Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez stínu - 2. kapitola

Bez stínu - 2. kapitolaZpátky do školy.

Znovu mě probudil až hlasitý vřískot budíku. Prudkým máchnutím ruky se mi ho povedlo utišit. Neohrabaně jsem se vykulila z postele a zamířila přímo do koupelny. Když jsem konečně vypadala přijatelně pro okolní svět, dokonce už oblečená a s taškou v ruce, jsem se posadila do kuchyně. Měla jsem ještě spoustu času a návrat do školy vyžadoval pořádnou dávku jídla. Popadla jsem největší misku, co doma máme¨, a celou ji naplnila cereáliemi. Když jsem to celé spořádala a vypila ranní povzbuzovák - kýbl kafe, zamkla jsem vchodové dveře a nasedla do náklaďáčku.

Začala jsem couvat. Ještě jeden pohled do zpětného zrcátka…

Prudce jsem sešlápla brzdu a rozdýchávala infarkt. Přejela jsem Neila! Jeho hlava vykukovala ze středu korby. Najednou ale seděl vedle mě a smál se. Alespoň někomu bylo do smíchu.

„Ta věc tady,“ ukázal na zrcátko, „je taky fajn. Když se koukneš, uvidíš, kam couváš. Ušetří to spoustu životů.“ Poplácal mě po rameni.

„A kdo se taky staví za couvající auto?“ odsekla jsem.

„Kdo couvá do lidí?“ Přimhouřil oči.

„Když jsou nehmotní?“

Přimhouřil nevraživě oči.

„Nemusíš náhodou do školy?“ neodpustil si.

Koukla jsem na hodiny na palubní desce. Sakra! Šlápla jsem na plný plyn a řítila se ulicemi. Nemůžu hned první den přijít pozdě.

Mou zběsilou jízdou jsem ještě získala pár minut času. A jako bonus přednášku o bezpečnosti od mého dušího spolujezdce.

Seděla jsem v autě, ruce na volantu a napjatý výraz.

„Děje se něco?“ zeptal se Neil. Cukla jsem sebou. Pořád zapomínám, že tu je.

„Děje? První otázka ve škole zní: Co jsi dělal o zimních prázdninách? Obvyklou odpovědí je, že nic. Lyžuješ, bobuješ, flákáš se. Mou odpovědí zřejmě bude: Ale tak znáš to, sejmul mě náklaďák a vidím duchy! Co ty na to?“ Hodila jsem po něm podrážděným pohledem. Náhle jsem si všimla, že na mě přes sklo nechápavě zírá nějaký student nižšího ročníku.
Jejda. Zářivě jsem se usmála a začala se nervózně hrabat v tašce. Bylo mi úplně jasné, že se ho jen tak nezbavím. Pokud jsem byla po dlouhé době jediná, s kým si mohl pokecat, tak jsem se mu ani nedivila.

„Jestli chceš, půjdu s tebou, stejně nemám nic lepšího na práci,“ nabídl se. Jistě, že.

„Moc šlechetné. Můžu být ta potrhlá, co mluví se vzduchem nebo…“ Dokončila jsem hrabání v tašce a vytáhla telefon.

„Chytré,“ pokýval uznale hlavou.

„Vím, ne?“ S tím jsme vystoupili z auta. Přímo do středu všeho dění. Do tváře se mi opřel vítr plný rozpaků, vítání, radosti. Hlavně ale smrděl po směsici potu a voňavek. Na parkovišti před školou stály skupinky studentů, vítaly se, objímaly a vyprávěly své vánoční příhody. Rychle jsem přeběhla přes dvůr, vyběhla schody a prošla velkým vchodem. Hned se mi vybavily všechny ty dny s Cullenovými a s… Rychle jsem ty myšlenky zahnala.

Vánoční výzdoba zmizela, ale holky v nesmyslně barevných oblečcích tu budou vždycky. Stejně tak i drby. Vzduchem létala témata: Kdo koho přefikl, která z holek je těhotná a zda je náš ředitel gay. Poslední skupinka, samé holky, se bavily o módních propadech. Jen jsem čekala, kdy zaslechnu své jméno. Na mě tohle téma působí, jako odpuzovač hmyzu. No, alespoň, že nikdo neprobírá mou malou nehodu. Ale asi se na mě usmála štěstěna, nevzpomněl na ni nikdo. Tedy skoro nikdo.

„Bello! Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Joj! Máš tady bouli! Pojď ke mně!“ Odněkud se přihnala a objala mě. Jessica. Má žebra zaplakala. „Co jsi to, prosím tě, vyváděla? Ujela ti noha? Nebo tě tak sebralo to s Edwardem? Já vím, Vánoce jsou hodně emotivní a smutné. Ale to nevadí!“ tleskla entusiasticky. „Už jsi slyšela, že Kira se vyspala s Jackem? No teda! Ale pak ho odkopla. Myslím, že je úplně blbá. Taky Wintersová už není panna! No, to já k Vánocům dostala jen super hadříky. Mike mě zklamal, nedal mi ani přání, ale čekám dárečky na Valentýna! Jé už musím do třídy. Tak ahojky, Bello! Pokecáme pak, jo? “ vychrlila ze sebe a odběhla. Jen jsme stála na místě a zírala na mizející Jess.

„Co… To… Sakra… Bylo?“ ozval se Neil vedle mě.

„Eh?“ Stále ještě neschopna slova. „To… To byla Jess.“ Dalšího vysvětlení nebylo třeba. Ona prostě vysvětlit nejde.

Chodbou přímo proti mně procházel školník. Starý, prošedivělý muž v šedé uniformě. Nikdy jsem ho tu ještě nepotkala. Už jsem se nadechovala k pozdravu, když mi Neil zacpal pusu. Ledový vzduch mě přinutil rozkašlat se. Muž kolem nás prošel, naprosto mě ignoroval, jen Neilovi pokývl na pozdrav. Pod nohama žádný stín. Ušetřena společenského faux-pas, jsem věnovala Neilovi děkovný pohled. V té ztemnělé chodbě jsem to vůbec nepoznala. I Neil tu vypadal zcela skutečně.

Potom jsem zapadla do třídy angličtiny. Učitel nám představil plán učiva – Shakespeare - zase. Toho se snad nikdy nezbavím. Další hodinu dějepis. Paní Gllasová nám oznámila, že si napíšeme opakování z minulého roku, protože na učivo z června budeme navazovat až teď. Moc milá.

Konečně oběd. Cestou do jídelny mě zastavila zástupce ředitele Nyxová. Jak já ji nesnáším.

„Oh, Isabello! Přesně tebe hledám!“ oznámila s předstíranou radostí. Věděla jsem, že mě nesnáší. Nevěděla jsem proč, ale bylo to tak.

„Stalo se něco?“ přemohla jsem se k úsměvu.

„Právě, že stalo má drahá! Týká se to tvé nehody, moc nás to sebralo a můžeš za námi kdykoliv přijít! Také pan ředitel by tě chtěl vidět, hned jak budeš mít čas,“ mluvila tak, aby to všichni slyšeli. S vyjevenými tvářemi se otáčeli naším směrem. To jsem si vždycky přála, vážně.

„No jo, jasně. Děkuji,“ vykoktala jsem.

„Opravdu, kdyby cokoliv. Zvláště pokud se jednalo o pokus o sebevraždu a potřebuješ si s někým promluvit. Jsme tu pro tebe!“ Mrkla na mě a odtančila. Tak teď už na nás opravdu zírala celá chodba. Nejraději bych jí zakroutila krkem! Pokud byla byť jen malá šance, že by to tu úplně všem nevykecala Jess, tak teď tomu paní Nyxová nasadila korunu.

„Myslím, že být nenápadní a zapomenutí vychází,“ zahučel Neil. Vypadal, že se celkem baví.

„Mlč!“ procedila jsem mezi zuby. Potupně jsem se šourala k jídelně. Aspoň o tom nikdo nemluví, nikdo o tom neví…

„Bello! Pane bože, jsi v pořádku?“ hlásila se ke mně moje partička.

„Jsem v pořádku. Zdravá, živá, normální.“ Posadila jsem se ke stolu.

„Slyšeli jsme, co se stalo,“ řekl Tyler.

No bezva. Spíš, kdo to neslyšel, že jo?

„Jo, to asi všichni tady.“ Rozhlédla jsem se po jídelně, která nás nápadně sledovala.

„Takže jsi v pořádku, že jo?“ ujišťoval se Mike.

„Ale jo, prosím tě, proč by nebyla? Menší drama, ale jinak ok. Že jo, Bello?“ zubila se na mě Jessica.

„Ehm, no jo, jasně. Musím si jít zavolat,“ oznámila jsem najednou a odešla stranou.

„Takže, co budeme řešit? To, jak mě Jessica vytáčí, nebo…?“

„Sklapni, Neile,“ uzemnila jsem ho a začala na telefonu skutečně vytáčet číslo. Opět mě to však nasměrovalo do hlasové schránky. Už mě to začínalo štvát. Nikdy jsem Jakea nepotřebovala víc než teď.

„Bože, Jakeu. Já vím, že máš mononukleózu, a proto jsi za mnou nebyl v nemocnici. Ale že mi nezvedáš telefony? Zavolej mi.“ Naštvaně jsem ukončila hovor.

„Kdo to byl?“ zajímal se Neil.

To jsem se snažila dovolat svému nejlepšímu příteli, který mi volal každý den a snažil se mě rozveselit, když mi bylo nejhůř. Ten nejlepší přítel, který mě nenavštívil v nemocnici. Ten, který mi zanechal na záznamníku zprávu, že ho to sice mrzí, ale nemůže se se mnou teď vidět.

„Kamarád,“ utnula jsem to.

„Aha,“ protáhl přezíravě. To už jsem se vracela ke stolu mých přátel. Snažila jsem se naobědvat a nemyslet na všechen ten zmatek, co se kolem mě neustále děje. Ještě chvíli jsme se přehrabovala v jídle. Nějak mě přešla chuť.

 

***

 
Celou biologii jsem myslela na Jacoba. Tohle není normální. Přece by mě jen tak neodstřihnul. Ne, na to je tu expert někdo jiný. Měla bych za Jakem zajet. Podívat se, jak se mu vede. Jestli je v pořádku. No, a pokud mě nechce vidět, tak si o tom alespoň promluvíme. U sebe doma nebude mít možnost vyhnout se mi.

Hned jak zazvonil zvonek, vyrazila jsem rázným krokem k autu.

„Kam razíme?“ Neil už zase levitoval nad sedadlem spolujezdce.

„Do rezervace.“

„Ty jo, tam sem nikdy nebyl. Teda alespoň teď v tomhle životě…,“ uvažoval.

„Tak se podíváš na nový místo,“ odtušila jsem.

Do rezervace jsem se přihrnula jako velká voda. Hned mezi dveřmi mě přivítal Billy.

„Hledám Jakea. Musím ho vidět.“

„Není tady.“ Okamžitě jsem poznala, že mi lže.

„Promiň, ale opravdu s ním musím mluvit.“ Protáhla jsem se kolem Billyho a namířila si to k Jakeovi. Ještě jsem slyšela, jak mě Billy okřikl.

Rozrazila jsem dveře. Našla jsem Jacoba, jak leží na posteli a spí. Pod očima měl temné kruhy způsobené únavou. Opravdu jsem si s ním chtěla promluvit, ale neměla jsem to srdce ho probudit. Chtěla jsem prostě odejít, když jsem za oknem zaslechla smích.

Sam a jeho partička. V tu chvíli mou projela vlna vzteku. Vzpomněla jsem si na všechno, o čem jsme se s Jakem bavili. Kluci se nejdřív se Samem moc nemuseli, ale pak se všechno změnilo a teď jsou jako jeho stín. Jake se mi svěřil, že podle něho se zapletli do něčeho nelegálního. Možná drogy. Vždycky mi to přišlo tak trochu přitažené za vlasy, ale s tím, co se tu teď děje? Určitě do toho zatáhli i Jakea. Proč jinak by se mnou přestal mluvit? Navíc by mohli mít něco společného i s těmi zmizeními, nebo dokonce s těmi vraždami. Vztek ve mně stále narůstal. Asi už toho všeho bylo příliš mnoho a muselo to někdy ven.

Vyřítila jsem se z domu a rovnou se do Sama pustila. Upřímně jsme doufala, že se mi výjimečně povede neuklouznout na ledě, protože to by mi ubralo na vážnosti.

„Co jste mu udělali? Co?!“ rozkřičela jsem se.

„Co jako?“ ozval se Paul podrážděně. Zatímco Sam se mnou absolutně nenechal rozhodit. To mě dožralo ještě víc.

„Ať je to, co chce, Jake s tím nechtěl mít nic společného!“ Bořila jsem se do sněhu. Bože, dej, ať sebou neplácnu.

„Co udělal? Hm?! Co ti řek?“ vrčel na mě Paul. Sam se ho snažil uklidnit.

„Nic mi neřekl! Protože jste mu to zakázali! Má z vás strach a já nechci…“ Přesně v tu chvíli se Paul začal smát. To mě dožralo. Napřáhla jsem se a vrazila jsem mu pořádnou facku. Věnoval mi nepříčetný pohled, ze kterého mě zamrazilo a zimou to nebylo. Co to, sakra? Začal sebou nepřirozeně trhat. Těžké oddechování začalo připomínat spíš vrčení. Ještě několikrát sebou cuknul, když se jeho oblečení rozletělo na cucky. Z ničeho nic přede mnou stál vlk velký jako Volkswagen Brouk. Zatajil se mi dech. Umřu.

„Bello, běž pryč. Běž do domu,“ rozkázal mi Sam. Bez problému jsem poslechla. Otočila jsem se na podpatku a prchala do domu. Sníh mi podkluzoval.

„Teda Bello, tos věděla, že mají za barákem… Co… To… Sakra?“ Objevil se odněkud Neil, samozřejmě v tu nejméně vhodnou chvíli.

Ve stejný okamžik se rozletěly dveře a na scénu vběhl Jake.

„Jakeu, ne! Běž! Uteč! Co to děláš?“ křičela jsem na něj. Stále však běžel proti mně. Už když to vypadalo, že se srazíme, Jake mě přeskočil.

Tak počkat, co? Přeskočil?!

Svalila jsem se na zem, jen abych viděla, jak na zem dopadá ryšavý vlk a okamžitě se vrhá po krku šedivému. Zírala jsem na ten výjev s pusou dokořán.

„Hustý. Vidíš to taky?“ Přidřepl si ke mně Neil.

Nebyla jsem schopná slova, takže jsme jen přikývla.

Z peroucích se vlků začaly létat chlupy a sníh s hlínou, jak je pařáty vytrhávali ze země. Šla z nich hrůza. Byla jsem strachy bez sebe. Nebála jsem se ani tak těch ohromných chlupatých bestií, jako toho, že si ublíží.

„Odvezte Bellu k Emily,“ zavelel Sam a sám se vydal k lesu, kam právě zmizeli rvoucí se vlci.
Ani nevím, jak se klukům povedlo dostat mě do auta. Být po mém, tak jsem odtamtud neodjela.

„A jak byli velcí! A ty tlapy! A ty zuby! Prostě neuvěřitelný! A to, jak se proměnili. Vypadalo to skoro jako nějaké kouzlo!“ Neil žvanil celou cestu autem o tom, co jsme právě viděli. Na rozdíl ode mě ho to tolik nešokovalo, jako spíš nadchlo. Já potřebovala chviličku na to to zpracovat.

Takže Jake je vlk. Stejně tak tihle dva, co mě doprovází k Emily. Ani nevím, kdo je Emily.

Zastavili jsme před menším domkem a kluci se hned hrnuli dovnitř.

„Hele, neměli bychom jet zpátky? Jakože ujistit se, že jsou všichni v pohodě,“ navrhla jsem chabě. Bylo to jako ve snu.

„Prosím tě. Jake bude úplně v pořádku. Vidělas, jak se proměnil? Talent!“ zvolal nadšeně Embry. Chtěla jsem něco namítnout, ale nenechal mě. „Hlavně prosím tě nezírej na Emily. To by Sama už fakt dožralo.“ A s tím vešel do dveří.

„Proč bych jako měla zírat?“ Co to má zase být? Já nikdy nezírám!

Neochotně jsem přešla práh domu, zatímco Neil neustále žvanil o vlkodlacích. Nechala jsem ho v tom.
Žena, zřejmě Emily, tam připravovala jídlo.

„Hou, muffiny!“ zvolal Neil nadšeně. Myslím, že v tu chvíli mu nedošlo, že se jich nemůže dotknout. Emily byla neuvěřitelně krásná, dlouhé havraní vlády jí spadaly až po pás. Když se ke mně otočila, spatřila jsem její zjizvenou tvář. Aha, proto nezírat. Došlo mi rychle.

„Kohopak to tu máme?“ usmála se na mě.

Než jsem stihla zareagovat, představili mě.

„To je Bella Swanová. Kdo jiný?“ představil mě Jared. Aha, takže tu o mně už mluvili. No potěš.

„To je boží! Celá vlkodlačí rodina!“ Tleskal Neil. Časem bych mu mohla říct, že existuje i upíří rodina, ale s tím ještě počkáme. Snažila jsem se nezírat jeho směrem. Bylo by to další vysvětlování navíc a zmatků tu teď bylo víc, než dost.

„Takže Jacob si zase prosadil svou,“ povzdechla. „Takže ty jsi ta upírova holka,“ usmála se na mě Emily. Toliko k čekání.

„Upíří? Upíří?!“ Neilův hlas stále sílil. Skoro křičel nadšením. Zamračila jsem se na něho. To stačilo k tomu, aby na chvíli umlkl. Bylo stále těžší a těžší ho ignorovat.

Pokrčila jsem rameny. „A ty ta, co chodí s vlkem.“

„Jo, to jsem,“ zasmála se. „Kde máte Sama?“ zajímala se.

„No, Bella vyjela na Paula a…“ Větu nebylo třeba dokončovat, všichni věděli, k čemu něco takového vedlo.

 

***


Netrvalo dlouho a vrátil se Sam. Nejprve políbil Emily a pak srovnal Jareda, který se ofrňoval nad jejich ocicmáváním. Sam a Emily skutečně vypadali jako skvělý pár. Nicméně, to mi zrovna teď nebylo po chuti. Dokonce jsem ztratila zájem i o ten výborný borůvkový muffin.

Chvíli po Samovi se dostavili i Jacob s Paulem. Vesele se pošťuchovali, jako by se nic nestalo. To snad není možný.

„Promiň,“ usmál se na mě omluvně Paul.

„Dobrý.“ A bylo. Myslím, že mě už nic nerozhodí. To však neznamenalo, že by se mi v hlavě nehonil milion otázek a ne všechny souvisely jenom s mým novým kamarádem Neilem.

Můj pohled se střetl s Jakeovým. To stačilo k tomu, abychom se shodli na tom, že si potřebujeme někde stranou promluvit.

Mlčky jsme došli až na pláž. Dokonce i Neil mlčel. Stále ještě konsternován zjištěním, že on není jediná nadpřirozená bytost široko daleko. Myslím, že až pojedeme z rezervace tak na mě vybalí spousty otázek, snad budu mít alespoň nějaké odpovědi.

„Takže vlkodlak,“ utrousila jsem směrem k Jakeovi.

„Měnič. Měním se ve vlka,“ upřesnil.

Ještě lepší. Fakt suprový.

„Měnič!“ zvolal zase Neil a opět se odmlčel. Pořád si něco mumlal pro sebe a stále se tvářil nadšeně.

„Hm…“ Čekala jsem nějaké další vysvětlení. Legenda, která říká, že někteří Quilleutové jsou potomci vlků, mi nestačila.

„Někteří z nás zdědili gen, díky kterému se můžeme měnit. Nejsilnější to je, když se ve městě objeví nějaké ty pijavice.“
Vědoucně jsem přikývla. Ale teď tu snad žádní upíři nebyli ne? Tedy kromě Laurenta, který se tu ochomýtal před pár týdny. Bála jsme se, kdy se zas vrátí. Vyhrožoval tím.

„Hele, mohl bys… Já nevím, zkusit nebýt vlk?“ navrhla jsme mu.

„Cože? No, to není volba životního stylu, víš?“

„Ale je to špatný…“ Vždyť zabíjejí a unášejí lidi. Hlavou se mi začaly míhat obrázky z hororových filmů, kde vlkodlaci pojídali lidská srdce. I když pak zas říkal, že není vlkodlak? Ale kdo v tom vidí rozdíl. Navíc, všechna ta zmizení…

„Co to s tebou je? Ty jsi takový pokrytec! To jako nejsem ten správnej druh příšery? Že nejsem ta tvoje pijavice?“ Jake začínal vypadat naštvaně.

„Ale tak to není. Já jen, že oni se snažili neubližovat. Nepít lidskou krev. Chci říct, že byste taky mohli zkusit něco takového…“

„O čem to tady mluvíš?“ Najednou vypadal, že absolutně nechápe, o čem to mluvím.

„Pane bože, vždyť zabíjíte lidi, Jakeu.“ Začínala jsem být bezradná.

„Co? Ne!“ A začal se náhle usmívat.

Co se to tu zase děje? Pak kdo je tu blázen.

„Co je na tom směšného?“ Cítila jsem se dotčená. On je tu vrah, ne já. A ještě se mi směje.

„Takže ty si myslíš, že jsem vrah? Tobě teda nevadí, že jsem vlk?“ zeptal se nakonec.

„Co? Ne, to je v pohodě.“ Chodila jsem s upírem a už dva dny mám kamaráda ducha. Takže chlupáč je pro mě v pohodě. Ale když o tom tak přemýšlím, to s duchy si zatím raději nechám pro sebe.

Jake se spokojeně usmál.

„Takže ty si jen myslíš, že jsme zabili ty lidi?“ zubil se.

„Jo, ale…“ Čemu se pro boha směje?! Začínal mě pořádně štvát.

„My ale lidi nezabíjíme.“ Mluvil pravdu. Ulevilo se mi. S úlevou jsem ho objala.

„Tak co se to tu potom děje? Když ty lidi nevraždíte…“ V hlavě mi to zase začalo všechno šrotovat.

„My jsme ochránci a snažíme se vás ochránit před tím v lese.“

„Před medvědy?“ Moc a moc jsem doufala, že to bude medvěd.

„Ne, před upíry. To jsou naši jediní nepřátelé. Jediný důvod, proč existujeme,“ vysvětlil mi.

„Paráda!“ ozval se po dlouhé odmlce Neil. Já jeho nadšení nesdílela. „Hahá! Upíři!“ zvolal ještě Neil a odešel směrem moři. Chvíli jsem na něho hleděla.

„Takhle jsme se teď zbavili toho upíra v lese.“ Tak tímhle se má pozornost zcela vrátila k Jakeovi.

„Jakého?“

„Přítele té zrzky.“

„Laurent je mrtvý?“ ulevilo se mi. Nezabije mě. Ale zároveň mě to vyděsilo. Co když ho následuje Victoria.

„Takhle se jmenoval? Hm… Jenomže toho jsme zabili před týdnem. Teď se tu objevuje ta jeho přítelkyně, jen nevíme, co tu chce.“ Zvedl se mi žaludek. Victorie je tady. Jde po mně. Je po mně. V podstatě. Do háje.

„Daří se nám zahánět ji za hranice, ale kdybychom věděli, co tu chce, pomohlo by nám to.“

„Já vím, co tu hledá,“ špitla jsem. „Chce mě.“ Tak tohle Jakea na chvíli zcela paralyzovalo.

 


 

Líbí se? Nelíbí? Zanechte, prosím, komentář.

Paxl


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bez stínu - 2. kapitola:

 1
17.08.2018 [10:38]

Kethrin Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. BabčaS.
02.07.2018 [12:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!