Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A do háje... - 4. kapitola

a jede se!


A do háje... -  4. kapitolaEdward, výlet a snad milion otázek.

4. kapitola

Když jsem se ráno probudila, musela jsem několikrát překvapeně zamrkat, abych se ujistila, že se mi to celé jen nezdá.

Na tváři mě šimraly slaboučké sluneční paprsky a já jsem omráčeně maličko povytáhla rty vzhůru. Ačkoliv to byla opravdu jenom velmi slabá náhražka toho žhavého a pálivého slunce, po kterém jsem tak toužila, oproti probuzení do toho otravného kap, kap, kap to bylo rozhodně milejší.

Ještě chvíli jsem zůstala lenivě ležet. Užívala jsem si to hřejivé teplo a jenom omámeně zírala do stropu. Dokud jsem se po chvíli, která mi přišla jako kraťoučký okamžik, znovu nepodívala na budík a nezjistila, že okamžik to tedy určitě nebyl. Byla jsem pořádně ve skluzu. Do háje!

Dost neohrabaně jsem se vyškrábala z postele a cestou do koupelny pobrala to první oblečení, co mi přišlo pod ruku. Zuby jsem si vyčistila v rekordním čase a to vrabčí hnízdo na hlavě jsem odflákla jenom rychlým přejetím hřebenem. Nasoukala jsem se do tmavých riflí a přitom se znovu snažila kontrolovat čas. A bylo ho zatraceně málo.

Na chodbě jsem ještě vrazila do Jacoba, který na mě jenom rozespale a nepřítomně zachraptěl něco jako pozdrav, a za pár vteřin už jsem seděla v autě. 

A i když jsem jela o dost rychleji, než mi to zdejší předpisy povolovaly - a já se modlila, aby mě nikdo neviděl a nepráskl Charliemu, že jeho dcera zpochybňuje jeho práci -, do školy jsem dorazila s několikaminutovým zpožděním. Sakra, sakra, sakra!

Modlila jsem se, abych první hodinu měla nějakého mírumilovného profesora, který to přejde mávnutím ruky. A zatímco jsem se hrabala ven z auta za efektivního hledání rozvrhu s mapkou, dolehl ke mně podivný šum hlasů, který mě donutil zastavit se uprostřed pohybu a rozhlédnout se kolem.

„Pane Newtone, vy jedete támhletím autobusem, ne tímto. Slečno Monterová, vy také.“ Nějaký profesor se štosem papírů v rukou se marně snažil zorganozivat neposedný dav studentů, kteří stáli v obrovském hloučku kolem něj. Za nimi parkovaly tři školní autobusy. Rychle za sebou vyvolával další jména.

Nejprve jsem se chtěla kolem nich prostě nenápadně protáhnout dovnitř, ale pak jsem si všimla, že s většinou těch lidí jsem měla včera společné hodiny. Že by to byl můj ročník?

„Swanová? Slečna Swanová!“ Zvuk mého jména mě donutil upoutat svou pozornost zpátky na profesora. Když se na jeho výzvu nikdo neozval, zvedl oči a rozhlédl se kolem. Usoudila jsem tedy, že jiná Swanová tady asi nebude. Váhavě jsem se mu ohlásila. „Autobus číslo tři.“ Máchl rukou za sebe.

Neměla jsem ani to nejmenší tušení, co mělo tohle všechno znamenat. O žádném „výletě“ mě nikdo neinformoval. A oni mě klidně mohli naložit a odvést někam pryč, na úplně opačný konec spojených států, a třeba jsem pak už ani neměla zajištěnou dopravu zpátky. Co bych pak řekla Charliemu, kdyby pro mě musel dorazit třeba na Aljašku?

No dobře, tyhle úvahy byly pravděpodobně trošku přehnané, ale i tak... Obezřetně jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli mi něco nenapoví. Neměla jsem ale odvahu na to, abych se kohokoliv v mé blízkosti zeptala. Ačkoliv tváře už jsem začínala vnímat jako povědomé, ještě pořád jsem z nich měla docela nahnáno a nechtěla jsem si někde uříznout trapas.

Parkoviště se ale pomaloučku začínalo vylidňovat. Chtěla jsem tedy počkat, až profesor dočte jména a nebude kolem něj moc lidí, a pak se zeptat přímo jeho. I když už teď vypadal dost otráveně. Nechtěla jsem raději ani pomýšlet na to, jak se jeho výraz změní, až bude jedné hloupoučké studentce vysvětlovat, kam to vlastně jede.

„Ty tu hodláš zůstat?“

Překvapením jsem málem poskočila. Ten hlas se mi ozval těsně u ucha a já jsem si nebyla vědoma toho, že bych za sebou zaslechla nějaké kroky, které by mě na nově příchozího upozornily. Zamračeně jsem se na Edwarda otočila. A v tu samou chvíli si vzpomněla, že jsem si s ním vlastně chtěla dneska vyjasnit ještě jednu věc.

Už jsem se nadechovala, abych mu pěkně od plic vynadala, že mi pravděpodobně leze do pokoje - jinak jsem si totiž po krátkém včerejším rozboru výšky mého okna a vzdálenosti od jejich domu nedokázala vysvětlit, jak by se ten sešit mohl octnout na mém parapetu. Než jsem ale stihla otevřít pusu, jemně mě postrčil k autobusu, do kterého mě předtím posílal profesor. „Banner nemá rád, když někdo zdržuje,“ zamumlal na vysvětlenou.

Cítila jsem ho v patách i potom, co jsem se po schodech vyškrábala do uličky. Takže z toho logickou rovnicí vyplývalo, že jsme autobusem cestovali spolu. Snažila jsem si moc nepřipouštět ten jistý pocit úlevy, který se mi rozlil všemi končetinami, když jsem si uvědomila, že tu je se mnou aspoň někdo, koho jsem jakž takž znala.

Jakmile jsem se posadila, zapadl na sedadlo hned vedle mě. Překvapivě. Ale lhala bych, kdybych se pokoušela tvrdit, že jsem nic takového nečekala. Vážně jsem ale neměla ani to nejmenší tušení, co na mě s Emmettem viděli. Byla jsem nudná, naprosto nezajímavá, ani nijak hezká, mračila se na ně skoro při každé příležitosti a taky -

„Víš, ještě pořád ses mi oficiálně nepředstavila,“ zašeptal.

A taky pěkně nevychovaná a neslušná, když jsem jim ani neřekla svoje křestní jméno. Ale oni se i přesto pořád tvářili,  jako bychom byli odjakživa ti nejlepší přátelé. Nic jsem si nechtěla namlouvat, ale jak jsem se tak dívala kolem, k nikomu jinému se tak neměli.

Zvedla jsem pohled ze svých kolen k jeho tváři. Zelenýma očima hypnotizoval můj obličej, jako by mi do něj chtěl vypálit díru. Působil naprosto klidně. Ale pod tím náporem jeho pohledu jsem si musela nejprve odkašlat, abych se ujistila, že se mi nebude příliš klepat hlas. Odolala jsem nutkání otočit se k němu pro jistotu ještě zády. „Jsem si jistá, že už jsi ho někde zaslechl.“

Vytasil na mě téměř dotčenou grimasu. „Mohl jsem slyšet špatně. Lidi často věci zkomolí, anebo si vymyslí něco úplně jiného. Takže bys vlastně udělala laskavost sama sobě, kdybys to někomu prozradila.“

„Tak laskavost,“ zopakovala jsem po něm se zakroucením hlavy. Autobus se mezitím dal do pohybu. „A jak vůbec víš, že jsem to jméno ještě nikomu tady neřekla?“

„S nikým se nebavíš,“ zkonstatoval prostě. 

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Nemáš ráda lidi.“ Ta jistota v jeho hlase mě poněkud zarazila. Podmračeně jsem se zadívala zpátky před sebe.

„Ale to zřejmě tebe a tvého bratra vůbec neodrazuje,“ zabrblala jsem si pod nos. Ani jsem si nebyla jistá, jestli jsem chtěla, aby to slyšel. Každopádně se hned nato ozval jeho tichý smích, a tak jsem usoudila, že to je stejně jedno.

„To by ses ještě divila.“ Zněl taky tiše. Významu jeho slov jsem ovšem tak úplně nerozuměla, a tak jsem se raději rozhodla to neřešit. Místo toho jsem si znovu vzpomněla na včerejšek, a tak jsem zapátrala ve své tašce.

Vytáhla jsem úhledně nadepsaný sešit, chvíli jsem ho jen tak potěžkala v ruce a znovu se zadívala na tu kolonku. Nahlas bych to nikdy nepřiznala, ale jeho rukopis mě fascinoval, všechny ty linie byly tak přesné, tak lehké, tak dokonalé, že se jen těžko dalo uvěřit tomu, že je nenechal napsat na nějakém stroji.

Podala jsem mu ho. Chvíli jsem vyčkala, jestli třeba čirou náhodou sám nezačne o tom, jak se ke mně vůbec dostal. To byla ale nejspíš opravdu jen velmi bláhová představa, on si ho totiž jenom vzal a bez změny výrazu si ho hodil do batohu.

„Opsala sis všechno, co jsi potřebovala?“

„A jak jsi vůbec věděl, že to potřebuju?“ otázala jsem se, zatím ještě stále naprosto slušně.

Nasadil obličej typu to-je-přece-nad-slunce-jasné-jak-jsem-to-věděl. Bůhvíproč mě to trochu namíchlo. „Chyběla jsi skoro celou hodinu,“ objasnil mi ten prostý fakt.

„Hm...“ No dobře, zrovna tuhle otázku jsem si fakticky domyslet mohla. Ty ostatní mi ale stále visely v hlavě bez jediné odpovědi. „Takže jak ses dostal ke mně do pokoje? Jacob byl doma, a kdybys ho potkal, ten sešit by si vzal a předal mi ho sám.“

„Nebyl jsem u tebe v pokoji.“ Zase ten naprosto klidný výraz. Zase jsem se na něho zamračila. „Ani jsem se nikde nepotkal s Jacobem.“ Aha, jasně, takže ode dneška sešity umí samy od sebe lítat. Joo...

„Takže?“ čekala jsem dál. Netrpělivost mi z hlasu musela přímo odkapávat, ale to mu pravděpodobně tak akorát dělalo dobře, protože se na mě zaculil.

„Mám pokoj hned naproti tobě. A vždycky jsem rád lozil po stromech.“ Před očima mi naskočily mohutné větve, co jsem za oknem měla. Nešlo mi však do hlavy, jak by něco takového dokázal, rozhodně mi totiž nepřipadaly stabilní natolik, aby po nich mohl jednoduše přeskákat tam a zpátky a ještě k tomu se něčím v ruce... Pak ale mému opožděnému mozku jen tak mimochodem došla i ta první část jeho vysvělení. Mám pokoj hned naproti tobě. 

Cítila jsem, jak mi při jedné jediné vzpomínce tváře zrudly hned o několik odstínů, a to, že na mě pořád zíral, mi zrovna dvakrát nepomáhalo.

Naproti. Tobě.

Ježíši... kriste.

Obraz dokonale vypracovaného břicha i zad se mi usadil před očima, ta kratičká scéna, kdy jsem ho tak nestydatě šmírovala, se mi v hlavě začala promítat stále dokola a ne a ne jen tak zmizet. Srdce mi z bůhví jakého důvodu poskočilo, když jsem si tu hruď spojila s Edwardovým obličejem. Dokonalé k dokonalému...

Ale Bello, no tak! okřikla jsem se v duchu.

„Děje se něco?“ uchichtl se. Znělo to tak posměšně, jako by snad věděl, na co jsem si zrovna vzpomněla, a strašně se tím bavil. Lezení cizím lidem do hlavy ale naštěstí na planetě Zemi nebylo možné, a tak jsem se zase hned upokojila. Pro jistotu jsem ale sjela na sedadle o něco níž, abych působila trošičku menším dojmem. Jen tak, čistě pro lepší pocit... Který se však stejně nedostavil.

„Ne,“ zamumlala jsem a opravdu jsem se ze všech sil snažila znít co možná nejvíce přesvědčivě. Dnes už poněkolikáté jsem si odkašlala, protože v krku mi odkudsi vyrostl velký knedlík, přes který se dalo jen těžko pokračovat. „Takže tys prostě vylezl z okna, přeskočil na strom, přelezl po něm na druhou stranu a pak se jen tak natáhl k mému parapetu...“ Dala jsem si záležet, aby pochyby, jež jsem o tom měla, byly dost jasně patrné. Tváře mi však ještě pořád hořely - a já bych si za to nejradši naliskala. Musel by být slepý, kdyby to neviděl.

„Není to tak komplikované, jak se to může zdát. Jak jsem říkal - vždycky jsem rád lozil po stromech.“ Zasmál se, jako by na tom bylo něco vtipného. Ať už to však bylo cokoliv, já jsem to zjevně nějak nepobrala. „Ty to ale raději nezkoušej,“ dodal ještě o něco vážněji, jeho hlas však ještě stále nesl stopy po tom laškovném tónu.

Protočila jsem oči v sloup. „Jako bych snad měla důvod.“ 

Zadívala jsem se z okna na rychle ubíhající silnici. Slunce ještě pořád svítilo a já jsem se pokoušela zklidnit své myšlenkové pochody tím, že jsem se soustředila na něj. Sluníčko přece bylo fajn. Moc fajn. Rozhodně víc fajn, než představovat si Cullena bez trička a bez kalhot a... Sluníčko, Swanová!

Nějakou tu chvíli ani jeden z nás nepromluvil. Když už jsem si po pár minutách byla jistá, že jsem znovu dosáhla své přirozeně bledé barvy, váhavě jsem se na něho zpod řas znovu podívala. Upíral své oči nepřítomně někam před sebe, což mi maličko pomohlo.

„Kam to vlastně jedeme?“

Obrátil ty dvě zelené studánky zpátky ke mně. Zhluboka jsem se nadechla.

„V Seattlu je taková jedna menší botanická zahrada, která úzce spolupracuje s naší školou.“

Několikrát jsem zamrkala, jak jsem se snažila zakrýt to, jak jsem vykulila oči. „V S-Seattlu?“ vykoktala jsem pomateně. „Ale vždyť to jsou tři hodiny cesty!“ zaúpěla jsem a jen marně skrývala svoje překvapení.

Zasmál se. Znovu. Už jsem snad přestala počítat, čím vším už jsem ho dneska stihla tak dobře pobavit. „Doufám, že se ti nedělá špatně.“

Polkla jsem. 

Tohle budou ještě dlouhé tři hodiny...

* * *

Unavená jsem sebou v autobuse šlehla zpátky do sedadla. Prý malá botanická zahrada, jasně... jestli tamto je malé, v tom případě já jsem vysoká, dlouhonohá blondýna a bydlím na Bahamách se svým manželem, tchýní a šesti dětmi.

Ani jsem netušila, jak dlouho trvalo, než jsme prolezli tak dvacet obrovitánských skleníků, udělali si poznámky snad o milionu kytek a rozdělili si je do tématických skupin, než nám profesor konečně oznámil tu sladkou novinu, že se vracíme domů. V tu chvíli jsem byla opravdu, ale opravdu šťasná. A jak jsem tak sledovala celou dobu všechny ty otrávené ksichty kolem sebe, rozhodně jsem nebyla jediná, komu se tak ulevilo.

Navíc už se i slunce schovalo zpátky za hustý baldachýn mraků, který nemilosrdně sliboval každou chvíli další déšt. Spolu s tím se docela ochladilo a já jsem dneska ráno vyběhla jenom v mikině. Tudíž další úleva přišla v okamžiku, kdy se dveře autobusu zavřely a vedle mě se spustilo maličké topení. Natiskla jsem nohy co nejblíž k němu a jenom litovala toho, že ten horký vzduch nefouká i výš, aby mi zahřál i prokřehlé ruce a krk...

Edward, který jako jeden z posledních kráčel uličkou, opět zabral místo vedle mě. Už mě to dokonce ani neotrávilo. Když tam chtěl sedět, ať si tam klidně seděl. Byla jsem tak unavená, že mi to bylo jedno.

Oslnil mě svým širokánským úsměvem a já jsem jen nechápavě zakroutila hlavou. Ať jsem se podívala kamkoliv kolem sebe, viděla jsem naprosto utahané, unavené a dočista otrávené obličeje. On naproti tomu vypadal, jako by se právě probudil ze sladkého spánku do nového a krásného dne.

„Jak to děláš?“ zaúpěla jsem a natáhla si nohy tak, jak jen mi to prostor přede mnou dovoloval. Přitom jsem se pořádně zachumlala do mikiny a upřela na něho tázavý pohled.

„Co jak dělám?“ nechápal. To byl vážně úplně slepý a nikoho kolem sebe neviděl?

„Radši nic,“ povzdechla jsem si a pořádně se znovu uvelebila. Ne snad že by ta sedačka poskytovala zrovna ten nejlepší komfort. Pořádně se mi klížily oči a byla jsem ospalostí docela podrážděná, a tak jsem to nepohodlí vnímala dvojnásob.

„Jak myslíš.“ Pokrčil rameny a taky se pokusil najít vhodnou pozici. Rozhodně mu to však netrvalo tak dlouho jako mně. Za dvě vteřiny už nehybně seděl, ruce ležérně založeny na prsou, a já jsem se vedle něho pořád neklidně vrtěla. Nakonec jsem si rezignovaně přehodila nohu přes nohu a hlavu si opřela o okno. Pořádně to studilo.

Neměla jsem v plánu usnout, i když by se mi to dozajista povedlo, kdybych opravdu chtěla. Nechala jsem tedy oči otevřené a sledovala, jak se drobné kapičky pomalu začínaly snášet na zem. Pořádně jsem se na oblohu zachmuřila. Nechápala jsem, proč to ten krásný a hřejivý stav nemohl vydržet aspoň dva dny.

„Proč ses přestěhovala sem?“ Jeho zvědavý hlas mě přerušil z rozjímání. Můj obličej se však podivně zachmuřil. Tak automaticky jako pokaždé, když někdo přivedl řeč na to, co všechno se odehrálo ve Phoenixu.

Cestou sem jsme si povídali docela dost. Vyprávěl mi pár pikantností o Emmettovi a o jeho rodině vůbec - už jsem si konečně zapamatovala, jak to u nich s těmi vztahy vlastně je. S Emmettem a ještě jednou holkou, Alicí, kterou jsem zatím nikde nepotkala, byli trojčata - podle jeho pobaveného výrazu jsem asi opravdu hodně kulila oči, když mi to říkal. Jejich matka však umřela při porodu, a tak je dostala do péče jejich teta, která sama zrovna čekala dvojčata - ta shoda náhod byla až neuvěřitelná a on se mojí nechápavosti znovu jen vysmál. Z těch dvojčat mimo jiné pocházela Rosalie. S jejím bratrem jsem však taky ještě neměla tu čest.

Pokecali jsme opravdu pěkně a já jsem si proti své vůli uvědomila, že hráz stojící kolem mě maličko polevila. Neměla už jsem tak silné nutkání poslat ho do háje pokaždé, když na mě promluvil.

Arizona a vše, co se odehrálo v ní, ale bylo zakázané téma a rozhodně jsem neměla v plánu mu to vykládat.

„Chtěla jsem strávit víc času s tátou a Jacobem,“ zamumlala jsem tichým hláskem. Sama bych tomu nevěřila, kdyby mi takhle někdo něco řekl. A Edward byl navíc až nějak moc vnímavý. Cítila jsem na tváři jeho zkoumavý pohled, ale neměla jsem odvahu se ujistit, že se nemýlím. Hypnotizovala jsem stále více tmavnoucí asfalt a přitom se pokoušela přesvědčit samu sebe, abych nebrouzdala vzpomínkami zase zpátky.Marně.

Všechny události se mi v jednom dlouhém filmu promítly před očima a já jsem musela začít vehementně mrkat, když jsem ucítila štípavé slzy, které se mi chtěly vehnat do očí.

„Vy jste s bráchou nevyrůstali spolu?“ Byla jsem ohromně vděčná za změnu tématu. Nevěděla jsem, jestli si všiml, jak jsem se začala prát s nepříjemnou vlhkostí v slzných kanálcích, ale upřímně jsem doufala, že ne. I když to by pravděpodobně bylo moc bláhové přání.

Byla jsem ráda, že se mi neklepal hlas. „Jake není můj úplně vlastní bratr, Charlie ho měl ještě se svou první ženou. Já jsem se narodila, až když mu bylo šest, a vyrůstali jsme spolu tak deset nebo jedenáct let... Pak se Reneé - máma - s Charliem začala hádat kvůli tomu, že se s ní nechtěl odstěhovat někam za teplem, a nakonec to skončilo tak, že požádala o rozvod a mě sbalila a odvezla do Phoenixu samotnou.“ Sama jsem byla překvapená, že jsem mu toho vyklopila tolik - na moje poměry toho rozhodně bylo dost -, ale byla jsem tak zabraná do snahy rychle se odpoutat od původního tématu, že bych mu řekla snad cokoliv.

„A pak jste se přestali vídat úplně?“

Zavrtěla jsem hlavou. Pořád jsem na sobě cítila jeho pohled, ale já jsem stále neměla dost odvahy na to, abych mu ho oplatila. Sledovala jsem tedy, jak se autobus se zachrchláním dal do pohybu, a kousala jsem se do rtu. „Občas jsme se navštěvovali. Ale nebylo to nic slavného. Vlastně jsem docela překvapená, že se spolu po tak dlouhé době dokážeme normálně bavit.“ Na okamžik jsem se zamyslela. „Ty se s Jakem znáš nějak dobře?“

„No, už jsme měli tu čest...“ Zněl zvláštně. Tak zvláštně, že mě to donutilo odlepit oči od silnice a přesunout je na něj. Jeho výraz se změnil. Nedokázala jsem ale s jistotou určit, jestli byl víc pobavený, nebo namíchnutý.

„Nepadli jste si do oka?“ Pozvedla jsem tázavě obočí a byla si jistá, že jakmile přijdu domů, zeptám se Jacoba na to samé.

„To je jedno.“ Mávnul nad tím rukou a odvrátil ode mě hlavu. Ani trochu jsem tomu nerozuměla a moje zvědavost mě neposedně pálila na jazyku. Musela jsem hodně odolávat.

„Jak myslíš.“ V duchu už jsem si ale připravovala dlouhatánský seznam otázek, kterým Jakea podrobím při první možné příležitosti. Byla jsem zvědavá, jak se na našeho souseda dívá on. A taky mě ohromně zajímalo, co se jim asi přihodilo, že se Cullen tvářil... takhle.

Pak mnou znovu zatřásla zima a moje myšlenky se najednou přesunuly k představě horkého místa někde na lehátku na pláži. Všude kolem jen slunce, slunce a slunce... Nikde žádné mraky. V duchu jsem zakňourala, když jsem se pak znovu podívala ven, a nepříjemně se otřásla.

„Je ti zima?“ ozvalo se vedle mě. Kdybych byla hloupá a naivní, asi bych si namlouvala, že to snad znělo skoro starostlivě. Ale to byla samozřejmě blbost.

„Co myslíš?“ ušklíbla jsem se a svezla se do sedačky ještě níž. Ani jsem se na něho nepodívala. Místo toho jsem z kapsy vydolovola mobil a počítala, za jak dlouho asi tak budu doma. V teplíčku pod peřinou. 

Pak na mně zničehonic přistálo něco hřejivého. Jeho kabát, uvědomila jsem si opožděně.

Samým překvapením jsem pootevřela pusu a už-už se mu to chystala vrátit zpátky. Ale on mě zvednutou rukou zarazil uprostřed pohybu. 

„Jsem proti chladu odolný, věř mi.“ Pokřiveně se zašklebil. Ale i navzdory tomu jsem si připadala poněkud nepatřičně a pomaloučku jsem se zase narovnávala.

„Jenom jsem přeháněla, to je fakt dobrý.“ Znovu jsem se pokusila si ho ze sebe stáhnout. Přitom jsem nosem zavadila o jeho límeček a překvapením na vteřinku ztuhla. Netušila jsem, co za kolínskou Edward používal, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že nic podobného jsem ještě v životě necítila. Pak jsem se rychle vzpamatovala z toho chvilkového omámení. „Na.“ Podala jsem mu ho.

„Máš husí kůži, Swanová.“ Zatvářil se skoro přísně. S povzdechem jsem sklopila hlavu ke kousku svého odhaleného předloktí a málem zasakrovala, když mi došlo, že měl pravdu. Rezignovaně jsem si tedy přetáhla jeho kabát zpátky přes sebe, rozhodnutá vrátit mu ho okamžitě ve chvíli, kdy ta zrádná husina zmizí, a snažila jsem se přitom přesvědčit jakýsi svůj varovný signál, že nedělám nic špatného a že to je od něj pouze gesto z čisté slušnosti. Nic víc, nic míň. 

Ale neubránila jsem se tomu, abych se znovu zhluboka nenadechla té vůně hned ve chvíli, kdy se jeho pohled odvrátil  někam do uličky. Sakra... to byla fakticky mega silná droga.

Po zbytek cesty jsme udržovali poklidný hovor. Mluvil tedy spíš on. Já jsem jen sem tam odpověděla na nějakou neškodnou otázku a dávala si pozor, abych neprokecla nic, co by nebylo na místě. Když jsme dorazili zpátky do Forks, byla jsem ještě utahanější než předtím, a k tomu ještě pořádně rozlámaná. Všechno mě z toho dlouhého sezení bolelo a jediné, po čem jsem toužila, byla moje postel.

Proto jsem se vymotala ze školního parkoviště mezi prvními a stejně jako ráno trošku víc šlápla na plyn. Doma jsem se jenom rychle pozdravila s Charliem, prohodila s ním sotva pár slov o tom, kde jsem byla, a pak zapadla do koupelny, kde jsem si dala pořádně dlouhou a vařící sprchu. Když jsem se vrátila zpátky do pokoje, venku už se stmívalo. 

Odsunula jsem na stranu několik krabic, které jsem ještě pořád nějak odmítala vybalit, a protřepala si peřinu. Vypadalo to všechno tak lákavě. Už jsem se nemohla dočkat, až se hlavou dotknu polštáře. 

Ze zvědavosti jsem však ještě pohledem zabloudila k protějšímu oknu. A stejně jako včera, i tentokrát mě čekal pořádný šok.

Srdce mi se mi rozbušilo jako splašené a já jsem přešla blíž k parapetu, abych lépe viděla. V jeho pokoji se svítilo. Nikde jsem ho tam neviděla, ale to zjevně ani nebyla potřeba. Na skle jeho okna měl přilepený papír, na kterém bylo dostatečně velkými písmeny napsáno několik slov.

Ještě pořád si nezasloužím tvoje jméno?


Chvíli jsem tam jenom bez hnutí stála. Vstřebávala jsem ty slova do hlavy znova a znova, než jsem si konsternovaně povzdechla. Byla jsem si jistá, že už to jméno dávno od někoho znal.

Ale přesto jsem ze stolu vyhrabala papír a silný fix a načmárala na něj těch pět písmen. Nevěděla jsem, co mě to popadlo, a nevěděla jsem ani proč. Přesto jsem papír připevnila na tabulku okna, pak zhasla světlo a zalezla do postele.

Byla jsem zvědavá, co za překvapení mě tam bude čekat ráno.


Chtěla bych se omluvit, jestli jsem to pos... ehmm... kakala. Múza se na mě ale dneska vyprdla, a tak jsem kapitolu dopisovala tak trochu silou vůle. [.ei.]smile16[./ei.]

Chtěla bych vám ale ohromně poděkovat za to neskutečné číslo u předešlé kapitoly. Jste prostě nejlepší, a kdybych to tu našla i dneska, asi bych se zbláznila blahem. [.ei.]smile12[./ei.] Do ničeho vás však nenutím. Sami posuďte, zda si to komentář vůbec dneska zaslouží. [.ei.]smile16[./ei.]

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek A do háje... - 4. kapitola:

 1
33. Jasmínka
19.03.2013 [19:34]

Moc hezký...napiš pokráčko prosím...

32. terka
19.03.2013 [17:26]

prosííííííííííím že napíšeš pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.09.2012 [13:55]

Sophie0CullenAhoooj, konečně jsem se dostala k téhle tvojí povídce a rozhodně nelituju toho, že jsem se do ní začetla. Je totiž naprosto úžasná. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A taky si nemyslím, že bys tuhle kapitolku potento... Však víš co. Emoticon Právě naopak, neskutečně se bavím. Těším se moc na další díl. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30. Kim
04.09.2012 [13:47]

KimJá si vůbec nemyslím, že bys to pos... ehmm... kakala. Emoticon Naopak se mi to moc líbilo. Taková klidnější kapitola, kdy se Bella s Edwardem vzájemně poznávají vůbec neuškodí a rozhodně bych takových brala víc. Emoticon
Těší mě, že Bella už se nechovala tak chladně a odtažitě a prohodila s ním pár slov. To, že vlastně díky výletu a autobusu neměla navýběr, nepočítám. Emoticon
Pořád mě ale zajímá, co se dělo ve Phoenixu... Emoticon Hořím zvědavostí, takže bych na tvém místě sedla k PC a nacvakala do něj další kapitolu, jinak to nedopadne dobře. Emoticon
Skvělé! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.09.2012 [13:15]

forewertwilightnadhera, netrpelive cekam na dalsi dil, tak honem pis

03.09.2012 [17:50]

BellaSwanCullen8úžasné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. BellaEdward
03.09.2012 [17:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. monacullen
03.09.2012 [16:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25. lu
03.09.2012 [15:15]

Dokonalé, zajímalo by mě, jak se to mezi nimi vyvine Emoticon Emoticon

24. Janula
03.09.2012 [11:41]

Super kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon těším se na pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. Pegi
03.09.2012 [11:02]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.09.2012 [6:22]

kikuskaPerfektná kapitola. Veľa, veľa, veľa Eda ja môžem, takže som fakt nadšená! Emoticon To s tým kabátom a odkazmi na oknách nemalo chybu. Teraz však špekulujem nad inými vecami. Edward, Alice a Emmett sú trojčatá, Jasper a Rose dvojčatá, takže všetci sú poloupíri? Emoticon Predsa len Bella spomínala Edove zelené oči. A on je odolný voči chladu a nemá rád Jacoba... Nemá rád Jacoba... Prečo nemá rád tohto milého Jacoba? Žeby aj vlkolaci? Och kriste, čo ma tu ešte čaká? Emoticon

21. čiči
03.09.2012 [5:16]

teda je to něco, jen tak dál - nádhera Emoticon

20. Betty
03.09.2012 [0:17]

moc pěkný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2012 [23:50]

EmpressČím ďalej, tým lepšie Emoticon Emoticon Kapitola sa mi veľmi páčila a ja sa neviem dočkať, čo na nich vymyslíš nové Emoticon Emoticon Emoticon
Mám otázku Emoticon Predpokladám, že Eda a Cullenovi sú upíry, nie? Tak ak áno, akoto, že im nevadil slnečný deň, keď išli do toho Seattlu? Emoticon
Díky Emoticon

02.09.2012 [23:11]

Irmicka1povedená kapitolka, líbí se mi ty záhady s tím co bylo ve Phoenixu, těším se na další... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2012 [22:33]

TeenStarAch, tie nápisy na okne... Emoticon Emoticon Emoticon To bolo jednoducho sladké, sladké, sladké a sladké. Emoticon (A dúfam, že sa neurazíš, ak sa mi k tomu automaticky spája Taylor Swift, no chcem len podotknúť, že ona na toto tu nebude mať nikdy! Emoticon).
Ale okey, teraz si to vezmeme nejako pekne poporiadku (ja viem, že ty dobre vieš, že u mňa to poporiadku nikdy není, ale tak snáď si si na nezmysluplnosť mojich komentárov aspoň čiastočne zvykla Emoticon).
Čiže... Edward & Bella na výlete.
Po prvé, skvelý, nečakaný nápad pána profesora Bannera. Emoticon Haha, že vraj rastlinky! Emoticon Každý múdry človek predsa vie, že to je ujo dohadzovač. Emoticon Ale teraz naozaj... Ten výlet bol naozaj krásny. Bella sa nám aspoň trošilinku otvorila (nové pikošky! Emoticon), za čo som, ako vidíš, naozaj nesmierne vďačná. Emoticon Aj keď mne bolo už od úplného začiatku jasné, že pani Ľadová sa nám pri Edwardovi čochvíľa začne roztápať. Emoticon Emoticon (Som hlavička, ja viem! Emoticon)
Ale, ako som sa už zmienila, tá dokonalá scéna v izbe ma dostala na kolená. Emoticon Emoticon Emoticon Joo! Joo! Joo! Emoticon Emoticon Emoticon
Jednoducho... Celá táto kapitola bola proste božská! Emoticon Každé slovo, každá veta, každý odstavec... Emoticon No dokonalosť! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Už teraz sa neviem dočkať na ďalšiu kapitolku, tak dúfam, že pohneš kostrou! Emoticon Píš, píš, píš, nech mám čo čítať. No veď to poznáš. Emoticon Emoticon
Si úžasná! Emoticon

02.09.2012 [22:32]

LeonydasJe to výborný, náhodou se mi to asi z těch předešlích kapitol nejvíc. Emoticon Emoticon

15. Niki
02.09.2012 [22:31]

je to úžasné... zajímalo by mě, kdy Bella odkryje svou minulost Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2012 [22:17]

SabiennaAch, ten Edward... On je naprosto zlatý Emoticon Emoticon Nedivím se, že Bella pomalu měkne, i když je dost odolná a zatvrzelá Emoticon Prostě Edward Emoticon
Jinak skvělá kapitola, ten tvůj styl psaní je tak zábavný Emoticon Emoticon Emoticon Zhltla jsem to co nejrychleji to šlo, aniž by mě od toho odloudila televize při které dělám skoro všechno na notu Emoticon
Byly tam skvělé momenty, třeba teď na závěr vzkaz na okně, to je prostě... áááááá Emoticon Emoticon A potom to Belly zjištění, že to dokonalé břicho patří k dokonalé Edwardově tváři, no konec Emoticon Emoticon
Je to další velice zajímavá a ohromně čtivá povídka, která má svoje originální momenty a svůj osobní styl, který jí vkládáš ty Emoticon Emoticon
Tak šup šup, nemůžu se dočkat dalšího dílu!! Emoticon Emoticon

13. Jana
02.09.2012 [22:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. kati
02.09.2012 [22:12]

Krásná kapča. Moc se těšim na pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2012 [21:34]

delenacullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2012 [21:17]

BellaSetSamozřejmě, že si tahle kapitola komentář zaslouží! Emoticon To je jasný a má to hned několik důvodů:
a) byl tam Edward
b) byl tam Edward
c) byl tam Edward
d) bylo to naprosto nádherné!!! Emoticon

Nevím, jestli jsem si toho minulé kapitoly prostě nevšimla, nebo jsi to tam vůbec nezmínila, ale on má zelené oči? Teď, když o tom tak přemýšlím, v minulé kapitole byla zmínka o hřejivé dlani... Poloupír? Člověk asi ne, to se mi nějak nezdá, ale přestože jsem zvyklá a mám radši Edwarda jako plnohodnotného upíra, poloupír je taky fajn. Emoticon Emoticon

Docela mě mrzí, že tam nebyl Emmett nebo ostatní, ale věřím, že se jich brzy dočkáme. Emoticon

Jak jí podal to sako a jak ona začala "nenápadně" čmuchat. Emoticon A potom, když zjistila, kdo je její soused! Emoticon Prý: "Naproti. Tobě. Ježíši... Kriste." Emoticon Jsem zvědavá, jestli v tvé povídce funguje Bellin štít, když jsi tam dala tu poznámku o čtení myšlenek. Emoticon

Každopádně, bylo to nanejvýš suprové a já se nemůžu dočkat další kapitoly!! Emoticon Tahle povídka je fakt skvělá, není to žádná "amaterská kravina". Emoticon Emoticon Emoticon

9. RezinQa
02.09.2012 [21:12]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2012 [20:36]

daslli141Super kapitola. Ten odkaz na okne mi pripomína jedno video, kde sa dvaja ľudia z kancelárií naproti sebe dorozumievali len cez takéto správy. Už sa neviem dočkať ďalšej skvelej kapitoly Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2012 [20:35]

hellyale zaslúži, pekná kapitolka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2012 [20:23]

mima19974Krásna kapitola!!! Emoticon Emoticon Emoticon Úplne dokonalá!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2012 [20:21]

N1I1K1O1LSamozřejmě, že si to zaslouží komentář! Emoticon Emoticon Emoticon
Edward, Edward, Edward... Nevím, co se mu honí v té jeho palici a to mě trochu štve. Emoticon Ale jsem si jistá, že se mu Bella líbí. Emoticon Emoticon
Ten nehlášený výlet mě vyděsil víc než Bellu. Já bych sebou asi sekla, kdybych zjistila, že se někam má jet a já o tom nevim. Emoticon Emoticon
No a to jejich psaní přes okna je nesmírně originální. Emoticon A děsně jsem si ho zamilovala. Emoticon Kdyby v dalším díle Bella nenašla psaní na okně, asi bych byla zklamaná. Emoticon Emoticon Emoticon
Takže pěkná kapitola, ano? Žádná po*raná. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2012 [20:08]

Niki741Na tuhle povidku jsem narazila pred chvili musim rict jedine: BOMBA!!! Emoticon Emoticon . Moc se mi to libi Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon. Jsem zvedava, jak se to bude vyvijet, a co Bella rano objevi na parapetu. Pokud tam neco bude, co kdyz Edward treba "spal"? Emoticon. Jinak honem dalsi, i kdyz jsem jeste porad v cizine, dam si zalezet sem koukat co nejvic Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2012 [20:05]

mispa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. martty555
02.09.2012 [20:01]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. lelus
02.09.2012 [19:56]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!