Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angelique 2. kapitola - Upíři

V druhé kapitole povídky Angelique se Angie dostala na hrad ve Volteře. Dozvídá se o rodině Volturivých a i o tom, co zamýšlejí udělat s ní.

28.03.2013 (17:15) • Lola159 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1790×

2. kapitola - Upíři

Bála jsem se a bouchala do dveří, ale nikdo mi nepomohl. Chtěla jsem utéct oknem, ale bylo to příliš vysoko. Ze zoufalství jsem padla na postel a plakala, nakonec jsem usnula, jelikož jsem byla dost unavená.

Když jsem otevřela oči, stál nade mnou ten muž, který se předtím dotkl mé ruky, myslím, že jeho jméno bylo Aro.

„Ahoj, Angelique, dlužím ti pár odpovědí, ale nejdřív by ses měla najíst,“ řekl mi a ukázal na stůl. Byl na něm tác s čajem, džusem, ovocem a koláčem.

Měla jsem hlad, vstala jsem, sedla jsem si ke stolu a podezřívavě se na to jídlo podívala. Aro mi řekl: „Není otrávené, přece bych tě nenechal přivést sem jen proto, abych ti dal otrávené jídlo.“ Můj hlad byl vážně velký, a tak jsem mu uvěřila a pustila se do jídla.

Když jsem dojedla, koukla jsem se na něj a řekla: „A teď chci ty odpovědi.“

„No dobře,“ odpověděl mi. „Takže jmenuji se Aro a jsem jedním ze tří vládců tohoto hradu. Jsem upír. Možná sis všimla, že nevypadám jako normální člověk.“ Přikývla jsem a on pokračoval. „Někteří upíři mají zvláštní dar, já si můžu přečíst všechny myšlenky, pročíst si celou historii toho, koho se dotknu.

Většina z nás tady má nějakou schopnost. Ty jsi člověk a já si všiml, jak se zvedla voda v té studni a když jsem se tě dotkl, viděl jsem situace, kdy se kolem tebe děly zvláštní věci. Chci tě přeměnit v upírku, jelikož se domnívám, že budeš mít velice zajímavý dar. Pak se přidáš k nám, budeš se hodit.“

„Cože? Moment, takhle to nejde. Zavřete mě do nějakého hradu, kde mi řeknete, že ze mě uděláte upírku?“

„Ano, přesně to se teď stalo.“

„Nemůžete mi zničit můj skvělý život!“

„Vážně skvělý?“ zeptal se.

„Kdysi byl,“ řekla jsem a měla jsem slzy na krajíčku.

„Já vím,“ odpověděl a chtěl mě pohladit po hlavě, já jsem ale uhnula.

Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl, a rozhodla se předstírat, že s ním souhlasím, abych mohla utéct.

„Tak dobře,“ řekla jsem mu.

„Jsem rád, že to jde po dobrém.“ Usmála jsem se, ale byl to neupřímný úsměv.

„Takže za těmito dveřmi je koupelna, za chvilku přijde Felix, byl v tvém bytě pro tvé věci, jo a do práce už nemusíš chodit,“ řekl a odešel.

Šla jsem do koupelny vyčistit si zuby a osprchovat se, když jsem se vrátila, moje věci byly vybaleny ve skříních.

Převlékla jsem se a přemýšlela o tom, co sakra budu dělat, ale nic mě nenapadalo. (oblečení)

Skusila jsem otevřít dveře a zjistit, zda jsem tu pořád zamčená, nebyla jsem. Věděla jsem, že teď nepromyšleně utéct ale nemohu. Nejdřív se musím trochu projít po hradě. Začala jsem tedy z prozkoumáváním hradu, byl to hrad plný chodeb. Oběvila jsem v něm také velkou knihovnu, bylo v ní plno knížek, spousty románů, cestopisných knih, zpěvníků a opravdu plno knih z obrovskou historickou hodnotou, muzea by se o ně poprala. Nejvíc mě zaujala ale kniha v černých pozlacených deskách, otevřela jsem ji a začetla se do ní, psala se tam o této rodině - rodině Volturiových. Byla tam jejich historie, ale ne příliš podrobná, a líčila je jako vládnoucí rodinu, která pouze dodržuje zákony a jejich porušení trestá krutě. Chtěla jsem si tu knihu přečíst celou, ale radši jsem se tu nechtěla zdržovat, a tak jsem se vrátila zpátky do svého pokoje.

Byl už večer, a tak jsem se převlékla do černé noční košilky s červenou mašilčkou a šla spát. Musím se dobře vyspat, jelikož zítra je velký den, zítra odsud uteču.

 

 /Pokud zanecháte nějaký kometář, budu ráda :)))/

 

« Předchozí díl

Autor: Lola159, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angelique 2. kapitola - Upíři:

prosíííím pokračuj! proooosíííííím

Poslala jsem ti to na tvůj email, který máš uvedený v profilu.

Jj, můžeš to zkusit ;D. Nevím sice, jestli ti s tím dokážu objektivně poradit, ale jestli to chceš riskovat, tak klidně, ráda ti pomůžu ;).

Moc děkuji za kritiky, máš pravdu. Budu se snažit řídit tvými radami. Jinak, kdybych ti dala svůj email, nemohla by jsi mi s příští kapitolkou trošku pomoct?

Dobře, tak jsem se k tomu konečně dostala. Radši se posaď, protože to bude delší.
Vezmu v jednom komentáři obě kapitoly, tak se nelekej.
Nejdřív ta první.
Už v prvním odstavci je trochu chyba. Jasně, popiš, co se stalo s jejími rodinnými příslušníky, ale ne tak zrychleně. Spíš stylem - "jo a já jsem měla mámu, žily jsme jenom my dvě, byly jsme strašně šťastné, až do doby, než ji před pár měsíci..." Taky to, že se s tím nikdy nesrovná, se projevuje jinak. Byla by asi daleko nešťastnější, a nebylo by špatné třeba tam i později zakomponovat pár vzpomínek - "pamatuju si, že tenhle den v roce jsme trávily takhle a takhle", "rády jsme chodily tam a tam", "máma vždycky loupala cibuli takhle a takhle". Chápeš, jak to myslím? Prostě víc emocí.
Taky se mi moc nezdá, že by jako dospělá musela přemýšlet, u koho bude bydlet. Možná jo, kdyby se krátce zamyslela, kde ji nechají přečkat, než si najde vlastní bydlení, ale tady to vyznělo spíš jako puberťačka, která hledá náhradní rodinu, aby nemusela do děcáku. A proč, když je na ni teta zlá, ji nechává u sebe bydlet? Jasně, může to tam být, ale musíš to víc popsat, rozepsat, vysvětlit...
Další velká bolest toho článku. Dělá to dost lidí, ale ty to prosím nedělej ;). Nedávej k povídce oblečení, nebo jestli musíš, tak až někam úplně na konec, nejlépe POD článek. Kouzlo psaní je v tom, umět danou věc popsat (nebo si ji představit), aniž bys k tomu měla obrázek. To už rovnou můžeš psát komix.
Tohle je jenom drobnost, která ani nevím, jestli byla v knize. Volterrský hrad ve skutečnosti hrad vůbec není. Je to vlastně jenom kostel, který na tom náměstí ani pořádně nerozeznáš (upřímně, chybí jim tam i ta fontána). Takže asi tak.
Předtím jsi neurčila lokaci, ve které bydlí teta Ang, ale přijde mi trochu divné, že by se tam jen tak zčistajasna objevil její bratranec. Úplně stejně, pokud nepochází z Itálie, asi těžko bude pracovat v knihovně (pokud teda neumí jó dobře italsky).
To, jak ji chytali, popiš víc. Ne jen stručný přehled toho, kdo se kam pohnul, leknul, co udělal. Jak se u toho Ang cítila? Určitě se jí nelíbilo, že ji chtějí upálit. Měla strach? Vztek? Víc se rozepiš. Úplně stejně pochybuju, že by si jí na náměstí ve Volteře nikdo nevšimnul, pokud ji tam nějací dva klui ohrožují. Zas tak opuštěné místo to není.
Ta část, kde ji upíři zachránili a odvedli do "hradu", není špatná, ale zase - víc popisuj emoce. Cítila by k nim vděčnost? Strach?
U Arovy pasáže nemusíš psát, že není pro povídku důležité to číst. Prostě tam nech jeho pohled a basta. Kdo si to bude chtít přečíst, ten to stejně udělá, kdo ne, nečetl by to ani po tvém doporučení.
Pohled Ara mi přijde... já nevím. Jestli plánuješ mezi ním a Ang "velkou romanci", budiž, i když tady to vypadá naznačené dost okatě. A myslím, že jestli se do ní Aro zamilovat, určitě by s tím pocitem bojoval delší dobu. Přece jenom - upíří král, který se živí a opovrhuje lidmi, se přece NEMŮŽE zamilovat do člověka ;).
A teď ke druhé kapitola.
Ze začátku dobrý. Už si(s) uvědomila, jak v zoufalé je situaci, a podle toho se chová (píšeš). Ale nevím, proč by ji mělo napadat, že je to jídlo otrávené.
Potom další chyba lávky - jak na ní vychrlil, co je zač, to bylo moc... hm, vychrlené. Prostě moc uspěchané. Být tebou si to nechám na pár dalších kapitol (jasně, to už teď nejde, ale třeba příště), protože zpracovat šok, že existují upíři, by jí určitě trvalo delší dobu. Navíc Aro by se se svým tajemství rozhodně nerozloučil tak rychle.
Hrozně se mi líbil tenhle kousíček:

„Vážně skvělý?“ zeptal se.
„Kdysi byl,“ řekla jsem.

Představím si u toho, jak se Aro šklebí, když to říká, protože už stejně předem zná odpoveď, a Ang klopí oči (popř. se ještě kouše do rtu).
Gramatika!!! (Divím se, že to admini neopravili). Zkusit je se Z, objevit je OBJ!
Pak už jenom opakuju připomínku o obrázcích. A nejsem si jistá, jesti by Volturiovi psali kroniku, když si stejně všechno pamatují.
Kolem a kolem, vím, jak děsně to teď asi zní. Nevěš hlavu - všechno spočívá právě v tom, že budeš psát dál. V psaní totiž stejně (a možná i více) jako všude jinde platí, že cvičení dělá mistra. Prostě musíš psát dál, nejlépe stránky a stránky, než chytneš ten správný grif. Ale ta povídka vypadá docela slibně, takže pokud nebudeš nikam spěchat a necháš děj plynout trochu pozvolněji, určitě se to brzy zlepší.
PS: neporovnávej prosím mou kritiku s úrovní mého psaní (aspoň ne psaní tady na Stmívku). I já jsem ještě neohrabaný amatér.
PPS: nevím proč, ale jméno Angelique (kromě toho, že se hrozně blbě píše :D) mi připomíná... hm, jak ona se jmenovala?... Angelika? Takové ty přiblble romantické filmy o ní byly. Zrzavá, a všichni ji hrozně obdivovali... Víš, koho myslím?
PPPS: já říkala, že si k tomu máš sednout. Ten komentář má rozsah dvou stran ve Wordu (!!!) ;D...

Krutě.... :-D. Ted se budu v noci bat...:-D

sice je kapitola vcelku krátka ale je super :) pokračuj ;)

Ne, určitě nebudu. Naopak. Kdyby jsi to samé udělala i u té předchozí, byla bych ráda.

Hmm... Mám výraznou chuť napsat ti k článku i nějakou tu kritiku namísto tleskajícího smajlíka. Nebudeš se zlobit, když ti povídku rozeberu na prvočinitele a zkritizuju?

moc hezký....těším se na další kapitolku :)

Přidat komentář:

Nick:

Text: