Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až tak moc tě nežeru - 13. kapitola

19.05.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1230×

13. kapitola

Pohled Belly

„Bello, kde jsi byla? Volali jsme ti. Jsi v pořádku? Jak to vypadáš? Jdeš za Edwardem?” chrlila na mě otázky, které jsem stejně přes tu nervozitu nevnímala.

„Eleazar,” vypadlo ze mě a Alice se zamračila.

„Odkud ho znáš?” ptala se, ale já jí nevnímala, protože se na chodbě objevil postarší muž, kterého jsem si přála vidět.

„Bello?” zašeptal, jakoby se mu to zdálo a já se zachvěla. Jeho výraz byl bolestný, ale přes to zaskočení, možná i šťastný.

„Tati,” vydechla jsem a běžela svou přirozenou rychlostí k němu, když roztáhl náruč a já mu vpadla do kamenného obětí sladkého domova. Drtila jsem ho v náruči a popustila uzdu svým pocitům, které mnou prostupovaly. Cítila jsem nespočet emocí, ale většina byla k pláči, a tak jsem se rozvzlykala na plno.

„Tati, promiň,” omlouvala jsem se a nemohla popadnout dech pod tíhou, která mě stahovala. „Promiň, já…,“ nedokázala jsem doříct ani souvislou větu a cítila jeho ruku, která mě konejšivě hladila po zádech.

„To nic. Všechno už bude v pořádku,” hladil mě dál a já bych si i přišla šťastná, kdybych necítila uvnitř sebe tu bolest, která mě svazovala.

„Promiň, já nevěděla, že to až tak strašně bolí,” odvrátila jsem od jeho hrudi tvář a zadívala se do jeho zlatavých očí, které se zdály šťastné. Periferním pohledem jsme viděla všechny členy jeho rodiny včetně Edwarda, kteří na nás koukali nechápavě. Znovu jsem zabořila hlavu do jeho tvrdé hrudi.

„Tak hrozně mě to mrzí. Odpustíš mi?” zeptala jsem se mezi přívaly dalších vzlyků, které mnou projely, když jsem ho viděla. Ta díra se prohlubovala a já najednou ztrácela zdravý rozum i realitu, která mě obklopovala.

„Přinesu vodu a měli bychom vám dát soukromí,” zaslechla jsem cizí ženský hlas, který se zdál téměř spokojený.

„Já ti nemám, co odpouštět, srdíčko. Hrozně moc tě miluju a už nebreč. Trhá mi to srdce,” řekl a houpal mě ze strany na stranu.

„Když ono to nejde zastavit,” pofňukávala jsem a křečovitě zavřela oči, když jsem ucítila průvan, jak všichni odešli.

„Tak se vyplakej, pokud ti to pomůže,” ukončil to a já si otřela slzy, které mi utkvěly na tvářích. Zhluboka jsem se nadechla a pokoušela se uklidnit, ale dokázala jsem to až po několika minutách, kdy jsem neměla, co ronit a můj tep se ustálil. Odtáhla jsem se od něj a rukávy si otřela uslzené tváře.

„Pojď. Posadíme se,” chytil mě za ruce a vedl mě k bílé pohovce, kde jsme se vedle sebe usadili. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že jsem přemohla ten strach uvnitř sebe, protože jsem získala otce, ale na druhou jsem se bála setkání s Edwardem, které bylo nevyhnutelné.

„Belluško, já tě nikdy nechtěl opustit, věř mi. Udělal jsem chybu a moc jí lituju. Slibuju, že už tě nikdy neopustím, i když proti nám bude stát osud nebo někdo jiný,” řekl a já se pousmála, protože tohle jsem přesně potřebovala slyšet. Potřebovala jsem krásná slůvka, aby mi zaplnily hlavu a já nemusela myslet na problémy, které mě nyní tížily více.

„Já vím, tati. Taky tě miluji a byla jsem hloupá a tvrdohlavá,” smutnila jsem nad svou blbostí dál.

„Tvoje maminka byla také tvrdohlavá a já to na ní miloval, protože si vždy vydobyla přesto, co chtěla,” řekl a objal mě kolem ramen. Slastně jsem přivřela oči a užívala si to relativní štěstí, které jsem náhle pociťovala.

„Co změnilo tvůj názor na mě?” zeptal se a já se zachvěla, „Ale pokud nechceš odpovídat tak nemusíš,” řekl upřímně, ale já k němu chtěla být upřímná.

„Láska. Zamilovala jsem se,” odpověděla jsem a čekala na jeho reakci.

„Povíš mi víc? Máme všechen čas světa,” vyzvídal jemně a já se zašklebila, protože jsem zprvu chtěla odpovědět, že je to na dlouhé povídání.

„Přirovnala bych to spíše k milostné tragédii Romea a Julii. Myslela jsem, že mě také miluje, ale on to asi jen hrál a potom zradil mou důvěru a…,” nadechovala jsem se mezi vzlyky, když mě otec  zastavil.

„Asi bych ho měl zabít, ale jsem mu vděčný, že tě ke mě přivedl, holčičko,” usmál se a políbil mě zlehka do vlasů. „Neboj se. Vše se určitě vysvětlí a já tě brzo povedu k oltáři,” zasmál se vševědoucně a já se zamračila.

„O tom pochybuju, protože i kdyby ke mě něco cítil, tak mi ublížil a ty víš, jak tvrdohlavá umím být,” přimhouřila jsem oči a povzdechla si. „Tati, kdo všechno o nás ví?” zeptala jsem se a jedno obočí mi vylétlo vzhůru.

„Jen Carmen. Moje manželka,” odpověděl a smutně se pousmál.

„A to jí nevadím?” zeptala jsem se nejistě, jako bych  čekala další odmítnutí, další kopanec do hrudi.

„Proč bys jí měla vadit? Naopak se tě nemohla dočkat a pořád se na tebe ptala. Už od začátku tě brala jako dceru, kterou nemohla mít a tebe si vyvdala. Hrozně se na tebe těšila, i když tě nikdy neviděla,” ujistil a mě já radostně přikývla.

„Každopádně to musíme říct zbytku rodiny, protože tohle už nechci skrývat. Hrozně jsem se za sebe styděl, ale teď když jsme spolu, tak o tebe nehodlám znovu přijít,” ukončil svou řeč a mě popadla nejistota z následujícího rozvoru.

Otec něco naťukal do mobilu a já se zamračila. Vstala jsem, protože jsem jen tak nedokázala sedět na místě a nic nedělat. Přecházela jsem sem tam po obývacím pokoji, který byl vkusně zařízení, a klepala se strachy. Nervozita mnou prostupovala a já se chytila za hlavu a přála si, ať dnešek přežiji. Rozhýbala jsem prsty, které byli ztuhlé a zhluboka se nadechovala, když se v obývacím pokoji zjevilo jedenáct upírů, na které jsme čekali. Můj pohled utkvěl na tom nejbolestivějším místě a já raději bolestně uhnula pohledem, protože jsem se nemínila tady sesypat. Ne před ním. Už ne.

„Pojď, srdíčko, sedneš si mezi nás s tatínkem. Těm ostatním určitě nebude vadit, když postojí. Neboj se, tady tě nikdo neukousne, a pokud jo, tak na něj použiješ svůj dar,” mrkla na mě nádherná upírka, která mě částečně uklidnila a vedla mě k pohovce, kde jsme se posadili.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Až tak moc tě nežeru - 13. kapitola: