Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova odplata - 11. kapitola

31.10.2010 (08:30) • Caius • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2502×

Edward:

Vynořili se z lesa, přesně tam, kde jsem je viděl v Alicině vizi. Celistvý útvar Volturiových tiše a elegantně plul loukou, kterou zalévaly první sluneční paprsky. Krása toho výjevu ostře kontrastovala s hrůzou a smrtí, kterou Volturiovi představovali. Blížili se jako obrovská nezadržitelná černá vlna, která nevyhnutelně smete vše, co jí stojí v cestě.

Bylo jich 33. Jeden upír se k nim musel přidat. Zatím jsem netušil kdo, neboť byli ještě dost daleko a jejich tváře byly skryty v kápích. Pomalu se blížili jednotným krokem.

Najednou se útvar Volturiových plynule a synchronizovaně rozestoupil. Postavy v šedých pláštích se rozmístily po stranách, zatímco čerň středu postoupila vpřed. Postupovali pomalu, uvolněně, neměli se čeho bát. Apatické výrazy v jejich tvářích braly veškerou naději těm, kteří stáli proti nim. Tohle byla noční můra všech upírů. Tento výjev znamenal pro mnohé smrt. Mě ale hřál v hrudi, u mého již dávno netlukoucího srdce, pocit jistoty. Jistoty a víry v budoucnost. Pokud má Alice pravdu, tak nějakou budoucnost máme.

V samém středu černé formace kráčel Aro držíc se za ruku s Caiem a Markem. Jeho oči zhodnocovaly situaci. Když zahlédl Alici, zazářily štěstím a na tváři se mu rozlil úsměv. Snažil jsem se mu nahlédnout do mysli, ale bez výsledku. Usilovně myslel na své poslední krmení, nepochybně ve snaze zabránit mi ve čtení jeho myšlenek. Apatické výrazy členů gardy zakrývaly podobné soustředění. Ta připravenost mě ohromila. Nezbylo nic jiného, než čekat na jejich činy. Nezadržitelně se blížili.

Mezi námi zbývalo dvě stě metrů. Černá řada blížících se Volturiových nevypadala, že má v úmyslu zastavit. Modlil jsem se, ať je Alicino vidění správné. Sto padesát metrů. Za okamžik se zastaví, říkal jsem si. Sto metrů! Proč už se nezastavují? Náhle jsem pocítil děsivou úzkost. Že by se Alice zmýlila? Pokud ano, nemáme už žádnou šanci! Pokud ano, jsme už mrtví…

Aro:

Kráčeli jsme vpřed.

Doposud jsem si dobře chránil mysl, díky obavám z Edwarda. Usilovně jsem myslel na cokoliv jiného, než plánovanou strategii útoku, jehož cílem byla Isabella, stejně jako ostatní, kterým jsem to nařídil. V myšlenkách jsem si znovu užíval svou poslední krev. Tak lahodná! Téměř tak opojná jako další velké vítězství, které mě tu čekalo.

Nyní to ale už je nepodstatné. Není tu nikdo, kdo by se nám postavil, a proto jsem konečně mohl uvolnit svou mysl. Konečně jsem si mohl plně vychutnávat svůj triumf, i když trošku nečekaný. Můj miláček Alice se mi zase postarala o překvapení.

Ach, ta Alice! Ta mě vždy uvádí v úžas! Měl jsem počítat s tím, že mě zase převeze. Znovu zmařila mé plány! Neměl jsem jí to za zlé, spíše jsem jen žasl na tím, co se svou skvělou a jedinečnou schopností dokáže. Nynější obdiv, který jsem k ní cítil, jen posiloval mou touhu přidat ji do své sbírky talentů.

Hned, jak jsem je zahlédl, tak jsem věděl, že k boji nedojde. Stáli tam a čekali na nás. Počítal jsem s tím, že se nám postaví minimálně deset protivníků. Bylo jich tam šest, z toho jen čtyři plnohodnotní upíři. Nehodlají bojovat, odevzdají se mi.

Alice byla vždy o krok napřed. Zůstali zde jen ti, kteří věděli, že je nezničím. Kteří věděli, že ušetřím jejich životy díky dvěma talentům, pro které jsem si přišel. Proti mně stál Edward s Bellou, napravo do nich proměňovač Jacob v lidské podobě s Renesmé. A na pravé straně od Edwarda stál největší poklad – Alice. Samozřejmě se svým partnerem Jasperem. Ostatní Cullenovi byli pryč.

Co když je to past? napadlo Caia. Co když se další nepřátelé skrývají po stranách mýtiny?

Očima jsme propátrali okolí. Zdálo se, že jsme sami. Kromě toho jsem necítil nic, co by nasvědčovalo opaku. Ostatní opravdu zmizeli. Ovšem jistotu budu mít, až nahlédnu do jejich myšlenek.

Marka opět zaujala síla vztahů mezi nimi. Tak silné! Tato informace se bude hodit. Kdyby náhodou nepřijali moji nabídku, vím, kde přitlačit. To však nejspíše ani nebude nutné, nestáli by tu, kdyby neznali svou budoucnost. Nestáli by tu, kdyby s ní nebyli smíření. Jejich budoucnost je nyní ve Volteře!

Edward:

Aro se zastavil a garda, kopírující jeho pohyb, zůstala v ustrnutí. Dělilo nás padesát metrů. Oddechl jsem si. Před dvěma vteřinami jsem si byl jist naší zkázou. Nyní Arovy myšlenky potvrzovaly to, v co jsme doufali. Potvrzovaly Alicinu vizi o naší budoucnosti. Budoucnosti, ze které jsme sice nebyli nijak nadšeni, ale která nám jako jediná slibovala možnost zachránit jak sebe, tak i naše blízké.

Zapátral jsem po tvářích gardy. Kdo je ten nový? Přelétl jsem líbezné obličeje Aleca a Jane, Arových ochránců a zarazil se u postavy se sklopenou hlavou stojící na místě, které bylo před 17-ti lety prázdné. Temná čerň pláště, mající odstín o něco světlejší než měly dvojčata, prozrazovala, že se jedná o upíra disponujícího mocným darem. Zahalená postava, mající mohutnou siluetu muže, jako by na sobě cítila můj zkoumavý pohled a odmítala pozvednout tvář i otevřít mysl, ačkoliv ostatní již své nitro nebránili. Jaká příčina ho k tomu vede? Už nebyl důvod, proč chránit strategii boje.

Nebyl čas přemýšlet dál o tajemné postavě, Aro s Caiem a Markem, stále držíc se za ruce a obklopeni svými strážci, předstoupili ze středu formace. Stáli několik metrů před hradbou gardy. Aro se usmíval. Volturiovi se neměli čeho bát, jsou tu jako vítězové a jak jsem poznal, hodlali si svůj úspěch náležitě vychutnat. My se jim musíme podvolit, pokud chceme přežít. Máme ale malou výhodu – Aro nás chce. Hodlali jsme toho využít.

Aro upustil ruce svých bratrů a se svým osobním štítem Renatou v závěsu, udělal ještě pár kroků vpřed.

„Edwarde, můj drahý příteli!“ započal rozhovor roztomilým zvoláním s přátelským úsměvem na rtech. Pohledy gardy a Caia za ním byly o poznání chladnější.

„Aro.“ Přikývl jsem chladně na pozdrav.

Můj chladný pozdrav přešel bez povšimnutí a pokračoval.

„Nejspíš už víte, proč jsme zde.“ Na okamžik se odmlčel. „Bohužel, jsme nuceni vás potrestat za spolčování se s nebezpečnými proměňovači,“ řekl přátelsky a bezstarostně, jako by nad tím chtěl jen mávnout rukou. Jako by se tady zrovna nemluvilo o smrti šesti bytostí. Aro se usmál. Jeho předchozí slova jen osvětlovala oficiální důvod návštěvy. Pravý důvod byl zcela jiný, ale to už jsme věděli. Aro dnes neměl v úmyslu nikoho z nás zabít.

„Proměňovači byli nebezpeční, a proto museli být utraceni,“ pronesl s předstíraným smutkem. „Je to škoda.“ Smutně pokýval hlavou, jakoby pod tíhou výčitek.

„Ale museli jsme zakročit.“ Ožil náhle se zlomyslným zábleskem v očích. „Měli jsme obavy, zda jsou schopní ochránit naše tajemství. Kdo ví, co takové neznámé a nebezpečné bytosti mohou natropit?“ usmál se a vyzývavě pohlédl na Jacoba.

Jake, ještě rozrušený z nedávné ztráty, se začal třást vzteky a jeho oči upřené na Ara naplnil vražedný hněv. Nebyl daleko proměně. Renesmé mu položila ruku na rameno, otočila jej proti sobě a vyrovnaným pohledem se mu vpíjela do očí, aby jej uklidnila. Byl jsem jí vděčný. Podíval jsem se na ni a ona přikývla. Rozuměli jsme si. Dávej na Jaka pozor, říkal jsem jí pohledem. Mohlo by dojít k nehodě. A pokud Jake zaútočí, bude bez milosti popraven. Naštěstí se Jacob pod uklidňujícím vlivem objektu svého otisku rychle uklidnil.

Až se dal Jacob do pořádku, Aro se shovívavým úsměvem pokračoval.

„Všichni, kteří tehdy proměňovače chránili, musí být exemplárně potrestáni. To je náš verdikt. Někteří už na sobě pocítili tvrdou ruku zákona. Egypťani, amazoňanky a denalijská smečka,“ vyjmenovával pomalu. Nechal svá slova doznít.

Pro nás to byla další rána. O Tanye jsme věděli, ale že by Volturiovi zašli až tak daleko? Egypťani i amazonky? Amun nám k srdci příliš nepřirostl, ale Benjamin s Tiou o to více. Bylo mi líto věčně veselého Benjamina, značně mi připomínajícího mého vlastního bratra Emmetta, a jeho klidné, vyrovnané družky Tiy.

Zpráva o smrti nerozlučné trojky z amazonských pralesů: Zafriny, Senny a Kachiri, byla ještě horší. Byly stvořeny mnohem dříve, než se vůbec Carlisle narodil. Všichni z rodiny jsme je znali už z dřívějška. Bella i Renesmé si je také velice oblíbily za tu dobu, kterou u nás strávily. Jejich smrt pro nás byl další šok. Ještěže Siobhan a její smečka zatím žije. Snad se jim podaří vyhnout se Arovu hněvu.

„A někteří tvrdou pěst zákona teprve pocítí,“ dodal potichu, jako by tušil, na co právě myslím.

„A nyní jsme zavítali k vám.“ Zase přešel z vážného výrazu do bezstarostného tónu, jako by nad tím chtěl jen přimhouřit oči a jít dál.

„Již jistě znáte moje rozhodnutí, jinak byste zde nestáli. Nemám v úmyslu vás zničit. Zlikvidovat tak talentovanou rodinu by bylo neobyčejné plýtvání talenty. Jen blázen by udělal něco takového. Proto vám všem chci nabídnout milost a zároveň místo ve své gardě.“ Přestože si zachovával vážnou tvář, nadšení v jeho mysli bylo téměř hmatatelné.

„Ale…“ Posmutněl.

„Pokud byste se rozhodli nepřijmout velkorysou nabídku Volturiových, museli bychom vás opravdu zničit.“ Zarmoucený výraz na jeho tváři z té hrůzné představy byl opravdový. Tentokrát nic nehrál.

Jane zazářily oči, když dychtivě čekala na naši odpověď. Doufala, že odpověď bude znít ne. Pak by se jí dostalo toho potěšení, ve které stále doufala. Jinak byla garda apatická.

„Přijmeme tvoji nabídku, Aro,“ řekl jsem. Janina tvář se stáhla zklamáním. „Pod jednou podmínkou,“ dodal jsem a Janin obličej znovu ožil nadějí.

„Staneme se členy gardy a budeme žít ve Volteře. Naše talenty ti budou k dispozici. Za to ale požadujeme, abys ušetřil životy zbytku naší rodiny a všech našich přátel. Požadujeme, abys je nepronásledoval a aby mohli žít, jak se jim zlíbí.“

„Nemáš právo cokoliv žádat!“ zasyčel rozhněvaný Caius, který vystoupil z řady a vmžiku stál Arovi po boku.

„Buď rád za milost, kterou ti hodláme darovat! Volturiovi nemají ve zvyku dávat druhé šance!“ zavrčel Caius.

Aro se mihl vedle Caia a položil mu ruku na rameno.

„Uklidni se, bratře. Myslím, že na tuhle věc bychom mohli přistoupit.“

Caius mu s otázkou pohlédl do očí. Pěnil vzteky. Pod tvrdým pohledem skutečného vládce Volterry, se však zklidnil.

Aro se obrátil na Marka v rádoby rozhodování. „Co si o tom myslíš ty, Marku?“

Marcus nevydal ani hlásku, pomalu připlul k Arovi, na tváři pořád tentýž znuděný výraz, a krátce se dotkl jeho dlaně. Pak spustil ruku podél těla, zůstal nehybně stát po jeho boku a zíral do prázdna, jako by ani nežil v tomto světě. Jeho myšlenky však dokazovaly opak.

Můžeme je nechat být, Aro. Nemohou nás nijak ohrozit. V souvislosti s touhle věcí, by nám trocha projeveného soucitu neuškodila. Kdybychom stíhali a popravili všechny, mnozí by nás mohli obviňovat z přílišné krutosti a využívání zákonů v náš vlastní prospěch.

Tohle bylo jeho oficiální stanovisko. Ale byl jsem překvapen, když jsem cítil v jeho myšlenkách sympatie k nám. Ačkoliv jsem toho o Marcusovi moc nevěděl, slyšel jsem, že kdysi měl láskyplný vztah s Arovou sestrou Didyme. Jenže ona záhadně zemřela a on se s tím nikdy nevyrovnal. Kdysi nebyl jen apatický kámen, jako je jím dnes. Ty časy už ale dávno odnesly ušlá staletí. Přesto v něm zůstaly zbytky lidskosti a pochopení pro lásku, kterou ostatní Volturiovi tak postrádali. Mám takové tušení, že Marcus je nejlidštější upír mezi Volturiovými. Ačkoliv jsem jej téměř neznal, byl jsem mu zavázán za životy našich blízkých. Již bylo rozhodnuto.

„Dobrá tedy, přistoupíme na vaši podmínku,“ usmál se Aro. V tuto chvíli mluvil pravdu, ale kdesi v hlubinách jeho mysli jsem zachytil neurčité přípravy na další možné varianty budoucnosti, které se přede mnou snažil ze všech sil skrýt.

„Od nynějška tedy patříte k nám, Volturiovým. Na oplátku vám slibuji, že vaše příbuzné a přátele nebudeme stíhat,“ pronesl Aro slavnostně za nesouhlasných pohledů ze strany Caia.

„Ještě pro úplnost, mohl bys, Edwarde?“ Aro nastavil ruku. Ano, chtěl se přesvědčit o našich skutečných úmyslech, s tím jsem počítal. Neměli jsme nic, co bychom skrývali.

Přistoupil jsem k Arovi a vložil svou ruku do jeho dlaně. Zavřel oči a jeho záda se nahrbila pod přívalem informací. Asi po minutě na mě pohlédl a obdařil mě oslnivým úsměvem. „Úžasné!“

„Všechno v pořádku.“ Otočil se, aby ujistil bratry a gardu.

Doposud jsem věnoval pozornost jen Arovi. Pohlédl jsem na gardu a mimoděk zahlédl osobu, která se mi předtím vyhýbala a která nyní sledovala dění svýma smutnýma očima. To není možné! Benjamin!

Aro se obrátil od bratrů zpět ke mně. Všiml si, jak překvapeně civím na Benjamina stojícího na svém místě v gardě několik metrů za ním.

„Á, Benjamina určitě znáš, Edwarde.“ Usmál se škodolibě, zjevně potěšen z mého úžasu.

Myslel jsem, že Benjamin je mrtvý! Aro přece říkal, že egypťani byli zničeni!

„Donedávna byl ještě členem Amunovy smečky a tak, jako vy, přijal mou nabídku,“ vysvětloval Aro. „Od té doby nám už značně pomohl.“ V hlavě se mu mihly Janiny vzpomínky na Benjaminovo týrání, kdy Jane nutila již tak ztrápeného Benjamina zabíjet spojence.

Benjamin sebou trhl při slově pomohl. Konečně mi odkryl svou mysl a já viděl, jaké hrůzy mu tohle jediné Arovo slovo připomnělo. Vzedmul se ve mně vztek. Jane si mě prohlížela se svým líbezným úsměvem v božském, dětském obličejíku. Jakou jsem měl chuť roztrhat ji na kousky! Jakou jsem měl chuť donutit ji proměnit ten její úsměv v bolestnou grimasu! Jak se může v takovém božském těle skrývat takový netvor?

Aro se zájmem sledoval mou reakci a vyčkával. Naštěstí jsem se dovedl velice dobře ovládat a nedal jsem na sobě nic znát. Zklamaně se podíval stranou.

Pak se zahleděl na řadu stojících Cullenových. Už jsou moji, říkal si šťastně. Samotné slovo štěstí nedokázalo vystihnout, jakou euforii z vítězství právě prožíval. Cítil jsem z něj chuť zůstat zde navěky. Zde, na místě svého triumfu, obklopen svými talenty. Chuť okamžitě vyzkoušet nově získané schopnosti, zejména Alici. Pak nad ním přece jen zvítězila vážnost jeho postavení. Volterra bude klidnější a vhodnější místo, odbyl svou netrpělivost.

„Skvělé!“ prohlásil po krátké odmlce.

„Takže nyní už můžeme vyrazit do vašeho nového domova! Alice, Jaspere, Bello, Renesmé, Jacobe.“ Po každém jmenovaném přejížděl pohledem, nakonec se obrátil ke mně. „Edwarde. Volterra čeká!“ zvolal s nadšením.

10. kapitola <<< 11. kapitola >>> Epilog

Autor: Caius (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova odplata - 11. kapitola: