Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella s rozumem v koncích 5. Co se děje s Esme?

08.11.2009 (07:30) • Pavla777 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2689×

5. kapitolka - Co se děje s Esme?

Vypráví Bella:

Po té chvíli, co jsem dorazila do svého pokoje se ozvalo zaťukání a do dveří strčila hlavu Roselie.

„Co se stalo Bells?“zeptala se mě a vlezla dovnitř celá.

„Co by se mělo dít?“zeptala jsem se s falešným úsměvem.

„Znám tě moc dlouho, abych věděla, že tenhle úsměv je falešný a Edward řekl, že jste se pohádali. Tedy přesněji řekl, že tě naštval.“sedla si ke mně na postel.

Ležela jsem na posteli a koukala z okna. Nestihla jsem se ani převléknout. V okně jsem měla štít, aby sem nikdo nemohl, aby mohlo zůstat otevřené.

„No a co. To není podstatné.“podívala jsem se Rose do očí.

Její oči byli zvědavé, ale mé hořeli vztekem. Rose se rozesmutněla za mě.

„On tě naštval až moc co?“zeptala se mě opatrně.

Jen jsem přikývla a odvrátila od ní tvář. Nechtěla jsem s ní mluvit. Vůbec s nikým.

„Tak já teda půjdu, ale ráno si s tebou o tom klidně promluvím.

Almost Lover – A Fine Frenzy

Ležela jsem stále na své posteli a koukala ven z okna. Vzpomínala jsem na Edwardovi polibky. Chyběli mi, znala jsem ho jen den a už mi chybí. Jsem blbá Bella. Nechala jsem se naštvat jen jeho první reakcí na Rose, vlastně i moje reakce byla tenkrát podobná. Roselie byla krásná i jako člověk a to teprve jako upír, kdy jí jed působící v těle ještě zkrášlí. Žárlila jsem na ní tenkrát, ale teď jsme jako dvojčata.

Přemýšlela jsem až se na hodinách ukázalo půl páté ráno. Vzala jsem si knížku a začetla se do ní.

„Bells, kde jsi? Už je půl sedmé. My jsme si dali sraz s Cullenovými.“strčila dovnitř hlavu Esme.

„Jo promiň, ale mě se tam nechce.“řekla jsem a přivřela knížku.

„Copak je zlatíčko?“zeptala se Esme a vlezla ke mně do pokoje.

Esme si sedla tam co předtím Rose. Na stejný kus postele. Podívala se na mě zmatenýma očima.

„Mám poloprázdný žaludek půjdu ještě na lov. Včera jsem si moc nezalovila. Vezmi si sebou mobil a já ti pak zavolám, až se vrátím, kde jste. Jo?“podívala jsem se na ní s prosícíma očima. Lidé tomu říkají psí oči.

„No tak dobře, ale to jsi tak na tom zle, že máš na sobě kopačky? A to i v posteli?“zobrazila se v ní pravá nefalšovaná matka.

„Ne, ale mě se nechtělo od včerejška převlíkat.“pošeptala jsem jí do ucha, dala jí na ucho pusu a vyběhla do své šatny.

Přezula jsem se a vyskočila z okna. Esme jen za mnou koukala z okna s milujícím pohledem.

„Bells kam běžíš, vždyť…“slyšela jsem za sebou Rose, ale už jsem se neotočila a běžela dál.

Běh mi pomáhal s myšlenkami. Běžela jsem asi hodně daleko, protože jsem se zastavila až na hranicích tohoto státu. Obrátila jsem se a běžela nazpátek. Běžela jsem rovnou domů a po cestě si chytila srnku.

„Ahoj mami, kde jste?“zavolala jsem hned Esme, jenom jsem se převlékla.

„Ahoj Bello, jsme u Cullenů. Víš kde to je?“zeptala se mě Esme.

„Ne, bohužel, ale já vás vystopuju, neměj obavy, hned jsem tam.“řekla jsem a zavěsila, pokud chtěla ještě něco říct, tak měla smůlu.

Koukla jsem na sebe do zrcadla a vyrazila po stopě. Zastavila jsem se u hranic mezi námi a vlky. Nasávala jsem vzduch, ale cítila jsem jen ty chlupatý potvory. Použila jsem tedy myšlenkového stopaře, kterého jsem měla už trochu vytrénovaného. Obešla jsem hranice, což mi zabralo trochu víc času, ale zvládla jsem to.

„Bello? Ty už jsi tady? Já tě měl vyzvednout až u vás.“uslyšela jsem jeho hlas před sebou a on vylezl zpoza stromu.

„Edwarde, já…“

„Bello, já…“řekli jsme spolu naráz a museli jsme se aspoň usmát.

„Promiň Edwarde. Moje reakce byla ukvapená. Neměla jsem právo po tobě vyletět, ale posledních pár desítek let jsem na svou rodinu háklivá. Svou upíří rodinu, která je na mě… hodná a má mě radši než ta lidská.“řekla jsem a znovu se rozeběhla k jejich domu. Edward mě chytil za ruku, má štěstí že můj štít lítá někde nade mnou, jinak bych ho znovu odpinkla.

„Bello, to ty mi promiň. Rose je opravdu zábavná, tedy z pohledu mé sestry a té já věřím.“

„Hmm…“vyšlo ze mě, vyškubla jsem se mu a dala se znovu do běhu.

Dorazili jsme do domu. Emmett s Jasprem koukali na televizi, Alice, Rose a Esme se o něčem bavili.

„Kde je Carlisle?“zeptal se mi za zády Edward.

„Musel jet do nemocnice, zavolali ho. Omlouvá se ti Bello.“řekla Alice a v mžiku mě objala.

„Jo, to nevadí, vždyť máme dost času se poznat.“řekla jsem s úsměvem.

„Pojď, bavíme se o nákupech.“přivolala mě Roselie.

„To bych se radši dívala s klukama na televizi. Pokud dovolíte kluci.“otočila jsem se k gauči u televize, ale hlavně pryč od toho gauče na druhé straně.

„No teda. Jsi první HOLKA, která se nechce bavit o nákupech.“řekl Jasper a zdůraznil to holka.

„To víš chlape, mě to nikdo v lidským životě nenaučil.“usmála jsem se na něj.

To je snad poprvé, co jsem se na něj upřímně usmála. Všiml si toho.

„A já myslel, že se neumíš smát. Ber místo. Promiň miláčku, beru ti lidi.“usmál se směrem Alice.

Alice mu oplatila úsměv a už se zase bavili kam vyrazí.

„Díky. Mě bohatě stačí Rose jednou měsíčně.“řekla jsem a za mnou se ozvalo zasyčení.

Emmett se začal ne smát, ale řechtat. Z toho jeho smíchu jsme dostali všichni záchvaty smíchu. Sledovala jsem tedy s nimi film.

Shlédli jsme asi pět filmů, z toho jeden byl horor o upírech (u toho jsme se nejvíce nasmáli, protože tam byla scénka jako že upír utíkal před křížem a vlkodlak zabíjel lidi).

Přišel Carlisle. Stál ve dveřích a nasál vzduch. Nasála jsem ho také a postavila se a vykročila k němu.

„Ahoj, ty musíš být Isabella, že?“zeptal se mě a za mnou jsem slyšela jen vítr jak se všichni otočili a členové mé rodiny zakroutili hlavou.

„Ne, prosím jen Bella a vy jste Carlisle?“zeptala jsem se ho já.

„Dobře, jak jsi to uhádla?“zasmál se Carlisle a já s ním.

Už se venku stmívalo, a tak jsme se vydali na cestu domů. Jen Esme se musela vrátit pro mobil a Carlisle šel s ní, jinak Alice, Jasper a Edward nás šli kousek vyprovodit.

Týdny ubíhali a první školní den se blížil. Měla jsem jet s holkami na nákupy, ale čekali jsme na Esme. Poslední dobou byla pořád pryč a neustále jsme na ní čekali. Třeba když jsme měli jít na lov, tak jsme na ní čekali jak jsme byli dohodnutí, ale ona přišla pozdě a ještě k tomu po lovu. Začalo mě to znepokojovat, ale bohužel jen mě a Rose s Emmettem si ze mě dělali srandu. Naštvalo mě to a začala jsem pro Esme trénovat svůj štít. U Carlisla jsem četla, že jde darovat aspoň kousek svého daru, ale s velkou snahou a já jsem se začala snažit.

S Edwardem jsem se moc nebavila, dá se říci, že akorát ahoj nebo někdy i jak se máš.

„Esme ty někam jdeš?“zeptala jsem se jí, když okolo mě prošla s klíčkama od auta. Ona a klíčky od auta? Po tom co bourala si její nový auto akorát půjčuje Rose, ale to je taky ojedinělé.

„Tak já tě tam odvezu a pak pro tebe zase přijedu.“obávala jsem se a zároveň jsem chtěla vědět, kam pořád jezdí.

„Ne, jsi hodná, ale musím se k tomu postavit čelem a ne pořád vás vyrušovat nebo čekat, až bude mít někdo cestu kolem. Jo promiň, ale ty nákupy nestihnu, já si nakoupím když tak sama. Jo?“podívala se po mě a překrásným šťastným úsměvem. Byla aspoň šťastná. Přikývla jsem jí a ona se vydala do garáže.

Rose s Emmettem si pozvali Cullenovi k nám, ale mě tu nebylo za potřebí, ještě tu nebyli a chystat nějaký chlebíčky opravdu nemusíme. Vyrazila jsem tedy do garáže si poladit si autíčko. Hrabala jsem se v motoru a zkontrolovala brzdy. Přitom jsem měla puštěné rádio, kde hlásil už jen týden prázdnin a pak hurá do školy. Vlastně jsem ráda, že Esme už neprožívá ten stereotyp. Pustila jsem své štíty a pokládala si na ně nářadí, abych měla prázdné ruce.

Dodělávala jsem poslední kolo, když jsem slyšela několik kroků, mířících ke mně. Nevnímala jsem je, ale ty upíři se ozvali sami.

„Čau Bells, co máš s sutana?“zeptal se mě Jasper.

„Nic, jen je připravuji na každodenní používání i když bohužel sporťáčka v tomhle městě asi ne. Jo, promiňte. Ahoj!“koukla jsem po nich a můj štít přicupital. Měli sebou nějaké upírky a jednoho upíra pro mě cizích.

„Být tebou tak ty štíty nevolám. Těmi klíči a šrouby by to mohlo bolet.“zavtipkoval Emmett a já užuž k němu posílala jeden štít.

„Bello, teď ne. Máme návštěvu.“varovala mě Roselie.

„Dobře. Omlouvám se. Uklidím to, umyji si ruce a hned budu u vás.“řekla jsem, sundala nářadí ze štítů a poslala štíty, aby zabouchli kapotu.

Brala jsem to jako trénink, ale všichni na mě koukali s otevřenou pusou.

„Trénuji.“řekla jsem a radši to zabouchla rukama, přece jenom to byli cizí upíři, ještě budou znát Ara. Neboj tyhle mu o tobě neřeknou i když ho znají. Jeho lidi z gardy jim zabili mámu, která měla prvorozenou armádu. Taky jsem cvičil. Vyslal ke mně Edward.

Ušklíbla jsem se a umyla si ruce. Oni šli zatím všichni nahoru. Všichni si mysleli, že jsem stále naštvaná na Edwarda, ale to byl omyl. Já to věděla i on to věděl, ale moc jsme se nebavili, spíš jsme diskutovali přes myšlenky.

Předchozí kapitolka:Bella s rozumem v koncích 4. Lov

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella s rozumem v koncích 5. Co se děje s Esme?: