Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 23. kapitola

16.08.2010 (10:45) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1902×

Autista 23.

„Gól! Gól!“ zakřičel a usrkl ze skleněné láhve pivo. Při sledování zápasu vždy vypnul a nedokázal myslet na nic jiného, než na divně tvarovaný míč, hráče, kteří díky vycpávkám a chráničům vypadali na obrazovce jako dezorientovaní trpaslíci, na pivo, položené u sedačky a domácí mastné chipsy. Red skins vyhrávali. Konečně si mohl oddychnout od práce a chovat se jako starý, unavený milovník fotbalu a ne jako šerif, který má zodpovědnost. Byla to pohoda. Dopil láhev a položil ji na stolek v edle sebe. Sáhl pro další, ale uvědomil si, že otvírák mrštil proti obrazovce, když Smith fauloval. Naštěstí se netrefil do televize, ale vyhodil ho oknem.

Těžce se zvedl a zamířil do kuchyně pro nový. Otočil se zády k televizi a podíval se oknem do chladné noci. Před domem jim parkoval černý džíp.

Co si ty lidi nedovolí, jestli tu bude stát i zítra ráno, dám mu pokutu, pomyslel si…

Teď se mu ven nechtělo – poločas není nekonečný.

Zamířil do kuchyně, šmátral okolo sebe a hledal vypínač.

„Buch, ššš, bum.“

Prudce se otočil. Zdálo se mu, že slyší hovor. Oči mu sklouzly k oknu, ale tam nic nebylo. Rozhlédl se po pokoji – nic.

Už blázním, zakroutil hlavou a vytáhl ze šuplíku otvírák. Vracel se okolo okna k sedačce a uviděl, jak se dveře džípu zavírají a auto se ztrácí v neprostupné tmě.

Máš štěstí, zachechtal se a střelil pohledem po pokutovém bločku na jídelním stole.

Ještě půl hodiny sledoval zápas a ládoval do sebe brambůrky. Když se ujistil, že Red skins podle očekávání opravdu vyhráli, vypnul televizi a nepříliš tiše odcházel do své ložnice v patře. Párkrát do něčeho vrazil, praštil se o zvonkohru, kterou vyrobil Peter ve školce, a rozbil vázu. Byla to váza po jeho babičce, které se chtěl už dlouho zbavit, naštěstí v ní nebyla voda. Řekl si, že ji uklidí ráno a vystoupal dál po schodech.

„Dobrou, Bello,“ popřál přes zavřené dveře, ale nikdo neodpověděl.

Asi už spí, já bych měl taky… řekl si v duchu, plácl sebou na postel a po pár minutách se po domě rozléhalo hlasité chrápání.

---

Ráno se Charlie probudil s bolestí hlavy. Tričko mu páchlo po pivu a zamazal si postel od bot, které si včera večer díky sedmi láhvím zapomněl sundat. Pomalu se zvedal, ale periferním viděním zahledl budík - 07:00. Vymrštil se do sedu a očima přitom hledal tmavě modré kalhoty, které nosil každý policista. V sedm měli na stanici schůzku se zdejšími lesníky kvůli zvířeti, které napadá lidi v okolí Forks.

Oblékl se do uniformy, provedl ranní hygienu a pořád se divil, že je po domě ticho.

„Bello? Petere?“ zavolal, ale žádná odezva. Otevřel jejich pokoj, ale nikdo tam nebyl, jen okno bylo otevřené. Zafoukal na něj studený vítr, naskákala mu husí kůže.

„Buch!!!“ Průvan bouchl dveřmi od koupelny.

Razil si cestu poházeným oblečením a hračkami k oknu, aby ho zavřel. Ze zvyku  přelétl krajinu a zarazil se, když neviděl Bellino auto. Z domu odjížděla vždy až v osm.

Měl špatný pocit. Rozběhl se do obýváku, ale našel jen poházené láhve od piva a rozbitou vázu. Podíval se na stůl, kam mu každý den Bella pokládala snídani, nikdy nezapomněla…

Klid, chlape, třeba se touhle dobou baví s kamarády na parkovišti před školou, pomyslel si.

Vykašlal se na snídani a utíkal k autu. Jen co zaklapl dveře, už běžel motor a po pár vteřinách auto zmizelo v zatáčce. Vyhýbal se ulicím, kde měřili rychlost a kde čekali jeho kolegové, schovaní za stromy a radarem v ruce.

Za pět minut už smykem zastavil na parkovišti školy, kde stály jen dvě auta. To Belly mezi nimi nebylo. Rozhlédl se, jestli ji neuvidí, ale široko daleko byl jen Newtonovic chlapec, který na něj koukal s otevřenou pusou.

„Hej, Mikeu, je tu Bella?“ zeptal se.

„Ne, pane,“ zavrtěl Mike hlavou a dál sledoval místního šerifa, který právě udělal otočku o 360 stupňů, jakou už týden zkoušel na svém Nintendu a pořád se mu nevedla.

Charlie postupně přejel celé město, ptal se lidí a když se otáčel u cedule: Vítejte ve Forks, zapnul svou vysílačku a zahuhlal:

„Vyhlašuji pátrání po Isabelle a Peterovi Swanových.“

O tři dny později

Jasper, Alice, Emmet a Edward šli dlouhou bílou chodbou osázenou křesly, plakáty s detaily očí, rukou, nohou a dalších částí lidského i upířího těla. Vraceli se od Carlislea a ještě před tím byli navštívit Bellu. Všechny trápila jedna věc - Co bude s Peterem? Touto dobou měl být vzhůru, ale namísto toho sebou házel a hrozně křičel – jeho srdce mělo stále stejné tempo. Už přetáhl pět hodin. Carlisle je ujistil, že ještě není důvod se znepokojovat, ale sám si nebyl ničím jistý.

Edward si dokola přehrával rozhovor s tátou a hledal v něm nápad, možnost, jak Petovi pomoct…

„Nezbývá nám nic, než čekat,“ řekl Carlisle, „už od začátku jsme zaznamenali jeho jistou… averzi vůči nám. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal a nemám tušení, o co jde.“

„Mám pocit, že on to taky neví,“ dodala ustaraná Alice.

„Volturiovým na něm očividně něco vadí,“ přidal se do rozhovoru Jasper.

„Slyšel jsem Felixovy myšlenky, jediné, na čem mu záleželo bylo, aby si zachránil krk a zabil Petera. Myslel na… splnění rozkazu,“ potvrdil Jasperovu teorii Edward.

„Vadí mu upíři, to je jasný. Aro se ho chtěl zbavit a Bella se tam připletla.“ Zhodnotil Emmett a trefil se… Všichni střelili pohled k oknu, za kterým se bavila Bella s Demetrim.

„Jenže když křičí, utíká a dostává záchvaty, jen když upíra vidí, co se může stát, když se z něj upír stává?“ Alice pověsila do vzduchu otázku, na kterou nikdo neznal odpověď.

„Na mě si zvykl. Tedy, časem… Když jsem byl v jeho blízkosti třeba půl hodiny, přestal,“ Edward doufal, že si na jed zvykne a nebude dál trpět.

„Budeme doufat, že přestane,“ zakončil debatu Carlisle a Emmett, Alice, Jasper a Edward odcházeli…

Ze zamyšlení ho vytrhl hlas:

„Hej!“ Byl to Demetri.

„Ty jsi ještě tady?“ zavrčela Alice a Jasper ji chlácholivě objal.

„Letí mi to v šest, chci se rozloučit.“

„Nazdar,“ řekl nabručený Emmett.

„Dal si jí naději,“ řekl Jazz, který zaslechl část Demova rozhovoru s Bellou.

„Ona byla zoufalá, Jaspere! Navíc si všechno pamatuje a dělat z ní blbou je to poslední, co jí teď pomůže! Její bratr je mrtvý a ona se s tím nechce smířit. Doufám, že jste jeho tělo zakopali aspoň deset metrů pod zem, jinak ho najde. Nejspíš netušíte, jakou má vůli.“ S těmito slovy odešel a my zírali na jeho záda. Myslel, že je Peter mrtvý a teď si to bude myslet celá Volterra. Když zmizel ve vedlejší chodbě, Edward  byl první, kdo promluvil.

„On má pravdu,“ souhlasil s Demetrim, „Bella se nevzdá.“

O pár hodin později…

Celá rodina byla v obýváku a čekala na změnu Peterova stavu.

„Zítra přijede Bella a její otec,“ oznámila Esmé.

„Teď, když je tu Peter?“ zeptala se Rosalie.

„Pozvala jsem je,“ pokrčila Es rameny, „třeba se Pete probudí, a když ne, něco vymyslíme.“ Všichni souhlasili a znovu se věnovali svým činnostem.

„Co to píšeš?“ zeptal se znuděný Emmett.

„Návrhy na Peterovo jméno,“ odpověděla mu automaticky Alice a neodtrhla nos od papíru.

„Alice, nebudeš mi věřit, ale on už má jméno. Je to Peter.“

„To já vím, ale kdyby ho náhodou Bella někdy potkala a ještě nebyla smířená s jeho ztrátou, mohlo by ji to ranit.“ Emm na ni koukal jako na blázna, ale pak mu došlo, že by se s tím mohl zabavit. A zkrátit čekání na Peterovo probuzení.

„OK. Pomůžu ti, co tu máš?“

„Ještě to není celý,“ řekla a podala mu list papíru.

„Andrew, Aron hm to není špatný, Christopher to taky ujde, Matthew , Blake… Valentine!!! Ty mu chceš dát jméno Valentine? Spadla si na hlavu nebo co? Slyšel jsem, že jména ovlivňují osobnosti a kdyby se jmenoval Valentine, tak si může rovnou  k noze přivázat náklaďák jako závaží a skočit do moře!“ vztekal se Emmett.

„A navíc bych s ním nemohl nikam chodit, jen si to představ. Ahoj já jsem Emmett a tohle je můj bratr Valentine! To bych se musel zahrabat s ním.“

„Jen aby tě chtěl za bráchu, když by ses mu posmíval kvůli jménu! Vždyť Valentine je tak romantický a krásný,“ rozplývala se Alice a Emm dělal jakože zvrací.

„A co kdybyste to nechali na něm,“ ozval se Carlisle a oba zmlkli.

Bella

Domů jsme se s tátou dostali pozdě. Nic se tu nezměnilo. Neumyté nádobí bylo pořád ve dřezu a už zapáchalo, protože usazeniny jídla byly nejméně tři dny staré, tátův oběd na předvčerejší den byl pořád v lednici. Snad jen prach tu přibyl. Podívala jsem se do obýváku a myslela, že se zblázním.

Před televizí bylo poházeno několik láhví od piva a pod schody byla rozbitá váza. Podívala jsem se na tátu pohledem: Kdo koho by tu měl vychovávat?

On to nejspíš pochopil, zahanbeně sklopil hlavu a pokusil se bránit.

„Bello, já tu vůbec poslední dobou nebyl. Spal jsem v nemocnici nebo na stanici,“ řekl provinile a sehnul se pro láhve, ale já mu v tom zabránila.

„Jdi si lehnout, já to udělám. Poslední dobou jsem spala až moc.“ Odbelhal se do patra.

Uklidila jsem flašky a vzala si kyblík na ty střepy. Klekla jsem si a uklízela… Nebyla bych to já, kdybych se nepořezala. Chtěla jsem se podívat na střep, který mě pořezal, ale místo toho mi zrak padl na malou modrou věc… Vzala jsem ji do ruky abych si ji prohlédla lépe.

Byla to paměťová karta…

22. kapitola

Shrnutí

24. kapitola

V sobotu jedu na soustředění, takže týden a půl nebudu k dispozici...

Těším se na komentáře!

Coollenka Elí :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 23. kapitola: