Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 5. kapitola

08.09.2019 (20:00) • Elumenatha • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 869×

Christopher Erwin Cullen

Jakmile se všude rozprostřela černočerná tma, rozhodl jsem se vyrazit na lov. Musel jsem se teď krmit mnohem častěji, než kdykoliv jindy. Přestože jsem již jednou odolal vábení krve Claire a to i přesto, že jsem ji i okusil, stále jsem si nebyl jistý, jestli se dokážu stoprocentně ovládnout. Její krev mě tak nesnesitelně přitahovala, pořád jsem bojoval s myšlenkou, že odjedu a zmizím z jejího života, než abych zničil vše, co tu Carlisle pro nás vybudoval. Už několikrát jsem byl rozhodnutý k odjezdu, ale ke Claire mě to neuvěřitelně přitahovalo, bylo to jako nějaká magie a já nebyl schopný odolat.

Po lovu jsem se necítil tak žíznivý a bylo trochu snazší Claire odolat. A tak jsem na něj vyrážel, jak nejčastěji to bylo možné. Většinou mi dělal doprovod někdo z rodiny, ale dnes jsem se rozhodl vyrazit sám. Potřeboval jsem si pořádně pročistit myšlenky. Na chvíli vypnout a na nic nemyslet. Běžel jsem daleko, až do míst, kde jsem si byl jistý, že se zde nebude nacházet žádný člověk. Poté jsem se zcela poddal predátorovi  ve mně. Skolil jsem dva medvědy a jednu pumu, než jsem se cítil dostatečně nasycený. Zběžně jsem zkontroloval stav svého oblečení. Bylo naprosto bez poskvrny.  Rozeběhl jsem se zpátky, užíval si vítr ve vlasech, čerstvý svěží vzduch a tu volnost. Běžel jsem ale jen chvíli, když v tom mě udeřila do nosu ta neodolatelná vůně.

Byl jsem zděšený a naprosto vyvedený z míry. Obratem jsem se zastavil a nasál vzduch. Ne nemohl jsem se mýlit, byla to ona!

Cítil jsem, jak mě zaplavuje vlna paniky. Ještě před chvílí jsem lovil, kdybych v tu chvíli zachytil její pach…Ani si nechci domýšlet, jak by to dopadlo. Co tu ale proboha dělala?! Tak daleko od veškeré civilizace?

Rozeběhl jsem se za její vůní. Běžel jsem jen chvíli, vůně byla čím dál intenzivnější, netrvalo dlouho a stanul jsem před malou jeskyní. Ještě než jsem vešel dovnitř, uslyšel jsem tiché mumlání. Vstoupil jsem a naskytl se mi pohled do malé jeskyně. Tma mi nedělala žádný problém a ihned jsem ji uviděl.

Byla schoulená do klubíčka pod dekou a tiše oddechovala. Chvílemi sebou trhla a něco nesrozumitelně zamumlala.  Chvíli jsem ji pozoroval, jak spí, tak jako již mnohokrát, když jsem za ní potají chodil do nemocnice. Vypadala tak klidně a uvolněně. Rty se jí nepatrně třásly a měla je lehce zmodralé, člověk by tu drobnou změnu odstínu nejspíš ani nezaznamenal, ale mým citlivým očím ta změna neunikla.  Koutky úst se jí stáčely v drobném úsměvu.

Odběhl jsem do lesa a sebral dostatečné množství dřeva a následně jsem rozdělal oheň. Posadil jsem se naproti ní a dál ji pozoroval. Zhluboka a pomalu jsem dýchal. Celá jeskyně byla prosycena její neodolatelnou vůní. Udržoval jsem oheň a ponořil se do svých myšlenek.

Že se probudila, jsem zaregistroval až ve chvíli, kdy se její pravidelný pomalý tlukot srdce najednou závratnou rychlostí zrychlil, načež úplně vynechalo a okamžitě se zase rozeběhlo zběsilým tempem.  Vzhlédl jsem a střetl se s jejíma temně modrýma očima. Vypadala zmateně a šokovaně.

„Co tu děláš…Christophere Cullene?" zeptala se mě s podmračeným výrazem.

„Řekni mi ty, Tabitho Morganová, co děláš sama tak daleko od nějaké civilizace a na místě, kde je spousta nebezpečné zvěře, hmmm? Medvědi, vlci, pumy, nějaké zvíře sem může kdykoliv přijít a ublížit ti, nebo tě zabít," opáčil jsem na oplátku a úmyslně jsem použil její první jméno.

„Přespávám tu často a za celou tu dobu sem nikdy nepřišlo žádné zvíře… Mimoto, co tu děláš ty? Rád se touláš v noci po lese plném nebezpečných zvířat?" vyptávala se dál. Její otázka mě pobavila a rozesmála. Jako by mi mohlo nějaké zvíře ublížit. Kdyby tak věděla, jak před chvílí skončilo pár těch, podle ní nebezpečných, zvířat.

„Mě žádné zvíře nenapadne, a i kdyby, umím se velmi dobře bránit," usmál jsem se.

„Mluvila jsi ze spaní, šel jsem okolo a zaslechl tě. Byla tu velká zima, měla jsi úplně promodralé rty, tak jsem si řekl, že zapálím oheň," pokračoval jsem a byl jsem stále dost znepokojený. „Ale stejně si myslím, že jsi hloupá, je velká zima, vždyť bude brzy padat sníh," řekl jsem a viděl, jak se jí objevily v očích rozezlené jiskřičky.

„A já si myslím, Christophere, že ty jsi hloupý, protože si myslíš, že se o sebe nedokážu postarat!" řekla rozzlobeně.

Zahleděl jsem se do těch temných modrých hlubin jejích očí. Jejich barva mě vždy fascinovala a uchvátila. Viděl jsem, jak se hněv z jejích očí pomalu vytrácí.  Pak se začala červenat a její srdce opět sprintovalo. Dal bych cokoliv, kdybych věděl na co zrovna myslí.

„Vadí ti, že zde jsem?" zeptal jsem se s obavami, ale byl jsem opravdu zvědavý, co odpoví.

„Myslím, že mi to zatím nevadí, pokud se budeš chovat slušně," odpověděla upřímně. Cítil jsem, jak se mi po tváři rozlil úsměv.

„Výborně, co bys teď chtěla dělat? Třeba si o něčem povídat?" zeptal jsem se zvědavě. Ona se na mě na oplátku zamračila.

„Co takhle třeba spát?" překvapila mě svojí odpovědí. Bylo lehké zapomenout na lidské potřeby, když jsem je sám už několik století neměl. Se zamračeným výrazem se ke mně otočila zády a opět si lehla. Vzal jsem deku a přetáhl ji přes ni. Vypadala tak křehce a zranitelně. Začal jsem pobrukovat svoji oblíbenou skladbu. Netrvalo dlouho a slyšel jsem její pravidelné pomalé oddechování.

Lehl jsem si vedle ní na zem na záda. Ticho noci přerušovalo jen praskání ohně. Ležel jsem bez hnutí a vnímal všemi smysly omamnou přítomnost Claire. Asi po hodině sebou začala Claire trhat.

„Ne, ne, prosím, já nechci, nenuť mě," mumlala potichu ale srozumitelně.

„Nee!!!" vykřikla a trhla sebou, v očích se jí zaperlily slzy. Znepokojeně jsem se otočil na bok čelem k ní. Jemně jsem jí přiložil ruku na tvář a pohladil ji.

„Ššš…, no tak, Claire, je to jen sen," promlouval jsem k ní potichu. Začal jsem opět pobrukovat svoji oblíbenou skladbu.  Claire sebou přestala trhat a její dech se opět zpomalil. Pak udělala ale něco nečekaného. Přetočila se ze zad na bok a tím se ke mně natiskla. Ruku měla položenou na mém boku a obličej na mých prsou. Cítil jsem oheň v krku, který ale překvapivě přebíjel jiný, mě zcela neznámý pocit. Na chvíli mě ta intimní blízkost ochromila a pral jsem se s predátorem uvnitř mě. Ovšem nově objevené pocity brzy získaly převahu. Po nějaké době jsem si na tu blízkost zvykl a dokonce se odvážil Claire jemně obejmout. Bál jsem se, aby jí nezačala být kvůli mé přítomnosti zima. Vypadala ale naprosto spokojeně a ještě více se ke mně natiskla. Dýchal jsem pomalu a zhluboka. Čím déle jsem jí byl tak blízko, tím snadnější mi přišlo ovládnout svoji žízeň.

Poslouchal jsem její vyrovnaný tlukot srdce, který se náhle začal zrychlovat. Došlo mi, že se začíná probouzet. Přesto jsem nechal oči zavřené a dál jsem nehybně ležel. Cítil jsem, jak se mírně odtáhla. A po chvíli mě překvapil jemný dotek na tváři. Zaplavila mě vlna hřejivého citu. Otevřel jsem oči a střetl se s jejím planoucím pohledem.

„Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslel," zamumlal jsem si pro sebe tiše, ale zjevně moji poznámku nepřeslechla.

„Co nebylo těžké?" zeptala se zmateně. Já jsem se jen usmál, potěšený svým malým vítězstvím.

„Ale nic," odpověděl jsem.

„Hmm, tak vstávej, ospalče, musíme do školy," řekla a začala se zvedat. Podíval jsem se na hodinky. Bylo ještě hodně časně.

„Jsou čtyři ráno Claire, je čas, nechceš se chvíli ještě prospat?" měl jsem za to, že lidé běžně potřebují více spánku.

„Ne, vyspala jsem se dobře, jdu se vykoupat," popadla oblečení a nervózně vycházela z jeskyně. Claire pro mě byla čím dál větší záhadou. Slyšel jsem šustění oblečení a její rychlý nervózní dech a následné šplouchnutí, jak skočila do vody. Stále jsem ji nemohl pochopit, proč trávila noc tady? Dobrovolně a v zimě vystavovala svůj život nebezpečí. Utíkala snad před něčím? Projela mnou vlna strachu při představě, že by se jí mohlo něco stát. S překvapení jsem zjistit, že to pomyšlení nesnesu. Za tu krátkou dobu si mě k sobě připoutala mnohem více, než jsem si myslel a představa, že by se jí něco stalo, ve mně vyvolávala čiré zoufalství.

Po chvíli se vrátila zpět. Vlasy měla ještě mokré a spěchala k ohni je vysušit.

„Je už opravdu velká zima, mohla bys onemocnět."

Její tvář protnul pobavený úsměv. Zamračil jsem se, měl jsem pocit, jakoby mi unikal nějaký vtip.

„Neboj, jsem otužilá."

Čas nás začal pomalu tlačit a museli jsme se vydat na cestu. Chůze lesem jí nedělala nejmenší problém. Ani jednou nezabrkla, ani na chvíli nezaváhala, zda-li jdeme správným směrem, evidentně to zde znala velmi dobře. Šla svižnou, energickou chůzí a tak jsme byli zpátky dřív, než bych považoval za možné.

Doprovodil jsem ji až ke třídě, kde měla mít první vyučovací hodinu.

„Děkuji, že jsi se mnou v noci zůstal." Z jejích slov byla slyšet upřímnost. Usmál jsem se, potěšilo mě, že jí to udělalo radost.

„Bylo mi potěšením." Chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem zvedl ruku a velmi jemně, jen konečky prstů, jsem přejel přes její tvář. Byla tak jemná a hebká. Topil jsem se v hlubinách jejích jiskrných modrých očí. Tváře jí začaly ihned růžovět a srdce splašeně tlouct. Kdyby mé  srdce ještě tlouklo, jistě by na Claire reagovalo naprosto stejně. Čas neúprosně běžel a já se musel vydat do své třídy. S povzdechem jsem se odtrhl od jejích očí.

„Uvidíme se později." Když jsem odcházel, cítil jsem její pohled  v zádech.

Ten den jsem ji už neviděl. Nebyla ani na obědě, podle všeho jí odpadlo odpolední vyučování. Čekal mě dlouhý víkend a děsila mě představa, že Claire tak dlouho neuvidím. Začal jsem vážně uvažovat, že bych se za ní zastavil. Stála by o mou přítomnost? Nebo bych ji mohl jen potají zkontrolovat, tak jak jsem to chodil dělávat do nemocnice, když v noci spala.      

Moje plány vykrást se v noci za Claire překazil Carlisle, který mě požádal, abych s ním zašel na lov. Nemohl jsem odmítnout. Celou dobu jsem byl ale myšlenkami u Claire, čehož si samozřejmě všiml a občas po mně vrhl starostlivý pohled.  Z lovu jsme se vrátili až nad ránem a já uvažoval, co budu během dne dělat. Rozhodl jsem se, že pro dnešek podpořím hru na "normální" lidi a vydám se do zdejší knihovny. Snad se mi povede najít něco zajímavého, co jsem ještě nečetl.

Bloumal jsem po knihovně a stále nemohl najít žádnou knihu, kterou bych ještě nečetl, nebo která by mě alespoň trochu zaujala. Už jsem byl téměř rozhodnutý k odchodu, když jsem ucítil známou vůni. V tu chvíli ze mě opadlo napětí. Bezmyšlenkovitě jsem vykročil jejím směrem, když v tom do mě někdo narazil.

Byla to Claire samozřejmě. Věděl jsem, že tu je ve chvíli, kdy jsem ucítil její vůni. Zachytil jsem ji ještě před tím, než ji náraz odmrštil na zem a pevně ji k sobě přitiskl. Byl jsem šťastný, že ji mám zase u sebe. Udeřila mě do nosu její intenzivní vůně, ale spíš než žízeň mnou prostupovaly úplně jiné pocity.

„Chrisi?" zeptala se zmateně. Jak vzhlédla, tak jsem si se zděšením všiml rány na jejím obličeji a také dalších modřin. Vzedmul se ve mně neskutečný vztek. Kdyby se mi v tu chvíli dostal pod ruku ten, kdo jí to udělal, tak by to nejspíš nedopadlo dobře.

„Claire, kdo ti to udělal?"

„Nikdo mi nic neudělal, jen jsem nešikovně spadla ze schodů" zamumlala, ale pohledem se mi vyhýbala. „Opravdu, jen jsem spadla," tentokrát vypadala sebejistě, vypadalo to, že mi říkala pravdu.

„Slib mi, že na sebe budeš opatrnější." Nedokázal jsem si ani představit, že bych o ni přišel. Nejradši bych s ní byl neustále, abych ji mohl ochraňovat.

Pokývala hlavou na souhlas a upřela na mě své oči a já se ztratil v jejich hlubinách. Tolik mě to k ní přitahovalo. Při pohledu na její rty mě přepadla touha Claire políbit. Zároveň jsem se bál, abych jí neublížil. Stačilo, abych se jen malou chvíli přestal ovládat a trochu víc ji stiskl a mohl bych ji zabít. Sám jsem byl pro ni tím největším nebezpečím. Navíc jsem si stále nebyl jistý, jestli dokážu překonat touhu po její krvi.

Hleděl jsem do jejích očí. Ona v tu chvíli sklouzla pohledem a skousla si spodní ret. Právě v ten okamžik se ve mně něco zlomilo a já propadl své touze. Sklonil jsem se a přitiskl své rty na její. Najednou jsem věděl, že jí nedokážu ublížit. Touhu po krvi překonal cit, který byl pro mě tak čerstvý a neznámý. Měla tak neskutečně hebké a teplé rty. Snažil jsem se být opatrný a jemný, ale touha mě ovládala čím dál víc. Přitiskl jsem ji k sobě, chtěl jsem jí být co nejblíže. Co jsem nečekal, bylo, že se ke mně ještě více přitiskne a zaboří mi ruce do vlasů. Plně jsem vnímal, jak její srdce letí zběsilým tempem, jak jí pulsuje krev v žilách. Bylo to naprosto dokonalé, Claire byla dokonalá. Ovládla mě bouře pocitů a chtě nechtě, jsem se musel odtrhnout, abych jí svojí přílišnou zbrklostí neublížil.

„To bylo…no páni," řekla zadýchaně.

„Naprosto souhlasím," přitakal jsem. Neochotně jsem pustil Claire z náručí a sebral jsem knihu, ani jsem nepostřehl, že jsem ji upustil.

„Jestli nemáš teď nic v plánu, co kdybych tě vzal na oběd?" zeptal jsem se s nadějí a napřáhl ke Claire ruku. Přál jsem si s ní strávit tolik času, kolik jen bude možné.

„Nemám, ráda se s tebou najím," odpověděla nadšeně, což mě velmi potěšilo.

„Počkej, ještě bych zapomněla tašku," otočila se a šla pro ni. Udělala jen pár kroků, když v tom se začala hroutit.

„Claire!" vykřikl jsem zděšeně. Stihl jsem ji zachytit, ještě než dopadla na zem. Její pád ze schodů byl zjevně mnohem vážnější, než se ze začátku zdál. Popadl jsem ji do náruče. Její tep byl stabilní, vypadalo to, že jenom omdlela. Knihovnice nebyla zrovna za pultem, takže jsem vyšel ven nezpozorován. Opatrně jsem naložil Claire do auta. Jistě, kdybych běžel, byl bych v nemocnici mnohem rychleji, ale za bílého dne to nebylo možné. Nemocnice byla naštěstí jen tři minuty cesty. Na předpisy jsem se zrovna neohlížel a během chvíle jsem už parkoval u nemocnice. Vzal jsem Claire do náručí a spěchal do ordinace svého otce. Rozrazil jsem dveře a spěšně vešel dovnitř. Carlisle seděl zrovna u stolu a vyplňoval papíry.

„Co se stalo?" zeptal se a během mžiku byl u mě. Položil jsem Claire na lehátko a Carlisle ji začal prohlížet.

„Říkala, že spadla ze schodů, vypadala v pořádku a pak najednou omdlela." Carlisle opatrně prohmatával její hlavu.

„Vypadá to na otřes mozku, uděláme rentgen, ale jsem si jistý, že bude v pořádku."

Carlisle vzal Claire na rentgen. Stále se ještě neprobírala, měl jsem o ni obrovský strach. Přesto jsem věřil úsudku svého otce. Po pár minutách se vrátil se snímky. Hned za ním vešla sestra, tlačící lehátko s Claire, Carlisle jí poděkoval, načež sestra spěšně odběhla za dalším pacientem.

„Je to dobré, nevidím žádnou frakturu, ale je tu něco, co bys měl vědět," promlouval ke mně s vážným výrazem zahleděným na snímky.

„Co se děje, tati?"

Carlisle na mě vrhl zamračený pohled. A připnul snímky na velkou osvětlenou tabuli. Nebyly to jen snímky hlavy, ale několik snímků celého těla i jednotlivých končetin.

„Kontroloval jsem záznamy Claire. Za poslední roky, tu byla hospitalizovaná mnohokrát. Většinou šlo o zlomeniny, někdy i vícečetné. Vždy jako příčinu uvedla pád, nebo nějakou nešťastnou nehodu, neřekl bych ale, že to byla pravda," odpověděl vážně. Ani jsem nevnímal, že jsem začal vrčet. Vzedmula se ve mně obrovská vlna hněvu. Takže můj prvotní dojem byl správný. Někdo jí ubližoval.

„Takže jí někdo ubližuje?" procedil jsem skrz zaťaté zuby.

„Vypadá to tak, v dokumentech je uveden jen její opatrovník, se kterým žije. Dvakrát to vyšetřoval na podnět lékařů sociální úřad, ale vždy to bylo uzavřeno s tím, že je vše v pořádku. Teď už je plnoletá Christophere, pokud sama nebude chtít, tak se s tím nic moc nedá dělat." Jeho pohled se obrátil opět ke snímkům.

„Chci ti ale ještě něco ukázat," řekl a ukázal na snímky.

„Tohle jsou staré snímky zlomenin," označil čtyři snímky.

„A tohle jsou z dneška, kromě rentgenu hlavy, jsem udělal raději i rentgen celého těla. Co je ale víc než zvláštní, není zde jediná známka po starých zlomeninách. Zlomenina se nikdy dokonale nezhojí, vždy po ní zůstane nějaká stopa, ale na dnešních snímcích to vypadá, jako by nikdy žádnou zlomeninu neměla." Byl zamračený.

„Co to znamená Carlisle?" zeptal jsem se zmateně.

„To ještě nevím, snad nějaká forma dokonalé regenerace? U člověka jsem se s tímhle ještě nikdy nesetkal," odpověděl zahloubaně.

„Říkal si, že jsi to neviděl nikdy u člověka…" Střelil ke mně pohledem.

„Ano u člověka ne, Jacob byl jednou raněn, jeho tělo má schopnost dokonalé regenerace." Prostoupilo mnou zděšení.

„Ale Jacob je… Totiž, chci říct, Claire není… Nemůže být, nebo snad ano?" koktal jsem zmateně. Carlisle se pousmál.

„Ne, to si nemyslím, hojí se rychle, ale ne tak rychle. Mohl bych udělat nějaké testy. Claire je člověk, ale její regenerace je velmi neobvyklá. Nejdřív jsem myslel, že došlo k omylu, ale oboje snímky jsou prokazatelně její." Dál si prohlížel snímky.

„Bude vážně v pořádku? Stále se ještě neprobouzí," zeptal jsem se starostlivě. Claire ležela nehnutě na lehátku. Vypadala tak křehce a nevinně. Vypadala jako anděl. Její tep byl pravidelný, její dech hluboký, jako by jen spala.

„Neměj obavy, řekl bych, že už se každou chvíli probere." Ještě než to dořekl, začaly se Claire třepotat řasy a chvíli na to pomalu otevřela oči. Pocítil jsem vlnu úlevy.

Autor: Elumenatha, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 5. kapitola: