Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 18. kapitola

17.10.2010 (19:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2336×

„To nevadí. Časem se vše srovná, jen klidně ležte. Rána se musí zahojit. Když jste padala, tak jste se pravděpodobně uhodila do hlavy a ten náraz vám způsobil otřes mozku s dočasnou ztrátou paměti,“ vysvětlil. Vytřeštila jsem oči. Ztráta paměti? Ale na jak dlouho? To se mi bude zdát, že prostě až do dnešního dne nic nebylo? Že jsem svůj život nežila?

V mém pokoji se střídalo několik lidí. Každý den tu byla Renée, žena, která je prý má matka spolu s Charliem, který je můj otec. Nepoznávala jsem je a vím, že to ubližovalo hlavně jim. I mě to bolelo a to je vlastně neznám! Každý den tu byl Carlisle, tedy doktor Cullen, ale nikdy se tu neobjevil ten kluk, kterého jsem viděla, když jsem se zranila. Možná to byl jen výplod mé fantazie, ale zdál se mi tak skutečný! A navíc mi taky říkal Bello, takže to nemohl být jen sen, který se rozplynul a zmizel s mým vědomím.

„Doktore Cullene?“ odvážila jsem se ho zeptat, když ke mně přišel na pravidelnou kontrolu.

„Ano, Bello? Co se děje? Máš bolesti?“ strachoval se, ale potom, kdy jsem si naposledy roztrhla stehy, se mu ani nedivím. Ztratila jsem spoustu krve a málem jsem zemřela. On mě zachránil, jenom díky jeho zkušenostem žiji.

„Chtěla jsem se vás na něco zeptat…“ odmlčela jsem se a on vyčkával, než jsem se odhodlala.

„Kdo mě našel? Možná je to jen výplod mé fantazie, ale pamatuji si kluka s rezavými vlasy. Nevím jméno, ale měl světlou pleť, jako vy. V celku vám byl dost podobný…“ popisovala jsem mu svého anděla. To on mě zachránil.

„Našel tě můj syn, jmenuje se Edward. Tvůj popis ho přesně vystihuje,“ řekl a já jsem byla šťastná, že jsem se nespletla. Že to nebyl jenom pouhý sen.

„Chtěl tě už navštívit, ale nebyl si jist, zda je to vhodný nápad…“

„Ať přijde,“ vyhrkla jsem ze sebe rychle. Hned mi došlo, že to byla přehnaná reakce a do tváří se mi nahrnula krev, ale doktor Cullen to nijak nekomentoval a se slovy, že mu to vyřídí, odešel z místnosti. Nejspíš mi píchl další léky, protože jsem pocítila dávku únavy a spokojeně jsem usnula.

Probudilo mě až horko, které jsem pocítila na své ruce. Začalo mi být šílené vedro a musela jsem otevřít oči. Vytřeštila jsem je překvapením. Stál tam nějaký kluk, kterého jsem vůbec neznala, a díval se na mě zkroušeným pohledem. Byl opálený a měl na sobě jen tílko a kraťasy. Jeho krátké vlasy byly vlhké a stejně tak i jeho tvář byla pokapaná kapičkami vody. Chtěla jsem začít křičet, ale nemohla jsem přinutit svůj hlas, aby to udělal.

„Kdo jsi? Co tu děláš?“ vyšilovala jsem. V krku jsem měla sucho a nemohla jsem mluvit tak hlasitě, jak bych chtěla. Měla jsem z něj strach. Nevím proč, nic mi neudělal, ale něco mi říkalo, ať se od něj držím dál.

„Neboj se,“ snažil se mě uklidnit, ale já jsem začala křičet o pomoc. Prudce jsem otočila hlavu a ucítila jsem ostrou bolest. Ale ne! Cítila jsem kapky krve, které mi stékají po těle, ale nevšímala jsem si jich. Chtěla jsem se dostat co nejdál od toho kluka. Sesunula jsem se z postele. Pak se to všechno seběhlo hrozně rychle. V pokoji se objevil můj anděl, kterého doktor Cullen jmenoval jako Edwarda a za ním přiběhl i Carlisle. Než jsem se stačila podívat na toho kluka, který mě tolik vyděsil, tak jsem viděla jen jeho záda a to, jak vyskakuje z okna. V kolikátém jsem patře?

„Jen klid, Bello,“ utěšoval mě Edward, který přiskočil k mé posteli, zvedl mě ze země, jako kdybych byla pírko a držel mě za ruku, zatímco mi doktor ošetřoval zranění, které jsem si opět způsobila. V jeho blízkosti jsem se cítila bezpečně. Myslím, že jsem si zase tolik neublížila, protože mi to doktor Cullen ošetřil poměrně rychle. Otevřela jsem oči a pohlédla jsem na Edwarda. V jeho tváři se zračila starost. Co mě ale zarazilo, byly jeho onyxové oči. Tak krásný pohled jsem ještě nikdy u nikoho neviděla. Zkoumala jsem jeho světlou pokožku a přemýšlela jsem, zda jsem ho znala dřív.

„Děkuji,“ zašeptala jsem, když nás Carlisle nechal o samotě. „Už podruhé jsi mi zachránil život. Tedy, ten kluk mě asi nechtěl zabít, ale měla jsem z něj vážně velký strach.“

„Neděkuj, byla to samozřejmost. Kdybych tě doprovázel, tak se ti to nestalo,“ řekl a já jsem v jeho hlasu slyšela výčitky. To ne, on si nemůže nic vyčítat, když za nic nemůže. Kam mě chtěl doprovázet? My se tedy známe, jsme přátelé?

„Prý mě napadlo nějaké zvíře. Nic si nepamatuji, Edwarde,“ řekla jsem tiše a cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. Jediná kapka, ve které se ční mé zoufalství. Celou tu dobu jsem na sobě nedala nic znát, ale teď jsem se nemohla udržet a nechala jsem volný průběh svým emocím.

„Klidně plač, Bellinko. To nic není, bude to dobré,“ řekl a pohladil mě po tváři. Jeho ruka byla studená jako led, ale byla jsem ráda, že mě držel za ruku a nepouštěl. Jedna slzy následovala druhou a já jsem potom všem usnula vyčerpáním. Stále jsem byla tak slabá. Zdál se mi zvláštní sen. Já a Edward jsme byli v korunách nějakého vysokého stromu. I ze spaní jsem se musela smát, protože tohle je skutečně jen bláznivý sen. Nerealistické pojetí mé fantazie, která se nejspíš zbláznila. Doufám, že nemluvím ze spaní!

Edward:

Nechtěl jsem Bellu opustit, ale když přišli její rodiče, tak s ní chtěli být o samotě. Držela mě pevně a já jsem byl rád, že usnula, protože musí odpočívat. Mluvil jsem s Carlislem a ten mi řekl, že vzhledem k tomu, že si už podruhé roztrhla stehy, tak se její léčba protáhne. Dostal jsem šílený vztek na Jacoba Blacka za to, že kvůli němu bude muset v nemocnici zůstat déle. Zazvonil mi telefon a já jsem ho zvedl.

„Ať tě ani nenapadne to, co jsem viděla, Edwarde Cullene!“ slyšel jsem nabroušený hlas Alice. Mohlo mě napadnout, že uvidí to, co se chystám udělat a zabrání mi v tom.

„Nemusíš se bát, Alice. Už jsem na cestě domů,“ odpověděl jsem jí a položil jsem hovor. Napadlo mě, že bych dojel do La Push a vyřídil si to s tím čoklem, ale pak mi došlo, že to nemůžu udělat. Je to sobecké, ale nechci přijít o Bellu. Potřebuji ji vidět. Když mi Carlisle řekl, že ona mě chce také vidět, tak jsem byl šťastný, protože to bylo mé jediné přání.

Nechtěla mě vidět! Měla ze mě strach. Sakra! Co jsem to jenom udělal? Myšlenka, kterou jsem zaslechl, mě přinutila dupnout na brzdu. Mé Volvo se okamžitě zastavilo a já jsem vystoupil. Nechtěl jsem zastavit a setkat se s Jacobem, ale ovládl mě vztek. Jak na ni může jen myslet? Za to, co jí provedl, si zaslouží zemřít!

„Co tu děláš, ty jedna hnusná pijavice?“ vyjel na mě, když vystoupil z lesa. Kdybych mohl, tak bych ho zabil pohledem, ale já nemohu. Ani pohledem, ani ve skutečnosti.

„Jestli za ní ještě někdy půjdeš, tak ti zlámu všechny nohy, pse!“ zavrčel jsem a on se začal klepat. Jeho pohled byl rozčílený, ale tomu mému se v tuto chvíli nemohl rovnat.

„Ty o tom nerozhoduješ!“ zařval na mě.

„Ale ano, já ji budu chránit, protože to tak chce. Nedovolím ti, abys jí znovu ublížil, takže si na mě dej pozor. My všichni ji budeme hlídat!“ řekl jsem temně a nastoupil jsem zpět do auta. Musel jsem nastoupit, protože bych se jinak neudržel a kvůli ostatním jsem mu nemohl nic udělat. Byla to dohoda, kterou podepsal můj otec, Carlisle.

„Neříkala jsem ti, abys na to ani nemyslel?“ vyčetla mi Alice. Objevila se ve dveřích ještě předtím, než jsem vystoupil z auta.

„Ano, řekla jsi to, ale já jsem to neměl v plánu. Prostě jsem uslyšel jeho myšlenky a nemohl jsem jen tak projet okolo a dělat, že jsem nic neslyšel,“ snažil jsem se mluvit klidně, ale nešlo to tak lehce. Vztek jsem cítil ještě teď!

„Edwarde, ona bude v pořádku, viděla jsem to,“ uklidňovala mě Alice. Jo, teď to může říct, ale jestli se tam zase objeví ten čokl a přitíží jí, tak to může dopadnout hůř. Mnohem hůř. Ani nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdybych o ni přišel.

Myslel jsem si, že mi jen připomíná Anabeth, ale když jsme spolu byli venku a ona potom přišla ke mně, tak se něco změnilo. Seděl jsem pořád na stejném místě, kde mě nechala, když jsem uviděl Alicinu vizi. Znovu se mi ten obrázek promítl před očima. Krásná Bella padá s křikem na zem, pak byla všude tma. Rozeběhl jsem se tak rychle, jak jsem dokázal a utíkal jsem za ní. Chtěl jsem tomu psovi skočit po krku, ale musel jsem chránit Bellu. Mou malou Bellu. Je tak slabá, i když se v ní ukrývá tak velká síla. Ani se nestihla bránit. Pěstí jsem uhodil do stolu a ten se s rámusem sesypal k zemi.

„Čau brácha, jak je na tom ta divoška?“ ptal se Emmett. Sednul si vedle mě na gauč a prásknul mě do zad. Normálního člověka by takovou ranou nejspíš zabil.

„Je to špatné. Její stav se trošku zlepšil, ale objevil se tam ten čokl, který jí tak ublížil a ona dostala záchvat strachu. Když se snažila před ním utéct, tak si znovu roztrhla stehy.“

Sakra! A já tam zrovna nebyl. Mohla být legrace!

„Nemohla být legrace, Emmette. Byli jsme uprostřed nemocnice a Bella ztratila paměť, takže neví, kdo vlastně jsme. Neví ani to, kdo je vlastně ona,“ napomenul jsem ho, protože můj bratr má poněkud rád bitvy a využije každou příležitost.

„No jo, je mi to jasný,“ klidil se, ale v jeho hlavě se rozjížděly představy, kterým to zjevně jasné nebylo. Cílenou ranou jsem po něm hodil polštář, který mi obratem přiletěl zpátky.

„Kam jdeš, Edwarde?“ zeptala se Alice, ale věděla to, protože měla vizi hned, jak jsem se rozhodl. Podíval jsem se na ni a ona se usmívala.

„Tak běž, už na tebe čeká,“ poslala mě za Bellou. Mohl jsem se za tak krátkou dobu znovu zamilovat? Tuhle otázku jsem si kladl, ještě když jsem byl před dveřmi Bellina pokoje, kde s ní byli její rodiče. Viděla mě přes dveře a zeširoka se na mě usmála. Po tom úsměvu stáhla obličej do bolestivé grimasy. Opět se mě zmocnil vztek!

17. kapitola - Shrnutí - 19. kapitola



Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 18. kapitola: