Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 17. kapitola

Bella jako lovec - 17. kapitola A zpět k Bellinu pohledu. Nebudu vás déle napínat a rovnou prozradím, že se Edward dozví o Bellině zasnoubení a trochu víc pronikne do světa lovců.
Aby toho však nebylo pro tuhle kapitolu málo, příběh se nám docela posune - budete zírat.

17. kapitola

Nápad vyrazit k Mooreovým, abych si promluvila s Dominicem byl už od začátku hodně špatný, ale jak moc špatný opravdu byl, jsme se měla dozvědět až poté, co jsem od nich odešla a následně se s Dominicem pohádala kousek od mého domu.  

Když jsem od Mooreových odcházela, tak trochu jsem doufala, že Dominica nenapadne mě sledovat, ale počítat jsem s tím nemohla. Zároveň jsem strašně moc doufala v to, že mě v tom dešti nebude sledovat i Edward. On slovo soukromí zřejmě ve slovníku neměl, a proto mu nevadilo to moje nějakým způsobem narušovat. Bylo to lehce otravné a já jsem si musela dávat velký pozor na to, co jsem říkala, nebo komu jsem to říkala.

Ani jedno mé přání se však nevyplnilo a to mi došlo v okamžiku, kdy se ode mě Dominic odtáhl – stále mě svítajíc v náručí – a zeptal se: „Co to bylo?“

Zvuk, který jsme oba slyšeli, byl nepatřičný pro místo i čas. Déšť byl už nějakou dobu velmi vytrvalý, ale i tak jsme to zaslechli oba.

Dominic se začal rozhlížet, odkud mohlo to praskání a dokonce i tiché zavrčení přicházet, ale já měla jasno během několika sekund, kdy jsem pár metrů před námi zahlédla to stříbrné Volvo. Okamžitě jsem si spočítala dvě a dvě a věděla jsem, že uvnitř je Edward a že byl svědkem něčeho, čeho svědkem být neměl.

„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš,“ namítla jsem pohotově a snažila se dostat z Dominicova sevření. Můj boj s jeho pažemi tak odvedl jeho pozornost od Edwarda.

„Taky jsi to slyšela,“ namítl, když povolil svůj stisk a já se mohla volně postavit. Snažila jsem se za všech okolností nepodívat na stříbrné Volvo. Edward teď nemohl odjet, protože by to přilákalo Dominicovu pozornost a byla jsem si víc než jistá, že by Dominic rovnou nasedl na motorku a Edwarda by sledoval.

„Nejspíš něco spadlo v sousední budově. Jsou to sklady a výrobní provozy… Pořád tam něco padá. Už jsem si na to zvykla a tak mi to ani nepřijde,“ trvala jsem na svém a zvažovala, jak se Dominica co nejrychleji zbavit.

„Něco mi tajíš. Nevím co to je, ale hodlám zapracovat na tvé důvěře v mou maličkost a společné lovy nemůžou být na škodu. Měla bys souhlasit. V celém Seattlu nenajdeš někoho, kdo by se mi mezi lovci mohl vyrovnat,“ chvástal se a narážel na fakt, že Tedd před svým otcem nadhodil možnost, abychom se s Dominicem navzájem hlídali.

„Myslím, že máš jenom hodně velké ego. Pokud bych skutečně potřebovala pomoc, jsou zde i kvalifikovanější,“ namítla jsem a vzpomněla si přitom na Nasira. Jeho rodina teď sice měla něco jako smutek, kvůli jednomu z mrtvých lovců, jenž byl její součástí, ale pořád to byla nejsilnější rodina z Amerického severozápadu.

„A zase se hádá,“ povzdech si Dominic teatrálně a promnul si čelo.

„Jestli se nechceš hádat, měl by ses vrátit k Mooreovým,“ podotkla jsem a pobídla ho tak k odjezdu. Déšť mezitím trochu polevil a já cítila tu lezavou zimu, která se do mě přes vrstvy mokrého oblečení pustila.

„Fajn. Dneska tě už nechám na pokoji, ale tenhle rozhovor ještě neskončil,“ přitakal Dominic na souhlas a já si div neoddechla, jak se mi s jeho souhlasem ulevilo.

Dominic si nasadil helmu, ale odklopil si čelní sklo. „Brzy se opět uvidíme, Bello,“ prohlásil, než nastartoval a vyrazil pryč. Naštvaně jsem zaprskala, jelikož mě opět oslovil zdrobnělinou mého jména, což jsem mu pořád nedovolila. Pro Dominica Price jsem byla stále Isabella Swanová, žádná Bella.

Jen co mi motorka i s jeho majitelem zmizela z dohledu, vydala jsem se naštvaně k Volvu a bez nějakého ptaní jsem rovnou nasedla dovnitř.

„Můžeš mi říct, co tady děláš?“ zeptala jsem se ostře, jen co za mnou zapadly dveře. Prostor uvnitř auta byl prosycen vůní vanilky a něčeho, co jsem zatím ještě necítila. Byla to Edwardova specifická vůně. Ta, podle kterého ho poznají i ostatní upíři. Podtóny upíří vůně, které jsme nikdy nezkoumali. Jako lovcům nám stačilo ucítit vanilku a věděli jsme, že bychom se měli dekovat, protože jinak narazíme na někoho, koho nedokážeme porazit.

„Přijel jsem zkontrolovat, jestli jsi tak velký blázen, abys i v tomhle počasí vyrážela na lov,“ odvětil naprosto klidně Edward a upřeně mě pozoroval těma zlatýma očima.

Nepatrně jsem se ošila a mokré oblečení na kožených sedačkách zavrzalo.

Edward se v tom samém okamžiku natáhl k palubní desce mezi našimi sedadly a než jsem se nadála, obklopilo mě příjemné teplo, jak Edward pustil topení. S povzdechem jsem se trochu uvolnila a zabořila se hloub do sedadla. Uvědomovala jsem si, že to, co tady před několika minutami viděl, neokecám, takže jsem spíš jenom rezignovaně čekala, až se začne vyptávat.

„Zřejmě o tom nebudeš chtít mluvit, ale… Můžeš mi vysvětlit, kdo je ten Dominic Price vůbec zač? Pokaždé, když zmíníš jeho jméno, celá se napneš, a když už s ním náhodou mluvíš, končí to hádkou…“

A bylo to tady. A já zvažovala, co mu odpovědět.

„Když už to musíš vědět, tak je to můj… snoubenec.“ To poslední slovo jsem stěží vydechla. Bylo to snad poprvé, co jsem Dominica tak nazvala. Většinu času pro měl byl pouze Otravou z NY nebo prostě Dominicem. Mým snoubencem ho nazývali ostatní.

„S-snoubenec?“ zopakoval Edward to jedno slovo po mě a trochu se přitom zadrhl.

Vzhlédla jsem k němu a na malý okamžik jsem pod vší tou upíří kamennou dokonalostí zahlédla něco, co jsem zřejmě neměla. Jako by ta informace Edwarda zabolela. Během dvou vteřin se však opanoval a výraz v jeho tváři byl naprosto neproniknutelný. I ty dvě sekundy však stačily k tomu, abych se ujistila o tom, že Edwardovi přece jenom nejsem lhostejná.

„Jo, snoubenec,“ zamumlala jsem na souhlas.

„Nechováš se k němu jako ke snoubenci,“ namítl po několika dlouhých sekundách, kdy si dával čas na rozmyšlenou, co vlastně povědět.

„Pokud bys nás bral podle lidské definice snoubenců, tak asi ne,“ přitakala jsem a zamyslela se nad tím, jak vypadají ti šťastní snoubenci. „Podle definice lovců není mé chování zase tak nečekané. Tedy občas… Někdy se ta definice od té lidské moc neliší, ale v mém případě je to o něčem jiném…“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se zmateně.

„Je to komplikované, tím bych to asi uzavřena,“ namítla jsem.

„Na komplikované věci jsem odborník, věř mi,“ odvětil a usmál se takovým tím polovičním úsměvem, jaký zvládl jenom on. Bezradně jsem si ho prohlížela a zvažovala, co tím asi chtěl říct. Současně s tím jsem musela přemýšlet i nad faktem, kolik toho o mě už ví a že zřejmě nemá smysl snažit se před ním něco dalšího utajit.

„Je to domluvené manželství,“ prohodila jsem do ticha auta.

„To není komplikované,“ namítl.

„Fajn,“ povzdechla jsem si, „možná to tak komplikované není… Pro ostatní… Já…“

„Nemiluješ ho?“ zeptal se, když mi někdy uprostřed myšlenky selhal hlas.

„Naše vztahy nejsou o lásce ale o síle. Pokud se někomu z nás podaří zamilovat se do svého partnera, je to vždy plus, ale když to nejde… Nedá se nic dělat,“ odvětila jsem a zamyšleně pozorovala palubní desku před sebou. Konečně se mi podařilo trochu si zahřát prokřehlé prsty.

„Copak si o tom nemůžeš s nikým promluvit? Třeba by se vaše zasnoubení dalo zrušit,“ nadhodil a já se jenom hořce usmála.

„Tady se to stává trochu komplikovaným. Jak jsem zmínila, jde u nás o sílu. Mezi lovci je určitá hierarchie, která se musí dodržovat… Nebo by aspoň měla, pokud chceme být lepší a lepší. Čím silnější rodiny se spojí, tím silnější budu další generace. A moje rodina a… Dominicova rodina… jsme tak nějak na vrcholku pomyslné pyramidy.“

„Něco jako královská rodina?“ zajímal se a jeho doraz mě rozesmál.

„Nesnaž se mě srovnávat s vašimi vládci. Ti jsou jenom jedni. Lovců s naší úrovní je víc… Pokud se nemýlím, tak asi deset.   Členové našich rodin jsou nejlepší lovci na světě a můj svazek s Dominicem má zajistit toho úplně nejlepšího lovce,“ namítla jsem.

„Proč zrovna s Dominicem?“ pokračoval ve vyzvídání a zdál se tím být opravdu pohlcen.

„Ono je jedno, jestli by to byl Dominic nebo někdo z dalších osmi rodin. Dominica zvolili proto, že jsme vyrůstali ve stejném městě a jsme si věkově dost blízcí… V celé té hře o dědice, jde hlavně o mě. Není moc ženských lovců – a to je to podstatné,“ přiznala jsem a dál přemýšlela nad světem lovců. Už to bylo dlouho, kdy jsem to udělala naposledy. Charlie mě ještě v New Yorku o našich pravidlech poučil a taky mi vysvětlil, v čem jsem výjimečná. A moje výjimečnost sebou nesla velké břemeno.

„Copak se mezi lovci nerodí dívky?“ podivil se.

„To ne. Holek se rodí docela dost, ale ne každá rodina dívkám poskytne prostor pro to, aby se realizovala jako lovec… V mé rodové linii se má pra-pra-pra-prababička prosadila jako lovkyně, a nakonec se dívkám z její linie nebránilo. V dalších generacích se pak rodili silnější a silnější lovci a lovkyně…“

Byla jsem v podivném rozpoložení. Nikde žádný sarkasmus a bojovnost. Jako bych se pomalu smiřovala s nevyhnutelností svého osudu. Stanu se manželkou Dominica Price.

Jen co jsem pomyslela na tu poslední větu, musela jsem se oklepat. Navíc se mi na mysli vynořil i ten polibek, který mi před několika chvílemi vnutil… Nebyl mi nepříjemný. Dominic na mě netlačil, spíš jako by čekal, jak zareaguju a já… Ani jsem nedostala čas nějak zareagovat. Musela jsem tedy přemýšlet nad tím, jestli bych mu polibek oplatila anebo mu střelila pořádnou facku, kdyby nás Edward nevyrušil. Byla jsem z toho vážně zmatená.

„Zřejmě bys měla jít domů, převléct se do suchého oblečení a uvařit si čaj,“ změnil z ničeho nic Edward téma našeho ponurého rozhovoru.

Překvapeně jsem k němu vzhlédla a jeho to zřejmě pobavilo.

„Celá se třepeš, a to mám puštěné topení na plno,“ podotkl a já se zarazila. Opravdu jsem se neotřásla jenom v okamžiku, kdy jsem si naplno přiznala, že si budu muset vzít Dominica. Třásla jsem se celá.

Chystala jsem se vystoupit a jít domů, když v tom Edward nastartoval. Opět jsem se k němu otočila, ale to už popojížděl s Volvem až k mému skladišti.

„Těch pár metrů bych došla,“ namítla jsem, když jsem si uvědomila, že mě veze až k budově.

„Už tak si dost mokrá, netřeba pokoušet štěstí a ulehčovat práci upírovi, který tě zřejmě chce zabít,“ odvětil.

„Ty se o to pokoušet nebudeš, že ne?“ prohodila jsem s úsměvem. Potřebovala jsem trochu zvednout náladu a nepřemýšlet pořád nad tradicemi lovců. Moc jsme jich neměli, ale o to úpěnlivěji jsme se jich drželi.

„Tebe budu vždycky jenom chránit,“ odpověděl ponuře, a to mě donutilo setrvat v autě ještě o nějakou tu chvíli déle. Edwardův tón a výraz jeho tváře… To všechno se na mě najednou navalilo a já začala mít trochu nepříjemný pocit.

O vanilkových jsme toho věděli tak akorát dost, kolik jsme jako lovci vědět potřebovali. Tenhle druh upírů jsme nelovili a většinou se jim vyhýbali, ale potom tu byli takoví lovci jako například Teddův dědeček, kterým to nedalo, a nakonec se jim podařilo zjistit víc. Zřejmě proto jsme taky mohli přirovnat vanilkové k labutím – a to hned z několika důvodů. Tím prvním byla jejich krása, která lidi okouzlovala. Druhým důvodem byla jejich nebezpečnost – ať si říká, kdo chce, co chce, labutě byly prostě zákeřné mrchy. No, a tím posledním důvodem byla láska. Vanilkoví, stejně jako labutě, se zamilovávali jenom jednou a rovnou na celý život. Netušila jsem, jestli labutě znají něco jako skutečnou lásku, tak jak ji definujeme my, lidé, ale určitě to bylo něco podobného. Když labuti umřel druh, labuť se steskem usoužila. A u vanilkových to platilo stejně. Jedna láska na celý život a šmitec.

A možná právě ve spojitostí s labutí, mě při pohledu na Edwarda napadlo, jestli náhodou…

„To je nesmysl,“ zavrtěla jsem hlavou a vůbec si neuvědomovala, že jsem to řekla nahlas.

„Co je nesmysl?“ podivil se Edward. „Copak ti přijde divné, že bych tě chtěl chránit?“

„To ne, i když… Když nad tím tak přemýšlím, tak i tohle je divné. Nic z toho, co dělám, tě vlastně nemusí zajímat. Není to tvůj boj ani tvůj život. Je to věc lovců a… Věř mi nebo ne, ale pokud byste měli i jinou slabinu než oheň, patřili byste i vy do seznamu našich cílů,“ namítla jsem.

„Můžeš to brát jako koníček upíra znuděného věčností,“ prohodil a nepatrně přitom trhl rameny.

„Někdy mi o té tvé věčnosti budeš muset něco povědět,“ nadhodila jsem a otevřela dveře od auta, abych konečně vystoupila a vydala se domů.

„Kdykoliv budeš chtít,“ slyšela jsem ho zamumlat, když jsem dveře za sebou zabouchávala. Bylo to dost tiché prohlášení pro lidské uši, ale ty moje lovčí ho zaznamenaly. Už jsem však nehodlala nijak reagovat a vydala se ty dva kroky domů. Jen co jsem pak otevřela dveře, Volvo vyrazilo i se svým majitelem pryč.

 

Kvůli urputnému dešti, který ani večer neustal, jsem se na lov mohla skutečně vykašlat. Navíc jsem na něj poprvé po dlouhé době neměla ani pomyšlení. V hlavě mi to vířilo jako v úle a měla jsem problém se soustředit i na ten blbý sit-com, který jsem nechala jenom tak nazdařbůh běžet v televizi. Děj jsem sice znala zpaměti a polovinu replik bych dokázala odříkat spolu s hlavními aktéry, ale to bylo vedlejší. Vždy jsem si ty sit-comy užívala a bavila se u nich.

Teď to ale nešlo a já měla chuť do něčeho praštit.

A jen kvůli té neutuchající chuti jsem se raději odebrala do mé malé tělocvičny a rovnou jsem praštila do boxovacího pytle rukou sevřenou v pěst… a potom ještě jednou a znovu… dokud mi nezačala protestovat nezpevněná zápěstí.

Na chvíli jsem toho tedy nechala a raději se vydala pro bandáž, abych si náhodou sama něco neudělala. V tomhle měl Edward pravdu – neměla bych tomu upírovi zjednodušovat jeho počínání, ať už se snažil o cokoliv.

„Co si o sobě, sakra, myslí?!“ osopila jsem se na boxovací pytel, když už jsem měla ruce pěkně zpevněné a mohla jsem opět začít upouštět páru. Přemýšlela jsem nad tím, co udělal Dominic a taky nad tím co řekl, a hlavně co neřekl, Edward.

„Copak si mám z obou sednout na zadek a jenom omámeně zírat?“

Běsnila jsem. Netušila jsem, co si Dominic od toho polibku sliboval a štvalo mě to. Současně mě štvala i myšlenka, že se do mě nejspíš zamiloval upír. Nebyla jsem si tím stoprocentně jistá, odhadovala jsem správnost své úvahy tak na sedmdesát procent a bylo to dost divné. Netušila jsem, jestli kvůli tomu mám být šťastná nebo nikoliv. Kdyby to byl jen Edward, asi by mě to potěšilo, ale on je to upír Edward a to byl ten háček.

Praštila jsem do pytle ještě jednou a pak jsem to vzdala… Ani to blbé boxování nepomáhalo. Pořád jsem toho měla v hlavě moc. Navíc jsem cítila takovou podivnou tíhu na prsou a špatně se mi kvůli tomu dýchalo. Trochu mě to vylekalo a hrudník se mi sevřel ještě víc. Snažila jsem se to rozdýchat. Paní Mooreová by zřejmě použila medicinský termín hyperventilace, ale mě to bylo teď úplně jedno – spíš mě udivilo, že jsem si na ni tak najednou vzpomněla. Zrychleně jsem dýchala a měla jsem dojem, jako by se mi hrudník po chvíli uvolnil. Do poznámky jsem si však dala, že bych si o tom s Teddovou mámou měla promluvit.

Sejmula jsem si bandáže z rukou a chtěla si jít připravit do kuchyně něco k večeři, když v tom jsem se zarazila. Z ložnice se mi pořád ozývala televize, ale to nebylo to, co mě znepokojilo. Byl to takový podivný pocit, jako bych ve skladišti nebyla sama.

V místě, kde jsem se nacházela, jsem měla skrýš zbraní trochu z ruky, a proto mi nezbylo nic jiného, než popadnout dlouhou kovou tyč od činek, která ležela vedle vzpěrací podložky. Když jsem ten chladný kov ucítila v ruce, připadala jsem si o trochu jistější, stále to však nebylo ono – víc bych ocenila mé pistole nebo vrhací nože. Chromovaná ocelová tyč mi byla k ničemu, pokud se mi do domu nevplížil člověk. 

Procházela jsem kolem dveří do ložnice, když jsem na tváři ucítila slabounký závan větru. To bylo takové malé potvrzení, že v domě, ve kterém bych měla být sama, rozhodně sama nejsem. Opatrně jsem tedy našlapovala kupředu a poslouchala, kde se co šustne. Ve skladišti byl ale až podivně dokonalý klid. Mé lovčí smysly bily na poplach.

Tohle bylo vůbec poprvé, kdy jsem si jako lovkyně připadala vystrašená. Neměla jsem po ruce žádnou svou zbraň a situace se mi vůbec nelíbila.

Zhluboka jsem se nadechla, abych zanalyzovala pachy, které se v domě nacházejí, ale nic jsem necítila. Pouze trochu vlhký vzduch, který tu byl ale pokaždé, když venku pršelo. Zaposlouchala jsem se, ale kromě zvuků dešťových kapek dopadajících na sklo a zvuků televize, jsem nic zvláštního neslyšela.

Sevřela jsem tyč trochu pevněji a o něco sebejistějším krokem jsem vešla do místnosti tvořící zbytek mého domova. Na malý okamžik jsem chtěla působit naprosto sebejistě a ne jako malá ustrašená holka.

Jen co mě však přestala krýt stěna od ložnice a já se tak octla v prostoru kuchyně a obývacího pokoje, zmizela mi pevná půda pod nohama a já letěla vzduchem. Trvalo to pouze několik krátkých okamžiků, než jsem dopadla zády na stůl a ten se pod nečekanou tíhou skácel k zemi jako domeček z karet.

Už-už jsem se chtěla vyšvihnout do stoje a začít se bránit, když mě někdo popadl za krk a přitiskl mě do hromady dřevěné sutě.

„Doufám, že jsi na mě nezapomněla,“ usmála se na mě tvář cizího muže. Zmateně jsem zamrkala, ale než jsem na jeho otázkou stačila nějak odpovědět, zareagoval můj pud sebezáchova.  Vykopla jsem jednu nohu a zřejmě jsem se v tom okamžiku trefila muži přinejmenším do holeně. „Zase ty tvoje triky,“ povzdechl si, ale při mém útoku mě pustil a já se tak nezdráhala a rychle jsem se odsunula z jeho okamžitého dosahu. Bohužel tyč, kterou jsem předtím hodlala použít jako svůj obranný prostředek, se válela někde za útočníkovými zády, jak jsem ji při letu vzduchem pustila.

Podařilo se mi dostat se až ke kuchyňské lince, kde jsem vyhrabala několik nožů a hned jsem se cítila o trochu lépe.

„Kdo, sakra, jsi?“ procedila jsem skrz semknuté rty.

„Ale vida, vážně se mě nepamatuješ,“ zachechtal se a odkryl mi tak výhled na perfektní chrup. Podivná dvoubarevnost jeho očí mi byla nějak povědomá, ale nedokázala jsem ho nikam přiřadit. Očividně jsme se ale znali. Nebo mě znal minimálně on. Zmateně jsem si ho prohlížela. Vypadal na čtyřicátníka – velmi pěstěného s nedbalým strništěm.

„Ty jsi…“ Hlavou mi bleskla jediná reálná možnost toho, kdo proti mně stojí. A to, že v ruce držím pouze sadu kuchyňských nožů, už nebylo tak povznášející, jako před pár okamžiky.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 17. kapitola :

 1
2. Petronela admin
23.07.2018 [12:07]

PetronelaAlice: neboj, kapitoly budouc co nevidět. O víkendu jsem se činila a napsala rovnou tři... Při troše štěstí se mi do konce léta podaří povídku i dopsat a začít s něčím novým. Emoticon

1. Alice
23.07.2018 [9:39]

Opět super kapitola. Moc se mi líbí tato povídka, snad brzy bude další kapitola. :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!