Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez stínu - 3. kapitola

18.07.2018 (10:00) • Paxl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1335×

Byl to dlouhý týden. V posledních dnech se toho událo až příliš mnoho a dnešek tomu ještě nasadil korunu. Ještě chvíli jsme se s Jakem procházeli po pláži a vymýšleli, co uděláme. Museli jsme smečku informovat, že Viktorie tu krouží kvůli mně. Nechtěla jsem je do toho zatahovat, ale nebyla jiná možnost.

Smečku Viktoriiny pohnutky ani moc nepřekvapily. Všichni se dokonce jednoznačně shodli na tom, že ji nenechají, aby mi ublížila. Běhal mi z toho mráz po zádech. Myslím, že jim nedocházelo, čeho všeho je schopná. Což mě trápilo. Nechtěla jsem, aby se jim něco stalo. Nicméně vysvětlovat smečce, že by tu mohl být někdo pro ně nebezpečný, byla ztráta času.

Navíc se teď musím zaměřit na ten problém s duchy, to je podle mě to nejdůležitější. Chtěla jsem to s Neilem začít řešit hned, jak jsme se dostali domů. Potřebovali jsme problémy vyřešit jeden po druhém. Dokud se Victoria nedostane až do města, tak je Neil přednější.

Bohužel, jak jsem se dostala k posteli, usnula jsem.

Opět jsem stála na operačním sále a sledovala tým doktorů, kteří operovali dívku. Byli pokryti krví. Přístroje v sále zběsile pískaly, až na ten jeden. Ukazatel srdečního tepu vydával jeden monotónní tón. Přistoupila jsem blíž k operačnímu stolu. Podívala jsem se na tvář, kterou zakrývala kyslíková maska. Hleděla jsem sama na sebe...
 
S hrůzou jsem se probudila a vymrštila se do sedu. Zamotala se mi hlava. To byl zase sen.
Takový sen se mi zdál od chvíle, co jsem opustila nemocnici. Nevím, jestli to bylo těmi sedativy, co mi dávali. V nemocnici se mi prostě žádné sny nezdály.

Podívala jsme se na hodiny. Za půl hodiny mi měl zvonit budík. Už nemělo cenu snažit se usnout s jelikož jsem měla půl hodinu k dobru, chtěla jsem hned z rána mluvit s Neilem.

Snad poprvé za tři dny, co se známe nebyl k nalezení.

„Ehm, Neile?!“ zkusila jsem to nesměle. Nevěděla jsem, jestli to bude fungovat.

„Jo?“ objevil se v mém pokoji. Vykulila jsem oči. Umím vyvolávat duchy! „Tvůj táta má celkem zajímavou sbírku DVDček,“ utrousil. Takže nejsem super vyvolávačka. Neil byl prostě ukryt v Charlieho pokoji.

„Myslím, že bychom měli pořešit, co vlastně budeme dělat. Myslím to tak, že tohle se určitě děje z nějakého důvodu. Neříkej mi, že tobě to připadá normální.“

„Děláš si srandu? Měniči, vlkodlaci a upíři, to je úplně mazec!“ Skákal nadšením.

„Aha, to jsem tak úplně nemyslela. Chtěla jsem mluvit o duchách a o tom, že ti přeci jen musíme nějako pomoct.“

Zamračil se. Nadšení se vytratilo.

„Když já chci nejdřív pochopit, co se to ještě děje ve vašem živém světě,“ protáhl a našpulil pusu jako malé dítě.
Bezva, protože na to mám teď akorát tak náladu.

„Narážíš na upíry, že?“ povzdechla jsem si.

„Jo, koukej to vyklopit.“ Nadšení se vrátilo. On byl snad na speedu nebo něco.
Sesunula jsem se na postel.

„Před rokem, když moje máma umřela, tak jsem se přestěhovala do Forks. K Charliemu. Ve škole jsem se seznámila s… S Cullenovými. Vypadali jako normální rodina, ale byli až moc perfektní. No a pak mi Edward řekl, co jsou vlastně zač.“ Stále ještě se mi o tom těžce mluvilo. „Byli upíři, ale celá jejich rodina se živila krví zvířat, takže nikomu neubližovali. Samozřejmě ve světě žijí i jiní upíři a ne všichni jsou přátelští. Cullenovi byli hodní. Bohužel, potom se museli odstěhovat pryč. Hodně mě to zasáhlo. Protože… Protože Alice byla moje nejlepší kamarádka. Chybí mi.“ Pozorovala jsem špičky svých bot.

„Jasně, takže ti hlavně chybí Alice a vůbec ne ten Edward.“ Nadzdvihnul pochybovačně obočí.
Slyšet to jméno se mnou otřáslo.

„O něm to není. Už ne.“ Komu tady lžu, Neilovi, nebo sobě?

Pohledem jsem zabrousila k hodinám. A do háje ta půlhodina byla pryč a už jsem zase jela pozdě.

„Do háje, přijedeme pozdě.“ Vystřelila jsem ze dveří.

Přes noc asi sněžilo a rolba ještě nestihla odklidit sní z cesty. Na opatrnou jízdu však nebyl čas. Pořádně jsem sešlápla plyn. Neil vedle mě jen kulil oči. Cítila jsem, jak mi kola občas prokluzují, ale snažila jsem se to nevnímat.

Kde se vzala, tu se vzala na krajnici silnice stála postava. Lekla jsem se, že toho člověka srazím, když jsem zaostřila na nejasný obrys… Byl to Edward! Co tady dělá?! Musela jsem se z toho všeho zbláznit.
Projela jsem kolem něho a stále zírala jeho směrem.

„Bello, zpomal,“ slyšela jsem jeho hlas.

Jo hrabe mi. Začala jsem tiše panikařit. Zírala jsem na zasněženou cestu, ve které byl vyjet pár kolejí. Vřelo to ve mně.
Opět jsem spatřila osobu stojící na kraji silnice. Edward.

„Zpomal. Je to nebezpečné.“ Hlavou mi zněl jeho hlas. Věděla jsem, že tady není. Nebyl skutečný. Jenom tak vypadal.

Pokračovala jsem ve zběsilé jízdě. Něco mě nutilo jet ještě rychleji.

„Vždyť nás, sakra, oba zabiješ!“ Z transu mě vytrhl až Neilův řev. Začala jsem brzdit.

„Ale ty už jsi mrtvý,“ připomněla jsem mu.

„Co to mělo být?“ Zíral na mě.

„Jenom… Jenom jsem se zamyslela,“ utrousila jsem bezmyšlenkovitě.

„Jo, tak příště až se budeš chtít zamyslet, nech mě raději řídit.“

„Ty to umíš?“

„Nevím. Možná. Můžeme to někdy zkusit,“ zapřemýšlel.

„Jo, jo. To bychom asi mohli,“ odsouhlasila jsem. Co mě to vůbec napadlo?

Konečně jsme zaparkovali u školy. Neil vyplul z auta, padl na kolena a políbil zem.

„Zas tak strašný to nebylo,“ zahučela jsem. Opět jsem hledala v tašce telefon. Nebudu za bláznivku, že jo? Tedy, i když na to už je asi pozdě. Přiložila jsem si telefon k uchu.

„Nesmíme ztrácet čas. Musíš mi říct všechno, co víš. Musíme to prostě vyřešit.“ Potřebuju se prostě něčím zaměstnat. Škola pro mě teď byla naprostou ztrátou času.

„No, jsme prostě duchové, co chceš slyšet?“ Na to, jak moc ho zajímalo nadpřirozeno, když měl mluvit o sobě tak moc nadšeně nevypadal.

„Jak to, že někdy jste průhlední a někdy zase vypadáte opravdově. Až moc opravdově.“ Nemohla jsem ho teď nějak analyzovat, potřebovala jsme zjistit všechno, co by nám mohlo alespoň trochu pomoct.

„Když svítí hodně slunce, nebo stojíme přímo pod lampou, tak to světlo nějako naruší… Hele, já nad tím nikdy moc nepřemejšlel. Prostě světlo nám nedělá dobře.“ Pokrčil rameny.

Přikývla jsem.

„A čím to, že ty se můžeš pohybovat všude? Chci říct, moc dalších duchů jsme nepotkali.“ Proplétala jsem se davem na chodbě.

„Co jsem se tak s ostatníma bavil… A věř mi není to zrovna snadný. Prostě ti, kteří jsou pohřbení, jsou připoutaní ke svým kostem. Nějakým způsobem se připoutají k místu, kde jsou pochovaní. Odpočívají tam,“ pokračoval.
To vysvětlovalo ty davy na hřbitově. Alespoň některé věci začínaly dávat smysl. „Potom ti, kteří nejsou pochovaní, zatím nevědí, kam patří. Takže většinou pokračují v tom, co by normálně dělali, kdyby byli naživu,“ vysvětloval. Vzpomněla jsem si na paní v papírnictví. Až na to, že procházela zdmi, normálně nakupovala, bezva.
„No a když už se připoutají k tomu místu, tak více méně pozbývají pojem o čase. Samozřejmě, některým z nich přeskočí, ale…,“ odmlčel se.

„Takže tebe ještě nepochovali,“ zauvažovala jsem.

„To nevím. Chci říct, já vím, že jsem mrtvý. Ale nemyslím si, že dělám něco, co jsem dělal dřív.“

„Chodíš se mnou do školy. Tos určitě dělal,“ podotkla jsem.

„Asi? Já nevím.“ Vypadal zcela upřímně.

„Nevíš?“

„Nepamatuju si nic před smrtí.“

Zastavila jsem se uprostřed kroku. Bylo to, jakoby na mě shodil bombu.

„Cože?“

„Ani si nepamatuju svoje příjmení.“ Pousmál se rozpačitě.

Zamračila jsem se. Trošku mi to překazilo plány. Doufala jsem, že ho prostě najdu podle jména. Teď budeme muset vymyslet něco jiného.

„A nevíš alespoň jak dlouho…“ Tohle nebylo zrovna téma, které jsem chtěla načínat.

„Myslíš, jak dlouho jsem mrtvý?“ Neil naopak vypadal, že mu nevadí se o tom bavit.

„Jo.“ Konečně jsem došla do třídy. Usadila jsem se, připravovala jsem se na dalších šest naprosto zbytečných hodin, než jsem mohla pokračovat ve svém plánu.

„Nemám nejmenší tušení, ale moc dlouho to asi nebude, protože to bych začínal blbnout.“

„To přeci nemůžeš vědět, když si nic nepamatuješ.“

„Tady nejde jen o vzpomínky, jde i o mluvení a myšlení,“ objasnil.

„Aha... Takže připoutání k místu říkáš. Jako k hrobu, nebo tak. Takže domy, kde straší jsou blbost,“ snažila jsem se změnit téma a trošku ho rozveselit. Před tím vypadal, že ho baví, vyprávět mi duchařské historky.

„Není, protože pokud k tomu místu mají fakt silný vztah, připoutají se k němu. Nebo pokud je něco opravdu trápí, tak se tam mohou usídlit. To jsou třeba poltergeisti.“

„Nechceš mi teda říct, že v tom domě na rohu Cedar Avenue a Wood Street opravdu straší.“ Vykulila jsem oči.

„Jo, paní Manfieldová je strašně protivná ženská. Radši nemluvit.“ Mávnul rukou. Myslela jsem, že tím pro něho tento rozhovor skončil.

Pletla jsem se.

Následující hodiny mi vyprávěl o tom, jak je paní Manfieldová protivná. Následovalo několik hodin, kdy jsem absolutně nevnímala, co se děje okolo mě. Pouze jsem přemýšlela nad tím, jak zjistíme Neilovu totožnost, a hlavně jak umřel. Nebo spíš, kde je jeho tělo. Nikdy to nezmínil, ale určitě by už chtěl klid.

Po cestě na oběd jsem opět vytáhla telefon.

„Odpoledne se zastavíme v knihovně.“

„Proč?“

„Mají tam výtisky novin. Přemýšlím, že spíš pojedeme do Port Angeles. Budou tam noviny jak z Forks tak z Port Angeles.“

„K čemu ti budou noviny?“

„Mají tam fotky pohřešovaných. Podle mě jsi pohřešovaný.“
Důrazně přikývl.

„Bello! Bello!“ Mávala na mě Jess. No bezva, to teď potřebuji.
Kývla jsme na ni. Teď už mi nezbude, než se k nim připojit. „Jsi v pohodě? Teda jakože vypadáš líp. Furt s někým telefonuješ. No prostě, je to divný. Kdo to je?“

Už, už jsem se nadechovala, že na to Jesisice něco řeknu, ale nenechala mě promluvit.

„Kdo je to? A vůbec s námi nechodíš ven, ty někoho máš?“

Myslím že úplně zapomněla na to, že před třemi měsíci mě opustil Edward, po tom, co mi slíbil, že mi nikdy neublíží. Takže mě to zcela zdevastovalo. Navíc, celé zimní prázdniny jsem ležela v nemocnici, a ještě jsem se z toho úplně nevzpamatovala. Ale ano, určitě jsem si mezi tím našla přítele. Někdy bych Jess nejradši zaškrtila.

„Takže fakt někoho máš? Jak se jmenuje? Je hezkej? Znám ho? Ty se za něj stydíš? To je roztomilý!“ mlela dál.

Vypadalo to, že ostatní u stolu ji pro jistotu ignorovali. Neil se válel smíchy na zemi.

„Jess, co to tu plácáš?“ Už jsem to nevydržela.

„Jako, bylo by to fajn, kdyby ses už přes Edwarda dostala. To celý ´Mám depresi, kvůli svýmu ex´ už bylo docela ohraný. Takže…“ Protočila očima.

Zírala jsem na ni neschopna slova.

Neil se přestal smát.

„Tys měla deprese?“ zeptal se s naprostou vážností.

Místo odpovědi jsem sklopila oči. Už jsem toho měla plné zuby. Potřebovala jsem z té školy vypadnout. Bylo mi úplně jedno, že mám mít ještě dvě hodiny. Tenhle rok jsem chyběla tolikrát, že jedna absence se úplně ztratí.  Zvedla jsem se od stolu a beze slova odkráčela pryč. Přátelé na mě koukali s otevřenou pusou.
S třísknutím jsem zabouchla dveře od náklaďáčku a křečovitě svírala volant.

„Takže, kam razíme?“ zhmotnil se vedle na sedadle Neil a tvářil se už zase vesele.

„Do knihovny,“ oznámila jsem mu suše.

Úsměv se z jeho tváře vytratil a najednou vypadal znuděně. „Knihovny?“

Autor: Paxl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez stínu - 3. kapitola: