Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 2. kapitola

27.07.2011 (09:00) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3741×

Ráno jsem se vzbudila sama, a protože jsem měla ještě dost času, užívala jsem si měkkost mojí postele. Aspoň k něčemu je dobré to, že musím kvůli Selenině zpěvu trpět. Vzpomínala jsem, co se mi zdálo, ale bylo to všechno tak zmatené, že jenom z přemýšlení o tom mě začala bolet hlava. Radši jsem toho nechala a jen bezmyšlenkovitě zírala do stropu a hledala tam tvary. Připomnělo mi to okamžik, když jsme se Sel a Petem jako malé děti, leželi v trávě a hádali se o tom, co tam na nebi vytvářejí mraky. Nikdy jsme se neshodli.

Najednou zazvonil budík, já jsem se příšerně lekla a spadla z postele. Jenom jsem doufala, že to nikoho neprobudí, ale uslyšela jsem výkřik ze Seleniného pokoje, následovaný nadáváním na moji osobu. Už jsem si myslela, že to byla Sel, ale moje milovaná maminka mě vyvedla z omylu.

„Isabello, jsi ty vůbec normální? Selenka se potřebuje vyspat. Bude mít ve škole vystoupení na počest prváku, včetně tebe!“ zakřičela na mě. „Takže dovol, abych tě upozornila na to, že zde v domě nejsi sama. Jsi sobecká, Bello,“ říkala. Už byla v klidu a jen si užívala chvilky, kdy se po mně mohla vozit a nemusela se za to před personálem v domě stydět. Tohle byl totiž „velmi závažný“ prohřešek proti morálce. Spadnout z postele, no už jste někde někdy viděli takovou drzost? Ona ne.

Chvíli jsem se na ni nevěřícně koukala. Už jsem ji chtěla něco poprvé v životě odseknout, ale do pokoje se vřítila Selena.Vypadala legračně. Na sobě měla dlouhé kalhoty od pyžama s jednou nohavicí vyhrnutou. Celému looku nasadil korunu její rozcuch a přihlouplý výraz na tváři.

„To je v pohodě, mami. Já už stejně byla vzhůru, jenom jsem se lekla,“ obhajovala mě Sel. Docela jsem ji obdivovala, protože když vám rodiče celé dny vtloukají do hlavy, že vaše sestra je úplně neschopná, a vy se tomu nátlaku úspěšně bráníte, jste podle mě borec.

„Selenko, zlatíčko, neboj se, maminka se o to postará,“ řekla jí sladkým, ale nekompromisním hlasem, který jasně říkal, sklapni nebo ti taky něco řeknu. Sel se na ni jen bázlivě podívala, hodila po mně omluvný pohled, smutně pokrčila rameny a odešla zpět do svého pokoje.

„Ještě jednou něco takového uděláš a máš útrum,“ oznámila mi. Útrum? A s čím jako? Než jsem se ale stačila zeptat, dveře už byly zavřené. Z útrob domu jsem ještě slyšela, jak si na mě stěžuje u otce. No jo, není nic lepšího než pomluvy. Od vlastních rodičů.

Ještě tak před rokem by mě tahle situace rozbrečela, ale teď? Teď se tomu můžu tak maximálně zasmát. Je to sice ještě pořád takový ten smutný smích, ale přece.

Udělala jsem velké pokroky a to jen díky své bývalé paní učitelce. Ona mi v těch nejtěžších chvílích nahrazovala rodiče. Vlastně mi pomáhala, jak se přes ně psychicky přenést. Nebylo to lehké. Chodila jsem k ní třikrát týdně na, dá se říct, terapie. Rodiče o ničem nevěděli, mysleli si, že chodím na doučování. Nevadilo jim to, naopak všude vykládali, jak ta starší dcera to všechno zvládá, kariéru, školu i přátele, za to ta mladší? Ta nemá žádné mimoškolní aktivity, nikdo nestojí o její přátelství a k tomu všemu ještě musí chodit na doučování.

Vzpomínám si, jak to vyprávěli všem moderátorům do televize, sousedům, rodině nebo lidem, kteří přišli na návštěvu. Plakala jsem, naříkala, litovala jsem sama sebe, že mám tak hrozné rodiče. Dnes se nad tím ani nepozastavím.

Mrkla jsem na budík. Byl nejvyšší čas začít se chystat. Zalezla jsem do koupelny a provedla ranní hygienu. Když jsem měla hotovo, přešla jsem k šatní skříni. Vytáhla jsem z ní obyčejné triko a kalhoty. Věděla jsem, že na takovou událost, na kterou se většina holek těší už od školky, bych se měla obléci trochu slavnostněji, ale čím míň pozornosti budu přitahovat, tím líp.

Pozdravila jsem pokojskou, která mi přišla uklidit do pokoje a seběhla dolů ze schodů.

„Dobré ráno,“ zamumlala jsem se sklopenou hlavou, a aniž bych čekala na jejich odpověď, jsem se s jablkem v ruce vyřítila z domu.

Na Sel jsem nečekala, protože pro ni se měl za deset minut stavit nějaký chlápek s limuzínou. Nabízela mi, no spíše mě přemlouvala, ať jedu s ní, ale nechtěla jsem překážet a navíc jsem viděla pohledy rodičů alá přijmi to a máš problém. Díky nechci, bohatě mi to stačí tak, jak je to teď.

Už jsem se pomalu blížila ke škole. Byla to vcelku hezká budova, kolem které byly ještě další čtyři. Tak to jsem v koncích. Na základce jsem se ani po devíti letech nevyznala a to tam byla jen jedna budova bez pater.

Byla jsem u hlavních dveří a koukala na ceduli Vítáme prváky. Asi na mě mysleli, protože tam byla šipka vpravo.  I nadále jsem pokračovala dál po šipkách, když jsem konečně dorazila do třídy.

Byla jsem tu jako jedna z prvních, a tak jsem si mohla vybrat místo. Samozřejmě jsem zamířila do zadní lavice k oknu.

Za pět minut se sem draly poslední zbytky mých budoucích spolužáků. Už jsem měla spočítáno, kolik je zde míst na sednutí a porovnávala jsem to s počtem studentů. Modlila jsem se, aby aspoň jedno místo přebývalo a já mohla být v klidu sama. Nikdo by mě nerušil, jenom učitel.

„Promiň, můžu si přisednout. Vedle tebe je totiž poslední volné místo,“ řekl mi kluk, který přišel do třídy jako poslední. Jen jsem kývla hlavou, ale on tam jen tak netrpělivě stál a těkal očima mezi mnou a baťohem na vedlejší židli. Začala jsem se červenat a s tichým promiň, jsem baťoh sundala.

„To je v poho. Jsem Erik. Erik Blue,“ usmál se na mě a snažil se napodobit Bonda. Zasmála jsem se.

„Bella, těší mě.“ Natáhla jsem k němu ruku a on ji horlivě přijal. Zničehonic se však jeho výraz změnil.

„Počkej, říkala jsi Bella? Jako Isabella Gomez? Sestra Seleny?“ ptal se ještě horlivěji, než podával ruku. A je to tady. Všechny pohledy se stočily na nás a já se zase snažila být neviditelná.

Jako na povel se všichni seběhli u mé lavice a jeden přes druhého na mě křičeli. „Bello… Jé, ahoj Bello… Seznámíš mě s ní? Podepíšeš se mi?“

Tak tohle fakt nezvládnu. Koukala jsem na ně, jako kdyby spadli z Marsu. Proč mě nemůžou nechat být a jít za Selenou sami. To jsou tak neschopní, že potřebují vodit za ručičku nebo co?

„Hele, nechte mě být. Prosím. Za Selenou snad zvládnete dojít sami, ne?“ zeptala jsem se jich naštvaně.

„Ale Bello, no tak. Prosííím,“ škemrali. Ne, tak tohle je moc. S tímhle mám vydržet další čtyři roky do maturity? To teda potěš.

Naštěstí do třídy přišel učitel. Všichni po něm hodili zlostný pohled, proč je ruší při takové důležité chvilce. Jenom já jsem mu věnovala vděčný úsměv. Trošku vyveden z míry k nám začal promlouvat.

„Dobrý den vážení studenti a milé studentky. Jmenuji se pan Peterson a jsem váš třídní učitel. Vítám vás na této střední kalifornské škole a zároveň v nové etapě života. S námi ve třídě je i sestra slečny Seleny Gomez, kterou jistě všichni dobře známe,“ usmál se. Všichni se otočili dozadu a začali mě znovu zkoumat. Učitel si ale odkašlal a pokračoval. „Takže budeme brát ohled na její soukromí a nebudeme ji obtěžovat, ano?“ No on snad poslouchal za dveřmi, ale mě to bylo jedno, protože jsem ho právě začala mít velmi ráda.

„Ano,“ souhlasila třída poraženě.

„Výborně. Myslím si, že na nějaké seznamovací hry jste už dost staří, takže to nechám na vás. Pro celou školu, ale speciálně pro vás je připraven program v tělocvičně. Můžeme?“

Moc dobře jsem věděla, co ten program obnáší. Asi hodinový koncert mé ségry a bůhví, koho si ještě pozvala. Jenom doufám, že ne toho jejího kluka. Justin, nebo jak se jmenuje, je divný.

Procházeli jsme několika chodbami. Všichni se rozhlíželi okolo, aby pak našli cestu. To já jsem se ani nenamáhala, protože jsem věděla, že tohle je naprosto zbytečné. Orientační smysl mi do vínku prostě nedali.

Došli jsme do obrovské místnosti, která byla tak upravená, že vůbec nevypadala jako tělocvična. Všichni se tlačili dopředu, aby měli dobrý výhled. Jenom já jsem si vzadu v klidu sedla na žíněnku a čekala, kdy to začne, nebo nejlépe už skončí.

„Můžu si přisednout, Isabello?“ ozvalo se vedle mě. Otočila jsem se a uviděla usměvavého pana Petersona. Usměv jsem mu oplatila a pokývala hlavou.

„Víte slečno,“ začal, „vaše paní učitelka ze základní školy mi o vás řekla téměř vše. Doufám, že se na ni nezlobíte. Jenom vám chci říct, že kdybyste někdy něco potřebovala, jsem vám k dispozici.“ Tak tím mi úplně vyrazil dech. Jak se může někdo dobrovolně nabídnout, aby ho ostatní obtěžovali svými problémy?

„Děkuji, moc si toho vážím, pane učiteli.“

Chtěl ještě něco říct, ale kolem se rozezněly famfáry a na pódium vešla moje sestra. A za ní… Ne, to je snad ještě horší než ten Justin.

„Ahoj lidi, tak se tu dnes máte?“ zakřičela Sel radostně do mikrofonu. Já jsem ale poznala, že to jenom hraje. Ostatní si ničeho nevšimli. Je to holt dobrá herečka.

„Máte štěstí, protože dnes tu zahrají i mí kamarádi Jonasové!“ No jo, zrovna z nich jsem fakt odvařená. Proč si nemůže udělat kamarády třeba z Linkinů nebo ze Slipknot?

Začali zpívat. Všichni se výborně bavili a tancovali. Já jsem jen, společně s panem Petersonem, kroutila hlavou. Ani jednomu z nás se jejich huba nezamlouvala.

Po dvouhodinovém trápení jsme konečně mohli opustit tělocvičnu. Nečekala jsem, že to někdy řeknu, ale domove, sladký domove…

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 2. kapitola: