Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 15. kapitola

15.06.2010 (16:45) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1909×

Autista 15.

Peter, jeho druhá frekvence

Seděl jsem jen tak v rohu, a musel jsem se koukat na to, jak bezstarostně si s ním Bella povídá. Kdyby jen věděla! Před očima jsem pořád viděl ty fotky. Je to upír! Musí být. Viděl jsem to namalované v knížce. Vypadalo to úplně stejně, ale místo člověka měl Edward pod sebou zvíře. Přidržoval mu přední končetiny a loktem tomu zvířátku tlačil na břicho, až to vypadalo, že mu tam udělá díru. Hlavu mělo zvíře otočenou směrem ke mně a bylo hrozně vyděšené. Edward se mu zakusoval do krku a ono nemělo šanci na útěk - silnější přežije.

Bylo to děsivé.

Tu paměťovou kartu jsem schoval do vázy na květiny, Bella se o ní nesmí dozvědět.

Nebo jí to mám naopak ukázat? No, nejsem si jistý, ještě si to rozmyslím. Nevím, jak by reagovala, kdyby viděla svého přítele, jak ‚pytlačí‘ ve Forkských lesích.

Já jsem se teda poprvé lekl, když jsem viděl tu fotku. Byl na ní Edward, skláněl se nad zablácenou srnkou, nebo co to bylo a tekla tam okolo krev. Stál jsem od něj tehdy celkem daleko, ale na foťáku jsem měl nastavený zoom, takže jsem si to pak prohlížel v počítači, jako bych byl v první řadě.

Těch fotografií mám několik.

Na jedné z nich měl zakrvácené rty a celý se blýskal! Nemohl jsem tomu uvěřit, byl jako diamant.

Bylo to hustý, teda je to hustý.

A ten upír je teď v našem domě čím dál častěji.

Dnes se choval zvlášť divně. Pořád něco hledal a divně se vyptával. Cvok.

Vadí mi taky Demetri, je divnej stejně, jako Ed. A navzájem se taky nemají rádi. Je legrace je pozorovat, jak se vždy rafnou před naším domem.

Demetri, o deset kilometrů dál

„Faktem je, že nemůžeme Swana nechat pobíhat po světě. Bude nás v jednom kuse prozrazovat. Jak se chceš domluvit se sedmiletým klukem o tom, co má dělat a co ne?“

To jsem opravdu nevěděl, ale to nebyl důvod ho zabíjet.

„Dej mi  aspoň šanci to vyřešit.“

„Ach jo. Doufám, že si uvědomuješ, jaká je to pitomost. Máš dvanáct hodin na zneškodnění Swana, svými… Metodami.“ Významně se podíval na hodinky. „V šest hodin je Peter Swan oficiálně mrtvý… Já Ara nezklamu,“ kývl jsem.

Opustil jsem ponurou místnost našeho bytu a vydal se do školy. Cestou jsem vymýšlel všechny možné výmluvy a varování pro Bellu. Žádné mi nepřišlo dostatečně přesvědčivé. Budu muset improvizovat.

Bella stála na parkovišti, opřená o auto a četla si poznámky ze sešitu. Nebyl čas, musel jí to říct hned.

„Bello, musím se tě na něco zeptat.“

„Co ti brání?“ Dnes měla dobrou náladu, usmívala se jako sluníčko. Peter asi udělal nějaký pokrok a ona se konečně pořádně vyspala, aniž by ji zbudil ten hrozný křik. Nejradši bych tu s ní zůstal napořád, ale zítra odlétáme do Itálie. Felixovi došla trpělivost a mě výmluvy.

„Bells, tvůj bratr -“ Očividně zvážněla a zvedla hlavu. Můj tón se jí nelíbil.

„Co je s ním?“

„No… Je to výjimečný chlapec. Má spoustu nadání.“ Nedokázal jsem jí to říct rovnou do očí. A po pravdě jsem ani nevěděl, co. Teď jsem si to uvědomil. Jiná cesta neexistuje. Přeměna…Nebo smrt. Nechci zabít nevinného chlapce, mohl bych ho někam ukrýt… Do nějaké chaty uprostřed lesa, kde by je nikdo nenašel. Severní pól by taky šel.

„Nebolí tě hlava? Vážně se tu bavíme o mém autistickém bratrovi?“

„Hele, musíte zmizet, hned teď. Kde je teď tvůj bratr? Odvezu vás odtud.“

„Co-cože? Přeskočilo ti, že jo?“

„Bello, já chci tebe a tvého bratra chránit, řekni mi, jak funguje Peterův dar. Řekni mi, co víš.“

„Jediné co vím je…, že potřebuješ psychiatra, Demetri. Peter žádný dar nemá. Je postižený, a je mi líto, že si z něj děláš legraci.“

Nemělo cenu ji přesvědčovat na parkovišti před tolika lidmi. Vzal jsem ji za ruku a táhl ji k mému autu.

Musím je schovat. Je mi jedno, co pak bude se mnou.

Chtěla se mi vykroutit, ale to jsem nedovolil. Bušila do mě. Nic. Lidé se otáčeli a já ji musel co nejrychleji dát do auta… Neměla šanci. Bylo na ní vidět, že má strach.

Konečně se mi podařilo ji nastrkat do auta, ale co teď?

Bella

V posledních dnech mě moji přátelé především děsí. A navíc se chovají divně.

Angelina parta nechce mít nic s Cullenovými a ani Demetrim, Cullenovi a Demetri nechtějí mít nic se zbytkem školy a navzájem se nesnáší. Dem i Ed už mi chtěli rozmlouvat přátelství s tím druhým. Na to jsem samozřejmě nepřistoupila.

---

Vtáhl mě do auta. Co se to sakra děje? Začala jsem se bát. Před očima mi vyvstaly obrazy všelijakých zabijáků a úchylů z hororů.

Nahmatala jsem kliku u dveří a chtěla vystoupit, ale z druhé strany mě chytla ledová ruka. Otočila jsem se a uviděla Demetriho zamračený pohled. Jak mohl tak rychle obejít auto, a sednout si za volant?

„Nech mě jít! Přeskočilo ti! Jsi blázen.“

„Ne! Musím vás schovat.“ Natáhl se přese mě a zapnul mi bezpečnostní pás. Klepala jsem se po celém těle a z hrdla se mi ozývaly zděšené vzlyky. Panebože, co se mnou chtěl dělat a jak do toho zapadá Peter?

Podívala jsem se z okénka  - na parkovišti už nikdo nebyl, pouze dva studenti na druhém konci pozemku hráli basketbal.

On mě snad zabije.

Demetri začal couvat, ale auto se nepohnulo. Šláp na plyn víc. Pořád nic.

Otočila jsem se. Stál tam Jasper, opřený o auto a na tváři měl rozčílený výraz. Dem zavrčel a vyjel obrovskou rychlostí dopředu. Zalapala jsem po dechu. Ani ne patnáct metrů od nás stál Emmett. Usmíval se.

„Ježíši, zastav!!! Panebože!“ Zakryla jsem si rukama obličej a opřela se o palubní desku. Tekly mi slzy a čekala jsem náraz. Ne, ne, ne… je to jen sen. Noční můra.

Buch!!!

Ucítila jsem tupou bolest a pak byla jen tma…

A zdál se mi sen… Opět.

Okolo mě byly hlasy, nevěděla jsem, komu patří.

„Vytáhněte ho z auta.“

„Nechte nás odjet!“

„Už se k ní nepřibližuj!“

„Na tohle nemáte právo.“

„Bella je jako naše rodina, vrať se zpět do Volterry.“

„Nemáte právo mi nic nakazovat!“

„Jsi sám, nás je pět.“

„Nezapomeň, že já se mohu do dne vrátit s celou armádou.“

„Vypadni.“

Chvilku se nic nedělo.

„Bello, vstávej.“

„No tak prober se.“ Vzdychla jsem, a pokusila se probudit.

„Je v pořádku, nic jí není.“

Zamrkala jsem a očima. Čekala jsem zamračené nebe, popřípadě letící ptáky, ale uviděla jsem Edwarda a okolo postávali ostatní Cullenovi. Připadala jsem si celkem trapně. On mě jen tak držel a každý se díval, jak budu reagovat.

Začít se červenat, byla ta největší hloupost, co jsem mohla udělat, takže jsem ihned zrudla jako ředkvička.

Obrátila jsem hlavu na druhou stranu, abych aspoň měla pocit, že mám soukromí, ale nosem jsem narazila do jeho tváře. Lekla jsem se, ale neucukla. Dívala jsem se do Edwardových očí a najednou jsem měla chuť ho líbat až do konce světa, a ještě déle, protože rok 2012 bude zanedlouho. Přejížděla jsem palcem po jeho zádech a zkoumala jeho velké svaly, které se rýsovaly pod upnutým tričkem. Nebránil se, dokonce ani nedýchal, až jsem se bála, jestli mu něco není. Očima jsem rentgenovala celý jeho obličej a nakonec jsem se zastavila u rtů.

Mám, nemám, mám, nemám… Mám! Koneckonců, je to můj sen, no ne? V mém snu si můžu dělat, co chci. I líbat své nejlepší kamarády.

Přiblížila jsem se a on udělal to samé. Hodila jsem za hlavu všechny zábrany a ignorovala svůj mozek, který jasně protestoval. Bylo to krásné. Jemné. Tohle vydržím navždy…

Počkat… Někdo se za mnou zasmál! To by se v mém snu přece nikdy nestalo, ale na druhou stranu bych se v realitě nikdy nelíbala se svým kamarádem, a ještě k tomu před jeho rodinou.

Pár sekund jsem nehnutě přemýšlela.

„Edwarde… Tohle není sen, že?“ zašeptala jsem, co možná nejtišeji. Zasmál se.

„Ne, to není.“

„Pane bože. Ne, to není sen, nebo ne, to není tvůj nejtrapnější den ve tvém životě?“

„Myslím, obojí.“

Pokusila jsem se vstát, ale moje zrádné nohy mě neudržely. Sesula jsem se zpět do Edwardovy náruče.

„Promiň, nechtěla jsem tě…“ Co to plácám? Já to přece chtěla.

„Líbat?“

„Hmmm, jo.“

„To je dobrý, mně to nevadilo, líbilo se mi to, ale teď musíš za Peterem.“ Líbilo se mu to?

Sakra! Peter, Peter, Peter! Musím hned domů. Edwardova poznámka mě dokonale probudila. Tohle nebyl sen. Ani to s Demetrim a ani to s Edvardem.

„Kde je?“ Musela jsem se ujistit, že ho přešla jeho ‚úchylná‘ nálada, a že je Peter v bezpečí.

„Pryč.“ Stručné, jasné, trefné.

„Edwarde, co to chtěl Demetri udělat? Kam mě chtěl odvézt.“

„To nevím, a nezajímá mě to. Ty teď půjdeš domů. Neboj, budeme tě hlídat.“

„Neboj se čeho? A co jsi říkal s tím  hlídáním?“ Víc otázek jsem ze sebe nestihla vychrlit. Odnesl mě do auta a řítil se k mému domovu.

Demetri, šest hodin

„Felixi, nezabíjej je. Určitě je i jiné řešení.“

„Neboj se, brácho, to ani nemám v úmyslu. Měl jsi pravdu, bylo by hnusné zabíjet tak malé lidské mládě,“ podíval se na zamračené nebe a jeho tvář se rozjasnila, „naštěstí, mám únikový plán B, se kterým asi taky nebudeš souhlasit, ale já v tomto figurovat nebudu, což by tě mohlo uklidnit.“

„Plán B? Seznámíš mě s ním?“

„Ne.“ Tiše se zasmál a dál si pohrával s šachovým pěšcem.

„Jsme tým, nejsi žádný můj nadřízený. Máš povinnost se mi svěřovat.“

„Ne, od teď už žádnou povinnost nemám. Před hodinou jsem mluvil s Arem, dal mi za pravdu, že jsi v této misi, příliš… Zaujatý. Předal mi velení a dvě platné letenky na osmou večer. Uvidíme se později, školáčku,“ zavrčel jsem na něj.

„Vypadni, chci mít soukromí.“ Jeho divné chování jsem nechápal, ještě před pár dny jsme byli jako bráchové a teď? Tváří se jak odporná kyselá okurka - tváří se jako Aro.

Nikdo

Hned jak se za Demetrim zaklaply dveře, ujistil se, že opravdu neposlouchá a vytočil známé číslo na svém blueberry.

„Dickynsi, zbav se jich. Máš povolení.“ Z druhého konce se ozvalo pobavené zamručení a malá otázka….

„Hned!!! Peníze až potom, a žádné chyby.“

„Jasně šéfe, do hodiny je po nich. Budete spokojen.“

Hovor skončil. Zavřel oči a do plic nasál nepotřebný kyslík. Ústa se mu stáhla do zvláštní křivky.

„Promiň, Demetri, ale od teď už nejsi víc, než tenhle mizerný pěšák,“ řekl si pro sebe.  Třískl s malou figurkou a zem a ta se rozprskla na milion malinkých částí.

14. kapitola

Shrnutí

16. kapitola

Páni! To jsem musela s tím psaním klesnout hodně hluboko, protože deset komentářů je celkem málo, na to, že u 13. jich bylo 18...

No, nic. Mrzí mě to, ale asi je to moje chyba, protože kdyby se vám to líbilo, nechali byste tu aspoň smajlíka. :o(

Mám právo si přát komentáře?

Já si je teda přeji.

Coollenka Elí :o)

(P. S. Tahle zprávička je celkem dost ‚přecitlivělá' :o) a od srdce.)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 15. kapitola: