Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 24. kapitola

01.09.2010 (11:15) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1700×

Autista 24.

Peter a jeho druhá frekvence

Bylo to strašné. Belle z ramena koukala větev, těžce oddychovala a bolestným pohledem mě pozorovala. Z rány jí vytékalo mnoho krve. Ještě chvíli se snažila vyprostit, ale nakonec to vzdala a svěsila hlavu. Já pomalu ztrácel kontrolu nad svým tělem a stal jsem se spíše jen nestranným pozorovatelem, který sledoval běsnícího netvora při útoku.

Mysl se mi rozpůlila na dvě:

Ta první se odsud chtěla dostat. Bála se šílence, který zabil mojí sestru a mou smrt akorát protahuje.

Druhá by taky nejradši vzala nohy na ramena, ale ne kvůli šílenci, kvůli upírovi… Cítil jsem jeho… nasládlý pach, viděl jeho rudé oči, okusil tvrdé, prudké údery.

…

A najednou se vše změnilo, přestal jsem cítit bolest a užíval poslední chvíle života. Na louku přiběhli Cullenovi a Felix se stáhl. Mé druhé já chtělo křičet, aby to slyšel celý svět, upíři, upíři! Ale nešlo to, neměl jsem sílu. Přestal mnou házet, takže jsem měl výhled jen na Jaspera a Alici, ke kterým jsem měl otočenou hlavu. – Nemohl jsem se hýbat. Hlasy jsem téměř nevnímal, už mi fungoval jen jediný smysl - zrak.

Najednou z těch dvou byla jen šmouha a místo nich jsem proti sobě viděl Rosalii. Dívala se na mě bolestným pohledem a já si říkal, že je dobré nevědět, o čem si povídají, protože to muselo být strašné, podle toho jak se tvářila.

Potom se začala přibližovat a mně to začalo pomalu docházet.

Chtěl jsem odejít, odsunout se po zadku, utéct, odskákat po mé jediné, napůl zdravé noze, odjet, někam se vmáčknout, odletět, odtančit boogie woogie, prostě zmizet. Ale nemohl jsem. Neustále se přibližovala a nakonec překonala tu malou vzdálenost mezi námi…

Bylo to jako štípnutí ze zlého snu… A já se probudil. Všechna bolest se vrátila a hůř, zvětšovala se.  Dobrovolně jsem se vzdal zraku, ale vrátil se mi sluch.

Když jsem si myslel, že bolest už horší být nemůže, zdvojnásobila se…

Rozštěpil jsem se na dva a pocítil chuť utéct od sebe samého. Budu to já, před kým jsem vždy varoval, utíkal a pokoušel se chránit. Upír!!!

Byl jsem si jistý, že jedno mé já bude muset zemřít s příchodem nové podstaty… Upíra.

Slyšel jsem hlasy, ale ne všem jsem rozuměl.

„Napadlo mě, že když se zatím jed pořádně nerozlil po těle a prakticky je ještě člověk, mohla bych použít můj pitomý dar na nic, abych mrňouse trochu postrašila, a pak bych tu moc mohla přejmenovat na pitomý dar na jednu věc.“ To jsem nepochopil. Bylo zřejmé, že se baví o mně, a tak jsem sebou házel ještě víc.

Po pár vteřinách se moje tělo začalo roztahovat jakoby bylo z gumy, nechápal jsem to a ani to pro mě v tuto chvíli nebylo důležité. Znovu jsem se poddal bolesti a chvíli nic jiného necítil.

„Rose, myslím, že by tu Peter neměl být. Kdo ví, jak by ten upír reagoval.“ Ucítil jsem vítr, který se pokoušel zchladit mé hořící tělo, ale moc mu to nešlo. Pak mě kdosi položil na měkký povrch - asi postel. Nevěděl jsem, jestli jsem zachráněný nebo mě uvěznili, abych tu bolest v tichu vnímal intenzivněji.

Ztrácel jsem pojem o čase. Bolest byla pořád stejná, mučivá. Po pár hodinách, dnech (nevím) jsem si byl jistý, že mě nikdo neuvěznil. Uslyšel jsem krásný ženský hlas, který mi předčítal z knih, časopisů, popisoval mi krajinu venku a utěšoval mě. Ta žena mi chtěla pomoct. Bolest se najednou zdála snesitelnější. Chtěl jsem otevřít oči, podívat se na toho člověka a poděkovat mu, ale nic jiného než výkřiky jsem nedokázal vypravit z úst.

Bella

Ráno jsem se vzbudila brzy. Vyskočila jsem z postele, oblékla se. Očima jsem střelila směrem k paměťové kartě na stole, nevěděla jsem, co na ní je a nebyla jsem si jistá, jestli to chci vědět. Kdo ví, co na tom je! Maličká tmavě modrá potvůrka se do vázy evidentně nezahrabala sama a ten dotyčný k tomu měl nejspíš důvod.

Nikdy jsem neviděla fotky ze svatby rodičů… Třeba právě ty Charlie schoval. Nedivila bych se, protože podle maminky byl ten den hotová katastrofa. Nebo to byly pracovní snímky. Na malém městě byli policajti zároveň kriminalisty a Charlie by si nepřál, aby Pete viděl vyfocené mrtvoly a zakrvácené revolvery.

Každopádně teď nebyl čas na prohlížení tajných fotek. V tuto chvíli jsem dostala chuť si zahrát na detektiva...

V rychlosti jsem provedla ranní hygienu a zapnula si mobil. Měla jsem asi dvacet tři dny starých sms od jediné osoby – od Charlieho, ale nebyl čas je číst.

…

Tátovi jsem řekla, že se jedu projet, aby ho náhodou netrefil šlak, kdyby mě opět nenašel. Vzala jsem do pravé ruky rohlík, do levé GPS a jela jsem svým autíčkem směrem k chatě na Aljašce. Vzpomínala jsem kudy Demetri jel a opravdu jsem se ocitla na té lesní silnici.

I když bylo ráno, díky hustým stromům tu panovala tma. Mé auto se našlo blízko rezervace La Push, což je odsud více než třicet kilometrů na opačnou stranu města. Ať už ho tam dovezl kdokoli, já to určitě nebyla!

Rozhlížela jsem se okolo sebe a poznávala to místo, kde zastavil. Zaparkovala jsem a vylezla. Ještě tu ležela zakrvácená větev, kterou jsem praštila toho cvoka. Uložila jsem si tohle místo do GPSky a vydala se do lesa. Vůbec se mi tam nechtělo, ale jestli to je jediná možnost jak najít Petera, jdu tam. Bylo mi jasné, že louku nenajdu hned na poprvé, ale když ji našel Dickyns, tak já taky. Bloudila jsem hodinu, dvě a pomalu jsem to vzdávala, ale když jsem zapnula navigaci, aby mě dovedla zpět k autu, uviděla jsem mezi stromy probleskovat světlo. Rozběhla jsem se tím směrem, párkrát jsem při tom zakopla, ale bylo mi to fuk. Byla to ta zatracená mýtina. Vypadala nádherně. Všude kvetly modré a fialové květy, na kterých se třpytila ranní rosa. Došla jsem k mému osudnému stromu a prohlédla si zaschlou krev. Testy DNA nebyly potřeba, byla jsem si na 100% jistá, že byla má. Opět jsem si uložila souřadnice a šla prozkoumat celou mýtinu. Nevypadalo to tam jako po malé válce. Kromě černého popelavého kruhu, který mohl kdokoli pokládat za ohniště táborníků, tu vůbec nic nápadného nebylo. Ještě hodinu jsem hledala stopy po Peterovi, ale neměla jsem štěstí.

V deset hodin jsem se zklamaná začala vracet k autu, aby Charlie neměl starost.

Doma jsem uvařila oběd a setřela nánosy prachu všude po domě. Potom jsem zasedla k mému pracovnímu stolu, sehnala mapu Forks a okolí a zapnula GPS.

Podívala jsem se na mapu a zakroužkovala jsem čtyři body – dům Cullenů, místo, kde se údajně našlo mé auto, místo, kde jsme s Demem zastavili a mýtinu. Podle měřítka byly od sebe mýtina a dům Cullenů vzdálen třicet kilometrů vzdušnou čarou. Tam bych nedoklopýtala ani za sto let.

Plus minus ve čtyři hodiny ráno zastavil Demetri u lesa a v půl osmé jsem už byla v nemocnici, za tak krátkou dobu jsem nemohla ke Cullenům dojít a kdyby mě tam někdo odnesl, trvalo by mu to ještě déle. Mohlo k nim sice přijet auto, ale to by paní Cullenová věděla… Zdálo se, že neřekli policii pravdu.

Moje myšlenky byly chaotické, přeházené a kdybych to někomu vysvětlovala, určitě by nepochopil.

Nevěděla jsem, co dělat. Mám říct, že vím o jejich lžích? Neutekla mi nějaká ,skutečnost, díky které budu vypadat jako blázen? Možná jsem opravdu ztratila paměť a všechno, co se zdálo skutečné je jen výplod mé fantazie…

Podívala jsem se na Peterovu fotografii vystavenou na okně a po tváři mi stekla slza.

„Bože, Petere, nemáš ponětí, jak moc mi scházíš!“ Začala jsem brečet jako želva. Slzy pro mě byly v poslední době něco tak častého, že jsem je přestala vnímat. Bouchla jsem do stolu – ze zlosti, smutku a bezmoci. Díky ráně se zapnula hračka, kterou koupil Charlie bráškovi k svátku jako náhradu za Shakespeara.

„Be happy! Today is beautiful day!“ Divili byste se ,jak dokáže člověka naštvat hračka.

„Dost!!!“ zařvala jsem a vyhodila ji z okna, kde se roztříštila o kmen dubu.

„Je všechno v pořádku, Bello?“ zeptal se táta přes zavřené dveře.

„Jasně,“ odpověděla jsem, ale asi to neznělo moc přesvědčivě.

„Obleč se, za deset minut vyrážíme.“ Bum, žaludek se mi prohnul a v zápětí se vymrštil až do krku. On si to opravdu nerozmyslel. Jedeme ke Cullenovým, abych jim poděkovala, že mě ‚našli‘.

…

Být vděčná za záchranu života je těžké. Smít tento dluh se dá jen oplacením stejnou mincí. Ale být vděčná za něco, co se nestalo, co si někdo vymyslel a tvrdohlavě za tím stojí je nemožné. Nemožně špatné. Já nebudu nic předstírat a falešně se umívat.

Mezitím u Cullenových… Esmé

„Je opravdu dobrý nápad zvát Swanovi sem? Peter se každou chvílí pravděpodobně probudí, a když uslyší Bellu vrhne se za ní. Bude mít velkou sílu, a nemuselo by se nám povést ho zastavit. Nedokážu si představit, jak bychom to potom vysvětlili.“ Carlisle měl pravdu, ale já už jsem všechno nachystala.

„Petera můžeme přesunout do pokoje v podkroví. Bella ho neuslyší, kdyby křičel. Určitě se během dvou hodin neprobudí, jeho srdce tluče stále pomalu." Ano, i když je to už více než tři dny, Peterovo tělo jedu stále odolává. Pravděpodobně to souvisí s jeho darem rozpoznávání upírů, ale nikdo si není jistý.

„Pokusím se tu návštěvu urychlit a až se přeměna dokončí, všechno Petovi vysvětlíme. Hmm?“ Můj plán měl pár nedostatků, ale mně se líbil.

„Zůstanu s Peterem v podkroví, můžu?“ ozvalo se za námi.

„Samozřejmě Rosalie,“ souhlasil Carlisle. Poslední dobou s ním trávila spoustu času. Věděli jsme, že si to pořád vyčítá. Chápala jsem ji. Nesnášela upíry, nesnášela sama sebe a teď přeměnila dítě, nad kterým se rozplývala vždy, když ho Bella přivedla na návštěvu.

Z přemýšlení mě vytrhl Edward, který se vymrštil z klavírní stoličky a z plných plic zařval:

„Počkejte! Já nás slyším!“ Edward se tvářil jako by objevil Ameriku, ale my ostatní jeho radost neopětovali, protože jsme to nepochopili.

„Výborně, Ede, já jsem ti říkal, že je dobré si někdy prošťouchnout uši,“ odpověděl mu se stejným nadšením Emmett, který se snažil být vtipný. Já jako jeho matka jsem ho aspoň zpražila pohledem, protože na výchovný pohlavek byl moc daleko.

„Sklapni, Emmette. Já nás slyším v jeho myšlenkách,“ opravil se.

„Říkal si, že nás vůbec nevnímá, že stěží rozpozná předměty před sebou.“ Carlisle zněl překvapeně… Ale příjemně překvapeně.

„To bylo před tím. Myslel na vázu před sebou, vnímal zářivou kouli na obloze a přemýšlel, jak se řekne slunce. Ale teď slyším jeho myšlenky jako každého jiného. Už se to jednou stalo. Seděl jsem s Bellou a Peterem v jejich obýváku asi hodinu nebo dvě a najednou jsem uslyšel další myšlenky, ale nikdo další tam nebyl. Teď už to chápu. Jako by myslel dvakrát, ale ty druhé myšlenky byly zaštítěné. Štít časem povolí a vpustí mě dovnitř.“

„Myslíš něco jako druhá, myšlenková frekvence?“ Zasmál se Carlisle tomu neobvyklému výrazu.

„Jo, něco takového,“ přitakal Edward a usmál se.

Nerad měl okolo sebe osoby, kterým nemohl lézt do hlavy a myslím, že Peterova mysl mu připadal dobrá na ‚sledování‘ Belly… Nepotřebovala jsem žádný dar, aby mi došlo na koho celé dny myslí.

„To není pravda, nikoho nesleduju!“ ohradil se můj milovaný syn a já se jen dál usmívala.

„Na co Pete myslí?“ zeptala se Rosalie s obavami i radostí v hlase.

Edward zavřel oči a pár sekund jen nehybně stál a pak se podíval na Rose.

„Těší se na tu milou dívku, která mu čte, vypráví a pomáhá od bolesti,“ řekl a usmál se na ni. Úsměv mu opětovala a upírskou rychlostí vyrazila za Peterem.

„Myslíte, že až se probudí bude stejný? Jako… Autista?“ zeptala jsem se.

„Nemám tušení. Teď můžeme jen doufat, že ten růst nebyl jen fyzický… Mít v domě upíra puberťáka s myslí sedmiletého kluka, by nebyl zrovna med,“ poznamenala Sarah a my museli jen souhlasit.

…

Chvilku jsme jen tak stáli a uvažovali. Moc bych si přála, aby byl Peter ‚normální‘, ale i kdyby ne, ráda ho přijmu do rodiny jako syna.

Z dálky jsme uslyšeli chrčení motoru a křupající štěrk.

„Už jsou tady,“ konstatovala jsem, i když to nebylo potřeba.

Byl to spíše povel k rozchodu.

Edward si sedl ke klavíru, Emmett k televizi, Alice s Jasperem se vytratili do pokoje, Carlisle do pracovny, Sára zasedla k notebooku a já šla do kuchyně.

Ze shora bylo slyšet Rosino tiché šeptání Shakespearových sonetů:

„- Jen aby ona v přesvědčení žila,

že nezkušený jsem jak mladíček.

A já se vskutku cítím mladší -

bláhovost je to, ona zná můj věk.

skrývám svá léta nalhávám si mládí. Tu lež své -“

…

Policejní auto zastavilo před naším domem.

„Tati, já tam nechci.“

„Nechci ti to připomínat, ale díky nim jsi naživu.“

„Ale -“ dál už jsem je neposlouchala. Nebylo to slušné.

Opět jsem se zaměřila na aranžování sušenek na talíř. Když jsem vyndávala z obalu poslední, zazvonili…

Zapnula jsem tichounkou hudbu, vykouzlila jsem milý úsměv a jako správná paní domu jsem šla otevřít.

„Dobrý den, paní Cullenová.“…

23. kapitola

Shrnutí

25. kapitola

Jsem absolutně proti vydírání a vymáhání, ale na další kapitolu bude muset být aspoň 13 komentářů.

Nezlobte se na mě, vůbec se mi to nelíbí, ale bez těch okýnek s písmenky a smajlíky mi to psaní jde velmi, velmi pomalu a špatně.

Coollenka Elí :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 24. kapitola: