Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 26. kapitola

29.09.2010 (13:00) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1541×

Autista 26.

Esmé

Prohlížel si své ruce, sáhl si na tvář… Vypadal zmateně a já se mu nedivila. Rychlým pohybem se vyšvihl do sedu a potom si stoupl. Alice před něj postavila zrcadlo stejně vysoké jako ona a rychle zaplula zpět za Jasperem do naší skupinky zvědavých upírů. Nevěřícně hleděl do zrcadla.

„Je z tebe upír,“ opověděl Edward na otázku - pravděpodobně položenou v myšlenkách.

Pete zavrtěl hlavou a ukázal na odraz v zrcadle.

„Jasně, že jsi to ty. Jen o devět let starší. Museli jsme to udělat, jinak bys musel zemřít,“ řekl Edward.

Pete se začal klepat a jedním rychlým pohybem rozbil zrcadlo na miliony kousíčků. Začal vrčet a celý se rozklepal. Emmett, Jasper a Carlisle mě a moje holčičky postrčili dozadu a sami se postavili do bojovné pozice. Jediný Edward stál nehnutě a s bolestí pozoroval Petera.

„Edwarde?“ zeptala jsem se ho, co se děje. Co se tomu chudáčkovi honí v hlavě, ale místo odpovědi se obrátil zpět k Petovi.

„Každý z nás s tím musí žít. Nějak se vypořádat se skutečností. Teď už není cesty zpět, je mi to líto.“ Poslední slova zašeptal…

„Promiň, Pete,“ rozvzlykala se Rosalie a chtěla ho jít obejmout, ale Emmett ji chytil pevně za ruce a i když sebou trhala a zmítala, nepustil ji. Pete na ni zavrčel a ona sebou přestala mlít. Stulila se k Emmettovi a tiše, bez slz plakala. Bodlo mě u srdce, protože jsem doufala, že jí to Pete nebude vyčítat. Nemohla za to…

Udělala jsem malinký krůček směrem k němu a tím jsem se vyvlíkla z Carlisleova objetí. Pete ke mně hned stočil hlavu.

„Ahoj Petere, myslím, že mě ještě neznáš. Jsem Esmé.“  Kývl, ale nic neřekl. Carlisle si odkašlal, postoupil ke mně a opět mě objal.

„Pete, víš, co se s tebou stalo?“ Kývl. „Už nemáš ty… záchvaty, když jsi s námi?“ Zavrtěl hlavou. „Dobře. Aspoň se nám bude lépe mluvit. My nejsme jako ostatní našeho druhu, lovíme pouze zvířata.“

Při posledním slově se Pete zamračil a zkřivil pusu. Nikdo z nás to nechápal, - vždyť je to lepší, než zabíjet lidi, - až na Edwarda, který se zasmál.

„Vzpomněl si na tu příhodu v La Push s foťákem,“ ujasnil nám, „ moc se mu nelíbilo, že jsem mu zabil tak krásný objekt k focení.“ Pete ho zpražil pohledem ‚To vůbec není vtipné!‘. „Mimochodem, nikomu si to neřekl, že ne?“ Pete zavrtěl hlavou a sáhl si směrem ke krku.

„Asi máš žízeň, Edward s tebou dojde na lov a všechno ti dovysvětlí. Potom si vybereš tvé krycí jméno - aspoň na pár let - a oficiálně se staneš Cullenem. Papíry jsem obstaral,“ řekl Jasper a sebral tím Carlisleovi řeč.

„Tak pojď za mnou,“ řekl Edward a máchl rukou směrem k lesu.

* * *

„Myslíte, že bude mluvit?“ zeptala jsem se, když odešli.

„Určitě ano, mluvil i před tím, jen trochu z cesty. Ale stále doufám, že je mu šestnáct i psychicky. Teď jsem na něj nechtěl tlačit, protože je rozrušený,“ řekl Carlisle.

„Mám dojem, že to poznáme, hned jak řekne první větu,“ ušklíbl se Emmett a skočil na sedačku a zaměřil se na televizi.

„Jsem zvědavá na jeho dar,“ rozplývala se Alice, „zatím nic zajímavého v budoucnosti nevidím.“

Edward

Užíval si rychlosti, síly, volnosti, sledoval živočichy v lese a z nejvyšších stromů pozoroval hvězdy. Nemyslel na nic jiného než na upíří život, já mu občas jeho nevyřčené otázky zodpovídal a on každou ukončil větou:

Lepší nevědět…

Viděl jsem mu do hlavy, ale stejně jsem nedokázal pořádně pochopit, jak se teď cítil. Pořád myslel na to, jestli nebylo lepší umřít, nebo jestli by neměl pokračovat ve svém poslání - varování před upíry. Mám pocit, že se nikdy nesmíří se svou upírskou podstatou. Přesně jako Rose.

„To budeš už navždycky mlčet?“ zeptal jsem se otráveně.

Pravděpodobně.

„Tvůj… Autismus se vyléčil? Žádné následky, zbytky, nic? A ten tvůj dar - odpor k upírům?“

Mně vůbec nepřišlo, že bych byl jiný. Postižený. Vnímal jsem všechno normálně, občas se mi zdálo, že i víc než ostatní. Byl jsem líný mluvit, ostatně to jsem i teď. Neměl jsem co říct. A ten odpor? Ze začátku jsem vůbec nevěděl, co se to se mnou děje. Najednou jsem začal křičet, z ničeho nic. Časem jsem si všiml, že se mi to stává jen v přítomnosti určitých… osob. A teď je to téměř pryč. Už mám jen chuť zkopat vás do kuličky a vyřvávat na celý les. Negativní věc – mám vztek sám na sebe, nejradši bych utekl od sebe samého, nesnáším se. Pozitivní věc – můžu to ovládat.

„S Rose si budete skvěle rozumět, jak s tou nenávistí k upírům, tak i kvůli tomu vzteku.“

Zastavili jsme na  malém plácku plného pařezů. Rozhlížel se kolem sebe a pak mi věnoval pohled ‚To je jako všechno?‘.  Zasmál jsem se.

„Máš žízeň? Najdi si potravu.“

Jak?

„Upíři mají vyvinutější smysly než lidé, svoje jídlo ucítíš.“ Nasál vzduch.

Hmmm… Myslím, že dneska v ledničce hamburgery nemáme.

„Nehledej konkrétní vůni, najdi něco nového, něco, co ti voní více než mleté maso a houska.“

Opět začichal a konečně se rozběhl pryč. Následoval jsem ho v bezpečné vzdálenosti. Byl jsem zvědavý, co si vybere , pumu, jelena, nebo snad medvěda?

Doběhli jsme na velkou mýtinu a Peter se zastavil u velkého stromu s divně trčícími větvemi. Nadechl jsem se taky… Ale ne!

„Petere, ne, to je lidská krev.“ Bellina krev. Zaschlá, z toho příšerného večera. Jen jsem si na to vzpomněl, zacloumal se mnou vztek. Ublížili Belle, za to jsem Volturiovi nenáviděl ještě víc.

Já to tady znám, pomyslel si Peter a rozhlížel se kolem. Poslouchal jsem jeho myšlenky…

Tady se to stalo! Ten hajzl ublížil Belle. Bella! Kde je? Je v pořádku? Úplně jsem na ni zapomněl kvůli těm loveckým pitomostem.

„Je v pořádku, jen se kvůli tobě trápí.“

Kvůli mně? Proč proboha?

„Před pěti dny ses ztratil v lese a od té doby jsi nezvěstný. O upírech se nesmí dozvědět.“

Tak to řekneme jen jí, nemůžu dělat, že jsem se ztratil. Bellu to zničí.

„Cestou sem jsem ti říkal o Volturriových, chtěli tě zabít kvůli tomu, že jsi nás mohl odhalit. Co myslíš, že by udělali, kdyby zjistili, že existuje člověk, který o nás ví?“

Na to nechci ani pomyslet! Během mojí…

„Přeměny,“ doplnil jsem.

Správně - přeměny, byla Bella u vás doma? Slyšel jsem ji.

„Ano, byla tam. Byla u NÁS. Řekli jsme jí, že ji v lese napadl medvěd a Esmé ji pak našla.“

Není od vás hezké jí lhát. Znám ji, určitě teď brečí a smutní.

„Buď si jistý, že je to to nejlepší, co pro ni můžeme udělat. Kdyby se dozvěděla, co jsme zač, nezvládla by to. Tohle je čistý a rychlý řez, časem se s tím smíří.“

Je silná, zvládla by to. Bude mě hledat.

„Tsss, už mluvíš jako Demetri.“

Navíc, já už se s ní taky nebudu moct nikdy setkat. Kvůli vám.

„Jasně že jo, jsi Cullen, pamatuješ? Esmé adoptuje dalšího syna. Zítra máš přijet z nemocnice.“

Myslíš, že mě nepozná?

„Je ti šestnáct, zapomněl jsi? Nikdo tě nepozná. Uznávám, jsi trochu podobný Belle, ale to nikomu nedojde. I ty vypadlé zuby ti už vyrostly,“ zasmál jsem se při představě, že by mu zůstaly mléčné. „I Rosalie říkala, teda, myslela si, že nejsi k zahození. Kdyby neměla Emmetta, tak možná…“

Fakt vtipný! Nezapomeň, že je mi sedm. Táta ti nedal kázání, jak se máš chovat k malejm dětem? No, když o tom tak přemejšlím… Jak jste to dokázali? Mě postaršit…

„Sára, ta zrzka, která před tím stála vedle mě, když ses probudil, tvoje budoucí teta.“ Kývl, že ví o koho jde. „Má dar pohrávat si s věkem lidí.“

Páni, mám taky dar?

„To se zatím neví, může se objevit až několik týdnů po přeměně.“

Ty čteš myšlenky, Alice vidí budoucnost, Jazz cítí emoce a Rose? Má talent? Zavrtěl jsem hlavou.

„Víš co? Od teď končím s monologem, jestli se budeš chtít na něco zeptat, používej to, co máš pod nosem. A už pojď lovit, kousek od nás je stádo srn.“

* * *

Pečlivě, podle mého vzoru napadl srnky. Rychle se připlížil, zlomil jim vaz, ale zakusovat se mu do nich nechtělo.

„Vím, vypadá to nechutně, ale když nad tím nepřemýšlíš, není to tak hrozný.“

„M-mám počit, že vy-vyklopim před, před, před, pšedvčerejší oběd-d.“  Nebyl to velký řečník, občas se zakoktal, ale to bylo tím, že jazyk dlouho nepoužíval.

„Tak o tom pochybuju.“

„A to, to p-piješ i s tou srs-schr-tí?“ Kývl jsem. Nakonec si vyhlédl místo na krku, vytrhal srst a zakousl se.

„Fuj, jak to můžeš pít celý roky! Vžďyť je to beš chuti. Je to hor-ch-ší, než kdyš važil Charlie.“

„Časem si zvykneš. Ale masožravci jsou lepší.“

Bella

Crrrrr crrrrrrr

„Swan,“ zamručel Charlie a zívl do telefonu.

„Ano, to je pravda, máte nějaké stopy?“ Byla jedna hodina ráno. Právě jsme se s tátou dívali na nějaký horor o šílenci, který zabíjel malé děti. Udělala jsem pěknou blbost, protože každé dítě s nevinnou tvářičkou mi připomínalo Peta, ale já stejně nemohla usnout a nic jiného dnes nedávali. Neustále jsem musela přemýšlet o tom, co jsem řekla Esmé a jak na to reagovala.

„Ne,“ zašeptal.

„Ano, poblíž toho lesa se ztratil,“ ubral na hlase a nenápadně se podíval mým směrem, jestli poslouchám. Přivřela jsem oči a dělala, že spím. „To není možné. Nemáte důkaz!“ obořil se na – pro mě neznámou- osobu. Na chvilku se odmlčel a poslouchal toho na druhém konci. Plechovka s pivem, kterou držel v ruce, se klepala. Neviděla jsem mu do obličeje, ale stejně jsem byla vyděšená, co se to děje.

„Ano, měl na sobě modrou mikinu i takové boty, ale nemusí to být jeho. To nemůže být pravda!“ zařval do telefonu, až jsem vyskočila a zapomněla, že předstírám spánek. Při svém výbuchu neopatrně zmáčkl plechovku a pivo se mu rozlilo po ruce a na zem. Zanadával a hodil plechovku na telefon a omylem se trefil do černého...  Stisklo se tlačítko reproduktoru a v místnosti se ozval milý ženský hlas.

„Je mi to líto, pane Swane, ale váš syn je jediné dítě, které se ztratilo během dvou měsíců a dosud se nenašlo. Vaše dcera ho naposledy viděla v Bogachitském parku poblíž vraždy. Dostavte se, prosím, v co nejbližší době do kriminalistického úřadu v Tacomě. Je mi to opravdu moc líto. Upřímnou soustrast.“ Zavěsila.

Z krku se mi vydral přidušený výkřik. Zatočila se mi hlava a něco těžkého mi spadlo do břicha a já se musela přikrčit. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se o co nejmenší kontakt s prostorem, vzduchem, světem… Během toho všeho tátovi vypadlo sluchátko z ruky a už tam jen stál s nepřítomným výrazem a otevřenou pusou.

Ticho prořízl až děsivý výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Otočila jsem se k televizi, kde zrovna ten šílenec zabíjel malou holčičku a vypnula ji.

„Poblíž Bogachitského parku našli potrhané oblečení a popel se zbytky DNA. Pravděpodobně Peterovou.“

„Spletli se,“ zašeptala jsem.

„Zrušili celostátní pátrání a oficiálně je… mrtvý.“ Už se stačil vzpamatovat z šoku. Ale místo toho, aby smutnil jako já, byl vzteklý a nepříčetný.

„Kurva!“ kopl do poličky se svátečními talíři a ta se celá rozsypala.

*          *          *

Celou noc jsem nespala. Pořád jsem musela myslet na Petera. Nejúžasnějšího brášku na světě. To nemůže být pravda, nemůže být pryč.

Když se ztratil, cítila jsem se sama, byla jsem neúplná, protože bratříček byl část mne. Ale když vím, že už ho nikdy neuvidím, že je mrt- pryč, část mého já odešla s ním. A už se nikdy nevrátí.

Někdy kolem páté jsem usnula, protože mě unavily neustálé návaly breku a pocity samoty. Měla jsem strašné sny, Charlie mě třikrát probouzel, jestli jsem v pořádku, pak už to vzdal.

Vzbudily mě nepříjemně šimrající sluneční paprsky. Byla jsem dezorientovaná a nechápala jsem jak to, že svítí slunce, když kolem mě byla tma, zesvětlená tím skrytým sluncem. Zanedlouho mi došlo, že ještě nemám otevřené oči. Měla jsem je zalepené slzami. Pomalu jsem se celá rozlámaná zvedala z křesla. Příšerně mě bolela hlava, za krkem a pořád jsem se musela něčeho držet, jinak bych upadla, všechno kolem mě se točilo.

* * *

Musela jsem to říct Edwardovi, byl teď s tátou má jediná rodina a já doufala, že když se svěřím, část té tíhy opadne. Vzala jsem si klíčky od auta a bundu.

„Nechci, abys v takovém stavu někam jezdila, Bello,“ zastavil mě Charlie.

„Zvládnu to, opravdu,“ přesvědčila jsem ho a už nečekala na jeho odpověď.

Edward

Z lovu jsme se vrátili kolem desáté. V obýváku byla už připravená celá rodina. Byli celí natěšení, až uvítají nového člena rodiny. Peter koukal trochu zaraženě, nebyl zvyklý na tolik pozornosti, ale popral se s tím skvěle. Všichni se představili a něco o sobě řekli. Ze začátku to vypadalo, jako když se sešli noví studenti ve třídě, nebo že se založil nový čtenářský klub, ale postupem času atmosféra prořídla a začali jsme se chovat jako velká šťastná rodina. Mluvit se mu moc nechtělo a my ho do toho nenutili. Dostal pas (bez vyplněné kolonky na jméno), kreditku, další doklady a mobil s čísly na celou rodinu.

Jeho nové jméno? James William Cullen. James bylo normální tuctové jméno, řekl si, že aspoň nějaký muž v rodině by se mohl jmenovat normálně. Tím mě rozesmál a Emmetta urazil. William? To kvůli té hračce, figurce Williama Shakespeara, kterou jsem rozbil tenkrát na záchodech. Mimochodem, ještě mi to prý neodpustil.

„Vítej v rodině, Jimmy! Nebo snad Wille?“ skočila mu kolem krku Alice. Sám nevěděl. Řekl, že si ještě rozmyslí, jak mu máme říkat.

Zrovna, když jsme chtěli pokračovat v seznamování, Alice dostala vizi, že za deset minut přijede Bella. A bude hodně nešťastná. Peter si sedl do křesla v rohu obýváku a koukal na déšť. Byl smutný a nesouhlasil se zatajováním svého upírství a celkově se sebou samým před Bellou. Po deseti minutách Bella opravdu přijela…

„Našli to,“ řekla Rosalie s kamenným výrazem v obličeji, když nenápadně sledovala vzlykající Bellu přes kuchyňskou záclonku. Seděla tam sama už deset minut a plakala. Trhalo mi to srdce i uši.

Bylo nám jasné, co Rose myslí. Během Peterovy přeměny jsme museli zamést stopy a postarat se, aby už časem nikdo neslídil kolem. Jasper s Emmettem vzali to roztrhané oblečení nasáklé krví, částečně ho spálili a pohodili kousek od silnice v Bogachitské rezervaci. Carlisle nám včera volal, že musel dělat testy DNA z toho oblečení.

„Trvalo jim to celkem dlouho, snažili jsme se to s Jazzem nastražit tak, aby to každého hned praštilo do očí,“ stěžoval si Emmett.

„Dnešní policie je vážně nemožně pomalá,“ řekl Jasper.

„Popel a pár hadříků se hledá těžko,“ poznamenala Rose.

„Ta mikina byla vážně hrozná, měli jste ji spálit celou,“ zhrozila se Alice.

„M-moje ob-blíbená!“ ohradil se Peter, který smutně koukal z okna na Bellu. Měl hroznou chuť k ní jít a ukázat jí, že je v pořádku. Ale věděl, že by jí mohl ublížit.

„Ty už padej nahoru! A nedýchej, mohl bys ublížit Belle. Máš přijet až za dva dny,“ nakázal Jasper. „Emme, jdi s ním a postarej se o to.“

„Nezdá se vám, že v tom autě brečí už nějak dlouho?“ zeptala se Rosalie.

„Ztratila bratra, Rose!“ řekl Carlisle.

„Vsadím se, že se to ze sebe snaží dostat, aby nebrečela před námi. Je vážně na dně,“ řekl Jasper.

„A my tady jen klábosíme! Edwarde, jdi za ní,“ nakázala mi Esmé. Nechtěl jsem, aby plakala, na druhou stanu si zaslouží ten smutek vyplavit slzami.

„Já radši půjdu nahoru, myslím, že by mě po včerejším rozhovoru asi nechtěla vidět.“

„No tak, běž. A doufám, že ti nemusím říkat, že jsi všechno to jídlo ze seznamu kupoval právě kvůli téhle chvíli, tak jí nezapomeň něco nabídnout.“ Zavrčel jsem na ni a opustil kuchyň. Pitomý seznam, s pitomým jídlem.

* * *

Štěrk mi pod nohama při každém kroku křupal. Nevěděl jsem, jak se mám zachovat, až mi řekne, že je Pete ‚mrtvý‘. Vidím, jakou bolest jí to způsobuje…

Pomalu jsem otevřel dveře auta a Bella na mě téměř vypadla, protože byla opřená o okýnko. Vzal jsem ji do náruče a nesl k domu. Plakala a já se divil, jak v tomhle stavu dokázala dojet až sem. Vynesl jsem ji do druhého menšího obýváku, kde jsme měli klid. Položil jsem ji na sedačku a sám jsem si sedl na křeslo naproti.

„Bello, jsi v pořádku?“ Špatná otázka…

„On, on je… P-pryč,“ zašeptala.

„Kdo, kdo? Bello, mluv se mnou.“ Třásl jsem s ní, aby se probudila z toho transu.

„Pe-Pete.“

„Oh, bože. Pojď sem.“ Stulila se ke mně a plakala dál. Utěšoval jsem ji, ale moc to nepomáhalo. Bylo moc příjemné mít ji u sebe tak blízko, ale bylo sobecké na to myslet za takových okolností. Kdyby nebylo mě, nepláče. Po chvíli se uklidnila. Stále se ke mně tiskla, jako by se bála, že taky odejdu. Nedivil jsem se jí.

„Co budeš teď dělat?“ zeptal jsem se.

„Na rok přeruším školu. Za měsíc mi bude osmnáct, takže asi odjedu někam hodně daleko,“ zarazila se a oči se jí zalily slzami, „daleko od vzpomínek.“ Zarazil jsem se. Ona nesmí odjet, ne beze mě. Bez ní by věčnost byla utrpením.

„Zůstaň tady, pomůžeme ti. Nemusíš s tím bojovat sama,“ přemlouval jsem ji.

„Já… Pořád jsem tajně doufala, že je v pořádku. Že jednoho dne prostě vejde do dveří s tím svým nepřítomným výrazem a začne si hrát se svou oblíbenou hračkou, bez toho, aniž by si uvědomil, že jsme ho tak dlouho hledali.“

Už zase začala nekontrolovatelně plakat a já nemohl udělat nic jiného, než ji obejmout a dát najevo, že jsem u ní.

„A teď je pryč. Navždycky.“

„Prosím, už neplač, ničí mě to,“ řekl jsem a podíval se jí do očí. Měla je opuchlé a červené, ale stále to byly ty nejhezčí, co jsem kdy viděl.

Vzpomněl jsem si na to, co se stalo na parkovišti. Bylo to krásné. Myslel jsem, že mě brala, bere a bude brát jen a pouze jako kamaráda, ale když mě políbila, cítil jsem v tom něco víc. Nebo se mi to jen zdálo? Procházela mnou nejistota.

Přiblížil jsem se k jejímu obličeji. Setřel slzy, které jí kanuly v potůčkách na mou košili. Musel jsem zjistit, na čem jsem. Otřel jsem rty o ty její a ona přivřela oči. Čekal jsem, že se odtáhne, nebo řekne, že není vhodná doba, ale ona neudělala vůbec nic. Přisál jsem se k jejím rtům a čekal na odpověď. Napřímila se, ale potom, jakoby si to rozmyslela a začala mi oplácet polibek. Chtěl jsem jí říct, jak moc ji miluji, ale v tom okamžiku se otevřely dveře do pokoje…

„Bello, táta se po tobě shání,“ řekl Carlisle a mával s mobilem. Bella zčervenala a rychle se ode mě odklonila. Natáhla se pro mobil a sedla si zpět na sedačku proti mně.

„Ehm, Ch-, tati?“ zachraptěla a podívala se z okna. „Jsem v pořádku. Ano, už pojedu domů. Samozřejmě. Tak zatím,“ rozloučila se a vrátila mobil Carlisleovi. „Omlouvám se, že jsem vás tak přepadla, nashle.“ Mávla směrem ke mně a odešla. Doufal jsem, že jsem ji přivedl na jiné myšlenky.

* * *

Když odjela, vběhl do pokoje Peter a tvářil se, že pukne zlostí.

Ona si myslí, že jsem mrtvej? Viděl jsi, jak vyváděla? Chcete mi říct, že tohle je ten váš čistej řez? Ona se z toho zblázní. Je to od nás hrozně nefér.

„Je mi z vás špatně, je mi špatně ze mě! Nesnáším upíry!“ rozeřval se. Když neuslyšel žádnou reakci, zamířil ke dveřím. U prahu se zastavil a otočil se směrem ke mně.

A ještě něco! Už nikdy nešahej na mou sestru!!! Nikdy.

„Petere, ihned se vrať! Nesmíš courat mezi lidmi, když jsi tam mladý.“ Emmett se na něj vrhl, ale Pete ho prohodil skleněnou stěnou, protože jako novorozený měl větší sílu. A pak vyběhl do lesa…

„Už ho nedohoníme, je moc rychlý,“ zalitoval Carlisle a dal si hlavu do dlaní.

„Když bude chtít, tak se vrátí,“ řekla rozhodně Alice a začala listovat v módním katalogu, jakoby se nic nestalo.

25. kapitola

Shrnutí

27. kapitola

Doufám, že se vám kapitola líbila, a že ji okomentujete.

Víte proč jste zase čekali na další kapitolku tak dlouho? Protože já jsem čekala na těch 13 komentářů, kterých jsem se stejně nedočkala... Nevadí, ale teď slib opravdu dodržím a budu na třináctku čekat. Já vím, že je to ode mě hnusné, sama si říkám, že člověk píše pro radost, ne komentáře, ale stejně vždy trošilinku (v koutku duše :o)) čeká na odměnu... Doufám, že mě chápete.

Vaše Coollenka Elí. :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 26. kapitola: