Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až tak moc tě nežeru - 12. kapitola

15.05.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1219×

12. kapitola

Pohled Belly

Uplynul týden od toho děsivého zážitku, který roztrhal mé srdce na tisíc kousků. Po pár dnech ustaly vzlyky, potom slzy, které jsem už nedokázala ronit a nakonec zůstala ta neskutečná bolest zasazená někde hluboko uvnitř mého těla. Cítila jsem se jako tělo bez duše, jako chodící mrtvola, kterou jsem doslova byla.

Nemohla jsem přestat myslet na jeho zradu, která mi zasadila smrtící ránu do srdce. Nemohla jsem najít důvod k jeho činu a nedokázala jsem si jeho počínání obhájit, protože jsem ve skrytu duše cítila, že ho stále potřebuji a chci. Rekapitulovala jsem si každý náš společný den, ale nenašla jsem žádnou záminku k jeho zradě a to drásalo mé svědomí.

Milovala jsem ho a miluji, jak nejvíce je to na světě možné a nedokázala jsem si představit důvod, proč to udělal. Myslela jsem si, že cítí to samé co já a já si představovala ty vzdušné zámky naší společné budoucnosti, dokud mi nevrazil nůž do zad.

Znovu jsem se rozvzlykala, a tak jsem přerušila ticho místnosti v hotelu v Seattlu. Nechtěla jsem jezdit nikam příliš daleko od Forks, protože můj psychická stav mi to nedovoloval. Neustále jsem se cítila slabá a častokrát jsem se musela posadit, protože jsem měla pocit, že se sesypu. Poslední dny pro mě byly utrpením. Peklem, které bych nikomu nepřála zažít.

Vzpomněla jsem si na svého otce, který prožíval podobnou bolest, ale v úplně jiném měřítku, než já. Opustil mě hned po narození, kdy maminka zemřela a já si nedokázala představit to utrpení, které prožíval v té chvíli on. Miloval maminku celou svou duší a ona náhle odešla na onen svět a odnesla si sebou jeho srdce, které jí vždy patřilo. Musel se cítit na dně a já se už na něj nedokázala zlobit, protože musel prožívat ty nejhorší muka. Nechtěla jsem si ani představit tu bolest, která ho svazovala, protože já bych na jeho místě spáchala sebevraždu a šla za svou životní láskou klidně až do horoucích pekel. Opustil mě jako novorozeně, ale já se už na něj nehněvala. Až teď mi konečně došlo, co všechno musel prožívat a já mu až teď dokázala odpustit.

Ještě několik hodin jsem nad tím přemýšlela, když jsem došla k tomu nejrozumnějšímu rozhodnutí, které jsem mohla udělat za celý svůj dosavadní život. Rozhodla jsem se vrátit do Forks a navštívit mého otce, kterému jsem chtěla dát druhou šanci, i přesto, že bych mohla potkat Edwarda.

Jen vzpomínka na jeho jméno mi prohlubovala díru do duše, která už nešla zacelit.

Z pod postele jsem vytáhla malou cestovní tašku, do které jsem si poskládala všechny mé věci. Na jednu stranu se mi tam nechtělo, ale nemohla jsem být nadále sobecká a tvrdohlavá. Trpěl stejně jako já. Ztratil dceru, která ho ignorovala a odmítala s ním prohodit více, než tři věty. Najednou jsem litovala těch let, kdy jsem ho od sebe odháněla. Vždyť to byl on, kdo mě prvně kontaktoval a já ho odbyla se slovy, že nemám zájem. Ignorovala jsem jeho snahu mi vše vysvětlit a zmařila všechny jeho pokusy o naše smíření.

Najednou mi došlo, jak hloupá jsem byla, protože jsem si odpírala otce, kterého jsem nyní potřebovala. Potřebovala jsem jednoho z rodičů, aby mě ukonejšil a řekl, že vše bude v pořádku. Potřebovala jsem rodičovskou lásku, která mi chyběla a byla mi odepřena. Potřebovala jsem ho více, než jsem si myslela a tohle jsem ignorovat nedokázala a ani nechtěla. Už jsem se nehněvala. Už jsem ho nechtěla odstrkovat. Chtěla jsem svého otce, který se celé ty roky snažil si ke mě najít cestu zpět, ale já všechny jeho snahy sabotovala.

Ustlala jsem postel, ve které jsem trávila převážný čas a hodila plyšového medvěda od Edwarda do tašky. Pohledem jsem přelétla pokoj, který se zdál neobydlený, a naposledy se podívala do koupelny, jestli jsme tam něco nezapomněla. Kachličková místnost byla prázdná, když jsem zavadilo o svůj odraz v zrcadle a zděsila se. Ta osoba mi byla povědomá, ale já se nepoznávala. Měla mastné vlasy stažené do huňatého drdolu. Její obličej byl bledší, než kdy před tím a její tváři dominovaly dva velké tmavé kruhy pod očima, které mi připomínaly modřiny tvrdé zrady. Na sobě měla špinavou zmačkanou mikinu a děrované kalhoty. Vzhledem ta osoba vypadala jako bezdomovec a já si vzpomněla na ta léta, kdy jsem žila doslova na ulici, dokud mě prvně nevyhledal otec a nevnutil mi kreditku se slovy, že nechce, abych strádala, alespoň po finanční stránce. V té době jsem ho z celé duše nenáviděla, ale sklopila jsem uši a kreditku přijala, protože jsem v podstatě neměla na výběr. Litovala jsem těch let i promarněných šancí, protože by to třeba celé dopadlo jinak a já bych teď nemusela zažívat tohle děsivé období, které se bude táhnout do konce mého celého života.

Rezignovaně jsem sklopila pohled a vzala tašku za uši. Zavřela jsem za sebou dveře od pokoje, které jsem zamkla a přivolala si výtah. S hlubokým nádechem, abych se uklidnila, jsem nastoupila a sjela do přízemí k recepci. Klíč jsem položila na pult s penězi a zamířila do garáže ke svému vozu, do kterého jsem nasedla. Nastartovala jsem ho a rozjela se zpět do toho města, které jsem před pár dny se slzami v očích opouštěla.

Čím blíž jsem byla Forks, tím víc mě přepadala nejistota a strach. Cítila jsem podobné emoce, jako když jsem to město opouštěla. Vzduch se mi zadrhával v ústech a já měla problém se zhluboka nadechnout. Tělo se mi rozklepalo tak, že mi vibroval i volal, který jsem tvrdě svírala v rukou. Zkoušela jsem se uklidnit, ale nic nepomáhalo. Věděla jsem, že to musím udělat.

Musela jsem překonat ten strach, který mě ovládal, a já zabočila na lesní cestu k jejich domu. Jela jsem po štěrkové cestě, dokud se nezačal rozestupovat les a já nezahlédla luxusní vilku. Na první pohled vypadala honosně. Dvoupatrový dům byl prosklený s bílou fasádou a dominantní černou střechou. K vchodovým proskleným dveřím vedly tři schody a já zaparkovala před domem a přemlouvala se, abych vystoupila z auta a vyšla je.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla, ale vzduch jsem dokázala nasát jen z půlky. Zase se mi chtělo brečet, ale já ty slzy zadržela hned ze začátku, než dokázaly přetéct. Povzdechla jsem si a vystoupila z auta, které mi do teď přišlo jako vhodné bezpečné útočiště.

S každým krokem jsem se přemáhala udělat další, protože jsem měla chuť se otočit a odjed někam daleko, kde mě nikdo nezná. Nakonec jsem se zastavila u dveří, které byly mým cílem, a zazvonila na ně. Ani ne za minutu mi přišla otevřít Alice. Oči jí jiskřily a na tváři se jí zračil úlevný úsměv.

„Bello, kde jsi byla? Volali jsme ti. Jsi v pořádku? Jak to vypadáš? Jdeš za Edwardem?” chrlila na mě otázky, které jsem stejně přes tu nervozitu nevnímala.

„Eleazar,” vypadlo ze mě a Alice se zamračila.

„Odkud ho znáš?” ptala se, ale já jí nevnímala, protože se na chodbě objevil postarší muž, kterého jsem si přála vidět.

„Bello?” zašeptal, jakoby se mu to zdálo a já se zachvěla. Jeho výraz byl bolestný, ale přes to zaskočení, možná i šťastný.

„Tati,” vydechla jsem a běžela svou přirozenou rychlostí k němu, když roztáhl náruč a já mu vpadla do kamenného obětí sladkého domova.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až tak moc tě nežeru - 12. kapitola: