Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 19. kapitola


Because it's fantastic! - 19. kapitolaBella cítí, že jí na Edwardovi opravdu záleží a považuje ho za svého anděla. Teď však má strach, že o Edwarda přijde, když jí doktor dovolil vrátit se domů. V jedné z návštěv se Bella Edwarda začne vyptávat na svou minulost, jejíž neznalost ji velmi tíží. Bellu přijdou také navštívit její kamarádky, které ona samožejmě nezná. Co se bude dít, až odejdou?

„Tak běž, už na tebe čeká,“ poslala mě za Bellou. Mohl jsem se za tak krátkou dobu znovu zamilovat? Tuhle otázku jsem si kladl, ještě když jsem byl před dveřmi Bellina pokoje, kde s ní byli její rodiče. Viděla mě přes dveře a zeširoka se na mě usmála. Po tom úsměvu stáhla obličej do bolestivé grimasy. Opět se mě zmocnil vztek!

 

Bella

Přišel! On přišel znovu. Takže je možné, že se mu stýskalo? Kdyby tak věděl, že jsem na něj myslela celou tu dobu, co jsem vzhůru. Nevnímala jsem hlasy mých údajných rodičů, protože jsem se topila ve zlatých očích, které patřily Edwardovi. Cítila jsem úsměv, který se mi rozlil po tváři, ale byl bolestivý. Přestože jsem měla léky, které mou bolest utišily, tak jsem při úsměvu cítila, jak se mi tvář napíná a tudíž i stehy, které jsem tam měla. Rychle jsem úsměv stáhla, ale stále jsem se na něj dívala.

„Doktor Cullen říkal, že se brzy budeš moci přesunout domů,“ radovala se Renée.

„Kde vlastně bydlíme?“ zeptala jsem se a její úsměv trošku pohasl. Ano, stále si nic nepamatuji. Nevím, o co vlastně přicházím. Kolik toho nevím.

„Bydlíme v domku, který sousedí s mnoha dalšími. Hned za domem je volný přístup do lesa, takže jsme stále v kontaktu s přírodou, kterou máš tak ráda,“ vysvětlil Charlie. Vděčně jsem se na něj usmála, ale zase jsem zapomněla, že bych to raději neměla zkoušet. Ozvalo se krátké a hlasité zaklepání na dveře, po kterém vešel i můj zachránce.

„Dobrý den, jsem Edward Cullen. Ještě jsme nejspíš neměli tu čest se setkat,“ představil se ve vší slušnosti. Trochu mě to zarazilo, protože bych takový pozdrav od normálního puberťáka nečekala, ale na Edwardovi je vidět, že je jiný, než obyčejný kluk.

„Jsem ráda, že tě poznávám, Edwarde. Moc ti děkuji,“ řekla Renée a objala ho. Slzy jí stékaly po tváři, ale byly to slzy štěstí. I oni musí vědět, že mě zachránil.

„Máš naše velké díky, Edwarde. Mluvil jsem s tvým otcem. Kdykoli budeš cokoli potřebovat, tak se na nás můžeš obrátit,“ děkoval mu Charlie a potřepal mu pravicí.

„Vážím si vašich slov, ale nemusíte děkovat, protože by to samé udělal na mém místě každý. Chtěl jsem vás požádat, zda bych mohl Bellu navštěvovat,“ řekl a moje srdce radostí poskočilo. Takže mě chce vídat! Renée okamžitě souhlasila a už strkala Charlieho ven z pokoje, abychom mohli být chvíli o samotě. Edward si přisunul židli a potichu se ke mně posadil. Byl tak tichý, až jsem nevěřila tomu, že je skutečně u mě v pokoji.

„Odkud se známe?“ zeptala jsem se, abych nějak navázala konverzaci. Chci se o něm dozvědět, co nejvíc to půjde. Na tváři se mu objevil pobavený výraz. Nejspíš to byla vzpomínka na naše první setkání.

„Ze školy,“ odpověděl logicky. „Když jsme nastoupili, tak jsem už neměl kam zaparkovat a postavil jsem své auto před to tvé. Když potom skončila škola, tak jsi byla u auta dřív a rozčilovala ses, že jsem ti zatarasil cestu. Tedy stěžovala sis mně, protože jsi nevěděla, že jsem tam zaparkoval já. Teď tě cituji: „Ten blbec, který mi zablokoval auto, mi toho udělal hodně!“ Pak jsem se přiznal,“ dopověděl tuhle pro mě trapnou historku. Zrudla jsem. Chtěla jsem se omluvit, ale potom mi došlo, že to jsem už asi udělala, tak jsem to nechala být.

„Jaká jsem?“ vyptávala jsem se ho. Chtěla jsem nějaký nezkreslený názor. Neptala jsem se rodičů, protože si je skutečně nepamatuji, ale Edward mi zůstal v hlavě. Nevím o něm nic, ale jeho obličej je mi tolik blízký. Chytil mě za ruku a já jsem se divila, že má tak ledovou dlaň. V tu chvíli jsem cítila, jak se každý kousek mého těla napjal a očekával, co bude dál. Byla mi zima i teplo, chtěla jsem toho tolik, že jsem si nedokázala nic utřídit. Nemohla jsem se vymanit z jeho uhrančivého pohledu, byl tak tajemný a přitom tolik příjemný.

„Jsi milá, krásná, vtipná. Máš spoustu vlastností, které bych velmi dlouho vyjmenovával, Bello. Pro ostatní lidi by ses rozkrájela, jsi obětavá. Ale pokud tě někdo rozčílí, tak dokážeš vystrčit drápky a pořádně se bít za to, co je podle tebe správně,“ šibalsky se usmál. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Nevím, jak dlouho tam u mě seděl, ale najednou byla tma a do pokoje přišel doktor Cullen. Sestra, která ho doprovázela, mi píchla další dávku léků a já jsem si už nestihla doposlechnout to, jaké to bylo na Aljašce, kde Edward dříve žil.

 

O měsíc později…

Těšila jsem se domů jen velmi málo. Chtěla jsem tam sice najít něco, co by mi řeklo, kdo jsem vlastně byla a co jsem normálně dělala, ale… Důvod, proč jsem tam nechtěla, byl prostý, Edward mě tam nebude určitě moci tak často navštěvovat. Chodil za mnou do nemocnice každý den po škole a trávil u mě i víkendy. Zvykla jsem si na něj a byla jsem nervózní, když u mě nebyl. Nosil mi ze školy učení a hodiny jsme studovali. Učili jsme se opravdu pečlivě, protože Edward nechtěl, abych cokoli zameškala, ale když jsem zrovna byla na lécích, tak bylo těžké soustředit se. A ještě těžší to bylo ve chvíli, kdy se ke mně Edward přiblížil a já jsem na své tváři cítila jeho ledový dech.

Má tvář… Do dnešního dne jsem neviděla své zranění. Není tu žádné zrcadlo, ve kterém bych se mohla vidět a navíc mám celou tvář i krk obvázaný kvůli stehům. Dnes mě pustí domů a já se budu konečně moci vidět, tedy prozatím jen s obvazem, který nesmím sundat.

„Zlatíčko, můžeme vyrazit,“ pospíchala Renée. Všimla jsem si, že je poměrně chaotická. Za tu dobu, kterou tu se mnou strávila, jsem to nemohla přehlédnout. Byla jsem slabá, protože jsem stále měla léky na bolest, které zasahovaly celé mé tělo. Posadila jsem se na vozík, na kterém mě odvezli až k autu. Seděla jsem na zadní sedačce a pozorovala jsem cestu. Přejížděli jsme přes náměstí a za naším policejním autem se spousta lidí otáčelo. Zdálo se mi, že mě probodávají pohledy, raději jsem odvrátila tvář. Ještě bylo brzy na to, aby se tu objevil Edward, stále je ve škole.

Charlie zastavil u malého domku, který vypadal poměrně udržovaně. Bylo vidět, že tu vládne ženská ruka. Trávník sice potřeboval posekat, ale jinak to tu bylo hezké. Vystoupila jsem a Charlie mě chtěl vzít do náruče a odnést do pokoje, ale to jsem odmítla a došla jsem sama. Tedy mohla jsem jít sama, ale museli mě přidržovat. Byla tu zima, ani nevím, jaké je období. Řekla bych, že je jaro, ale jak řekl Edward, tak tady je chladno téměř pořád.

„Tady je tvůj pokoj,“ oznámila mi Renée, když jsme vyšli po schodech a vešli jsme do prvních dveří, které byly po levé straně. Pokoj mi moc informací neprozradil.

„Díky, můžu být chvíli sama?“ zeptala jsem se a ona taktně odešla a zavřela dveře. Posadila jsem se na postel a rozhlížela jsem se kolem sebe. Počítač, tak to jsem tak nějak čekala. Pokoj byl vymalovaný zelenou barvou, která poměrně ladila s fialovým povlečením. Mnohem víc mě zaujalo okno, které do místnosti pouštělo čerstvý vzduch. Otevřela jsem ho dokořán a při rychlém pohybu se mi zamotala hlava. Rychle jsem se chytla za jeho okraj a naštěstí jsem se udržela, aniž bych spadla na zem.

Po zbytek času, který jsem strávila sama v pokoji, jsem raději nevstávala z postele, protože jsem nechtěla riskovat, že bych se znovu vlastní vinou zranila. Nejspíš jsem usnula, protože jsem si dlouhou dobu myslela, že hlasy, které slyším jsou jen výplod mé fantazie. Otevřela jsem oči a dívala jsem se na Renée, která se mě snažila probudit. Jasně, musela jsem si vzít léky na tišení bolesti. Podala mi několik pilulek a pustila za mnou do pokoje návštěvu. Nahrnuly se ke mně dvě dívky. Jedna měla hnědé vlnité vlasy a druhá tmavé a rovné. Obličej té dívky s tmavými vlasy zdobily brýle, které jí vážně slušely. Už od pohledu byla sympatická, ale to byly obě.

„Bello, konečně jsi doma. Nechtěly jsme za tebou chodit do nemocnice, protože jsme nevěděly, jestli můžeme, ale sem můžeme určitě,“ jásala jedna z nich a posadila se ke mně na postel, zatímco si druhá přisunula židli. Byla jsem trochu překvapená, protože jsem si je nevybavovala. Asi jsou to mé kamarádky, ale já si je nepamatuji.

„Jessico, Bella si nás asi taky nepamatuje, tak na ni nemůžeš tohle všechno hned vybalit,“ klidnila ji ta dívka s brýlemi a vesele se usmívala. Ta, kterou jmenovala jako Jessicu, se usmála a rychle se mi představila.

„Jsem Jessica Stanley a tohle je Angela Weber. Promiň, ale když jsem tě tu viděla, tak jsem zapomněla na to, že jsi vlastně ztratila paměť,“ řekla a já jsem se usmála. Tohle byla přetvářka, protože jsem se nemohla smát tomu, že si nic nepamatuji. To je spíš k pláči.

„Ráda vás znovu poznávám. Já jsem netušila, že přijdete. Známe se dlouho?“ optala jsem se zběžně. Obě hned přikývly a vysvětlovaly, že se známe už od mala.

„No a teď spolu chodíme na střední školu,“ dokončila své vyprávění Jessica. Možná by ještě mluvila dál, kdyby se ve dveřích mého pokoje nezjevil Edward.

„My už asi půjdeme, určitě toho máš hodně. Tak se měj, my se ještě objevíme,“ řekla Angela a vytáhla Jessicu z pokoje. Jak jsem si všimla, tak Jess trochu zaskočila Edwardova přítomnost a taky se na něj nemohla přestat dívat. Ještě jsem slyšela, jak se za nimi zavírají dveře.

„Ruším?“ zeptal se a na tváři měl dokonalý úsměv. Můj anděl mě opět zachránil. Tentokrát to byla záchrana před vykecanou dírou v hlavě. Posadil se na židli a na postel mi začal rovnat učebnice. Zoufale jsem se na něj podívala a on se začal smát.

„Vážně musím?“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale byl neoblomný. Puntičkář!

„Ano, vážně musíš. Alespoň nic nezameškáš. Už teď jsi dohnala skoro vše, co jsi propásla. Proč bys měla opakovat ročník, když se to můžeš naučit? Jednou bys toho litovala,“ ujišťoval mě a tak jsme se dali na cestu historií, kterou Edward ovládal. Jak jsem zjistila, tak on ovládal všechny předměty! Nechápala jsem, jak toho mohl tolik vědět, když je ve stejném ročníku jako já. Nad mou otázkou vždy jen pokrčil rameny a odpověděl, že ho to baví.

„Dnes jsme toho zvládli víc, než jsem čekal. Měla bys odpočívat, abys nabrala síly.“ Zvedl se a začal uklízet učebnice do tašky. Nechtěla jsem, aby odešel. Je mi s ním příjemně a zapomínám na všechny starosti. I učení od něj chápu.

„Edwarde, prosím, nechoď,“ vydechla jsem. „Chtěla bych si ještě povídat a něco dalšího zjistit. Dnes tu byla sice Angela a Jessica, ale moc jsem toho nezjistila. Vlastně jsem se dozvěděla, který z kluků se Jess líbí, ale řekla mi jen jména a tudíž nevím vůbec nic. Pak jsem zjistila, že jídlo v jídelně stále stojí za nic, ale k čemu mi to je, když si nepamatuji, jak chutnalo?“ opět se mě zmocňovala hysterie a Edward mě objal, abych se uklidnila. Po tváři mi stékaly slzy. Už dlouho jsem neplakala, ale dnes, když jsem poznala další lidi, které si vůbec nepamatuji, tak se vše vrátilo. Tiše na mě mluvil a hladil mě po zádech.

„Neboj se, vzpomeneš si a vše bude dobré,“ chlácholil mě a já jsem mu věřila. Vždy, když na mě mluvil, tak jsem mu věřila. Mohl říkat cokoli.

Mám strach, ohromný strach. Bojím se toho, jak vypadám pod tím obvazem. Bojím se toho, že si nikdy nevzpomenu a budu žít úplně jinak. To bych přeci neměla, ne? Měla bych být stejná. Tolik bych si přála vzpomenout si na zážitky z dětství. Na dávné přátele, první lásky. A šťastné chvíle, protože těch není nikdy dost…

18. kapitola - Shrnutí - 20. kapitola


Tak co tomu říkáte?

Líbí se vám, když je Bella s Edwardem? Doufám, že se vám tahle kapitola líbila. Nějak komentář s kritikou, chválou, připomínkami a čímkoli jiným rozhodně uvítám. :-)

Vaše Lucka002



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 19. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!