Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, dcera bohů - 8. kapitola (Vidění)

01.03.2011 (16:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1913×

„Bello, asi…“ Nejspíš by pokračoval a já bych s radostí poslouchala, ale Katherin volala mé jméno a já jsem přeběhla v rámci možností až k ní a pozorně jsem vnímala to, co potřebuje. Kéž by se tak probudila a byla v pořádku – přála jsem si v duchu. Je mi ale jasné, že to tak lehké nejspíš nebude…

„Katherin? Jak se cítíš?“ vychrlila jsem na ni hned, jak jsem se dostala k posteli. Oči měla pootevřené jen na malé otvůrky, skrz které nemohla přes své husté řasy ani vidět. Těžce polykala a jakoby se dívala někam do dáli, skrze mě.

„Bello,“ vydechla, „vidím je!“ Po tváři mi stekla slza bolesti za dívku, kterou vlastně ani neznám. Je pro mě cizí a zároveň je mi tak blízkou. Připomíná mi sestru, kterou jsem nikdy neměla. Měla o mě starost jako matka, kterou jsem viděla jen párkrát za celý svůj život. Ani otce jsem nikdy nepoznala, vyrůstala jsem u lidí, kteří byli jen moji pěstouni.

„Otec se na mě usmívá, volá mě k sobě,“ dodala a zatajila dech. Prudce jsem zakroutila hlavou v přesvědčení, že je to jen následek léků, které jí píchl Edward. Chtěla jsem mu říct, ať se na Katherin podívá, ale když jsem se otočila, tak jsem zjistila, že je pryč. Dveře byly zavřené a on už nebyl v místnosti. Jistě, jestli ono není jednodušší se vytratit od všech problémů!

„Setkáš se s ním, ale ne teď! Je příliš brzy a já tě potřebuji, potřebuji přítelkyni,“ oslovila jsem ji s obavami v hlase. Ona se musí uzdravit už jenom proto, že já ji zemřít nenechám. Nedovolím to, ať se stane cokoli. I kdybych měla projít sebevětší bolestí při zbavování se toho kusu kamene, tak ji zachráním! Byla jsem odhodlaná a Katherin mi věnovala úzkostný pohled. Pomalu přivírala víčka a upadala do říše snů. Bála jsem se, že když teď zavře oči, tak je později nebude moci otevřít, ale ona je silná, zvládne to.

„Nechci zemřít,“ špitla a krátce na to začala mělce oddechovat. I já jsem si musela oddechnout, protože slyšet její klidný dech pro mě bylo úlevou. Věděla jsem, že je jí lépe a nezemře. Modlila jsem se za to celou noc a nevadilo mi, že jsem se těsně po půlnoci cítila unavená ještě víc, než večer. Katherin nerušeně spala, zatímco já jsem se modlila ke své matce, která se na nás musela odněkud dívat. Musela přeci vidět, co se mi děje a proč se to děje!

„Holčičko,“ uslyšela jsem odněkud. Mohl to být jen výplod mé bujné fantazie a postoupené únavy. Přesto jsem se však rozhlédla na všechny strany a těsně před oknem jsem spatřila postavu v bílých šatech. Byla to žena s vlasy zlaté barvy, její obličej byl krásnější než kdejaké modelky a vyzařoval z ní jistý půvab. Ovál mě chladný větřík a já jsem se zaklepala zimou.

„Mami?“ ujišťovala jsem se tichým hlasem, abych ji nevylekala. Bála jsem se, že je to jen pouhý sen, který se rozplyne po mém probuzení. Ona se na mě však usmívala, ale nepřešla ani o krůček blíže. Do očí se mi vehnaly slzy jako pokaždé, když jsem se s ní mohla spatřit. Po těch několika málo návštěvách jsem věděla, že se k ní nesmím přiblížit, tak jsem ji alespoň z dálky pozorovala. Vůně jarních květů provoněla pokoj, ucítila jsem bez, kvetoucí stromy i seno. Ocitla jsem se najednou v jiné dimenzi, kde bylo jaro a vše kvetlo.

„Isabell, jsi tak nádherná,“ věnovala mi ten nejvřelejší úsměv, jaký jsem u ní kdy spatřila a následně na to se zachmuřila. Pohlédla na Katherin, která ležela na posteli, a její pohled se znovu stočil ke mně. Padla jsem k zemi a oddaně jsem ji pozorovala.

„Vstaň, dcero má. Já bych měla klečet před tebou, vytrpěla sis spoustu zlého… Ani ona si nezasloužila to, co jí provedli,“ poukázala k tělu mé přítelkyně a povzdychla si.

„Můžeš nám nějak pomoci?“ zadoufala jsem, ale tušení mi říkalo, že ne. Vzápětí mi potvrdila to, co jsem si myslela. Věděla jsem, že by se s námi neměli naši rodiče ani setkávat, a proto to pro mě byly velmi ojedinělé a důležité chvíle.

„Jsi velmi silná a já si toho cením. Ráda bych ti jakkoli pomohla, ale bohužel to není možné. I bohové jsou svázáni zákonem, který nesmí porušit. Věř mi, Isabello, všechno špatné bude vynahrazeno tím dobrým. Hlavně nepodlehni,“ nabádala mě a mohla si být jistá, že tohle by bylo to poslední, co bych kdy udělala. Jsem silnější, než si spousta upírů zde myslí.

„Matko, dobře víš, že jsem silná. Mohou mě mučit a já to zvládnu, ale nechci, aby za mě trpěli nevinní. Podívej se na Katherin, ona se ničím neprovinila!“ Chápavě přikývla a přešla ke spícímu tělu mé jediné přítelkyně. Pokynula mi, abych vstala a došla k její posteli. Každá jsme stála z jiné strany a já jsem si uvědomila, že tohle je poprvé, co u ní stojím takhle blízko. Stačilo by natáhnout ruku a mohla bych se dotknout její opálené pokožky. Dívala jsem se do jejích tmavě hnědých očí a spatřila jsem v nich ty své.

Byly jsme si výjimečně podobné, pouze barva vlasů nás lišila. Tu jsem nejspíš zdědila po otci, kterého jsem nikdy nepoznala. Litovala jsem toho, že neznám svou rodinu, ale moji adoptivní rodiče se o mě starali velmi dobře. Milovali mě a já milovala je, přesto však zemřeli příliš brzy.

„Vím, dcero, ona je také silná. Bude ti věrnou přítelkyní, neboť i její otec je dobrý člověk,“ pronesla a já jsem si povšimla toho, jak zesmutněla. Povzbudivě jsem se na ni usmála a pocítila jsem lítost nad tím, že ji nemohu obejmout. Byla u mě tak blízko, ale přesto byla na míle vzdálená… Má matka, osoba, kterou jsem znala jen z několika matných vzpomínek. Z vyprávění, historie a jedné jediné fotky, která zůstala v mém starém bytě…

„Bojím se, že zemře,“ přiznala jsem své obavy. Po tváři mi steklo několik dalších slz, které však byly vyvolány nejen smutkem ze zranění Katherin, ale také radostí z tohoto shledání. Matka odvázala jednu z ran na ruce mé přítelkyně a starostlivě si prohlížela její zranění, které se mi teď jevilo ještě horší než předtím. Rána už nekrvácela, ale zdála se mi zanícená.

„Až se rozední, tak bude vše lepší, než se nyní zdá. Dobrou noc, holčičko moje,“ řekla a já jsem najednou pocítila nesmírnou únavu. Oči se mi zavíraly a poslední, co jsem spatřila, byla zář, která se objevila v místě, kde matka stála. Ucítila jsem pod sebou měkký perský koberec a pak už nevím. Před očima se mi zatmělo a všechno zalila černočerná tma. Avšak já jsem cítila nový přítok energie, zvláštní sílu, která se mě zmocňovala. Byl to jen sen, že jsem spatřila matku? Skutečně tu byla a mluvila se mnou?

….

Odlepila jsem od sebe víčka, přes které ke mně doléhaly paprsky slunce, a spatřila jsem před sebou něčí stín. Několikrát jsem zamrkala, než jsem konečně dokázala plně vnímat své okolí. Zarazila jsem se při pohledu na usměvavou Katherin, která stála přede mnou a nepokrytě se rozesmála mému překvapenému výrazu.

„Štípni mě, ať vím, že nespím! Jak je to možné?“ vyptávala jsem se a teatrálně jsem se štípla do ruky. Moc to nebolelo, ale skutečně jsem se ujistila o tom, že jsem vzhůru. Další věc, která mě překvapila, bylo to, že se vůbec necítím unavená. Spíš naopak, je mi skvěle. Už jsem si myslela, že mi někdo sundal ten kámen, ale pohled do zrcadla mě ujistil v tom, že ho stále nosím na krku stejně tak, jako Katherin.

„Já nevím, ale pamatuji si hlasy. Tvůj a ještě nějaké ženy… Mluvily jste tu a pak se tu objevila zář, která mi dodala sílu. No a podívej!“ ukázala mi své ruce, které už nezdobila jediná otevřená rána. Všechno bylo zahojené a zdálo se, že snad ani nebyla v tak těžkém stavu, ze kterého se už nemusela dostat. Mírně jsem se usmála a vzpomněla jsem si na slova své matky. Všechno je po rozednění lepší, než to bylo v noci.

„Děkuji, mami,“ zašeptala jsem tiše, ale Katherin si toho i tak všimla. Překvapeně se na mě podívala a než stačila cokoli říct, tak jsem přikývla. Vypadala šokovaně, ale nijak se nepitvala v tom, co se právě dozvěděla. Musí to zůstat tajemstvím! Nemohla jsem se ubránit a musela jsem ji obejmout. Byla jsem tak ráda, že je v pořádku a já už tu nebudu na všechno sama.

„Pověz mi, jak tě chytili?“ zeptala se, když jsme se konečně obě ujistily, že existujeme. Že tohle není jen nějaký hloupý výmysl našich fantazií. Posmutněla jsem při vzpomínce na svou naivitu a po těle mi přejel mráz. Katherin si všimla mého výrazu a povzbudivě mi stiskla ruku, abych se nebála vyprávět, a já jsem to udělala.

„Byla jsem naivní,“ povzdechla jsem si, „věřila jsem dvěma upírům. Já! Zrovna já, která se k nim nikdy nepřiblížila víc, než to bylo nezbytně nutné. Občas mě našli, ale vymazala jsem jim paměť, a tak jsem mohla dále žít. Utéct a navázat nový, krásný život.

Užívala jsem si, byla jsem sobecká a namyšlená. Vždy královna školy a pak jsem v jednom malém městečku potkala je. Zdáli se mi jiní a navíc netušili, kdo vlastně jsem. Tedy, myslela jsem si to. Chtěla jsem se od nich držet dál, ale…“ Do očí mi vhrkly slzy a najednou jsem ztratila hlas, který by převyprávěl můj smutný příběh. Styděla jsem se před ní, protože ona se oproti mně zdála tak vyrovnaná, klidná a rozumná. Já byla naivní, hloupá a zamilovaná. Byla? Stále jsem! Stáhlo se mi hrdlo při pomyšlení na ty chvíle, kdy jsem byla jen několik centimetrů od vytouženého polibku. Nezáleželo na tom, zda to byl Demetri nebo Edward. Byli to oni…

„Podlehla jsem jejich kráse. Šla k nim domů a tam… Ach, ani nevím, jak rychle se to všechno seběhlo, ale měla jsem na krku tohle,“ poukázala jsem na odštěpek z hory Prison a pokračovala jsem. „Pak to šlo rychle, nasedli jsme do letadla a přistáli zde. Aro mi řekl, co po mně chce, ale já jsem to už věděla. Vždyť to byl důvod, proč mě po staletí hledali! Odmítla jsem, nemůžu vystavit tolik nevinných lidí takovému nebezpečí… Dál ten příběh znáš,“ domluvila jsem a raději jsem nechala svůj pohled přilepený k zemi. Tvářila jsem se, že jediná podstatná věc je zkoumat, jakou strukturu má zdejší koberec. Zahalil mě stud a dobře jsem věděla, že je oprávněný. Skutečně se musím stydět za své chování, svou slabost.

„Bello, já tě přeci nechci a ani nemohu soudit. Naivita je lidská záležitost a my jsme napůl lidé! Hlavní věcí je, že čelíš svým problémům. Vždyť tu jde o naše rodiče!“ Zarazila jsem se při poslední větě. O rodiče? Co je s nimi? Ti jsou v pořádku na své hoře, tiše vládnou v pozadí všemu. Jsou to bohové, krucinál, ne?

„Počkej, proč mluvíš o rodičích?“ zeptala jsem se. Katherin se na mě tázavě podívala a nechápavě zakroutila hlavou.

„Proč si myslíš, že chce Aro, abys zrušila tu kletbu?“ prohodila nevěřícně a já jsem si připadala jako blázen. Jsem jediná, kdo neví, o co tady jde? Katherin nejspíš unavil můj nechápavý výraz a s povzdechem sepjala ruce.

„Copak ty nevíš, co ta kletba obsahuje?“ Samozřejmě, že to vím! Řekla mi to matka, když jsem ji poprvé viděla. Na to bych nikdy nezapomněla. Je to mé životní poslání, musím chránit kletbu. Nikdy bych ji neměla zrušit.

„Jistě, že to vím! Zabraňuje upírům chodit po slunci, prozradili by se,“ odsekla jsem napruženě. Cítím v ní přítelkyni, ale ona se ke mně chová jako k bláznovi. Dělá, jak když nevím, co mám vědět. Nejsem cvok, tohle vím stoprocentně! Katherin teatrálně spráskla ruce a prudce vydechla.

„Oni ti to neřekli? No to je tedy vrchol! Tak mě dobře poslouchej,“ poradila mi a ztišila svůj hlas na slabý šepot. Tady mají i stěny uši…

„Nejde jen o volný pohyb po slunci, Bello! Tady jde o mnohem víc. Když by byla kletba zrušena, pak by Aro jistě vytáhl s celou svou armádou upírů na horu Prison! Vstup k bohům je chráněn kouzly, nejdříve vodním průplavem, kde nezadrží dech ani ten největší mořeplavec. Dále ohromnou zimou, kterou nepřežije žádný člověk. Upíři však nejsou lidé a voda ani chlad jim nevadí. Poslední částí ochrany je slunce, proto tvá matka uvalila na upíry tu kletbu.

Je tam takové horko, že by to každého člověka vysušilo v prach. Upírům by horko nevadilo, ale ta záře, která by vystupovala z jejich těl, právě ta by je zničila. Vládci Volterry to moc dobře vědí a věř mi, že by s radostí zabili všechny bohy, kteří tam nahoře jsou! To je hlavní důvod té kletby, to je důvod, proč nesmí být zrušena. Dala bys jim tak volnou letenku do života, kde by je bohové ničím neomezovali!“

7. kapitola - Shrnutí - 9. kapitola