Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 18. kapitola

Bella jako lovec - 18. kapitola Asi všichni tušíte, kdo byl vetřelec v Bellině domě. Dokáže ho naše lovkyně zneškodnit? Nechte se překvapit.

18. kapitola

Dominic zmiňoval něco o tom, že poslední lovec byl zabit ve vlastním domě v době, kdy se zřejmě chystal na lov. Považovala jsem to za hodně špatný vtip – kdo by napadal lovce v jeho domě? A teď jsem ten špatný vtip zažívala na vlastní kůži. Do zad mě tlačila kuchyňská linka a jenom čtyři kroky přede mnou, na vzdálenost jednoho rozpadlého stolu, stál můj protivník. Paměť se mi samozřejmě jako zázrakem neobnovila, jak by se mohlo na první moment zdát, ale rychle mi docvaklo, proti komu stojím.

„Ty mizero!“ vykřikla jsem a švihla po něm první z nožů. Upír se mu snadno vyhnul, ale jeho reakce si vybrala samozřejmě pár sekund, které jsem hodlala využít a dostat se k tomu správnému typu zbraní. Rozběhla jsem se, ale to už mě upír opět srazil k zemi.

„Minule nás vyrušili a já jsem neměl možnost předvést ti, co všechno zvládnu,“ namítl.

„Myslím, že jsi toho předvedl víc než dost,“ podotkla jsem a snažila se zbavit jeho rukou, které mě svíraly za paže. Byl neuvěřitelně silný. „Proč jsem tě necítila?“ zeptala jsem se zoufale.

„Ach, lovkyně….,“ povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Škoda, že si nic nepamatuješ. Začínat tenhle rozhovor od začátku je pěkně únavné.“

„Za to můžeš ty!“ vyprskla jsem a pořádně škubla. Bolelo to, ale podařilo se mi se osvobodit. Upír byl však moc blízko a jeho postřeh byl skvělý, takže nemělo smysl, snažit se dosáhnout na zbraně. Budu mu muset čelit pěkně zblízka. Sevřela jsem ruce v pěst a pravačkou jsem ho zasáhla do tváře v tak bezchybném pravém háku, že by mě pochválil i Nasir.

Upír se jenom zašklebil a promnul si tvář.

„Jsi odvážnější než ti ostatní,“ podotkl a chtěl mě znovu popadnout, ale můj mozek se už plně dostal do bojového módu a reagoval podle toho. Ucukla jsem a jeho ruka sevřela naprázdno. Vymrštila jsem i levačku a znovu ho zasáhla. Pravačka ji následovala a upír tak utržil několik ran do obličeje. Při každé z nich se mu tvář zhoupla na jednu nebo druhou stranu.

„Parchante jeden mizernej! Co si o sobě myslíš, takhle si přijít do mého domu a napadnout mě?“

Byla jsem v ráži. Stále mnou koloval adrenalin z předchozího tréninku a ještě ke všemu ten jeho útok. Neměla jsem sice patřičné zbraně, ale ten vztek mě poháněl vcelku slušně. Už jsem opět byla lovcem, jak se patří.

„Pouze jsem se chystal dokončit to, co jsem začal… Už dávno jsi neměla žít, lovkyně,“ podotkl a znovu si promnul tvář. Jen co to dořekl, s otočkou se mi ho podařilo kopnout do hrudníku, až o několik metrů couvl.

„O tom ty rozhodovat nebudeš,“ odsekla jsem mu a vyrazila jsem opět do svého pokoje pro zbraně. Od okamžiku, kdy mě tu Tedd zastihl bez zbraně, jsem si je nechávala hlavně v pokoji, kde jsem po zranění vlkodlakem trávila nejvíc času.

Popadla jsem dýku na svém nočním stolku, když mě dohnal. Ohnala jsem se jí a zasáhla ho na tváři. Do vzduchu se hned uvolnil zápach rozkladu a upír sykl.

„Zase ty vaše lovecké hračičky,“ zavrčel a vypadalo to, jako by mu docházela trpělivost. Tentokrát se ohnal on a já schytala jednu do obličeje, až jsem dopadla na postel. Byl hrozně silný, přestože zápach rozkladu byl v jeho krvi velmi intenzivní, takže to znamenalo, že chvíli nelovil. Pokud se totiž zaměřoval pouze na lovce, byly to už skoro dva týdny, co se naposledy sytil, a nebyla jsem si jistá, jak moc mladý byl ten poslední lovec.

„Bylo by pro tebe jednodušší, kdyby ses tak nevzpouzela,“ podotkl, ale to už jsem rukou zajela pod polštář a nahmatala pod ním pistoli. Zvykla jsem si s ní spávat a teď mi to nejspíš zachrání život.

Než ten upír stačil mrknout, vytáhla jsem zbraň z pod polštáře a bez jakéhokoliv míření jsem vystřelila. Pokojem se ozvala rána, ale upír před kulkou uhnul. Moc jsme nad tím nepřemýšlela a rovnou jsem jeho novým směrem vypálila další kulku. Konečně jsem měla šanci si znovu stoupnout. Upír však před kulkami hbitě uhýbal.

„Co ty jsi za šmejda?“ divila jsem se. Nikdy se mi nestalo, abych minula.

V tom jsem si vzpomněla na to, co mi říkal Tedd. Našel mě takřka bez zbraní. Obě mé pistole byly bez nábojů, všechny vrhací nože jsem měla vypotřebované a chyběla mi dokonce dýka, kterou jsem mívala připevněnou k lýtku. Souboj s tímhle upírem si vyžádal všechny mé zbraně a i tak jsem ho nedokázala porazit.

„Jsem někdo, na koho tvoje síly nestačí,“ podotkl, když pistole cvakla na prázdno. Odhodila jsem tedy zbraň na postel, abych se mohla bránit opět pěkně ručně. Srdce jsem měla až někde v krku, když jsem si vzpomněla, co následovalo ráno po napadení.

„Já stačím na každého,“ namítla jsem a ložnicí se ozval upírům smích.

„Kdybys na mě stačila, zabila bys mě už napoprvé. Myslíš si, že jsem ti přišel dát druhou šanci?“ namítl a znovu se uchechtl. Skočila jsem po něm a podařilo se mi ho srazit k zemi. Snažila jsem se ho bodnout dýkou, ale jeho sevření, kterým se mi v tom snažil zabránit, bylo silné.

Kde jsi teď, Dominicu, když tě potřebuju? – pomyslela jsem si jenom tak mimoděk. Nikdy, za celý svůj život bych nikoho nežádala o pomoc a Dominica už vůbec ne, proto bylo s podivem, že se mi na mysli vynořil zrovna on. Byla pravda, že se mnou chtěl vyrazit na lov, ale tohle zřejmě neočekával…

Tlačila jsem proti upírovu sevření a přitom hleděla do jednoho modrého a druhého zeleného oka. Ta heterochromie byla opravdu dokonalá. Něco na něm bylo podivně fascinující. Dokonce i ta skoro černá krev, která mu stékala po tváři. Rána po noži ze zlata se mu nehojila tak rychle, jako jiné poranění od obyčejných nožů.

Plně jsem se soustředila na to, abych upír bodla, takže jsem si nevšimla, že se jednou rukou natahuje a pak jsem ucítila ránu na hlavě, jak mě praštil lampičkou, která se samozřejmě roztříštila. Vztekle jsem ho vzala za vlasy a praštila mu hlavou o zeď.  Chtěla jsem, aby otestoval vlastní medicínu, přestože jsem od té rány měla mžitky před očima.

„Máš kuráž, lovkyně… Bude jí ale dost na to, abys nade mnou vyhrála? Zabil jsem už tři lovce a to jsem teprve začal,“ prohodil chraplavým hlasem.

„U mě s tím skončíš,“ namítla jsem a znovu jsem přitlačila na dýku ve své ruce. Cítila jsem, jak se mi svaly v paži napínají úsilím a začínalo to být bolestivé, ale musela jsem vydržet, nemohla jsem povolit. Ta dýka byla to jediné, co drželo upíra pode mnou v šachu.

„S tou malou dýkou mě nezabiješ,“ odvětil, jako by mi snad dokázal číst myšlenky.

„Minimálně ti s ní můžu způsobit pěknou bolest,“ nedala jsem se. Byl vážně silný a začínalo mě to děsit. Tohle teď nebyl tak úplně souboj o život, ale v odhodlání – kdo povolí první.

„Držíš se překvapivě dlouho. Tví kolegové to vzdali vcelku rychle,“ zamumlal, když se mi podařilo dýku přiblížit skoro o půl centimetru blíž k jeho hrudi.

„Pokoušíš se mě vytočit ještě víc?“ zajímala jsem se.

„Ne… Obdivuji tvou vytrvalost. Zajímalo by mě, jestli bys byla stejně vytrvalá, pokud by se z tebe stal upír… Mohlo by to být velmi zajímavé,“ odvětil a já cítila, jak jeho sevření začalo být o něco chladnější. Cítila jsem ten ledový dotek na své ruce a tělem mi procházelo mrazení.

„I jako upír bych se tě snažila zabít,“ namítla jsem.

„Ani jako upír bys to nezvládla,“ namítl okamžitě.

„Podceňuješ mé odhodlání.“

„A ty stále netušíš, jak svět kolem tebe funguje. Trochu jsem doufal, že si z našeho posledního setkání něco odneseš. Možná i zmoudříš… Ale zřejmě jsem očekával příliš.“

Upírovo ledové sevření bylo příliš intenzivní. Přestávala jsem cítit vlastní ruku a než jsme se nadála, upustila jsem dýku, která naprosto neškodně dopadla na zem a to už jsem na ní ležela rovněž a upír se skláněl nade mnou.

„Ubohá malá lovkyně… Byla s tebou zábava,“ pronesl a opět se nade mnou začal sklánět. Trochu delší vlasy mu spadaly podél obličeje. Ruce mi svíral zvednuté nad hlavou ve svých ledových dlaních. Zkoušela jsem sebou škubat, ale bylo to marné… Navíc jsem měla dojem, jako bych zažívala deja vu.

Těsně před tím, než se na mě zákonitě musel začít krmit, jsem však pocítila podivnou úlevu.

Tlak, kterým na mě upír působil, zmizel a hned na to se ozvala rána. Zmateně jsem otevřela oči – ani jsem si neuvědomovala, že jsem je při tom útoku nakonec zavřela – a hleděla jsem na souboj před sebou.

Upír, který se mě pokoušel zabít, se bránil vrčícímu Edwardovi, které jsem poznala jenom díky zrzavým vlasům. Stál ke mně zády a byl přikrčený v útočné pozici.

„Nevěřím vlastním očím,“ zaslechla jsem promluvit upíra. Edward se však v tu chvíli pohnul tou svou super upíří rychlostí a popadl druhého upíra za krk. Přitiskl ho na stěnu a držel ho tak.

„Jsi v pořádku?“ ohlédl se rychle mým směrem. Bez hlesu jsem přikývla a Edwardova pozornost se přesunula zpět k tomu neznámému upírovi. Celý se chvěl pod náporem vrčení, které rozechvívalo jeho hruď. Stisk kolem upírova krku musel být silný, slyšela jsem, jak za ním začínají praskat cihly.

„Počkej,“ zamumlala jsem, když mi došlo, že během chvíle bude po upírovi a já se nedozvím nic o tom, co naznačoval – údajně jsem o světě, ve kterém žiju, nevěděla všechno. A já to vědět chtěla. Chtěla jsem být připravená na dalšího upíra, který se rozhodne zdecimovat lovce.

„Není to náhodou ten, koho jste se snažili vystopovat a zabít?“ zeptal se překvapeně Edward a pohlédl mým směrem.

„Je,“ souhlasila jsem. „Musím se ho však na něco zeptat.“

„No ne, lovkyně je zvědavá,“ zachechtal se upír natolik, nakolik mu to Edwardovo sevření dovolovalo. „Najednou je čas na rozhovor, když ti přišel hlídací pes na pomoc?“

„Edward není žádný hlídací pes,“ zastala jsem se svého zachránce. „Teď mi ale vysvětli, cos myslel tím, že neznám svět, ve kterém žiju,“ dožadovala jsem se odpovědi a stoupla jsem si kousek za Edwarda. V ruce jsem opět držela svou dýku a byla jsem připravená mu ji v okamžiku bodnout do hrudníku.

„To by nebyla žádná zábava, kdybych ti to řekl, nemyslíš?“ zeptal se a zvedl ruce, které měl doposud svěšené podél těla. Zmateně jsem ho pozorovala, ale to se už oběma rukama dotkl té Edwardovi a bez nějaké větší námahy si tu jeho ruku stáhl z krku. Během dalšího okamžiku pak byl pryč.

 

„Co to, kurva, bylo?!“ vykřikla jsem, když už jsem aspoň minutu stála v pokoji pouze s Edwardem. Nebyla jsem schopná vstřebat, co se tu právě odehrálo. „Používal jsi svou sílu nebo ses šetřil, protože nevypadal jako silný protivník?“ vyzvídala jsem.

„Myslíš si, že bych riskoval něco podobného?“ podivil se Edward.

„Jak se mu něco podobného mohlo povést?“ zajímala jsem se, ale otázku jsem pokládala spíš sama sobě. Vždyť o tomhle druhu upírů jsem toho věděla daleko víc, než Edward. Pro něj do minulého týdne neexistovali.

Sedla jsem si na postel a dýku položila vedle sebe. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Kdybych věděla, že budu mít aspoň malou šanci ho zabít, neváhala bych a vyrazila za ním, ale tahle jsem se rozhodla zůstat doma. Nebyla jsem zase tak blbá, abych se vydávala vstříc jasné smrti.  Navíc jsem si nebyla tak úplně jistá, jak bych ho vůbec stopovala. Ten jeho pach byl podivný. Proklouzl do mého domu a já jsem nic necítila. Dokonce jsem neslyšela ani tlukot jeho srdce. Všechno se to narušilo až v okamžiku, kdy jsem poprvé narušila jeho kůži zlatou dýkou. Bylo to, jako by ho halila nějaká iluze. Ale pokud jsem věděla, něčeho podobného upíři schopní nejsou. Snad ještě tak nějaké hypnózy, ale nedokážou zakrýt svou vlastní existenci.

Edward si přidřepl naproti mně a jednou rukou mi zlehka odsunul vlasy z obličeje.

„Budeš tam mít pěknou modřinu,“ poznamenal a já začala až teď vnímat tu tepavou bolest. Vždy jsem byla natolik ponořena do lovu, že jsem bolest odsouvala až na druhou kolej a nechávala ji působit až v okamžiku, kdy se všechno kolem mě uklidnilo.

„To je v pohodě, dám si na to něco studeného a za dva dny o tom nebudu ani vědět,“ namítla jsem, ale začínalo se mi špatně mluvit, jak mi tvář natékala.

„Měl bych tě vzít do nemocnice, aby tě prohlédli,“ nadhodil starostlivě.

„Nemocnice nepřipadá v úvahu. Ještě by tě mohli nařknout z domácího násilí,“ odvětila jsem a trochu kysele se usmála. Edwardova ruka, která si stále hrála s pramenem mých vlasů, se zarazila.

„Říkal jsem ti, že tě budu pouze chránit. Nikdy bych ti neublížil,“ odpověděl sklíčeně. Stáhnul ruku a postavil se. Sledovala jsem každý jeho pohyb a litovala svého vtípku, který asi nebyl tak vtipný, jak jsem si prve myslela. Edward se rozhlížel po mém pokoji. „Kde máš nějaký smeták a lopatku, je potřeba uklidit ty střepy z lampy,“ poznamenal a změnil tak úplně téma.

„Nech to tak, uklidím to později,“ namítla jsem.

„Nemyslím si, že bys tu teď měla zůstávat. Ten upír ví, kde tě má najít a pokud tu budeš sama, nemáš proti němu šanci. Vždyť utekl i mě.“

„Nejspíš bych o něm měla říct ostatním. Zatím jeho útok nikdo nepřežil a takhle máme aspoň jeho popis a minimální informace o jeho schopnostech,“ odvětila jsem a nijak neřešila fakt, že bych se měla někam přestěhovat. Já a utíkat? Tohle byl můj domov!

„Informuj lovce a popiš jim, co se tu odehrálo. Potom tě odvezu k nám domů -.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale Edward mě zarazil. „Bez diskuse. Pokud jsem toho upíra neporazil já, ani Dominic by proti němu nic nezmohl. Pojedeš se mnou. Kde jinde bys měla být ve větším bezpečí než v domě se sedmi upíry?“

„Zbláznil ses? Co bych u vás dělala? Jak bys mou přítomnost vysvětlil?“

Nepřipadalo v úvahu, že bych se k němu nastěhovala. Jak by vůbec nějaký lovec mohl žít s upíry pod jednou střechou?

„Řekl jsem, že neberu žádné námitky. Doma už to nějak vysvětlím. Teď si sbal něco sebou, ať můžeme vyrazit co nejdříve,“ rozkázal a zněl opravdu rozhodně. I ten jeho postoj s jakým nakonec odešel z mé ložnice. Zmateně jsem za ním hleděla. V hlavě mi znělo pouze – Cože?

Nakonec jsem ale stejně otevřela skříň, popadla cestovku, která se mi válela na jejím dně a hodila tam pár kousků oblečení. Nad zbraněmi jsem chvíli váhala, ale pak jsem tam přihodila i jednu pistoli, sadu nábojů a jednu sadu vrhacích nožů.

Když jsem dopínala zip na tašce, zaslechla jsem z kuchyně nějaký hluk, jak se Edward dal zřejmě do úklidu. Sedla jsem si tedy na postel a vytočila Teddovo číslo. Ten jediný věděl o Edwardovi, takže jsem mu mohla popravdě říct, co se tu odehrálo a nechat na něm, aby vymyslel adekvátní historku pro zbytek lovců i pro Dominica – hlavně tedy musel vymyslet to, proč nebudu doma a proč nejdu rovnou k Mooreovým.

 

Seděla jsem v Edwardově Volvu a mířili jsme si to na sever Seattlu. Obvykle jsem se moc severněji než ke Space Needle nedostala, takže jsem to brala tak trochu jako výlet.

„Proč ses vlastně vrátil?“ zeptala jsem se, když jsem se nějak smířila s faktem, že mířím do upířího domu a že jsem dneska už podruhé přežila vlastní smrt.

„Ani vlastně nevím, “ namítl po krátkém zaváhání a jako by řekl něco jiného, než měl původně v plánu. Zvažovala jsem, jestli bych měla začít vyzvídat, ale potom jsem se zaměřila na něco podstatnějšího než fakt, že mi jeho návrat zřejmě zachránil život.

„Co řekneš doma? “ zeptala jsem se zvědavě. Trochu jsem pochybovala o tom, že by běžně někoho ubytovávali.

„Budu se snažit co nejvíc říkat pravdu. Prostě tě někdo napadl a já jsem tě pak našel a nabídl ti azyl. To, že pro nás není tvoje krev velkým lákadlem, by mohlo situaci trochu uklidnit. A... Teď mi došlo, že pro zbytek rodiny jsi pořád Anna, takže na to nesmíme ani jeden zapomenout, pokud jim nechceš říct pravdu," prohodil a já vehementně zavrtěla hlavou. Stačilo, že o lovcích věděl jeden upír - i to pro mě znamenalo jistý trest, pokud se to dozví ostatní lovci a pokud Edward nebude nějak užitečný.

Edward vyjel z rušné části města a během okamžiku jsme se ocitli na jeho okraji plném domečků s předzahrádkami a samozřejmě s rodinami s dětmi. Něco, co jsem tak úplně nechápala. Vyhlížela jsem z okna jedoucího auta a brala to jako prohlídku ´Amerického snu´. Bylo to něco, v co jsem nevěřila. Pro systém jsem sice existovala, ale to bylo tak nějak všechno. Nijak jsem se nezajímala o nějaké volby nebo jiné témata hýbající lidskou společností. Lovci tu byli od toho, aby zabíjeli nepřirozené a v konečném výsledku jsme se dokázali přizpůsobit jakémukoliv prostředí. V tomhle jsme byli jako chameleoni.

„Jak dlouho mě chceš ubytovávat? V pondělí musím do práce, “ prohodila jsem Edwardovým směrem.

„Tak dlouho, jak to bude nutné. Musíme se vypořádat s tím upírem. Bez toho, aby byl mrtvý, tě nenechám vrátit se do prázdného domu.“ Jeho slova u mě vyvolala nespokojené zamračení, ale nakonec jsem se jenom s povzdechem zavrtala hloub do sedadla. Po zbytek cesty jsme už nepromluvili, dokud Edward nezaparkoval před domem, který naprosto vyčníval nad okolní zástavbou. Část jeho konstrukce byla podobná jako u okolních domů, ale obklopovala jo z jedné poloviny prosklená přístavba. Celý dům byl dokonale upravený na rozdíl od těch ostatních. Kolem pozemku byl bílý laťkový plot a od nejbližších sousedů nás dělily vzrostlé stromy a živý plot. Trávník byl zastřižený a měla jsem dojem, jako bych se procházela po golfovém hřišti, když jsem Edwarda následovala i se svou taškou do domu.

Už ve vstupní hale jsme narazili na prvního člena jeho domácnosti. Byla to příjemně vyhlížející žena, které mohlo být tak pětadvacet, ale vzhledem ke způsobu oblečení, účesu a líčení bych ji hádala třeba i třicet a možná i pětatřicet.

Překvapeně na mě hleděla a zřejmě pokládala Edwardovi nějakou otázku v myšlenkách, protože mi neuniklo, jak Edward nepatrně zavrtěl hlavou.

„Mami, tohle je Anna Smithová a nějakou dobu tady s námi bude bydlet. Má nějaké problémy a já jí nabídl přístřeší, “ informoval upírku a ta pořád šokované hleděla na mou maličkost. Edward si z toho nic nedělal a prošel kolem ní. Já jo následovala, ale přímo pod schodištěm mě zarazila hlasitá rána a dvojí dupání.

Vzhledem jsem a spatřila dvojici upírů. Jednoho jsem znala z nákupního centra, ale druhý pro mě byl cizím. Oba se strkali, aby se co nejdřív dostali na schodiště a já odhadovala, že se na mě přišli podívat. Můj odhad se potvrdil v okamžiku, kdy se oba zarazili s dokořán otevřenými ústy.

„To jsou mí bratři, “ mávl jejich směrem Edward a začal stoupat po schodech.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 18. kapitola :

 1
1. Alice
24.07.2018 [11:11]

Parádní kapitola, jen tak dál! :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!