Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 27. kapitola

08.10.2010 (20:00) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1692×

Autista 27.

Bella

Rozhodla  jsem se, že nebudu ubulená chudinka v koutku. Budu se snažit usmívat a tvářit se neutrálně. Ten výraz bude říkat: ‚Jsem v pohodě, nestarejte se‘. Žádné litování, ustarané výrazy, ani objímání. Ta část, kdy jsem se válela na sedačce, jedla zmrzlinu a brečela, byla za mnou. Teď už mě jen přepadávaly silné návaly breku, které si odbudu o přestávce na záchodě a všudypřítomný pocit samoty.

Volant jsem tiskla pevně, až se mi potily ruce. Nejmíň dvakrát jsem projela na červenou a jednou jsem se málem trefila do svodidel. Pravděpodobně jsem to ráno nadělala nejvíce přestupků najednou v historii malého městečka Forks, ale nikdo na mě netroubil, neukazoval neslušná gesta, ani si nemyslel nic o ženských za volantem. Zprávy se šíří rychle. Zvlášť, když vyvěsí parte na náměstí…

Když jsem vystoupila na školním parkovišti, už tak nízké sebevědomí mi kleslo na nulu. Cullenovi tu nebyli. Čekala jsem, že mě Edward podrží, že bude rozrážet dav, který mi půjde popřát upřímnou soustrast. Po tom včerejšku, po tom polibku jsem s ním tak nějak počítala. Proč tu není, když ho potřebuji?

Vypnula jsem motor a natáhla se pro batoh. Skoro každý na parkovišti se na mě díval s vykulenýma očima. Zbytek naopak dělal, jako bych tu nebyla, sledoval zamračené nebe, nebo si četl v časopise - po minutě si uvědomil, že ho má obráceně -, ale stejně šilhal směrem ke mně. Pohledy byly různé – soucitné, smutné, škodolibé nebo jen prostě zvědavé. Ani jeden z nich mi nebyl příjemný.

Zaklapla jsem za sebou dveře auta, zamkla a klíčky jsem schovala do postraní kapsy batohu. Periferním viděním jsem zahlédla osobu mířící ke mně, ihned jsem nabrala opačný směr a doufala, že toto gesto bylo dostačující. Moje záda = nezájem, nechci se s tebou bavit.

„Bello!“ zakřičela a položila mi ruku na rameno.  Ten vlezlý hlas jsem poznala okamžitě. Zjevně můj náznak ignorace, nepochopila. Jessica = veš, pokud se ji nezbavíte dost rychle, máte jí plnou hlavu.

„Co chceš, Jessico?“ řekla jsem zrovna ne moc přívětivě a pokusila se o pragmatičnost.

„Je mi to tak líto!“ objala mě a skřehotala uklidňují slova. Připomněla jsem si ranní přísahu - ‚Žádné litování, ustarané výrazy ani objímání‘.

Jessica odstartovala masové hnutí. Každý se dal do pohybu a jako roboti roztahovali ruce a šli mě naráz objímat. Byla jsem z toho vytřeštěná a v duchu jsem si představila  ty zombie z Resident evil. Nalepila se na mě asi půlka školy a každý říkal to samé.

„Je to hrozné. Peter byl úžasný, je mi to moc líto, Bello.“

Byla jsem v pořádku, smířená s tím vším, vyplakaná. Věřila jsem, že dokážu přežít poslední týden školy do prázdnin. Tohle jsem si myslela ještě, když jsem dělala desátý krok na školním parkovišti směrem k hlavní budově. Po jedenáctém jsem statečnost hodila za hlavu a snažila se nerozbrečet před celou školou. Nedokážu to. Ty pohledy, milá slova od lidí, které jsem téměř neznala, objetí, blízkost i těch, které jsem chtěla mít od těla…  Byla ze mě hadrová panenka, která putovala z náruče do náruče, z jednoho elektrického křesla do druhého. Sebrala jsem všechnu sílu, co jsem měla a vytrhla se z objetí malé blondýnky, která si spletla jméno mého bratra a utekla do hlavní budovy.

To se na mně domluvili?

Budova byla prázdná, až na tři kluky ze čtvrťáku. Byli opření o plechové šatní skříňky a naneštěstí hned vedle té mojí. O něčem se dost hlasitě hádali, ale hned, jak mě uviděli, zmlkli. Pobaveně si mě měřili.

„Čau Swanová!“ Neodpověděla jsem. Mířila jsem přímo k nim, tedy k mojí skříňce, ve které jsem měla učebnice.

„Ty se mnou nemluvíš?“ Opřel se o mojí skříňku a čekal, jak budu reagovat.

„Uhni,“ řekla jsem ostře a strhla mu ruku z dvířek.

„Hohó! Ona se zlobí,“ podíval se po ostatních, jestli se baví stejně dobře jako on, „ teď tu nemáš Cullena, ani Volturiho, co?“ zeptal se přeslazeně a přejel mi rukou po tváři.

„Nesahej na mě!“ zakřičela jsem a praštila ho do břicha. To ho asi naštvalo, a už se nesmál.

„Řekni mi, Swanová, kde máš bratříčka? Kdepak je Peter? Malej uřvanej autista, kterej si neumí ani dojít na záchod. Hmm?“ Zastavilo se mi srdce a spadl mi batoh z ramene. Chtěla jsem si zacpat uši, ale nešlo to. Se zatajeným dechem jsem čekala, jestli bude pokračovat.

„Víš, co se mu stalo? On ho spálil! Je mrtvej!“ To už jsem nevydržela a podlomily se mi kolena. Začala jsem nekontrolovatelně brečet. Zasmál se.

„Olsen! Ke mně do kanceláře, hned! A rovnou si vykliďte skříňku, já vám dával poslední šanci,“ ozvalo se na konci chodby. Stál tam ředitel a celé divadlo sledoval z dálky.

Jak mohou být lidé tak  bezohlední? Tak necitliví? Narodila jsem se proto, abych byla celý život nešťastná? Má život vůbec cenu? Nebo se mi to všechno děje kvůli tomu, abych se zocelila, připravila na něco ještě horšího? Horšího ve smyslu, pro mě životně důležitého. Copak je to můj, osobní, věčný úděl? Trápit se? Už mě unavuje se neustále stresovat, brečet a držet smutek. Ostatní mají problém pouze s domácími úkoly a alkoholem. Jsem šprt abstinent, Bůh mi chtěl nějak osladit život a předtím se díval na Killer’s room? S Bohem končím a jdu k čertu!

Peter se teď má určitě dobře a já nevidím důvod, proč bych se měla dál trápit. On by to určitě nechtěl. Charlie měl pravdu, i Edward a vlastně každý, kdo to tvrdil. Život jde dál, já půjdu dál a na křižovatce jménem smrt se všichni opět sejdeme.

Peter Swan nebo snad James William Cullen?

Nemůžu lhát vlastní sestře, která se o mě starala v nejhorších chvílích mého života.

Takhle se jí odvděčím - Udělám ze sebe oběť masového vraha? Já už vlastně ani neexistuju. Peter Swan je mrtvý, teď nastoupil někdo nový – James William Cullen. Brrrrrr. Ani nevíte, jaký je to pocit nikam nepatřit. Nikdo vás nečeká, nepočítá s vámi, zkrátka každý zapomene… Ano, mám novou rodinu, ale v téhle chvíli s ní nechci mít nic společného.

Zamířil jsem do mého bývalého domova. Jako by mi ztěžkly nohy, bál jsem se. Už z dálky mi ten dům připadal hrozně cizí, dlouho jsem tady nebyl. Bella jako obvykle zapomněla zamknout dveře, takže dovnitř jsem se dostal bez násilí. Věděl jsem, že tu nikdo nebude, táta byl v práci a Bells ve škole.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a zklamaně vzdychl. Všechno známé, zabydlené, charakteristické, bylo pryč. Na věšáku s bundami nevisel ani Charlieho starý policejní pás, ani moje náhradní klíče. Kam se poděly ty příšerné, staré talíře z růžového porcelánu od tetičky Enie? Taťka na ně nedal dopustit, ale Bella ho už několikrát prosila, aby je sundal. Podíval jsem se na koberec a uviděl miliony střípků růžového porcelánu - teta Enie by nebyla ráda. Stůl, na kterém obvykle stály nejméně tři vázy s květinami a halda poházených sešitů z trigonometrie a biologie, byl k mému úžasu prázdný. Po obýváku byly poházené drobečky od brambůrku a pár lahví od piva. Co se to stalo s Bellou? Uklízecím maniakem?

Vyšel jsem schody do patra a vstoupil do našeho společného pokoje. Byl tam ještě větší nepořádek, než když jsem tu byl naposled. – To je, co říct. Prodral jsem se až k psacímu stolu. Ten byl narozdíl od všeho ostatního úplně čistý, jako by někdo jediným pohybem smetl vše, co na něm před tím leželo. Zůstaly na něm jen dvě věci: propiska a popsaný papír. Nezkoumal jsem ho, ale stačil jediný pohled a poznal jsem, že je pro mě. Byla tam totiž naše značka… Čárka, srdíčko a obrácený kopeček.

---

Zavzpomínal jsem na časy ve Phoenixu, kdy jsme byli s Bellou ti nejšťastnější sourozenci na světě…

Šoural jsem se chodbou do Bellina pokoje s papírem a pastelkou v ruce. Tehdy jsem pro ni nakreslil sluníčko a mráčky, ale chtěl jsem k tomu napsat ještě malou větu… Jméno Bella jsem napsat uměl, ale zbytek byl pro mě velkou neznámou. Zatahal jsem ji za lem mikiny a ona vzhlédla od knihy.

„Pete, copak potřebuješ?“ Natáhl jsem směrem k ní obrázek  a ona si ho vzala.

„To je pro mě?“ zeptala se a vyzvedla mě na klín. Kývl jsem a ukázal druhou ruku s pastelkou. Naznačil jsem, psaní kličkováním ve vzduchu, a pak tiše zahuhlal.

„Mam t-te r-ráád.“ Rozesmála se.

„To tam chceš napsat?“ Kývl jsem. Natáhla se pro blok a začala tam čmárat klikyháky, které jsem v životě neviděl. Tázavě jsem se na ni podíval a ona pochopila, že je to pro mě moc složité.

„Víš co? Uděláme si pro nás speciální zkratku.“ Chvilinku se zamyslela a vzala tužku opět do ruky. Potom mi ukázala její výtvor. Bylo to jednoduché.

„Čárka, srdíčko a obrácený kopeček. Zkus si to.“  Vzal jsem si od Belly tužku a s vyplazeným jazykem jsem napodoboval kresbu. Na první pokus se mi to nepovedlo, ale na druhý to bylo už lepší.

„Vidíš, že ti to jde.“

Obrátil jsem se k výkresu a napsal tam čárku, srdíčko a obrácený kopeček. Sestřička se jen usmívala a koukala na mě. Vítězoslavně jsem se na výtvor podíval, ale ještě to nebylo ono. Připsal jsem slovo Bella a potom jí to předal. Šťastně  mě objala a pustila na zem.

Utekl jsem do svého pokoje s pocitem radosti. Líbil se jí!

----

Než jsem si stačil dopis pořádně prohlédnout, uslyšel jsem kroky. Někdo vcházel do domu. Papír jsem zastrčil do kapsy a opatrně jsem vyklouzl z pokoje do chodby. Celý dům byl nasáklý tátovou a sestřinou vůní, ale jakmile se otevřely vstupní dveře, Bellin pach zesílil. Scházel jsem tiše schody a obzvlášť jsem si dal pozor na ten předposlední, který mě tak často prozradil při nočních toulkách po domu.

Schovaný za zábradlím jsem pozoroval svou sestru. Zmenšila se. Respektive, já se zvětšil, vyrostl jsem o devět let. Hrůza, zas mnou projel ten pocit prázdnoty. Přeměna se mi zdála jako věčnost, takže kdyby mi řekli, že jsem v bolestech prožil devět let, věřil bych.

Teď to byla moje malá sestřička. A já ji musel chránit i před sebou samým.

Mrskla s taškou v předsíni a rozběhla se k sedačce. Skočila na ni a potom si setřela slzy, které jí kanuly po tváři. Plakala. Chtěl jsem jít k ní a utěšit ji, ale nemohl jsem. Byl jsem upír.

Upír! Vytřeštil jsem oči a sevřel si rukou hrdlo. Najednou mi začal hořet krk. Měl jsem neuvěřitelnou chuť skočit, zakousnout se a ochutnat. Praly se ve mně dvě já.

Skoč po ní! Úžasně voní.

Ne, je to tvá sestra! Chceš ji snad zabít?

Jsi upír! Je to pro tebe přirozené. Musíš se něčím živit.

To ano, ale NE SVOU sestrou!

Nebuď srab, stejně si myslí, že jsi mrtvý. Už tě zavrhla.

Miluje tě a teď trpí! Proč si myslíš, že pláče?

Ano! Vezmi si její krev, ušetři jí trápení a slzy.

Uteč, než tě žízeň přemůže! Navěky by sis to vyčítal.

Zatnul jsem zuby a přestal jsem dýchat. Miluji svou sestru a neublížím jí kvůli tomu, že jsem zrůda. Seděla ke mně zády, takže nebylo těžké se pomalu proplížit ke vchodovým dveřím. Rychle jsem kmitl klikou a ihned za sebou zabouchl. Ještě jsem slyšel Bellinu otázku: „Je tam někdo?“

Utíkal jsem svou největší rychlostí pryč od toho domu. Až po několika kilometrech jsem se odvážil nadechnout.

V kapse mi zavibroval mobil.  Zastavil jsem se a vylovil telefon. Chvilinku jsem si hrál s tlačítky, než jsem se dostal ke zprávě. Přelétl jsem ji očima a odfrkl si. Nerozuměl jsem tomu.

Vběhl jsem do lesa. Musel jsem si promyslet, co dělat. Domů se vrátit nemůžu, protože bych ublížil tátovi nebo Belle. A moje nová rodina? Nevím, možná jsem měl zůstat, nevím o upírech skoro nic a oni mi mohli pomoct, poradit.

Měl jsem žízeň, Bella voněla naprosto úžasně a sbíhaly se mi z ní sliny. Musel jsem se zasytit, jinak bych se tam vrátil a… Nevěděl jsem, jestli to zvládnu bez pomoci Edwarda, ale musel jsem to zkusit. Nadechl jsem se a začal pátrat po krvi. Hned na první pokus jsem našel něco lákavého a rozběhl jsem se za tím. Vůně zesilovala a vábila mě čím dál víc.  Ocitl jsem se na lesní cestě, poznával jsem to tu. Vodila mě sem paní Smithová, která mě hlídala, když byla Bella ve škole.

Znovu jsem nasál vůni do plic a krev mě zcela ovládla. Ještě jsem zrychlil a přestal myslet na vše kromě lovu. Moje upírská část převzala kontrolu nad mým tělem. Postřehl jsem šedý uzlíček pohybující se na cestě. Odrazil jsem se nohama a skočil…  Jako magnet jsem se automaticky přisál k místu, kde krev pulsovala nejvíce. Nechutnalo to až zas tak špatně. Edward měl pravdu, na zvířata si zvyknu.

„Ááááááááhhh,“ křik mě vyděsil natolik, že jsem přestal pít. Zvuk vycházel s oběti. Otevřel jsem oči a spatřil šedou postavu.

Ó můj bože! Zabil jsem člověka!

(Tady jsem to chtěla ukončit, ale co bych pro vás neudělala… :o))

Pořádně jsem si prohlédl obličej, toho člověka. Byla to paní Smithová. Polilo mě horko a uvědomil  jsem si, že když vím, kdo to je, chutná krev hůř něž předtím. Chtěl jsem tu červenou tekutinu vydávit a vrátit jí milé paní Smithové zpět do těla, ale nešlo to.

Přestalo jí bít srdce, byla mrtvá.

Celý jsem se rozklepal, cítil jsem vztek sám na sebe… Sám to nezvládnu… Odhodil jsem tělo do lesa a dal se do běhu.

Edward

Celá rodina – až na Peta – byla v obýváku. Stáli jsme jako na trní a vyhlíželi posledního člena naší rodiny. Alice měla vizi, že Peter chce vysát Bellu, ale nakonec si to rozmyslí. Potom odběhne směrem k lesu. Ještě viděla záblesk paní Smithové v šedé bundě s holí v ruce, ale vize byla zmatečná.

Chápal jsem, že musí být dezorientovaný. Chtít zabít svou sestru je určitě hrozné. Mám pocit, že Peter ještě nepochopil, že mu chceme pomoct.

Alice mu poslala zprávu, že na něj čekáme u domu, ale nepřišel. Po hodině jsme to vzdali a vrátili se do domu.

---

Vrzly dveře a na prahu stál Peter. Ve tváři měl vepsaný strhaný výraz a celý se klepal. Pusu, vlastně celý obličej měl od krve.

„Paní Smithová. J-já…“ zakoktal. Esmé se ho hned chopila a začala ho uklidňovat. Zavedla ho do koupelny a umývala mu krvavý obličej.

Přečetl jsem si jeho myšlenky a vše pochopil.

„Napadl tu starou paní Smithovou. Bella ji tenkrát najala jako chůvu.“ Kývli na důkaz, že vědí, o koho jde, „po chvíli přestal sát, mohla žít, ale měla zástavu. Musel to být pro ni šok.“ Nikdo nic neříkal.

„Emmette, Jazzi, můžete se o ni postarat? Je na kraji Fielsova lesa.“ Ti dva ihned odběhli. Já jsem následoval Alice, která se vydala do koupelny za Peterem. Nic mu nevyčítala, jen nechápala, proč nedal na její varování.

„Bože, Petere! Vždyť jsem ti psala, ať do toho lesa nechodíš! Copak si nepochopil, co se stane? Nemohli jsme tě najít, pořád jsi běhal sem a tam a…“ Peter vypadal, že se rozbrečí, nedivil jsem se mu.

„…To stačí Alice,“ skočil jsem jí do řeči a ona hned zmlkla.

Pete vyndal mobil z kapsy, a jak jsem si přečetl v myšlenkách, hledal tu esemesku.

Odesilatel: Alice Cullen

Pete, vrat se. Jsi sikovny, ze si neublizil Belle. Cekam na tebe pred vasim domem. Pozor, nechod do toho lesa, narazis na pani Smith… Al

Chvilku se díval na esemesku, chvilku na Alici. Potom řekl:

„Já-já neum-mím číst,“ zatvářil provinile a ona na něj vykulila oči.

Nechte mi tu komentář prosím!!! :o)

26. kapitola

Shrnutí

28. kapitola

Tahle kapitola je trochu uspěchaná, poslední dobou moc nestíhám, ale snažím se... Prosím o komentáře a opět budu čekat na třináctku...

Coollenka Elí :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 27. kapitola: