Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A přece jsem tě neztratil 4. kapitola

22.12.2013 (09:00) • Mea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1110×

Poslední vzpomínka opustila mou mysl a já se vracel do reality. Byla tma, ale vila byla díky duhovým světýlkům vidět už zdaleka. Renesmé už zmizela se svými rodiči do svého domku a já se vydal do obýváku k ostatním. Chtěl jsem konečně začít žít, všem a hlavně sobě odpustit. Jestli dostaveníčko s Volturiovými přežijeme, tak se tam zase vydám – za Ann.

Sníh přimrzává k zemi. Za chvíli se ze sypkého snížku stane ledová nepropustná pokrývka. Ani ne za dva dny jsou tady. Ani ne za dva dny jsou Vánoce – ten čas zázraků, stane se také zázrak a Volturiovi vůbec nedorazí? Alice se přeci mohla mýlit a to pak... Ne, neplete se, je to tak...

Ve vile se skoro všichni dívají ke krbu, na kterém jsou pověšeny punčochy každého z nás. Všude je to plné Vánoc, samá girlanda a ozdobička – hotový blázinec. Mají to na svědomí Alice, Renesmé, Rosalie a ten Jacob. Že se do toho vrhly ony, chápu, ale on? Není na to už moc velký? Nemotá se kolem Renesmé nějak moc? Myslím, že to přátelství už trochu přehání... Hlavně vůbec nechápu, proč jí to štěně dalo přezdívku po Lochnesské příšeře, vždyť do příšery má Renesmé daleko. Ano, je to ojedinělý druh a její jméno k přezdívce nabádá, ale no tak! Nessie? To jako vážně?

Všichni se na mě otočí. Jistě, vždyť se stalo nemožné, stařík Alistair vylezl a chtěl být tady u nás. Jejich pohledy jsou trošku deprimující. Maggie se na mě soucitně usměje. Jdu ke krbu a čtu si jména na punčochách. Jsou tam všichni, i já a nad mým úhledně napsaným jménem je vyšitý maličký zpívající ptáček. Pousměju se, to má určitě na svědomí ta malá princezna.

„Alistaire?“ ozve se za mnou známý hlas. „Co kdybychom na chvíli zapomněli a oslavili společně svátky? Nessie by byla moc ráda. Co jsi s ní udělal, že celý dnešek nemluví o nikom jiném?“ domluví Carlisle. Jít na mě pomocí Renesmé? Hmmm...

„Dobře, Carlisle,“ odpovím, přijmu nabídnutou ruku a potutelně se usměji. Zbytek večera všichni strávíme ve vánočním duchu. Začne svítat a mě radostný smích přiláká vzhlédnout k oknu. Renesmé utíká a jako pomatená vykřikuje moje jméno. Otevřou se dveře a dovnitř vnikne pár vloček a chladný vzduch. Venku je sněhová vánice, ale Renesmé to, jak je vidno, vůbec nevadí.

Vtrhne do místnosti se zářivým úsměvem a běží ke mně. Karamelové vlásky má od větru zacuchané a plné vloček, tváře od mrazu červené a dech zrychlený od běhu – takový zjev do mého světa nepatří. „Pane Alistaire! Už jsem na to přišla!“ chrlí na mě radostně.

„Na co jsi přišla?“ řeknu nechápavě. Renesmé moje nevědomost přijde evidentně velmi vtipná, protože se posměšně zachechtá.

„Vím, jak osvobodit ptáčka! Rolnička nám totiž možná nepomůže, ale on samotný ano. Zazpívá a hnedka bude všechno v pořádku!“ říká to tak, jako by to byla samozřejmost. Je to prostě ještě holčička.

„No, Renesmé, víš, že to jenom pohádka, že ano?“ řeknu omluvně. Ona se dotčeně zamračí. Ach, to bude ještě těžké...

„Ne, to nebyla pohádka! Já věřím, že nebyla! Na každém šprochu je pravdy trochu!“ Říká to s takovým přesvědčením, že kdybych byl člověk, určitě mám husí kůži. Ta holka by se svým odhodláním mohla být prezident.

„Ano, ale jenom trochu.“ Všichni stáčejí svůj pohled na nás dva. Edward se potutelně usmívá, neboť on toho ví z nás nejvíc. No, když se podívám na Maggiin úsměv, myslím, že nejvíce nad věcí je právě ona.

„Nessie, nechtěla by sis jít postavit se strejdou Alistiem sněhuláka?“ řekne Maggie mezi smíchem. To už se usmívá každý, Emmett se obzvlášť hodně řehotá. Hodím po Maggii výraz říkající: Haha! Moc vtipné! S tím strejdou Alistiem to vážně přehnala. Renesmé se už zase usmívá, rychle přikyvuje a už vybíhá ven. Než oba zmizíme z domu, smějí se úplně všichni. No, nakonec i já...

Smích po pár minutách splyne do úsměvu. Renesmé už válí první koule a já se musím smát znova, jelikož vypadá, jako kdyby ona byla ten sněhulák. „Strejdo! Potřebujeme mrkev!“ haleká na mě. Nevím, jestli to s tím strejdou dělá naschvál nebo nevědomky - když to však vezmu kolem a kolem, tak mi to zase tak nevadí.

„Renesmé, promiň, mrkve došly. To víš, invaze králíků je invaze králíků.“ Na to Renesmé vykoukne zpod koule a vykuleně se na mě podívá.

„Invaze králíků? To je zase nějaká pohádka? Vyprávěj!“ vzkřikne nadšeně a já zalapám po dechu. I po těch dvou stech letech na světě mě dokáže něco překvapit... No, to zírám!

„Ne, není to žádná pohádka, spíš chvilkový vtípek,“ pronesu klidně a kleknu si k ní, abych jí pomohl s tou hroudou sněhu.

„Aha, no, nevadí. Strejda Emm něco vymyslí!“ zachichotá se. „Můžeš mi říkat Nessie, nemusíš pořád renesméovat,“ řekne jen tak do vzduchu mezi prací a obrátí na mě svůj čokoládový zrak.

„Víš, já... No, dobře,“ přitakávám nakonec. Však ono to nějak dopadne...

Po dni stráveném s Renesmé se cítím tak psychicky plný a přece prázdný... Bylo toho pro dnešek až moc. Podívám se přes noční oblohu ven na sněhuláka, který má místo mrkve oranžovou rtěnku. Knoflíky z kamínků se Ness zdály moc smutné, a tak je nabarvila duhovými barvičkami. Když k tomu přidáte oblečení od Prady a šperky od Tiffanyho – je to opravdu komické. Jak na tohle mohla Alice přistoupit? Jak jsem se do toho mohl nechat zatáhnout?

Nevím, ale začínám mít tu malou treperendu opravdu rád. Jaké by to asi bylo být otcem? Dívat se do těch maličkých očiček a vědět, že pro jeho štěstí bych udělal cokoli, i zemřel... Jaké by to bylo mít děti s Ann, malou modrookou holčičku se zlatými vlásky a malého ztřeštěného kluka? Nevím a nejspíš se to nikdy nedozvím.

Je večer a Nessie zuřivě zívá. „Renesmé, zlatíčko, půjdeme spinkat? Zítra brzy ráno jedeme za dědečkem, tak ať to neprospíš!“ promluvila k ní Bella.

„Ale, maminko, ještě chvilinku!“ nedala se Ness. Bella byla ale neoblomná, a tak brzy potom zmizeli v temném lese.

„Alistaire?“ ozval se za mnou sametový hlas Esmé. „Měl bys jít na lov. Charlotte s Peterem vyrážejí za hodinu, můžeš jít s nimi.“ Říká to tak opatrně, jako by se bála, že řekne něco, z čeho bude prosakovat, že to je naposled. Když znám Renesmé, už se mi moc na lov nechce. Ona je zpoloviny člověk, je tak podobná té holčičce... Ale cítím, že to potřebuji, za chvíli budou mít moje oči barvu černě a přece jenom se musím posilnit před bitvou...

♥♥♥

Dnešní lov byl pro mě obzvlášť nepříjemný. Na dnešek jsem se vůbec netěšil. Nessie jela navštívit svého dědu a půlka obyvatel domu je na lovu. Nic tu nebylo, jen ta prázdnota. Nevěděl jsem, co mám dělat, čím svůj čas užitečně upotřebit. Byl jsem prázdný, mí přátelé byli pryč a můj čas se vlekl až přespříliš pomalu.

Možná bych mohl navštívit Ann. Ne, to bych se vrátil nejdříve zítra a ostatní by si mysleli, že couvám. Mám dost času (pokud nás nezabijí), vždyť ona tam bude ležet navždy.

Možná bych měl přichystat něco pro Renesmé k Vánocům. Třeba bych mohl udělat tu invazi králíků. Utíkám ke skále a lámu kousek pevného kamene. V ruce ho neustále hnětu tak, aby konečně dostal ten tvar, co potřebuji. Konečně jsem spokojený a v ruce jsem třímal kamenného ušáka. Tak jsem pokračoval dál a dál, až jsem měl pěknou armádu malých hopsálků, menších než Renesméin prstík. Spokojeně je zabalím do pytlíku a vydám se nazpátek.

Nessie tam už na mě čekala. „Alistaire, zítra jsou Vánoce!“ vypískla nadšeně. Budou to její první Vánoce (možná také poslední). Je hezké, že jsou Vánoce, alespoň tak nemusí ta malá dívenka pociťovat strach. Renesmé mě tahá za ruku, že musíme ihned ven ozdobit zvířátkům v lese stromeček a dát jim tak nějaké to jablíčko. Protáčím oči, je to trošku komické, když je potom ona nebo její rodina vysají...

Postupně se k nám přidali ostatní. No, kdybych nevěděl, že má dar vkládání myšlenek, myslel bych si, že její dar je získat si ostatní. Myslím, že to není tak těžké si nás získat. V té věčnosti každý začne toužit po rodině, a dítě v našem světě je nemožná věc. Když se potom Nessie objevila, okamžitě způsobila rozmrznutí všech ledových srdcí a úsměvů na tvářích. Má to svoje malé dětské kouzlo.

Renesmé tančila se zlatou girlandou po lese a vypadala jako víla. Všude to vypadá, jako by vybuchla sluneční královna. Samé třpytky a ozdobičky, aby sem pro Cullenovy nepřijeli z blázince. Ano, to by tomu bylo podobné.

Ness dojde k Belle a podívá se do jejích zlatých očí.

„Maminko? Myslíš, že stihne přijít Santa dřív než...?“ Renesmé nechá tu větu nedořeknutou a hlas se jí zachvěje. Je mi líto, že bude svědkem tohoto rozhovoru.

„Neboj, zlatíčko, Santa to stihne,“ odpoví jí Bella mateřsky. Renesmé se tím po Belliných slovech přestala zatěžovat.

Štědrý den

Netušil jsem, jak se budu cítit, když budu tak blízko smrti. Když jste člověkem, smrt je součást vašeho bytí, prostě přijde a vezme. Když jste ale nesmrtelní a víte, že vás usmrtí pouze vaše vlastní hloupost, to se pak zdá život jako samozřejmost. Neberete smrt jako vám nějak příbuznou věc, protože jste ji sami už vlastně prožili při přeměně. To vy způsobujete smrt, to vy jí přinášíte oběti, ona si vás nebere. Když pak nastává den, kdy je tak blízko, co má člověk říkat, co dělat? Jde vyzrát nad smrtí?

Přemítám nad věcmi, které mi byly donedávna cizí. Stojím v kroužku „lidí“, kteří se smějí a rozdávají si dárky. Dávají si vánoční polibky pod jmelím, všude je radost, žádní Volturiovi, žádná smrt, žádný strach. Nejvíc se však bojím toho, že jsem doopravdy nežil, že sem nepatřím.

Najednou mě Nessie čapne za ruku, obdaří mě dokonalým úsměvem a vyšle ke mně myšlenkami dvě slova: Veselé Vánoce. Usměju se. Tahle malá rošťanda ví, jak na mě!

„Tobě taky, Nessie,“ odvětím s úsměvem. Žiju teď, za celých dvě stě let si teď opravdu připadám živý, že někam patřím.

Renesmé mě odtáhne k ostatním a podá mi moji punčochu. Je v ní rolnička. „Ach, Nessie, je nádherná!“ řeknu ohromeně.

„Stiskni ji,“ řekne s úžasem s jakým dítě očekává ohňostroj. Nechce se mi ničit tu krásu. Ness mě však pobídne, že je to v pořádku. Jemně ji stisknu a ona se změní na zlaťoučké třpytky. Je to tak neuvěřitelně magické. Možná začnu věřit na zázraky. Z mého ohromení mě vyruší Renesméina teplá ručka. „Něco si přej!“

Renesmé se smíchem odběhla hrát si se svými ušáky. Její myšlenka mně jemně proletěla hlavou a já myslel jen na jedinou osobu. Na Annalise. Poslal jsem jí ta dvě slova, která jsem jí toužil říci: Miluji tě. Věděl jsem, že mě slyší a že všechno dobře dopadne. Určitě.

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A přece jsem tě neztratil 4. kapitola: