Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 16. kapitola

27.06.2010 (11:00) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2101×

16. kapitola

Bella

Seděla jsem na křesle zády k oknu a Peterem v náručí. Odmítla jsem ho pustit třeba jen na chvilku. Byla jsem hrozně zmatená a dezorientovaná. Každou chvíli jsem se ponořila do vzpomínek a z nich mě vytrhlo až Petovo tichounké chrápání, jako když vrní kočky. Byl hrozně roztomilý. Věděl, že se něco stalo a nebránil mému dvouhodinovému objetí.

Jen tak jsem se na něj dívala a uvědomila si, že kdyby se mu něco stalo, ve zdraví bych to nepřežila. Buch!

„Ááá.“

Jsem pitomá, byl to jen blbý vítr. Bouchly okenice. Opatrně jsem ho položila na postel a přivřela okno. Zatáhla záclony. Už se ničeho neleknu, nebudu jako malá holka.

„Bello, je všechno v pořádku?“ Do dveří vstoupil Charlie a byl ustaraný. Hlavně potom, co jsem mu za doprovodu neustálého koktání vysvětlila, že je mi špatně a do školy zkrátka nemůžu.

„Jo, jsem v pohodě. Jen bouchlo okno, já řvu pořád, už sem nemusíš chodit, půjdu spát.“ Jakž takž se mi ho podařilo uklidnit.

„Přišla ti esemeska.“ Opět jsem mírně nadskočila. Bože, já se z toho snad nevyhrabu. Musím si změnit tón na mobilu.

Poslal ji Edward.

E:Jsi ok?

Jak to mohl slyšet? Možná to myslel všeobecně… Nemohl mě slyšet!

B:Jasně, já si občas ráda zařvu. J

E: Tak jo. Když budeš křičet doopravdy, zkus e-moll.

B:Zkusím to.

V duchu jsem se smála. Odkryla jsem záclonu a podívala jsem se z okna. Venku stálo jeho auto…A on v něm seděl!

B: Kde jsi?

E: Doma.

B: 861 - XXJ

E: Co je to?

B: Tvoje poznávací značka. Co tu děláš?

E: Hraji  si na tvou osobní stráž nebo bodyguarda, je na tobě jak tomu budeš říkat.

B: Jdi domů.

E: Vadím ti tu?

B: Jeď domů.

E: OK. Slib, že už nic nevyvedeš. Vyjíždím…

Podívala jsem se z okna. Pořád jen tam seděl s mobilem v ruce.

B: Kecáš.

E: Jsi Neskutečná. Startuji…

E: Couvám…

E: Jedu…

B: Nepoužívej mobil za jízdy!!! J

E: Ahoj zítra.

B: Pa.

V duchu jsem  se usmála, dělalo mi dobře, že má o mě starost. Je hrozně milý, ale od té doby – od toho polibku, jsem už nebyla tak povznesená nad věcí jako vždy. Díky té ráně se mi to v hlavě trošku srovnalo, ale také se mi udělala obrovská boule. Došlo mi, co provádím. Musím brzdit. Edward je chytrý, hezky, krásně voní, ale je to můj přítel a tak to zůstane.

„Ahoj.“ Otočila jsem se a uviděla za sebou Demetriho.

„Áááá!“ Zaječela jsem, jako nikdy v životě. V duchu jsem přemítala, jak se zaječí e-moll – taková blbost.  Popadla jsem Petera, který se úlekem vyhoupl do sedu, a běžela jsem s ním do nejodlehlejšího kouta našeho zatraceně malého pokoje. Peter zase křičel, zaprvé, protože se lekl, a zadruhé,  vlastně nevím proč.

„Bello, klid. Nevím, co ti Cullenovi řekli, ale já ti chci pomoct.“ Demetri vypadal vyděšeně a jeho upřímné oči mi říkaly, ať ho poslechnu. Pomalu jsem bratříčkovi zakryla ústa a tázavě jsem se podívala na Dema.

„Dík. Vím, že se mnou jen tak nepůjdeš, takže ti to vysvětlím. Jak jsi mi vyprávěla, že tvoje matka zamřela při nehodě - to není pravda. Neptej se mě proč, a jak jsem to jistil, ale ten kdo to udělal, jde po vás. Za jiných okolností bych zašel na policii, ale je to nebezpečné. Čím méně lidí to bude vědět, tím lépe. Nechci, aby se něco stalo Charliemu a už vůbec ne vám. To znamená, že se na týden schováte na Aljašce. Už jsem pronajal jednu chatu v horách, nikdo nás tam nebude hledat. Za pár dní se vrátíme a všechno se zase vrátí k normálu, slibuji.“ Bylo to šílené, ale věřila jsem mu. V tu chvíli, mi mozek stávkoval a slyšela jsem jen útržky z toho, co mi říkal. ‚Nechci, aby se něco stalo Charliemu a už vůbec ne vám. Za pár dní se vrátíme a všechno se zase vrátí k normálu, slibuji.‘ Kývla jsem.

„Sbal si prosím nějaké věci na cestu.“ Chtěla jsem dojít do koupelny, ale zastavil mě.

„Nesmí o tom vědět tvůj otec.“ Vytřeštila jsem oči.

„Cože.“ Vytrhl mi tašku z ruky a otevřel skříň, hodil tam Petovy tenisky, tričko, kalhoty, ponožky a slipy. Vtrhl do mé skříně. Chtěla jsem mu vynadat, ale nemohla jsem se pohnout. Jen jsem koukala s pusou otevřenou dokořán. Vzal mi tričko, džíny, moje nejneoblíbenější tenisky. A pak šel do prádelníku. Vytáhl troje ponožky, kalhotky a podprsenku – to přehnal. Chtěla jsem začervenat a sklopit hlavu, ale nic.

Začala jsem se soustředit jen na pohyb a konečně jsem se pohnula z místa.

„Tak jdeme,“ zavelel, ale místo aby otevřel dveře, došel k oknu a roztáhl závěsy.

„To si děláš legraci, že?“ Vyhoupl se na římsu a chytl se okapu. Doběhla jsem k oknu a podala mu Petera. Svezl se po okapu dolů a postavil bratra na zem.

„Teď ty Bello.“ Podívala jsem se dolů a zhoupl se mi žaludek. Bylo to sice jen druhé patro, ale mě by to na zvracení stačilo. S kočila jsem na parapet jako Dem a centimetr po centimetru jsem sjížděla dolů. O metr dál jsem uviděla v okně Charlieho zpola plešatou hlavu a hrdlo láhve od piva, jak vykukují za křeslem. Dávali fotbal.  Seskočila jsem na trávník. V žaludku jsem měla takové nepříjemné křeče.

„Vidíš, jak jsi to zvládla.“ Uvědomovala jsem si, že když jdu s ním, že dělám strašlivou blbost, ale zůstat tu by, podle jeho vyprávění, bylo ještě horší.

Nasedli jsme do velkého džípu. Demetri hodil naši tašku na zadní sedadlo a já si dala bratra na klín. Jeli jsme dlouho.  Hodinu, dvě, tři… Peter už nekřičel, byl vysílený a spal.

Náš únosce se každých pět minut díval nervózně do zpětného zrcátka. Když jsem se ho zeptala, o co jde, usmál se a řídil dál. V jednu v noci z ničeho nic otevřel okénko a zavrčel. Zajel na krajnici a řekl, že se musí nadýchat čerstvého vzduchu. Neustále upíral zrak na nějaký bod v lese mezi stromy. Vylekal mě.

„Počkejte tady, hned jsem zpět.“ Odběhl pryč, asi na záchod. Teda, tady žádný není, víte, jak jsem to myslela.

Opřela jsem se o auto směrem k lesu a zavřela oči. Přemýšlela jsem nad dnešním dnem. Zařadil se na první místo v žebříčku, nejšílenější dny v mém životě. Edwardův polibek, Emmettův pětiminutový záchvat smíchu, Alicino škodolibé pošklebování s nákupy… Rána do hlavy, Demetri… Pomalu jsem usínala ve stoje, ale najednou jsem uslyšela rachot motoru, ale všude byla tma. Jediný světelný bod byla žárovička v našem autě u sedadla spolujezdce.

Zase jsem to slyšela. V zatáčce se pomalu  objevila ‚silueta‘ auta. To je magor, jezdí v jednu ráno bez světel.

Stalo se něco, co jsem ani ve snu nečekala. Ten vůz zastavil u nás. Možná si řidič myslí, že máme nějaký problém… Vylezl zvláštní člověk, kterého bych spíš tipla na nájemného vraha. Počkat. Rozbušilo se mi srdce, on má pistoli! Chtělo se mi ječet a utíkat, ale docvaklo mi, že v autě spí můj nic netušící bráška.

Měla bych využít momentu překvapení. Nahmátla jsem silnou větev, která byla u mých nohou, a neslyšně jsem se otočila. Ten člověk se díval okolo sebe a usmíval se. Pistoli měl v pravé ruce a mířil s ní v jednu chvíli tam a v tu duhou zase támhle. Pomalu došel k rohu našeho auta, kde jsem stála schovaná já. Když se ke mně otočil zády, praštila jsem ho tou větví po hlavě, ale nic se nestalo. Jen se trošku zakymácel, otočil se ke mně a zavrčel. V návalu adrenalinu jsem mu větví vyrazila zbraň z ruky a mlátila ho do hlavy, dokud se nesvalil. Zabila jsem ho. Pane bože! Zabila jsem člověka! Začaly se mi klepat ruce a zakrvácená větev mi vypadla na zem.

Otevřela jsem dveře auta a vyndala brášku ven. Přitiskla jsem ho k sobě a utíkala do lesa. Špatně se mi dýchalo a ztrácela jsem cit v nohou. Musím si odpočinout. Sedla jsem si do jehličí a brášku jsem položila vedle. Peter se rozkoukával a tvářil se zmateně.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, minutu, dvě, hodinu…? Byla pořád hrozná tma a já neviděla ani na nebe, skrz husté větve stromů. Najednou za námi praskly větvičky. Rychle jsem se otočila a praštila se do nosu o kmen stromu. Začala mi téct krev, ale bylo mi to jedno. Šel tam ten muž. Jak to? Zabila jsem ho!!! Pocit z toho, že je naživu, byl ještě horší, než když jsem si myslela, že je mrtvý.

Byl asi padesát metrů od nás a nepřirozeně sebou škubal a motal se. To bylo asi tou ránou, co jsem mu dala. Blížil se k nám, ale bylo možné, že o nás neví.

„Pete, teď musíš být hrozně moc potichu,“ zašeptala jsem.

Kývl, měl rozšířené panenky, jak se díval do té tmy před námi a celý se třásl. Chytla jsem ho za ramena a přitáhla k sobě. Schovali jsme se za silný strom a vyčkávali. Šel hrozně pomalu, přišlo mi to jako hodina. A najednou zmizel. Ztratil se mezi stromy a to byl ještě horší pocit, něž kdybych ho viděla.

Musím přiznat, že jsem se hrozně bála. Ten člověk mohl být kdekoli. Každou chvíli na nás vybafne a budou stačit dva nepatrné pohyby, a já i Pete budeme mrtví. Představivost mi pracovala na plné obrátky a v tuhle chvíli se mi to vůbec nelíbilo. Srdce mi bušilo rychle a hlasitě a mě připadalo, že bych ho měla nějakým způsobem zastavit, protože to muselo být slyšet jako metronom nastavený na nejrychlejší tempo. Hodně nahlas.

S Petem nemůžu rychle běhat a navíc by mi to nepomohlo, když tu ten blázen běhá s revolverem. Já vlastně vůbec nevím, co tady chce. Co jsme mu udělali a kdy tohle skončí.

Cítila jsem hroznou bolest v nose a v žaludku.

Napadlo mě, kde je Demetri, ale hned jsem to zavrhla. Mám tu větší problém.

Dívala jsem se všude, ale přišlo mi, že se stmívá a že je větší tma než před tím. Neviděla jsem skoro nic. Zase praskla větvička.

Peter se zavrtěl a začal se dusit nebo co. Bože, to mi ještě scházelo! Jakoby se s něčím pral. – Prohrál. Začala jsem mu jemně bušit do zad.

Začal křičet. Moc a nahlas.

Za zády  jsem uslyšela odporně znějící smích.

„Áááááááááááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

15. kapitola

Shrnutí

17. kapitola

Moc prosím o nějaké komentáře!

Vaše Coollenka Elí :o)!

...

P. S. Povídka se pomalu, ale jistě blíží ke konci!

(Napsali jsme novou jednorázovku Kráska na potkání, kdybyste za dlouhých večerů neměli co dělat :o), přečtěte si ji a napište, co si o ní myslíte. :)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 16. kapitola: