Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 13. kapitola

13.05.2010 (11:15) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2599×

Autista 13.

Bella

„Bello, vstávej, jdeš do školy.“

„Hmpf, ještě ne.“ Celá jsem se zavrtala pod peřinu aby na mě nešel studený vzduch, který pustil Charlie dveřmi. Přišlo mi jako když bych si do postele lehla před pár minutami.

„Jak chceš, ale za půl hodiny máš být ve škole.“ Vytřeštila jsem se, protože jsem ještě chtěla Petovi něco uvařit k obědu, až bude u paní Smithové a teď už to nestihnu. Jsem sobec. Místo starání o brášku si ležím v posteli.

„Už jdu, dík.“

Za těch pár týdnů co tu bydl ím jsem si už stihla vybudovat velice záporný vztah ke škole. Nic se tu neděje. Jediné, co je na ní pozitivní jsou Cullenovi. Hlavně Edward. Často chybí, ale když ne, stojí to ta to. Na většině hodinách sedíme spolu, radí mi při testech, imituje učitele, vysvětluje mi látku a tak…  A proto mě naštvalo, jak se choval v tom obchodu. Copak neví jak mám brášku ráda a jsem naštvaná na každého, kdo ho u razí? Chtěl abych se naštvala?

Postupem času jsem si uvědomila, že jsem to přepískla. Na druhou stanu, no co? Mohl si za to sám. Pustila jsem to z hlavy, ale zařekla jsem se, že na něj už kvůli tomu nebudu naštvaná.

***

Na parkovišti před školou ještě Cullenovi nebyli. Nechtěla jsem na ně čekat, tak jsem vyrazila ke škole sama, ale cestu mi zatarasil nějaký kluk. Byl obrovský stejně jako Emmett. S hrůzou jsem zjistila, že nebyl sám. Za ním stálo ještě asi pět dalších lidí a divně se smáli.

„Hej, Swanová! Kampak to jdeš?“ Měla jsem strach. Byli jsme na té nejodlehlejší části parkoviště a oni si to asi moc dobře uvědomovali. Dodávalo jim to sebedůvěru. Začal na mě sahat.

„Dej mi pokoj a pust mě!“ Snažila jsem se mu dát facku, ale byl moc silný.

„Hohó!“ Všichni se začali smát a napodobovat můj hlas. Bylo to hrozně nepříjemné.

„Co po mně chceš?“

„Prej máš bráchu retarda, to jako fakt?“ Teď všichni doslova hýkali smíchy a koukali na mě jak budu reagovat. Upřímně, nevěděla jsem, co mám dělat. Chtělo se mi brečet nobo prostě utéct, ale oboje bylo nemožné.

„Cože? To nnení prav-da.“

„Vidíte jak se klepe?“ Strčil do mě a trochu to přehnal nebo to udělal schválně aby udělal dojem, nevím. V každém případě jsem upadla a narazila hlavou asi na kámen. Bolelo to jako čert.

„Vy magoři, co to děláte?“ Nade mnou se zjevil kluk. Znala jsem ho, srazili jsme se v knihkupectví. Myslím, že se jmenoval Demetri.

„Ty si ten novej co? Stojíš na špatný straně lodi kámo, my jsme kapitáni, tohle je lůza.“ Ukázal na mě, ale já ho viděla čím dál rozmazaněji. Sáhla jsem si na místo, kde byla bolest nejhorší. Na dlani jsem měla rudý flek. Tekla mi krev.

„Myslím, že v tomhle případě zůstanu u lůzy.“

„Jak myslíš, ale s vřelým přijetím do kolektivu nepočítej a dej si pozor, mohl jsem tě zmlátit do kuličky!“

„To jsou jen řeči, oba víme, že chceš jen udělat dojem.“ Kluk celý zrudl a chystal se dát Semetriku pěstí, ale jeden z nich ke mně sklonil hlavu a začal křičet a ukazovat na mě.

„Hele, lidi padáme.“ Všichni začali couvat a měli ustrašené obličeje. Vážně to bylo tak hrozné?

„Hej, co to tam děláte! Vypadněte.“ Tenhle hlas patřil nějaké ženě. Neviděla jsem jí pořádně do obličeje, protože s mým zrakem to šlo od desíti k pěti.

„Bože, jsi v pořádku?“ Pokusila se mě zvednou, ale podlomila se mi kolena. Demetri mi pomohl mi pomohl na nohy. Všichni na mě s otevřenou pusou koukali a většinou do něčeho naráželi, jak se pokoušeli při tom očumování dělat i něco jiného.

„Jo, děkuji.“

„Teče ti krev, musíš do nemocnice.“ Až teď jsem si uvědomila, jak moc mě bolí pulzující bolest na hlavě, ale do nemocnice jsem nemohla. Jednak je nesnáším a taky si nesmím dovolit zameškat další hodiny.

„Ne, to nemůžu. Budu v pořádku.“

„Já jsem neřekla: Chceš do nemocnice?, ale Musíš do nemocnice. Tak pojď.“ Celou cestu do nemocnice nezavřela pusu a já přemýšlela jestli jsem víc unavená ze ztráty krve nebo své ukecané zachránkyně.

Nikdo, o X hodin později

Malý chlapec si hrál v útulném pokojíku s hromadou autíček a na svou figurku si ani nevzpomněl. Nebo nechtěl vzpomenout.

Právě se ocital ve svém světě. Tady si mohl v klidu a nerušeně stěžovat svým hračkám a sdělovat jim, co dnes nového zažil. Tohle ho bavilo nejvíce. Nikdo se na něj nedíval opovržlivě, hračky říkali jen to co sám chtěl a pečlivě mu naslouchali, když jim něco sdělovat.

Z této euforie ho mohla vytrhnout jen jediná věc…

„Ááááá!!!“ Pete už nechtěl křičet, bylo mu úplně jedno, co ti tvorové chtějí, ale na druhou stranu se jich strašně bál a cítil potřebu před nimi varovat okolí.

„Petere, zlatíčko, děje se něco?“ Chlapec pomalu zvadal ručičku směrem k oknu.

„Tam, tam!!!“ Ano někdo tam byl. Paní Smithová se pomalu dobelhala k oknu a podívala se ven.

„Nic tam není zlatíčko, něco se ti zdálo.“ Rychlým pohybem zavřela okno, vrátila se ke svému pletení a dál si ničeho nevšímala. To, že její svěřenec v sobě dusí výkřiky paniky nevnímala.

Ale Peter si byl jistý, že tam stojí ten, kdo bude navždy jeho nepřítelem a on s tím nic neudělá.

***

„Jak ten kluk  sakra může vědět, že tu jsme? To není normální.“ Felix byl vždycky trochu živější než jeho okolí a že se musí plazit v bahně a dávat pozor na malého haranta se mu vůbec nelíbilo. Na druhou stranu byl odhodlán nikdy nezklamat svého panovníka. Musel mít důvod je sem poslat.

Oba upíři královské gardy pomalu měnili svoje dosavadní názory na Forksou misi.

„Aro říkal, že je zvláštní,“ přitakal Demetri. Měl více důvodů odjet do Forks, než jen oddanost. Ten chlapec ho fascinoval.

„Jo a taky říkal, že se ho máme zbavit když bude dělat problémy.“ Ano, Aro jim nakázal zbavit se toho kluka nebo ho po uvážení převést do Volterry a pak ho přeměnit. Demetri měl svůj pomyslný seznam co je správné a co ne. Většinou používal a dělal to co je špatné, ale u tohoto úkolu si řekl opak. A k tomu dobrému rozhodně  nepatřilo zabít malého sedmiletého kluka.

„No a?“

„Dělá problémy.“

„Copak nechápeš jak je výjimečný?“ Demetri věděl, že je Felix sobecký a chladnokrevný, ale tuhle misi vedl on a nehodlal to měnit.

„O důvod víc ho zabít.“ Věděl, že když to bude nutné, zabije ho. Zabije všechny.

Bella, doma, po návratu z nemocnice

15.5. 2010 Forks

Milá maminko,

pomalu mi dochází síly. Čím dál více tě obdivuji. Jak jsi dokázala se o nás oba starat? Snažím se ze všech sil. Jde to těžce. Peter se zlepšuje, ale doktor mi řekl, že ještě není vyhráno. Ano, připadám si jako na bojišti. Všude samé výmoly, hlína, rozvářený prach. Jsem vůdce. V armádě mám tátu, kamarády, doktory a tebe. Není nás mnoho a protivníků jsou stovky. Bijeme se statečně, nemáme zraněné. Početní převahu vyvažujeme jinými výhodami. Jenže kdykoli se podívám před sebe, uvědomím si, že vyhrát můžeme jen zázrakem

Je to ode mě ubohé, ale to je důvod, proč ti dnes píšu. Potřebuji zázrak. Vím, že jsi v nebi. Každá normální dcera by napsala ‚Jaké to tam je? Pořád na tebe myslím.‘

Já jsem jiná, a tak to i napíšu:

Určitě se ti tam líbí. Můžeš nás sledovat jako v televizi. Co bych za to dala, ale mám povinnosti. Nejradši bych byla jen tichý pozorovatel, ne postavička ve hře, která je v rukou osudu-hráče. A když už, tebe chci taky jako figurku. Pomoz mi maminko.

Víc už tě zatěžovat s mými problémy nebudu. Mám tě moc moc ráda.

Tvá milující a zoufalá dcera

Bella.

Ten kus papíru, do kterého jsem vložila celý svůj smutek, jsem uklidila do krabice mezi ostatní.

Každým dalším přibývajícím dopisem v krabici jsem si uvědomovala, jak se oddaluji od normálního života a zároveň vážu na někoho, kdo už není… To není dobré, musím s tím přestat a jít konečně dál.

12. Kapitola

Shrnutí

14. kapitola

TOHLE SI PŘEČTĚTE!

Právě jsem se dostala tam, kam jsem chtěla a teď se pokusím o trochu akce, ale některým (těm co se omylem nepřeklikli, opravdu si to četli a nedali minule komentář)bych chtěla říct něco jiného:

Jsem schopná povídku Autista ukončit během dvou kapitol!  (Peter Swan může zahynout při autohavárii, může ho zabít Felix...Vždyť víte jak je lehké tohle zrealizovat.)

Nenuťte mě k tomu. Napište sem prosím komentář. - Tím zase ale nechci říct, že píšu jen pro komentáře, baví mě to, ale komentíky pomáhají.

Tak to je asi celé.

Vaše Coollenka Elí :o) !!!

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 13. kapitola: