jsme dál. Okolo útesů jsem si raději hlídala myšlenky. Všimli si toho.

Jak se dělá, aby ostatní neslyšeli tvé myšlenky? Zeptal se Pedro.

Normálně nesmíš na nic myslet. Řekla jsem mu a dál si jich nevšímala, protože se snažili na nic nemyslet a nakonec z toho vznikl zábavný moment. Začala jsem se smát. Zavrčeli na mě.

Chcete se prát? Otočila jsem se na ně a oni nad tím začali uvažovat. Smála jsem se.

Pořád nad tím mysleli až jsme byli zase u toho stromu. Zastavila jsem se a otočila se na ně. Přiběhli ke mně a rozhodovali se nad tím, jak na mě zaútočí.

Vy blbci. Nesmíte na to myslet, když slyším vaše myšlenky. Takhle budu vědět, co chcete udělat. Smála jsem se jejich počínání. Vyměnili si pohled a rozeběhli se po mě.

Počkat. Kdo prohraje, bude obíhat hranice. Pozastavili se nad mou myšlenkou určenou jim.

Bereme. Řekli mi a už se odráželi, aby na mě skočili. Uhnula jsem se jim. Skončili na sobě.

Zkoušeli na mě jakékoliv finty, ale marně. Najednou si hlídali myšlenky a já se musela začít soustředit. Jeden mě kousl do packy a druhý mi šel po krku. Nechala jsem ho zakousnout, když v tom se ozvalo z koruny stromu zavrčení. Okamžitě mě pustili a schovali se za mě.

Klid. Edwarde? Pomyslela jsem si, ale nic se neozvalo. Obešla jsem strom a nasávala vzduch, ale nic jsem necítila. Žádná známá vůně. Podívala jsem se po těch dvou.

Strašně mě štípe nos. Myslel si Joe. Mě taky. Přitakal Pedro. Počkejte tady! Rozkázala jsem jim a proměnila se v upíra. Než jsem se odrazila nahoru, vylétl ze stromu upír, ale Edward to nebyl.

Seskočila jsem zase dolů, při seskoku se proměnila a na zemi jsem zavyla. Jdeme. Rozkázala jsem a rozeběhla se po stopě. Pomalu se mi v hlavě začali ozývat myšlenky smečky. Pronásledovala jsem stopu, kterou jsem už cítila. Nesmím dovolit, aby to někde vykecal. Proč já vůl se před ním proměnila. Nadávala jsem si v myšlenkách a každý člen ve smečce si začal něco myslet. Přidala jsem do kroku.

„Už je tady smečka,“ slyšela jsem slabě ten krásný medový hlas.

„Dobře,“ řekl ten Jasper.

Rozeznala jsem každý hlas a vždy věděla komu patří a to mi to jméno nikdy nikdo říkat nemusel. Karla mě uklidňovala, že to je normální. Nevěřila jsem jí. Nebylo to normální.

Přiběhla jsem plnou rychlostí na menší loučku, kde hořel oheň a ten hnusném upír tam bojoval s Emmettem Cullenem. Měla jsem co dělat, abych to ubrzdila, ale nemělo to cenu, tak jsem se odrazila a přistála na tom upírovi. Ten se pod mojí vahou snesl na kolena a já dostala ránu od Emmetta. Zatřepala jsem hlavou a slabě zavrčela.

„Ježiši promiň,“ vyjekl Emmett.

S Cullenovými jsem se ve škole skamarádila, ale Emmett měl strach spíš z Edwarda, který jim dával co proto, když mi třeba jen vytrhli chloupek na zádech. Teď jsem ale dostala pořádnou ránu od Emmetta, což Edward viděl.

Urvala jsem tomu upírovi hlavu a nastavila jí před Emmetta. Bouchni si. Pomyslela jsem si a smečka s Edwardem se začali smát, ale Edwardův smích se vzdaloval. Povzdechla jsem si. Emmett mi vzal z huby hlavu a hodil jí do ohně, který udržoval Jasper. Smečka  ještě nebyla kompletní, ale upír byl již zničen a spálen. Pedro s Joem se vyžívali, když jsem je nechala porcovat ostatek těla. Proměnila jsem se v upíra.

„Děkujeme,“ poděkovala jsem Jasprovi a Emmettovi. Edward tu nebyl, tak měl dvojnásobnou smůlu. Začínala jsem ho nesnášet, ale doopravdy to byla velká láska.

„Není za co Bello. Alice měla vizi, jak chytáte upíra až někde v Mexiku. Byla jsi rozhodnutá, že ho dostaneš, ale on měl náskok. Emmett se zaradoval a vyběhl si mlátit do upíra a nakonec bouchl i tebe,“ sdělil mi Jasper a při posledních slovech se na Emmettově tváři objevil bolestný úsměv.

„Edward se na mě už chystá,“ sdělil mi Emmett.

Napřáhla jsem se a jednu mu vrazila. Zaklepal hlavou a udiveně se na mě podíval.

„Už jsem ti jí vrazila, takže tě tvůj milovanej bratříček nemá co mlátit. Chudinko naše malá,“ rejpla jsem si do Edwarda i do Emmetta.

Celá smečka s Emmettem se udivila, ale Jasper ne.

„Ty ho už nemiluješ?“ zeptal se Emmett, přičemž jsem mu vrazila druhou, až spadl na zem.

„Chceš zadupat do země?“ zavrčela jsem na něj a on vytřeštil oči.

„Bello, byla bys tak hodná a slezla z Emmetta? Blíží se sem Rose s Alicí,“ sdělil mi Jasper a já přikývla.

„Ještě jednou díky za pomoc!“ křikla jsem na ně a běžela zpět k hranicím. Nehodlala jsem se proměnit ve vlka a slyšet všech myšlenky mířící ke mně. Už takhle je jich dost, podle té energie, která mezi nimi koluje.

Když se celá smečka zase uchystala ke spánku a já zůstala jen s Pedrem a Joem, tak jsem se konečně přeměnila ve vlčici.

To byli pěkně mířený střeli. Obdivoval mě Joe. To teda byli. Přitakal Pedro.

No dobrá, ale teď upalujte oběhnout hranice. Jestli se nějaký upír dostal do La Puch, tak máme problém. Řekla jsem jim a lehla si pod Edwardům strom. Prckové odběhli a přitom vesele dováděli. Ležela jsem tam a poslouchala jejich myšlenky.

„Bello?“ ozval se zamnou vysoký hlásek Alice.

Zvedla jsem hlavu a podívala se po ní. Stála tam pod stromem a sledovala mě šokovaným výrazem.

Běhejte dál a kdyby něco tak začněte štěkat nebo výt. Pomyslela jsem jim a proměnila se v upíra.

„Ano Alice? Co se děje?“ zeptala jsem se jí a pozorovala jí.

„Je složitý bránit myšlenky před Edwardem,“ začala a já jsem pozvedla obočí.

„Co je?“ zeptala jsem se jí znovu.

„Mohla bys mi taky říct budoucnost?“ zeptala se mě.

„Na to jsi tady odborník ty,“ usmála jsem se nad tím.

„Já tu svou neumím určit tak dobře jako to umíš ty. Vyvěsti mi budoucnost, prosím,“ přiblížila se ke mně.

„Co?“ zeptala jsem se, protože mě šokovala.

„Ty umíš věstit budoucnost. Vyvěstila jsi jí Trisi, Jakobovi a já tě o to také prosím,“ upřesnila mi a já se lekla ještě více.

„Já umím věštit budoucnost?“ zeptala jsem se jí i když bych to měla vědět sama.

„Ano Bells, ty umíš věštit budoucnost,“ usmála se nad mou hloupostí.

„Aha, tak pojď blíž,“ řekla jsem jí a dotkla se jí levou rukou.

Viděla jsem její vize, které se týkali mě.

„Bohužel, jen vidím tvé vize, v kterým mám hlavní roli,“ usmála jsem se na ní smutně a ona se rozesmála nahlas.

V tom vylítli z křoví Pedro a Joe a mířili si to na Alici. Lekla jsem se a oni najednou do něčeho narazili. Až teď jsem si všimla, že kolem mě a Alice je slabý štít, který pulzuje ze mě.

„Splnila jsem svůj úkol,“ usmála se Alice a v tu chvíli byla pryč. Metla si to zpátky domů. Štít se vrátil ke mně a kluci zatřepali hlavou. Proměnila jsem se ve vlčici.

Cos to udělala? Co tu dělala? Strašně mě bolí hlava. Mě taky. Au. Jsi zrádce. Jo, bavíš se s upíry a přitom jsou naši nepřátelé! Nadávali jeden přes druhého.

Dost! Zařvala jsem autorským hlasem a oba si z toho až sedli a pozorně mě sledovali. Já nejsem žádnej zrádce. Cullenovi mají s námi smlouvu a nejsou zlý. Mám plný zuby těch neustálých povyků. Pokud chcete třeba znát můj příběh, tak mě nenazývejte zrádcem. Jinak vám ho neřeknu! Řvala jsem na ně a nemohla se uklidnit.

Jak víš co jsme chtěli? Zeptal se Pedro a já zkameněla. Jak jsem to věděla?

Na to se ptal Pedro. Řekl podrážděně Joe.

Nevím jak jsem to zjistila. Asi jste na to mysleli. Řekla jsem už poměrně v klidu.

To těžko, když ty jsi byla jako upír a my jako lidi. Řekl opět Joe.

Co jste dělali jako lidi? Zeptala jsem se jich a znovu ve mně rostl vztek.

Abys nás nemohla slyšet, ale místo pochvaly, že jsme se dokázali znovu přeměnit ve vlky, tak nás seřveš. Řekl pro změnu Pedro.

No, dobře. Omlouvám se a teď si běžte lehnout, jste moc unavení. Řekla jsem jim a rozeběhla se po pomyslných hranicích. Ten běh mi pomáhal v myšlení.

Předchozí kapitola:Bílá vlčice - 9. kapitola

Další kapitola: Bílá vlčice - 11. kapitola, 1. část

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bílá vlčice - 10. kapitola: