Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 14. kapitola

31.05.2010 (08:15) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1877×

14. kapitola

(Počkejte si na refrén :o))

Bells

„Crrrrrrr.“ U nás doma, tedy u Charlieho, se zvonek rozdrnčí vždy  v tu nejnevhodnější dobu.

Právě teď jsme s Peterem seděli v kuchyni a já mu ukazovala svou náplast s Mickey mousem a ještě k tomu  předváděla vtipné obličeje. Smál se jako nikdy a já se smála tomu, že se směje. Už dlouho jsem necítila takovou radost z toho, že je tady se mnou.

„Crrrr.“

„Áááá. “ Už jsem se odnaučila běhat za Peterem vždy, když začne ječet tím svým přidušeným křikem. A co víc? Vypozorovala jsem, že vždycky shodou náhod jsou poblíž Cullenovi nebo Demetri. Je to celkem vtipný. Zatím se moje teorie nikdy nespletla, ale je směšné,  za tím hledat něco víc, než to je.

„Já tam dojdu.“ Tuhle větu jsem se naučila od maminky, říkala to vždycky, když  nám zazvonila nějaká návštěva, kterou nečekala. Řekla jsem to i noc, co k nám přišli policajti, aby nám oznámili, maminka umřela při nehodě.

Utřela jsem si ruce do utěrky na stole došla ke dveřím.

Byl to Edward. A mlčel.

Jedna, dva, tři, čtyři…

„Ahoj,“ pozdravila jsem.  …Pět, šest, sedm, osm… Jen na mě zíral. Naschvál jsem se velice nápadně podívala na svůj odraz ve skleněných dveřích. Neměla jsem ani třetí oko, ani bradavici na nose, pouze svůj nudný obličej plus barevnou náplast na čele a pár škrábanci. Nebyla to taková hrůza, ale on to asi viděl jinak.

…devět, deset, jedenáct…

„Tak hele. Jestli do tří vteřin nic neřekneš, budu to brát jako urážku.“

„Panebože.“ Tak to přehnal.  Udělala jsem uraženou a chytla kliku tak, že se div neutrhla. Vyplázla jsem na něj jazyk a rychle trhla dveřmi, ale nezavřely se. Edward tam dal botu a pak mě objal.

Jedna, dva, tři… Teď jsem nepočítala vteřiny, ale uklidňovala jsem se. Jessica říkala, že jí to  pomáhá. … Pět, šest, sedm… Je to blbost a já si připadám akorát jako blbec. Ne, počkat, připadám si jako Jessica.

„Jsem tak rád, že jsi v pořádku.“

„Samozřejmě, že jsem v pořádku. Byli to jen potomci, co si hráli na velký kluky. To ty jsi nebyl ve škole. Nikdy nevím co ti je.“ Až teď jsem si uvědomila, jak to asi vypadá. – Čerstvě zamilovaný pár. Jeden bez druhého vydrží akorát s fotkou nebo mobilem v pohotovosti.

Tohle ale rozhodně nechci. Nemám zájem o krátký milostný románek na úkor naše přátelství.

„Jo, promiň, kdybych tam byl, nic takového se nemuselo stát.“ Stál tam jako solný sloup a hleděl na svoje černé kožené boty, jako na zázrak století. (Podotýkám, že ty, co měl včera byly lepší.)

„Takhle jsem to nemyslela. Víš, že je s tebou hrozně těžká domluva? Pořád si něco vyčítáš. Nemusíš, navíc to zůstalo v rodině. Pomohla mi tvoje teta, nebo tak nějak. V tvých rodinných vztazích mám hokej, ale to je fuk“ Zasmál se. Konečně!

Ano, zachránila mě Sára Cullenová.

---

Před pár hodinami…

Ona je… Střeštěná. Pořád něco povídá a směje se. Dověděla jsem se její jméno, věk, práci, číslo kredity... Vše a bez toho, aniž bych se na cokoli z těchto věcí zeptala. V tom autě jsem si byla skoro jistá, že mi udělá neúmyslně druhou díru do hlavy, ale zachránilo mě její rychlé auto, tudíž krátká cesta do nemocnice.

„Vezmu tě rovnou na pohotovost, pracuje tam můj no… To je jedno.“ Vedla mě dlouhými chodbami až na konec budovy. Tam byla bíle omítnutá čekárna s nábytkem laděným do oranžova. Na židličkách a v křesílkách byli naskládaní lidé se zlámanýma nohama, otřesem mozku, odřeninami a tak. Očima jsem hledala volné místo k sezení, protože na mě šla pomalu slabost a začínala jsem cítit únavu.

Sára se mnou měla jiné úmysly, poněvadž mě vedla rovnou ke dveřím ordinace. Otevřela si vlastním klíčem a řekla, ať jdu dál. Podívala jsem se za sebe. Ti lidi za mnou měli určitě větší bolesti. Než jsem stačila cokoli namítnout, vtáhla mě do ordinace.

Kromě toho, že mám menší otřes mozku a ztratila jsem malé množství krve, jsem se že dozvěděla, že Sára je Edwardova příbuzná, že bydlí na kraji Forks,  že jsem pozvaná k nim na návštěvu a spoustu dalších věcí.

Sára celou dobu seděla na Carlisleově židli a povídala, povídala, povídala a přitom se hrabala v obrovském množství náplastí s pestrobarevnými ornamenty. Pan doktor mě ošetřoval a střídavě se smál Sářiným hláškám. Byli jako sourozenci. Tedy, kdo ví, třeba jsou, ale připadalo mi neslušné se na něco takového ptát. Chtěla jsem se zeptat na Petera, ale nechtěla jsem kazit veselou auru, kterou Sára Cullenová ‚sálala‘.

Nakonec jsem z toho vyšla docela dobře, teda až na tu náplast s Mickey mousem.

Sára mi ji vnutila.

„Vážně moc děkuji. Jste hodná.“

„Co bych neudělala pro Edwardovu dívku.“

„Edwardovu dívku?“ Tohle mě celkem vykolejilo.

„To je jedno, zavezu tě domů. A někdo taky musí dosvědčit tvému otci, že nesimuluješ. Spousta lidí by se radši ulila ze školy.“

---

Postávali jsme jen tak u dveří a on nevypadal, že by chtěl odejít.

„Edwarde, nechceš dál? Charlie není doma.“ Kývl a já ho vtáhl a dovnitř.

Už před nějakou dobou jsem si uvědomila, že Edward je zvláštní, plný záhad a překvapení, občas je jako z jiné planety. Ale je můj nejlepší přítel. ( Pozor, odlišuji nejlepšího kamaráda a nejlepší kamarádku.) I kdybych zjistila, že je z Marsu, nevadilo by mi to-a nedivila bych se.

Posadila jsem ho do obýváku a došla pro Petera. Zase křičel.

„Já, já… Omlouvám se. Opravdu nevím, co mu je. Od příjezdu do Forks má takové záchvaty pořád. Nevím, co mám dělat, utěšování nikdy nezabere, prášky do něj nechci cpát.“

Ničilo mě takhle ho vidět. Utekl od nás na druhou stranu místnosti, objal si kolena a skoro se dusil. Chtěla jsem se k němu rozběhnout, ale Edward mě chytil za ruku.

„Myslím, že teď bys mu moc nepomohla. Sedneme si do křesla a budeme dělat jakoby nic.

Nechápala jsem ho, ani jeho logiku. O to víc jsem byla překvapená, když Pete po chvilce přestal a už si jen Edwarda prohlížel.

„Hm, asi mě nemá moc rád.“ Musím přiznat, že mi to tak připadá také, ale rozhodně jsem to takhle nechtěla.

„Tak to není.“

Ještě dlouho jsme si povídali, ale pak se Edward přepnul na toho mimozemšťana a začal mít takové zvláštní otázky. Vypadal neklidně a rozhlížel se po pokoji.

„Bello, je tu v domě ještě někdo?“

„Cože? Ne, samozřejmě, že ne.“ Od kohokoli jiného bych to brala jako špatný vtip, ale Edward měl takový ostražitý a autoritativní hlas, že jsem mu nemohla nevěřit. Myslel to vážně.

„Není někdo na hoře?“

„Co to říkáš? Děsíš mě.“

Edward

Nechápal jsem to. Někdo tu je. Někoho slyším, ale nikoho nevidím.

Swanovi nemají prakticky žádné sousedy. A neslyším žádné jiné srdce…Ale někdo tu je.

Musím se uklidnit, všechno se dá racionálně vysvětlit. Takže si dám dohromady fakta.

Zaprvé, slyším pouze, dvě srdce. Belly a Petera.

Zadruhé, o  jiném člověku ani nevím.

Zatřetí, slyším více myšlenek. Vím, že Belliny neuslyším, Petrovi nesmyslné se nedají přeslechnout, ale byly tu ještě jedny. Velice slabé a špatně rozpoznatelné. Ze začátku jsem doufal, že jsou Belly, ale pochybuji, že by při našem rozhovoru myslela na něco ohledně nějakého plánu.

Myšlenky zněly takto:

Musím se ho zbavit. /tady byla mezera, takové výpadky, jako když nemáte signál/ Musím vymyslet plán. Nedovolím mu ubližovat. Nesmí zabíjet./Další a další mezery, mezi zvláštními větami…/

Který člověk by myslel na…Vraždu?

Nebo ta mysl nepatřila člověku…

Nikdo, nepotvrzená teorie…

Je možné, že když se někdo dlouho napojuje na nějaký kódovaný vysílač, nakonec uslyší vysílaní?

13.kapitola

Shrnutí

15. kapitola

↑ Jestli jste tu teorii nepochopili, v dalších kapitolách to vysvětlím.

Jinak děkuji za komentáře k minulé kapitole a prosím o další.

Vaše Coollenka Elí :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 14. kapitola: