Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 25. kapitola

20.09.2010 (13:30) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1661×

Autista 25.

Bellla

„Dobrý den paní Cullenová,“ řekl Charlie a natáhl ruku s květinami směrem k Esmé. Přijala ji s úsměvem a díky. Potom se podívala na mě a já ji také pozdravila, i když s méně vřelým tónem.

„Pojďte dál,“ pozvala nás do obrovského obýváku, laděného do černobílé. Když jsem tu byla naposledy, koberce, stěny i sedačky zářily zeleně. Změna je život…

Posadili jsme se v obýváku na pohodlnou černou sedačku. Esmé přinesla vázu na květiny a  Charlie mezitím těkal očima po pokoji.

Nebyl moc rád, že jsem většinu svého času trávila s Edwardem, ale když jsem se zmínila, že jdu k Alici na návštěvu nebo že mě Esmé pozvala na večeři, s radostí pohlídal Petera a ještě říkal, a ť si to užiji.

Do obýváku vešla Alice s Carlislem. Přivítali nás a posadili se naproti nám. Esmé se omluvila, že ještě musí připravit jídlo, a odešla do kuchyně.

Pan Cullen začal něco vyprávět a já vynaložila veškerou svou energii a pozornost na to, abych se usmála, zamračila a případně přikývla ve správných chvílích jeho... výkladu. Jedno musím přiznat, byla jsem mu nesmírně vděčná, když se ani jednou nezmínil o Petovi.

Občas se mi zdálo, že náš hovor je jen kulisou, že nás ve skutečnosti pozvali, jen aby zjistili, jak na tom jsem – něco jako lékařská prohlídka. Táta i Carlisle většinu času strávili okukováním mě… Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla, ale ve skutečnosti to bylo hodně nepříjemné.

Snažila jsem se alespoň o společenskou konverzaci, ale měla jsem chuť skákat, dupat a křičet, aby si uvědomili, že vím, že jsou lháři a nehodlám to trpět. Nechci, aby se mnou zacházeli jako s dítětem, kterému se nesmí říkat dospělácké řeči a vyzrazovat, kam se schovala marmeláda.

Charlie si po půl hodině uvědomil, že ze mě nic chytrého nevypadne, a začal téma hledat sám. Podíval se ven a unikl mu vzdych. Před oknem byl zaparkovaný černý mercedes. Sen každého. S jiskřičkami v očích se začal ptát na maximální rychlost, motor, spotřebu a podobné věci kolem drahých aut. Carlisle mu s úsměvem odpovídal a nakonec nabídl, ať se podívá zblízka.

Když se vytratili, zůstaly jsme s Alicí samotné. Ustaraně se na mě dívala a na tváři jí hrál soucitný úsměv.

„Edward je dnes s Emmettem mimo město. Bylo mu líto, že tě neuvidí,“ řekla a mrkla na mě.

Samozřejmě, nečekala jsem, že bychom se dnes obešli bez narážky na mou ‚líbací poruchu‘ na parkovišti, ale myslela jsem, že to přijde od Emmetta.

Rozhodla jsem se to ignorovat…

„Kde je Jasper? Myslela jsem, že jeden bez druhého neuděláte ani krok,“ plácla jsem první nesmysl, co mě napadl, abych se vyhnula trapnému tichu.

„Dnes jel k doktorovi. Chudinka můj malý, je to taková dálka.“ Alice najednou sklesla a pozorovala naklánějící se stromy za oknem, jakoby se mi bála podívat do očí. Snažila jsem se na ni nekoukat jako na blázna, ale poslední dobou se mi zdálo, že každý koho znám, je trochu mimo.

„To se stává. Ve Forks je pořád zima a vlhko. Každý občas musí zalehnout s rýmou a kašlem. To já moc dobře znám,“ poznamenala jsem.

„Tak to není,“ zavrtěla hlavou. „On nemá kašel. Vlastně… Ještě jsem nezažila, že by kašlal,“ zamyslela se. Opět jsem si uvědomila, že ti dva spolu žijí celý život a stále jsou jako čerstvě zamilovaný pár, jako jeden. „Esmé se rozhodla, že by chtěla další dítě. To víš, s námi si už moc neužije.“

„To je přece skvělé! Budete mít sourozence,“ řekla jsem.

„Já jsem z toho taky nadšená, moc se těším na brášku,“ zatrylkovala, „Carlisle si naopak myslí, že je nás v domě až až. S Esmé se trochu nepohodli.“

„A ty ses nepohodla taky? Vypadáš smutně,“ poznamenala jsem.

„Ne-e,“ zakoulela očima a zavrtěla hlavou.

„Jasper žárlí na budoucího brášku?“ zasmála jsem se. „Hádám, že poslední dobou mluvíš jen o něm a Jazze trochu zanedbáváš.“ Nepatrně zkřivila pusu a opět zavrtěla hlavou, až se jí vlasy rozletěly z maličkého culíku do všech stran.

„To není pravda,“ řekla stroze, zamračila se a usrkla z hrnku s čajem. Asi nepoznala, že si dělám legraci.

„Jakého bys chtěla brášku? Mrňouse, začínajícího puberťáka, nebo holku, hm?“ Zasmála se a položila hrneček na konferenční stolek.

„Esmé to už vlastně domluvila s adopční agenturou. Jmenuje se… Nebo ne, nech se překvapit. Víš, chtěli jsme malinkého kojence, ale pak potkala jeho. Jel v autě s rodiči a narazil do nich náklaďák. Rodiče byli na místě mrtví, ale on přežil a neměl ani moc velká zranění. Byl to zázrak. Esmé mu zavolala sanitku a o vše se postarala. Před měsícem byl na operaci a ta se podařila. Za pár dní ho pustí do domácí péče. K nám! Rose je teď u něj a snaží se ho zabavit. V nemocnici je hrozná nuda, když tam trčíš měsíce. No a Jasper jel včera k němu domů pro věci a dnes se staví u doktora v Nevadě,“ významně se na mě podívala, „u jeho doktora, pro nějaké zápisy, léky a tak,“ vypískla nadšeně.

„To je vážně skvělé, mám obrovskou radost,“ řekla jsem. Nebyla to však pravda. Proč má Alice Cullenová pět sourozenců a já ztratila toho jediného? V krku se mi udělal knedlík, zatočila se mi hlava a zhoupl žaludek. To není fér!

„Bello, jsi v pohodě?“ zeptala se ustaraně Al. Neodpověděla jsem, jen kývla, abych na ni nevyklopila dnešní oběd.

„No, přijela jsi poděkovat Esmé,“ zašeptala váhavě a já se jí podívala do očí. Viděla jsem opatrnost a nejistotu. Kde byla ta rázná, upřímná, nejlepší kamarádka, která se nebála mi říct, že moje nová mikina mi nejde k tričku? „Je na zahradě.“ Kývla směrem k otevřenému francouzskému oknu, které vedlo do zahrady.

Pomalu jsem se zvedla a vyšla ven do teplého večera. Pečlivě jsem při chůzi sledovala trávník. Byl hustý a krásně zelený. Zdálo se mi, že paní Cullenová nepoužívá sekačku, ale že každé stéblo pečlivě zastřihává nůžkami, aby se neponičilo. Moje tenisky se do trávy zabořily a znovu uhýbaly. Za sebou jsem nechávala stopy ohnuté trávy, která pomalu vstávala a opět se měnila v perfektní koberec. Bylo šero a Esmé ve své bílé sukni a halence zářila pod jinany jako měsíček.

Alice mě svými nejistými pohledy, sekavými pohyby a tichým hlasem vyvedla z míry. Jen co jsem pohlédla Esmé do očí, opět jsem se uklidnila a pocítila nečekanou jistotu. Pomalu jsem došla k ní a díky znovunabyté síle jsem se rozhodla to na ni vybalit.

„Esmé, proč to děláte?“ Nejspíš byla překvapená, že moje věta nezačíná slovy: děkuji, jsem vděčná, nebo nevím co říct.

„Co myslíš, zlatíčko?“ zeptala se opatrně.

„Lžete mi, všichni mi lžete!“ Bylo mi velice trapné křičet na maminku mých nejlepších přátel.

„Nevím, o čem to mluvíš, Bello,“ řekla zmateně.

„Vy jste mě nezachránila,“ řekla jsem ledovým hlasem. Strach už vyprchal. Teď se dral na povrch vztek.

„Přímo tady jsi ležela, Bello,“ ukázala na trávu vedle kmenu jinanu.

„Jsem si naprosto jistá, že jste mě tady nenašla.“ Lhala jsem, ve skutečnosti jsem si nebyla jistá ničím.

„Možná to bylo trochu dál,“ pokrčila rameny a ukázala rukou na záhon s bílými růžemi.

„Paní Cullenová, vy mi nerozumíte. Já jsem u vašeho domu ten den vůbec nebyla a vy to víte. Byla jsem třicet kilometrů odsud, na mýtině uprostřed lesa. Nikdy bych neuběhla třicet kilometrů za noc, zvlášť když k vám ani netrefím.“ Jen doufám, že to co říkám, je pravda, protože kdyby ne, tak zavolá do blázince.

„Ale jak to -“ Vypadala smutně, zaskočeně a chvilku ani nevěděla, co říct. Bylo mi jí líto, jak jsem na ni vylítla.

Charlie ji přerušil uprostřed věty. Doběhl k nám a postavil se vedle mě.

„Bello, už musíme jít, zítra máš školu. Děkujeme za pozvání, paní Cullenová.“

„Ano, moc děkujeme,“ řekla jsem přívětivým tónem a usmála jsem se na ni. Táta se nesmí dozvědět, že celý příběh o medvědovi je lež.

Ona můj úsměv napodobila.

„Někdy si promluvíme o tom, cos v tom lese vlastně prováděla,“ mrkla na mě a táta se zasmál. Došlo mi, že buď jsem měla pravdu, nebo si ze mě dělá legraci.

Charlie mě malinko popostrčil k autu. Esmé nám ještě zamávala a já si řekla, že je perfektní herečka.

Esmé

Když odjeli, malátně jsem vešla do domu a podívala se na ostatní.

„Slyšeli jste to?“ zeptala jsem se celkem zbytečně. Každý v místnosti přikývl.

„Co budeme dělat?“ vyslovila jsem další otázku.

„Teď máme jinou starost,“ řekla Sára. Zaposlouchala jsem se a uvědomila si, že Peterovo srdce bije ohromnou rychlostí.

„Bolest ustupuje, očekává konec,“ oznámil Edward.

„Ano, cítí úlevu,“ potvrdil Jasper a já byla ráda, že je mu lépe.

Najednou vynechalo jeden úder. A znovu.

Vběhli jsme do Peterova pokoje. Rose klečela u jeho postele a držela ho za ruku. Emm ji lehce objal a odtáhl do bezpečnější vzdálenosti od postele. Nikdo nic neříkal. Jediným zvukem bylo Petovo srdce.

Bum, bum, -, -, bum, -.  A bylo ticho.

Pár vteřin ležel bez pohnutí, ale potom se rychle vymrštil do sedu. Zmateně se rozhlížel po pokoji. Ruku zaryl do dřevěné postele a na zem se sesypal jemný prášek.

Podíval se na mě a já uviděla pár zvědavých, rudých očí.

24. kapitola

Shrnutí

26. kapitola

Omlouvám se, že jsem musely tak dlouho čekat, ale poslední dobou nestíhám a tenhle týden jsem byla v Anglii.

Jinak děkuji za krásné komentáře a moc bych si přála, aby se už jejich počet nesnižoval...(dolní hranice zůstává stejná /šťastná 13/)

Vaše Elí :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 25. kapitola: