Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 1. kapitola

25.07.2011 (16:15) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 5234×

Byl poslední den prázdnin a já se ho snažila užít, jak nejvíc to šlo. Nešlo to. Jak by taky mohlo, když zítra nastupuji do prvního ročníku na střední. Školu nijak v lásce nemám a navíc ani nejsem oblíbená. Maximálně jenom díky svojí sestře, která jde už do druháku, a já jako vždy budu v jejím stínu. Ona je totiž superstar, krásně zpívá, je prostě hvězda. Na rozdíl ode mě. Nezazlívám jí to, mám ji moc ráda a vím, že ona mě taky a nedělá mi to schválně. Občas mám dokonce pocit, že je jí mě líto, a že by s tím nejradši jenom kvůli mně přestala. Má ale smůlu, nikdy bych jí to nedovolila. Aspoň jedna z nás musí za něco stát, ne?

Seděly jsme na gauči a užívaly si chvilky klidu bez rodičů. Tedy spíše já si užívala, Sel to bylo jedno. Nemohla jsem přestat myslet na školu a na to, jak budou lidi reagovat na tu divnou sestru Seleny Gomez, jednu z největších teenstar. Navíc, ve třídě budu zase nejstarší, už mi bude sedmnáct a jim teprve šestnáct. Šla jsem do školy později, protože Selena musela kvůli natáčení se školou počkat a rodiče nás nechtěli dávat do stejného ročníku.

Ona na mě poznala, jak moc jsem nervózní a snažila se mě uklidnit.

„Neboj, Bells. Budou tě mít rádi. Jsi ten nejúžasnější člověk, jakého znám,“ říkala mi. Podle mě tomu sama nevěřila. A když by mě měli rádi, tak jenom proto, že jsem její sestra a to mi moc sebevědomí nepřidává.

„Ne, a ty to víš. Nic proti tobě, ale myslíš, že by mi rodiče mohli změnit příjmení a ty bys dělala, že mě neznáš?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že je to naprosto dětinská otázka, ale já jsem byla zoufalá. Proč nemůžu mít normální sestru a žít normální život?

„Na to tě mám moc ráda a navíc naši by to nedovolili. Už takhle s nimi máš problémy, tak to nezhoršuj.“ Smutně se na mě usmála. Viděla jsem jí na očích, jak je jí to líto. Myslela si, že je to její chyba.

Já s našima totiž moc nevycházím, jsem tak trošku trn v oku celé rodině. Nezpívám, nehraji a nejsem slavná. Na rozdíl od Seleny. Nejvíc jim ale asi vadí, že já se prostě nesnažím být jako ona. Mám pocit, že náplň mého života je a navždy bude snažit se být neviditelná. Někdy se to daří a někdy zase ne.

„Já vím, ale já prostě nechci, aby si na mě ukazovali,“ řekla jsem smutně.

Sel se na mě shovívavě usmála. „Víš co? Běž si lehnout, uvidíš, že ráno se ti bude zdát svět růžovější,“ poradila mi. Často mívám pocit, že místo své pubertální osmnáctileté sestry mluvím s dospělým člověkem, který si už něco zažil.

Nic jsem jí na to neřekla, jen jsem kývla a odešla do svého království.

Plácla jsem sebou na postel a přemýšlela. Proč zrovna moje sestra musí být slavná popová hvězda? Zpívá skvěle, to jo, ale její písničky jsou, řekněme, mimo můj vkus. Jsem spíš na metal a rock, ne na přesládlé songy o lásce a o klucích. Jí to nevadí, ale to samé se nadá říct o našich rodičích. Podle nich bych měla svou sestru obdivovat a snažit se jí ve všem vyhovět. Proč, to už mi neřekli. Přestala jsem se utápět ve svých smutných myšlenkách a šla si dát sprchu.

Milovala jsem, když po mě stékaly kapky vařící vody. Byly to asi ty nejkrásnější chvíle mého života. Chvíle ticha, klidu, pohody. Nikdo mě nerušil řečmi o Selenině hudbě a o tom, jak je úžasná, a že bych měla být víc jako ona. Jako kdyby nevěděli, že to se nikdy nestane.

Mohla bych tu trávit hodiny, vlastně bych tu zvládla být do konce života, ale zas tak moc mě rodiče neignorují, a asi by jim chyběl někdo, do koho by mohli rýt. No jo, lepší už to nebude.

Vylezla jsem ven ze sprchy a dnes večer jsem se neubránila pohledu do zrcadla, což byla asi chyba. Nebyl to zrovna pohled pro bohy. Přistoupla jsem blíž k umyvadlu a naklonila jsem se přes něj. Po dlouhé době jsem viděla svůj obličej zblízka. Byla jsem Seleně podobná, ale přesto ona byla podstatně hezčí. Měla takové dospělejší, ořezanější a zároveň jemnější rysy a to byla jenom o rok starší. Já měla obyčejné tmavě hnědé vlasy, ale ona měla černou lesklou havraní hřívu. Zatímco ona měla tmavě hnědé oči, ve kterých se každý kluk topil, já měla zelenohnědé, které vypadaly jako bažina. Mohla bych klidně dál jmenovat, v čem je lepší, a co je na ní hezčí, ale na tom nezáleží. Já se na ni za to totiž zlobit nebudu. Na mě byla vždy, jako jedna z mála, hodná.

Vyčistila jsem si zuby a tamponem, napitým osvěžující vodičkou, jsem přejela obličej a vyrazila zpět do pokoje. Byl sice krásně zařízený, ale každý v domě, včetně pokojských a kuchařů, věděl, že je mi to úplně jedno. Já jsem zase věděla, že ten pokoj mám jenom proto, aby mi mohli předhazovat, že takový luxus máme jenom díky Sel. Úžasná rodinka, ne?

Oblékla jsem si pyžamo, zalezla jsem do postele a snažila se usnout. Byla jsem ale hrozně neklidná a pořád jsem si v hlavě přehrávala dny, kdy bylo všech ještě skvělé. Byli jsme rodina. Rodiče, já, Selena a můj milovaný starší bratr Pete, kterého jsem měla snad ještě radši než Sel. Bylo mi hrozně líto, když se rozhodl odstěhovat se z LA do nějakého malého města u Seattlu k našemu strýci. Já jsem tam nikdy nebyla, ale on je tam prý spokojený. Našel si tam hezký dům a denně dojíždí do Seattlu na vysokou. Studuje práva. Dřív k nám jezdil docela často, ale teď je pohádaný s rodiči. On se totiž snaží se mě zastávat. Takže naši mají další důvod ke kritizování mě, prý jsem jim ukradla syna.

To jsem opravdu tak hrozná? Nezasloužím si lásku? Asi ne. Určitě na tom něco bude, když to všichni říkají.

I přes můj počáteční strach, že dnes neusnu, se mi to přece jen povedlo. Asi jsem moc zatěžovala svůj mozek přemýšlení o životě. Zbytečné přemýšlení, protože na tomhle se bohužel nic nezmění.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 1. kapitola: