Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 6. kapitola

Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 6. kapitolaClaire se probouzí z bezvědomí, ve kterém se jí zdál zvláštní sen. Krátce na to odhalí šokující tajemství. Doufám, že se kapitolka bude líbit.

EDIT: Článek neprošel korekcí

 

Zdál se mi sen. Byla jsem ještě velmi malá. S rodiči jsme vyrazili kempovat do lesa. Občas jsme podnikali dobrodružné výpravy, které jsem měla velice ráda, vždy jsme si užili spoustu legrace. Rodiče mě učili, jak přežít v přírodě, jak rozdělat oheň i když je zem zmrzlá a pokrytá silnou vrstvou sněhu, ukazovali mi kde a jak si obstarat jídlo, jak jej upravit, jak se dá nalézt voda. Dnes jsme měli spíše odpočinkový den, vydali jsme se na procházku a zrovna jsme zastavili k odpočinku. Tatínek rozprostřel pod obrovský rozložitý jehličnan deku, na kterou se posadil s maminkou a v objetí mě pozorovali. Už několik dnů jsem z nich cítila nervozitu a snad i strach.

Sama jsem z toho byla nervózní, ale když jsem se jich zeptala, jestli se něco děje, tak se usmáli a řekli, že je všechno v pořádku. Příroda mě vždycky fascinovala, vždy jsem se o ní naučila něco nového, objevila nové věci. Maminka s tatínkem trpělivě odpovídali na mé zvídavé, nekonečné dotazy, uměli pojmenovat všechny květiny i živočichy. Právě jsem si fascinovaně prohlížela třpytící se kapky rosy na mechu. Dopadal na ně paprsek slunečního svitu a lámal se v krásné duhové odlesky. Vydržela bych se na tu krásu dívat celé hodiny.

Maminka se najednou hlasitě nadechla. Podívala jsem se na ní. Její mandlově hnědé oči byly  rozšířené a vyděšené. Tatínek bleskově vyskočil na nohy a podával jí ruku. Tvářil se velmi vážně, v očích měl bolestný výraz.

Ochromily mě pocity beznaděje, zoufalství a bolesti. Byla jsem vyděšená a zmatená, nechápala jsem co se děje.

Museli změnit směr, teď už se jim nevyhneme," říkal naléhavě tatínek.

Opravdu není žádná šance?" ptala se zoufale maminka.

Je jich příliš mnoho, proti takové přesile nemáme šanci." Tatínek se na mě zasmušile podíval. Vstala jsem a vrhla se jim do náruče. Mamince začaly po tvářích stékat slzy. Pak se podívala na tatínka. V očích rozhodný pohled. Přikývla na nevyřčenou otázku.

Tatínek přede mne poklekl. Jeho oči, naléhavé a černé jako onyx, mě propalovaly žhnoucím pohledem.

Tabitho, zlatíčko, teď mě dobře poslouchej. Budeš teď muset utíkat, tak nejrychleji, jak jen dokážeš," promlouval ke mně naléhavě. Začala jsem cítit paniku.

Ale proč tatínku? Kam budeme utíkat?" ptala jsem se zmateně. Podíval se na mě s bolestným výrazem ve tváři.

My s tebou nemůžeme jít, musíme s maminkou zůstat tady, není čas, musíš utíkat a neohlížet se."

Ale, tati," začala jsem namítat. Do očí se mu vloudil rozhodný výraz, který nesnesl odpor. Oba mě s maminkou rychle objali.

Dobře poslouchej, Tabitho, teď budeš utíkat, poběžíš jako vítr, ani jednou se neohlédneš. Poběžíš tak daleko, jak jen ti síly dovolí. Musíš na nás zapomenout," naléhal na mě pevným hlasem.

Ne, ne, prosím, já nechci, nenuť mě," šeptala jsem zoufale. Po tvářích se mi koulely slzy.  Maminka vrhla na tatínka prosebný pohled.

Udělej to, prosím, už není čas," vyhrkla na něj zoufale.

Ať se stane cokoliv, věz, že tě velmi milujeme, navždy tě budeme milovat," promlouval ke mně naléhavě.

Navždy," zašeptala maminka zlomeně a pohladila mě po tváři.

Nee!!!" vykřikla jsem vyděšeně.

Teď běž, dceruško, utíkej, neohlížej se, musíš na vše zapomenout, na vše..." Jeho hluboké, černé oči se vpíjely do mých. Cítila jsem, jak mě vůle opouští a vlévá se do mě prázdnota. Můj veškerý svět se začal rozpadat. Moji mysl zahalila hustá mlha. Mé vzpomínky odplouvaly do prázdnoty. Mé nohy se daly samy od sebe do pohybu. Láskyplný pohled rodičů mi zmizel z dohledu. Cítila jsem, jak mi ledový vítr bičuje tváře. Z okolí zbyla jen rozmazaná šmouha. Utíkala jsem, ale už jsem nevěděla proč. Věděla jsem jen, že musím utíkat co nejrychleji a co nejdál. A tak jsem se hnala dál a dál.

 

Zmateně jsem otevřela oči, které mi na okamžik oslepilo jasné, bílé světlo. Byla jsem vyděšená. Nemohla jsem si vzpomenout, kde se nacházím. Hlava mě třeštila, chvíli jsem viděla rozmazaně. Znepokojeně jsem těkala očima po okolí, dokud jsem se nesetkala se zlatým pohledem.

Christopher. Najednou mě zaplavila vlna klidu a pohody. Náhle jsem se cítila v naprostém bezpečí. Doznívající panika z noční můry mě pomalu opouštěla. Ale byla to opravdu noční můra?

Chris se do mě vpíjel pohledem. Starostlivým, úlevným, ale rozčileným pohledem. Začala jsem rychle přemítat, co jsem zase provedla. Začala jsem si vzpomínat. Byli jsme v knihovně. Chris mě chtěl vzít na oběd, rozběhla jsem se pro tašku a pak se přeze mě převalila temnota.

Ach, proboha, musela jsem omdlít! Nevinně jsem se usmála.

„Ahoj," promluvila jsem potichu. Můj hlas byl chraplavý. Doufala jsem, že budu znít trochu sebejistěji.

„Claire," řekl s povzdechem a mnul si kořen nosu. Zkoumavě si mě měřil a vypadalo to, že se mě chystá na něco zeptat. Najednou se mi v zorném poli objevil Carlisle. Jistě, jsem v nemocnici, opět…

„Doktore," zamumlala jsem trochu otráveně. Vrhl na mě lehce pobavený úsměv. Pak mi tiskl zápěstí a měřil tep, prohmatal mi hlavu, posvítil do očí a nakonec mě vyzval, abych sledovala jeho prst.

„Takže, Claire, byla jsi poměrně dlouho mimo. Snímky, ale vypadají dobře, jak se cítíš?" vyptával se mě starostlivě. Hlava mě třeštila, ale nemotala se mi.

„Když pominu to, kde se nacházím, tak poměrně dobře," odpověla jsem nevrle.

„Přesto, Claire, bych si tě tu raději nechal nějakou dobu na pozorování," řekl zamyšleně. Pocítila jen paniku. Nechtěla jsem znovu tvrdnout bůhví jak dlouho v nemocnici.

„Ale, prosím, Carlisle, to opravdu není nutné. Pusťte mě prosím domů," promlouvala jsem k němu naléhavě a prosebně. Zamyšleně si mě prohlížel.

„Tak dobrá, ale musíš mi slíbit, že budeš v naprostém klidu. Musíš odpočívat, žádné namáhavé činnosti. Napíši ti něco na bolest. Pokud by se objevily závratě, nebo se cokoliv změnilo, tak se okamžitě vrátíš." Jeho pohled byl neoblomný. Horlivě jsem přikývla a vyskočila na nohy. Bylo to ovšem až příliš rychle. Podlaha se mi zhoupla pod nohama.

Chris mě ale pevně sevřel v náručí a nedovolil, abych se skácela na zem. Z jeho blízkosti se mi okamžitě rozbušilo srdce. Carlisle k nám hned přiskočil, připravený neprodleně pomoci.

„Ne, ne, nic mi není, opravdu, jen jsem vstala moc rychle a dlouho jsem nejedla," bránila jsem se zarputile. Moje odpověď je zjevně uspokojila.

„Půjdeme, vezmu Claire na oběd." Chris se tázavě se podíval na doktora. Ten přikývl.

„Oběd je v pořádku, jen žádnou velkou námahu," odpověděl Carlisle a odešel zasednout ke svému stolu. Chris se na mě zkoumavě podíval.

„Mohu tě nést, tak bych se alespoň nemusel neustále bát, kdy se zřítíš k zemi." Jeho starost byla milá, ale trochu přehnaná.

„Proboha, Chrisi, dokážu jít naprosto určitě sama," protestovala jsem. Přesto mě úplně nepustil. Jen mě chytil pevně kolem pasu a přitiskl si mě k boku. Rozloučili jsme se a už mě vyváděl ven z nemocnice.

Venku mě posadil do příjemně vyhřátého auta. Ani jsem si nestihla zapnout pás, udělal to dřív než já. Pousmála jsem se nad jeho starostlivostí. Nepamatovala jsem si, kdy se o mě naposledy takhle někdo staral.

Jeli jsme jen pár minut. Celou cestu se zamračeně díval před sebe a zarytě mlčel. Restauraci, před kterou zaparkoval, jsem neznala. Viděla jsem ji poprvé. Než jsem si stihla odepnout pás, už mi otevíral dveře a nakláněl se ke mně a podával mi ruku. Vyděšeně jsem zamrkala. Jak to jen dělá, že je tak rychlý? Váhavě jsem přijala nabízenou ruku. Při doteku jsem cítila opět to zvláštní elektrizující mravenčení. Postřehla jsem, jak se jeho zornice lehce rozšířily. Jemně mi pomohl na nohy.

„Co tvá hlava, netočí se?" Hlas měl protknutý starostí.

„Ne, jsem v pořádku," usmála jsem se na něj.

Tentokrát už mě k sobě netiskl, jako bych byla nemohoucí, ale chytil mě za ruku a propletl prsty s mými. Byla jsem velmi překvapená z toho důvěrného gesta, ale bylo to příjemné. Jeho dotek byl uklidňující, cítila jsem se bezpečně.

Zavedl nás do restaurace. Byla malá, ale velmi příjemná, útulná a také diskrétní. Chris chvíli tiše hovořil s obsluhou, která nás následně zavedla do malého, soukromého salónku. Byl zde jen jeden stůl pro dva. Příjemné přítmí protínala jemná hudba a lehká květinová vůně. Christopher mi odsunul židli a jako správný džentlmen mi pomohl se usadit. Sám potom zasedl na protější místo. Servírka nám následně donesla jídelní lístky.

„Mohu vám, prozatím nabídnou nějaký nápoj?" zeptala se zdvořile servírka.

„Prosili bychom dvě coly," reagoval Chris bleskově, ani jsem se nestačila nadechnout k odpovědi. Zamračeně jsem přikývla.

Zabořila jsem nos do jídelního lístku. Christopher mě celou dobu pozoroval, svého lístku se ani nedotkl. Po chvíli jsem zaklapla desky a těkala pohledem po místnosti. Nakonec jsem mu nervózně pohlédla do očí. Tvářil se zamyšleně. Bez mrknutí mi pohled oplácel.

„Takže," prolomila jsem ticho jako první.

„Takže?" oplatil mi tázavě.

„No tak to už vyklop," povzbudila jsem ho nakvašeně. Evidentně měl něco na srdci, ale dál mě znervózňoval mlčením.

„Vím, že to nebyla nehoda," řekl jednoduše s vražedným výrazem. Zlobil se na mě? Moji stoupající paniku přerušil příchod servírky. Před každého postavila sklenici coly.

„Máte už prosím vybráno?" zeptala se s přátelským úsměvem.

„Prosila bych salát Caesar," vyhrkla jsem rychle.

„A pro vás pane?" Christopher ze mě celou dobu nespustil oči. Když slyšel můj výběr nakrčil nespokojeně čelo.

„Děkuji, spokojím se s colou," odpověděl.

„Chrisi, přišli jsme sem na oběd, nebudu jíst sama, jestli si nedáš jídlo ty, tak nebudu jíst ani já," řekla jsem tvrdohlavě. Vrhl po mně rozzlobený, nabručený pohled. Servírka se na něj tázavě obrátila.

„Dám si totéž," odpověděl nakonec rezignovaně. Opět jsme osaměli. Pomalu jsem usrkávala svojí colu. Byla ledová.

„Takže?" oplatil mi Chris tázavě. Zarytě jsem mlčela a hypnotizovala svoji sklenici.

„Claire…" Nešťastně si povzdechl, jeho oči byly zoufalé.

„Upadla jsem," zamumlala jsem tiše.

„Ale neupadla jsi sama," trval na svém neoblomně.

„Byla to nehoda," odporovala jsem slabě.

„Claire, oba víme, že to není pravda, koho se snažíš krýt, co přede mnou tajíš?" ptal se rozzlobeně. Své problémy jsem si chtěla vyřešit sama. Koneckonců, jsem se o sebe do nynějška dokázala postarat naprosto sama.  Překřížila jsem si ruce na prsou.

„Myslím, že nejsem sama, kdo má tajemství, Chrisi," odpověděla jsem nevrle.

Na chvíli jeho tváří přelétly obavy. Bingo, vážně přede mnou něco tají. Ano, byla tu spousta věcí, která mi vrtala hlavou. Například jeho někdy až neuvěřitelně rychlé pohyby. To, jak občas mluvil, jako by byl z úplně jiné doby. Nikdy jsem ho neviděla jíst. Když jsem byla v nemocnici, tak u mého lůžka proseděl celé noci, ačkoliv netušil, že o něm vím, jakoby ani nepotřeboval spát. A také tu byly jeho oči. Den ode dne lehce měnily barvu. Vždy byly o trochu tmavší a pak náhle přes noc měly zase barvu zářivého tekutého zlata.

„Nevím, na co narážíš," opanoval se bez mrknutí oka.

„Opravdu nevíš?" zeptala jsem se nevinně.

Mlčel a propaloval mě pohledem. Výraz ve tváři měl nečitelný. Vypadalo to, že mi nehodlal odpovědět.

Přišla servírka s pokrmy, které před nás položila. Popřála nám dobrou chuť a opět se rychle vytratila. Možná se mi nyní odhalí alespoň jedna záhada. To, že jsem Christophera neviděla ještě nikdy jíst. Nepřítomně jsem nabodla na vidličku kus salátu, vložila ho do úst a pomalu přežvykovala.

I přes to, že jsem již téměř dvacetčtyři hodin nejedla, jsem neměla ani moc velký hlad. Nepřítomně jsem žvýkala, salát mi přišel bez chuti a mdlý, přestože vypadal čerstvě, svěže a lákavě. Snědla jsem nuceně ještě pár soust a celou dobu ho bedlivě sledovala. Ještě se ani nechopil příboru. Přestala jsem jíst a tázavě jsem nadzvedla obočí.

Pochopil můj náznak a vzal do ruky vidličku. Koutky mu lehce zacukaly, jak se snažil potlačit úsměv. Napíchl si kus salátu a úmyslně pomalu si ho vložil do úst. Sousto rozkousal a polkl. Poté si vzal sklenici s colou a zhluboka se napil. Toť vše k záhadě s jídlem.

Zírala jsem na něj s vytřeštěnýma očima. Chris se pobaveně usmál a pokynul k mému talíři.

„Jez," poručil mi nekompromisně. Mračila jsem se na něj a připadala si jako blázen. Co když jsem si vše jen namlouvala? Co když tu nejsou žádné záhady a já mám jen příliš bujnou fantazii? Měřila jsem si ho vyčkávavým pohledem a přitom jsem se nepřítomně vrtala příborem v salátu. Nuceně si nabral další sousto a s provokativním pohledem ho opět snědl. Vážně si ze mě utahuje? Nebo se mi to také jenom zdá?

Jeho pobavený pohled ale po chvíli opět ztvrdl.

„Zlobíš se na mě?" Trochu jsem se obávala jeho odpovědi. S povzdechem odložil příbor a položil si ruce na stůl a propletl prsty. Chvíli na ně zamyšleně zíral, pak vzhlédl se zoufalým výrazem v očích.

„Nezlobím se na tebe, Claire, jen se nesnesu dívat na to, jak ti někdo ubližuje," odpověděl a hlas se mu zlomil. Naléhavě mě propaloval pohledem.

„Musíš mi říct, kdo to byl, musím tě ochránit, tohle už se nikdy nestane, nedovolím to!" zlobil se. Jeho výraz byl přímo vražedný. Jeho starost mě dojímala, ale byla jsem zároveň znepokojená.

„Nebude se to opakovat, slibuji." Upřímně jsem netušila, jak bych tomu mohla zabránit. Můžu se co nejvíce vyhýbat domu, abych se nepotkala se strýcem. Ale mělo to nějaký význam, když jsem pořád jen utíkala a schovávala se?

Najednou natáhl ruku, tak rychle, že mě to polekalo a jemně přejel po mé tváři. Srdce se mi freneticky rozkmitalo a tváře mi polilo horko. Vyděšeně jsem ho pozorovala a držela jsem bez hnutí.

„Promiň, vyděsil jsem tě?" zeptal se starostlivě a uvěznil mě v hlubinách jeho zlatých očí. Myšlenky se mi rozutekly a chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná odpovědět.

„Ne, ne, jsem v pořádku, jen mě to překvapilo," mumlala jsem tiše. Zatvářil se zmateně.

„Já… totiž… musíš být trpělivý, nejsem příliš zvyklá na… doteky a no… starostlivost," koktala jsem, stále neschopná souvisle uvažovat. Jeho oči potemněly.

„Claire, chci vědět, kdo to byl," říkal přísně. Zamračila jsem se.

„Christophere, už se o tom opravdu nechci bavit. Víc ze mě nedostaneš, buď se s tím smiř, nebo mě odvez domů." Byla jsem rozladěná a on evidentně rozzlobený, že mu nechci odpovědět na otázku. Vážně už jsem na to nechtěla myslet.

Chvíli mě ještě propaloval pohledem. Pak si nešťastně položil hlavu do dlaní. Nakonec si poraženě povzdechl a pokynul k mému talíři.

„Dojez ten salát, jsi hrozně bledá, potřebuješ do sebe dostat jídlo." Byla jsem ráda, že se na mě alespoň pro teď nezlobí. Ale chuť k jídlu už mě docela opustila. Jen jsem pošťuchovala krutony a kusy salátu sem a tam, ale víc už jsem nebyla schopná sníst.

„Už mám dost, opravdu Chrisi, víc už toho do sebe nedostanu," řekla jsem zoufale. Žaludek jsem měla jak na vodě.

Nadechoval se k odpovědi, ale v tu chvíli se opět objevila servírka.

„Vše v pořádku? Mohu vám nabídnout ještě něco?" Chris jen zavrtěl hlavou.

„Ne děkujeme, poprosíme účet," odpověděl a zamyšleně mě pozoroval.

Zaplatil a zvedl se k odchodu. Počkal, až se také vysoukám na nohy. Stál těsně vedle mě, jako by se bál, že opět omdlím. Následovala jsem ho ke dveřím, které otevřel, přidržoval je a čekal až projdu ven. Pak se beze slova vydal k autu. Žaludek se mi stále pohupoval a nebyla jsem si jistá, jestli bych byla schopná absolvovat celou cestu bez… nehody, která by poskvrnila vnitřek jeho luxusního auta. Na místě jsem se zastavila a nervózně ho pozorovala. Že ho nenásleduju, si všiml okamžitě. S obavami ke mně přistoupil.

„Děje se něco? Není ti na omdlení?" ptal se starostlivě.

„Je mi dobře, jen bych se raději prošla, nevadilo by ti to?" zeptala jsem se ho s nadějí. Zmateně se na mě podíval.

„Je to docela daleko, Claire, opravdu chceš jít pěšky?" Horlivě jsem přikývla.

„Vlastně, jsem doufala, že bychom se mohli projít do lesa, nechci jít ještě domů." Zamyšleně mně hleděl do očí, jako by v nich hledal odpověď na nevyřčenou otázku. Pak přehnaně pomalu zvedl ruku, jemně mi přejel po tváři, lehce se zamračil, když jeho oči na okamžik ulpěly na mé ráně. Pak mi jemně zastrčil pramen vlasů za ucho. Nahnul se ještě blíže, zapomněla jsem dýchat. Mé srdce vynechalo a pak se rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Pousmál se, zavřel oči a něžně mě políbil na spánek. Hlasitě jsem vydechla.

„Když si to přeješ, tak se s tebou rád projdu." Opět mě chytl za ruku a vydali jsme se na cestu. Mlčel celou dobu až do lesa. Občas po mně vrhl zkoumavý pohled. Po asi třiceti minutách se Chris náhle zastavil. Sundal si bundu, kterou rozložil k mohutnému kmenu. Pak se posadil a za ruku mě stáhnul k sobě dolů.

„Čas na odpočinek," řekl a čekal, až se uvelebím. Usadila jsem se naproti němu.

„Před čím utíkáš, Claire?" vypálil na mě znenadání. Šokovaně jsem se na něj podívala.

„Co přede mnou skrýváš Chrisi?" oplatila jsem mu. Měřil si mě znepokojeným pohledem. Ano, tuhle hru můžeme hrát oba.

„Co myslíš, že skrývám?" Vyhýbal se odpovědi.

„Je tu pár věcí, které mi vrtají hlavou," odpověděla jsem zadumaně.

„Možná toho budu litovat, když se zeptám, ale jaké věci?" Slyšela jsem v jeho hlase zájem, který byl ale zároveň protknutý obavami.

„Ehm… no… ta věc s jídlem už se vyjasnila…" Vrhl na mě zvědavý pohled.

„Takže, věc s jídlem povídáš?" Zdálo se mi to, nebo zněl pobaveně?

„Nikdy jsem tě neviděla nic jíst," vyhrkla jsem s uzarděním. Koutky mu zacukaly.

„Dobrá a ty další věci?" ptal se zvědavě.

„Je to spousta věcí, maličkosti, třeba ty tvé občas až neuvěřitelně rychlé pohyby, občas mluvíš, jako by jsi vylezl z románů minulých století, skoro nespíš…" pokračovala jsem horlivě. Začal se mračit, oči se mu zúžily.

„A tvé oči…" vrhl po mně tázavý pohled.

„Mé oči?"

„Mění barvu. Každý den je máš o trochu tmavší a pak ti najednou zesvětlají," odpověděla jsem, celá nervózní, jak mé postřehy přijme. Chvíli si mě zamyšleně měřil. Ve tváři nerozhodný a rozpolcený výraz.

„Jsi mnohem všímavější, než jsem si myslel, nedala jsi doteď nic najevo." Byl evidentně zaražený.

„Hmmm…" Moje zamručení ho neuspokojilo.

„Takže jsi z tvého…pozorování… vyvodila nějaké závěry?" zeptal se obezřetně.

„No napadla mě jedna myšlenka, po tom co jsem cítila u Jaspera…" Nevěřícně vydechl.

„Cítila u Jaspera? Jak to myslíš?" naléhal zmateně.

„Já… totiž… umím to odjakživa, vnímat pocity ostatních a…" Přejela jsem si nervózně dlaní přes hrdlo, při vzpomínce na ten palčivý a intenzivní pocit, který mě v tu chvíli zachvátil. Nervózně jsem se otřásla.

Pochopil mé gesto. Tvář mu prořízl nevěřícný a šokovaný výraz.

„Takže, co tě napadlo?" zeptal se rezignovaně v obavách. Má kůže nabrala barvu rajského jablka. Vlastně, jsem se celou dobu pokoušela tu hloupou myšlenku potlačit a namluvit si, že je to naprostý nesmysl. Jiné vysvětlení mě ale nenapadlo.

„Jedno slovo…upír." Odpověď jsem sotva znatelně zašeptala. Nejdříve jsem nervózně sledovala své ruce. Pak, jsem se odhodlala vzhlédnout a setkala jsem se s jeho očima. Jeho pohled nebyl pobouřený ani odmítavý. Spíše smířený a znepokojený. Pohled mi intenzivně oplácel. Má slova mi ale nevyvrátil.

A právě v tu chvíli mi to došlo. Proboha, měla jsem pravdu!

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 6. kapitola:

 1
6. Nikl
05.11.2019 [21:20]

Úplně úžasné, těším se na další kapitolku. Emoticon

5. Lea
31.10.2019 [10:01]

Kdy bude pokračování? Hrozně by mě zajímalo jak se to bude dál vyvíjet Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. T
30.10.2019 [21:22]

Už se těším na další

3. Fili
28.10.2019 [16:45]

Zamilovaná Emoticon Emoticon

2. Kdy
28.10.2019 [9:39]

Kdy bude další??? Emoticon Emoticon

1. BabčaS.
16.10.2019 [21:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!