Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A přece jsem tě neztratil 5. kapitola

29.12.2013 (19:15) • Mea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1449×

Krásný vánoční den plný smíchu byl u konce a Renesmé se odešla připravit na „táboření“. Nastalo ticho. Všichni se ponořili do myšlenek plných plánů na blížící se bitvu. Je tu ticho před bitvou. Je to jako virus. Chtěl jsem žít v klidu, místo toho padnu v boji s Volturiovými – to není velice povzbuzující okolnost. Ti odporní „vládci“ jsou ti poslední, kdo by měl být můj vrah. Jistě, že je velice hrdinské padnout v boji proti zlu, ale kdysi jsem si slíbil, že jim tu radost z mé smrti neudělám. Dvě stě let se jejich vládě straním a pak přijde toto... Připadám si skoro až sobě cizí, tak vzdálený, ale přes to jsem konečně naplněný životem.

„Alistaire?“ ozve se za mnou hlas, který je pro mě mnoho let balzámem. Maggie. „Půjdeš se mnou?“ ptá se jemně, v očích obavy. Jak jenom může pochybovat? I když mi neřekla, kam mám jít, přece to vím. Ptá se mne, jestli s ní půjdu bojovat, jestli padnu po jejím boku...

„Maggie, neboj, jsi jako má sestra. Ty jsi jako rodina, kterou jsem nikdy neměl, samozřejmě, že s tebou půjdu. Vím, kde mám být - tady!“ Na chvíli se její výčitkami propletené myšlenky pročistí, ale pak se znovu naplní. Nechápu proč, neřekl jsem snad jasně, že s ní půjdu?

„Víš... Já si myslela, že kvůli Annalise nepůjdeš. Já vím, že pořád věříš, že se vrátí, že žije. Nechci, abys tu svoji naději kvůli tomuhle ztratil.“ Cože? Jak tohle může říct? Když sama sobě těmi slovy škodí! Člověk musí jednou zapomenout, nechat jít věci dál.

„Maggie? Ty jsi mě neslyšela? Mám ti to zopakovat? Ty máš obavy? Vždyť ty jsi tady ta, co je vždycky nad věcí a ví všechno nejlíp!“ Jestli tohle nepochopí, tak opravdu nevím... Maggie se usměje a poplácá mě po rameni. Dnes večer půjdeme vybudovat tábor a zítra ráno to vypukne.

Všichni jsou v obležení svých blízkých a tiše si přemýšlejí. Využiji té příležitosti a dojdu ke své oblíbené skupince Irů. Jestli to přežijeme, mohl bych se k nim přidat, oni jsou moji nejbližší. Proč jsem byl tak hloupý a držel se v ústraní? Takhle akorát zemřu sám. To nechci. Proč si důležitost tolika věcí uvědomíte, až když se život krátí? Proč?

„Siobhan, Liame, Maggie,“ promluvím na dotyčné tiše. Všichni na mne obrátí svůj krvavý zrak.

„Alistaire, to je dost, že jsi k nám přišel!“ promluví ke mně Siobhan svým hlubokým hlasem.

„Ano, máš pravdu, omlouvám se. Maggie, můžu se tě prosím na něco zeptat?“ zeptám se Maggie, ale spíše se ptám Siobhan, jestli mi ji půjčí a prominou, že se zase od nich vzdaluji.

„Ano,“ pronese Maggie pouze. Siobhan s Liamem pouze kývnou a zase se ponoří do svého dřívějšího rozhovoru. Vzdálíme se a Maggie se na mne starostlivě podívá.

„Co se děje, Alistaire?“ ptá se mě skoro až zoufale. Myslí si snad, že chci vzít zpět svá dřívější slova?

„Neboj se, Maggie, není to nic zlého.“ Jí se však se stále i po těchto slovech neulevilo. Zvláštní, nemůže být z nich přece cítit lež! I když... Já vlastně nevím, jestli to je zlé či špatné, právě proto se chci zeptat právě svojí Maggie.

„Máme šanci Maggie? Máme tolik pravdy kolik potřebujeme?“ ptám se trochu i nešťastně. Trochu se bojím odpovědi, ale i když bude jakákoliv – necouvnu!

„Alistaire, myslíš, že kdybychom neměli tu potřebnou naději, tak tady stojíme? Myslíš, že bych to dopustila? Myslíš, že by to dopustil Carlisle, Edward... Myslíš?“ říká to tak klidně a přitom tak silně, že by to i stromy kácelo. Musím připustit, že má pravdu.

„Věřím ti, nemyslím si, že by to udělali.“ Usměje se.

„Měli bychom jít na tábořiště. Bude to magická noc plná příběhů. Noc, která změní vše...“ Maggie se na mě znovu usměje a obejme mě. Cítím se jako doma. Moji rodiče zemřeli, když jsem byl ještě malý. Starala se o mne pouze tetička, ale od její smrti a jejího posledního objetí uteklo už mnoho vody.

Dál už si neříkáme nic a rovnou jdeme k louce. Za chvilku se setmí úplně. Noc je moje nejoblíbenější část dne. Je jedno, co dělám nebo jak se tvářím – nejsem vidět. Žiji svůj život predátora. Jenže dnes je to jiné. Cítím se trochu i jako člověk. Je to nemožné a komické, vím, ale přesto cítím svou zapomenutou část lidskosti. Mám rád den, protože je vše lepší, průzračnější, žádný strach, žádné lži. Celé své bytí jsem se schovával, ale proč vlastně? Na co utíkat a neužívat si každého dne, i když máte jistotu, že není poslední a že žijete věčně?

Sedáme si na trámy, které přineslo to psisko, a Benjamin rozžíhá oheň. Je to krásný pohled, jak jsou všichni jednotní. Jestli to přežijeme, bude to tak i dál? Změní se vůbec něco? Doufám, že ano. Snad z toho všeho vyjde něco víc. Třeba se tímto věci zlepší, třeba taky zhorší.

Možná jsem zapomínal na ty nejdůležitější věci a proto jsem šel dál, než jsem měl. Překonal bych vše, šel až na konec světa, do pekel... To všechno pro ni. Pro královnu svého světa. Pro moji jedinou. Možná má každý opravdu více spřízněných duší. Jenže já už nemám duši, nechal jsem ji ve svém minulém životě. Pro mě tedy zůstává jen moje Annalise. Navždy. Nevím, proč říkám moje, vždyť mi nikdy nebylo dopřáno zvát jí svou. Vím však, že ona mi své srdce dala (tedy pokud jsem ho při svém odchodu neztratil). Co když v té chvíli, kdy umírala, volala moje jméno, čekala, že ji zachráním, že se vrátím a už s ní zůstanu navždy?

Jenže já ani po uniknutí před smrtí nepřišel, nezachránil jsem ji. Byl jsem slepý, byl jsem sobec. Vždyť jsem poznal to, co jsem měl, až když jsem to ztratil. Co když mi Ann nechávala naději? Co když by pro mě i zemřela? Zemřel bych i já pro ni? Teď určitě, ale nevím, co dřív. Vím, že jsem ji miloval, ale opravdu dost? Nevím, co jsem myslel dříve, je to moc dávno, moje mysl je zastřená, i když si Annalisinu tvář pamatuji lépe než tu vlastní. Co když jsem jí nedával tolik lásky, kolik si zasluhovala? Co když - jsou velmi zvláštní slova, která nás mohou strašit až do konce života (což je v mém případě až přespříliš dlouhá doba).

Možná Volturiovi ukončí mé utrpení (i když tím ztratím všechno nastávající). Třeba se dostanu tam, kde je má Ann. Třeba - další zvláštní slovo, které si dokáže s každým mučivě pohrát. Ale ne, musím mít přeci naději? Proč chvíli váhám a pak jsem si zase jist? Proč chvíli myslím optimisticky a pak hned pesimisticky? Proč? Jsem realista nebo blázen... Nevím, za ta dlouhá léta beznaděje jsem možná opravdu zešílel, co já vím? Že by se konečně dostavila krize středního věku? Co já vím... V tomto pomateném světě je přeci možné vše...

„Edwarde, chystá se sem ještě jeden svědek,“ oznamuje dotyčmému Alice šeptem.

„Kdo je to?“ zeptá se Tanya se zájmem.

„Nevím, neznáme ji, ale přichází v míru. Je jako my, živí se krví zvířat, má zlaté oči.“ Nasupené postoje trochu poleví.

„Dobrá, neradi bychom bojovali ještě s ní!“ vykřikne Garrett.

„Ať je to, jak chce, další svědek neublíží,“ pronese Alice spíše pro sebe.

Chvíli po tom zjištění je znovu ticho a postupně se noříme do historek z válek, které otřásaly nejen upírským světem. Myslím na Ann, kéž by se tu místo nějaké upírky zjevila ona...

„Ano, máš pravdu, Alistaire,“ šeptne mi do ucha Maggie, sedící vedle mě.

„Cože?“ vůbec nechápu, co tím myslí. Vždyť jsem nic neřekl.

„Nevím o čem jsi přemýšlel, ale měl jsi v tom pravdu.“ Pořád se na ni nechápavě dívám a tak tiše dořekne: „Cítila jsem to.“

Vůbec nevím, co si o tom myslet. Nemám však moc času nad tím přemítat, jelikož už slyším kroky té neznámé upírky. I když utíkala vesmírnou rychlostí, tak její kroky byly, jako kdyby se dotýkala země pouze peříčkem. Sníh se vůbec nevířil a bylo slyšet, jak se jemně prodírá vichrem. Její pach jsem za svého upířího života nikdy necítil a ani tomu podobný.

Jako pach bych to ale nemohl nazvat, byla to překrásná vůně. Ta vůně byla jako směs fialek, jahod doplněných vůní čerstvosti lesa po dešti. I když jsem tu vůni nikdy necítil připadala mi zvláštně povědomá. Jemná, nevinná, kouzelná - jako láska sama v první svojí podobě. Toužil jsem ji spatřit, pohlédnout do těch jejích, podle Alice zlatavých očí. Neznal jsem ji, ale přesto cítil, je v tom cosi víc. Konečně se mezi stromy k ohnivém odrazu zaleskly její zlaté vlasy.

Popadlo mne zvláštní vzrušení. Kdo je to? Co, když je přece jenom nebezpečná? Ne, ona je určitě anděl. Anděl s překrásnýma zlatýma očima. Toužím se do těch tůní zlata podívat, vidět tvář, kolem níž se motají dlouhé nazlátlé kadeře... Toužím se pohnout vpřed a jít jí naproti, cosi mne však drží na svém místě. Jakýsi zvláštní strach, který mi svázal jazyk i nohy.

Konečně ohnivá záře osvítí ji samotnou a ona před námi vstane v celé své kráse. V té chvíli při pohledu na toho anděla mi na mysl vstoupil obrázek mé královny. Už pro mne nebyla záhadným andělem, ale dívkou, kterou jsem dříve tolik miloval a stále miluji. Byl jsem ve snu, bláznil jsem v mlžném oparu vzpomínek. Nejspíš se mi už před očima promítá život. Tohle je nemožné. Není možné, že přede mnou stojí Annalise.

Má fata morgána na mne nepřetržitě a omámeně hledí. To je ten nejkrásnější sen v mém životě. Jako by mé srdce začínalo bít... Jsem dvě stě let zpátky a moje lady na mě čeká.

„Alistaire,“ zašeptá tiše a moje tvář se rozjasní láskou. Vykročím jí vstříc, ona ke mně jde krokem víl. Je to moje nejkrásnější pohádka. Nakonec dojdeme až k sobě. Ann se kouzelně usměje a já ni také, jsem šťastný, opravdově. Po tolika letech to konečně pociťuji - to pravé štěstí. Dotkne se mé tváře a znovu ohromeně zašeptá mé jméno. Čekám, že se každou chvíli rozední a já procitnu.

Obejme mne a já cítím, že tohle není sen, ale pravda. „A-annalise?“ zašeptám. Nechápu nic, okolní svět mizí a zůstávám jenom já a moje láska.

„Ano, Alistaire, jsem to já.“ Zalapám po dechu. Cože? Že bych měl po tom všem šanci na lásku?

Ano, měl jsem šanci. Měl jsem naději. Začal jsem znovu žít. Bitva se nakonec nekonala. Renesmé bude žít dál a v bezpečí. Přátelství a svazky uzavřené v této době přetrvávaly a zdálo se, že jsme spaseni. Možná, že začnu věřit na zázraky. Svoji protivnou masku si už nikdy více nevezmu. Budu navždy žít se svou královnou srdce v jedné chaloupce v horách. Několikrát nás navštěvovala irská smečka a Cullenovi. Nikdy už nikoho nezabiju, budu rozdávat naději na život dál...

A to je konec... Nebo že by začátek?

Tak a je tu konec - líbil se? Prosím všechny, co to četli, aby mi zanechali alespoň smajlouse. Tak a mně nezbývá nic jiného, než vám popřát:

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A přece jsem tě neztratil 5. kapitola: