Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A bit of different (reality) - Prolog

Bella a Edward


A bit of different (reality) - PrologMůj život nikdy nebyl moc šťastným místem. Moje babička ho vždy dokázala prosvětlit, ale i o tu jsem jednoho dne přišla, ale v té době už jsem měla je. To oni z mého životu udělali pohádku a dali mi šťastný život.

 

Prolog

 

Prudce jsem za sebou zabouchla dveře a, jak jen to na podpatcích šlo, jsem se rozběhla do deště. Nikdo se mě nesnažil zastavit. Samozřejmě. Právě teď jsem přemýšlela, jestli někdo z nich vůbec někdy byl mým kamarádem, nebo jestli všichni předstírali.

Setřela jsem si slzy z obličeje a snažila se přesvědčit, že jsem mnohem silnější a že kvůli někomu takovému nebudu brečet. Ale nešlo to. Pořád jsem měla tu scénu před obličejem. Oni dva, nazí, a všichni ostatní čekající na moji reakci. Museli se skvěle bavit. Samozřejmě většina byla opilá a sjetá. Podobně jako já. Měla jsem na sobě krátké upnuté šaty a přes ně přehozenou tenkou, dlouhou, černou, průhlednou košili, kterou jsem si přitáhla blíž a snažila se zahřát. Stejně to bylo jedno, protože v moment, co jsem vyšla z domu jsem byla skrz na skrz mokrá. Můj běh se zpomalil, až jsem přešla do chůze. 

I když jsem věděla, že šance jsou nízké, doufala jsem, že pojede nějaký autobus, který mě přiblíží domů. Ale k mému štěstí, samozřejmě, nic nejelo. Už bylo moc pozdě. Na to, že byl konec června, tak byla celkem zima a já si byla jistá, že tenhle večer se neobejde bez následků. Z kabelky jsem si vytáhla placatku a lokla si. Teplo se okamžitě rozšířilo mým hrdlem a na chvíli jsem pocítila i teplo.

Pořád jsem doufala, že se probudím v posteli vedle něho a vše co se stalo bude jenom špatný sen. S placatkou v ruce, ze které jsem si občas upila, jsem se vydala směrem domů. Slzy, které mi předtím stékaly po obličeji a které jsem se snažila zastavit, se proměnily na hlasité vzlyky. Ale to bylo jedno protože přes prudký déšť nikdo neměl šanci slyšet mé vzlyky. Byla jsem si jistá, že make-up, který jsem si pracně před odchodem nanesla, musel být naprosto rozmazaný a já musela vypadá ještě hůř. Možná jsem i vypadala stejně jako jsem se cítila. Znovu jsem se napila a zajistila, že více už nemám. Placatku jsem vrátila zpět do kabelky. Na obloze se zablesklo a hned poté se ozval ohromný hrom. Milovala jsem déšť a bouřky, ale jedna věc byla sledovat je z tepla domova a další takovou procházet a klepat se zimou. Nic příjemného. Docela mi to nahánělo strach, ale alkohol a drogy v mém těle vše otupily. 

Připadala jsem si prázdná. Jako bych nic necítila, kromě ohromného smutku a bolesti. Nikoho jsem neměla a v ten moment jsem nechtěla nic jiného než zmizet. Zmizet někam pryč, kde bych se nemusela zatěžovat takovýma stračkami jako tady. Rodina, přátelé, škola to všechno na mě dolehlo a z mého hrdla se ozval další bolestný vzlyk. I když bych to nepřiznala, věděla jsem, co jsem chtěla. Co by mi od toho pomohlo. Motavým krok jsem se ploužila domů. Před sebou jsem měla ještě tak půl hodiny a už teď jsem se klepala zimou. Možná jsem měla počkat a zavolat si taxík. Pořád jsem si říkala, ale moc dobře jsem věděla, že bych vždy odešla. Byla jsem moc hrdá na to, abych tam zůstala a ať to stojí co to stojí vždy bych odešla. Spolu s pouličním osvětlením mi cestu osvětlovaly čím dál častější blesky a ohlušující hromy, které je následovaly mi duněly v uších. 

Cítila jsem se tak strašně prázdně a slabě. Motala jsem se na podpatcích a v jednu chvíli jsem se zamotala, nešikovně si zakopla o vlastní nohy a spadla na tvrdý asfalt. Bolest projela mými koleny a já si byla jistá, že jsem si je musela odřít, ale nezajímalo mě to. Nic mě nezajímalo. Zůstala jsem klečet na zemi, ve stejné poloze, v jaké jsem upadla. Slzy se mi kutálely po tvářích a vzlykala jsem pořád hlasitěji. Obrazy dnešní noci a všeho co se stalo se mi promítaly před očima a já tomu nemohla zabránit.

„Proč?!“ Zaječela jsem. A ve stejný moment na obloze zasvítil blesk a hned za ním, jako jeho stín zazněl ohlušující hrom. Nevím, jak dlouhou jsem tam seděla a vzlykala. Byla jsem příliš slabá na to abych vstala a bylo mi jedno, co se se mnou stane.

Na obloze zasvítí další blesk, ale narozdíl od těch ostatních, tenhle byl jiný nezmizel jako ty předtím. Místo toho na obloze svítil a zdálo se jako by se jas stále zvyšoval, až jsem si musela oči zastínit rukou. A najednou byl pryč. Poslední, co si pamatuji je ohlušující hrom a pak už nic, jen temnota.

Bože. Moje hlava tak strašně bolela. V puse jsem měla sucho a můj krk byl v jednom ohni. Co jsem to včera vyváděla. Vůbec na nic jsem si nepamatovala. Otevřela jsem oči a chtěla se podívat na čas, ale jediné, co jsem viděla byly koruny stromů. Počkat, koruny stromů?

Rychlé jsem se posadila, ale to se nelíbilo mojí hlavě. Zase jsem si lehla zpět a zkusila to znovu, tentokrát pomaleji a také úspěšnější. Rozhlédl jsem se kolem. Stromy, byly pokryté mechem, který ze všech stromů vyšel jak baldachýn nad postelí. Vlastně vše bylo pokryté mechem a když nebylo, stejně to bylo zelené, tak strašně zelené až mě z toho bolena moje kocovinová hlava. Normálně bych byla uchvácena, ale neměla jsem nejmenší tušení, jak jsem se sem dostala, a to mě děsilo. Poslední, co jsem si pamatovala bylo, jak jsem utekla v slzách z toho prokletého domu a cestu na domů a nic.

„Sakra, co jsem to zase provedla,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Rodiče mě zabijí, tohle mi už jen tak neprojde. Ani jsem nevěděla, že jsem tak opilá, ale asi ano, když jsem skončila v lese.

Trhla jsem sebou, když se lesem ozval řev nějakého zvířete. Dobrý, možná bych měla najít cestu zpět domů, než se setmí a já posloužím jako zákusek nějakému zvířeti, i když v našich lesích žije maximálně nějaký ten vlk, divočák, liška a čas od času i nějaký ten medvěd, ale to není nic neobvyklého. Ale když jsem se rozhlédla kolem sebe došlo mi, že nic z toho, co jsem viděla bylo obvyklé. Naše lesy nejsou takhle zelené, pokryté mechem a obklopené kapradím. Naše stromy jsou vysoké, jehličnaté a tenké, ale tyhle byly mohutné. Takové vídávám v amerických filmech. Normálně bych si to i užívala, kdybych se odtud nepotřebovala dostat a kdybych věděla, kde sakra jsem. Z kabelky jsem si vytáhla telefon, musela jsem, že si najdu, kde jsem a jak se dostanu domů, ale samozřejmě, že byl vybití a černá obrazovka zůstala černou.

Zapřela jsem se o blízký strom a s jeho pomocí jsem se zvedla ze země na mé bolavé nohy. Na chvíli jsem jen stála na místě a snažila se rozmrkat temnotu, která se mi dělala před očima. Podívala jsem se na kolena, na která jsem předtím spadla a zjistila jsem, že obě jsou pokryta zaschlou krví a pulzuje mi v nich bolest, která se ještě zhoršila pro pohledu na ně. Popadla jsem kabelku a rozešla jsem se kdo ví kam. Moc jsem toho neušla, protože to s botami, které se každou chvíli ponořily do vlhké zeminy nešlo, takže jsem zastavila a sundala si je. Byla mi strašná zima, mokré oblečení se na mě lepilo, vlhká, studená zemina se mi lepila na bosá chodidla a okolní vlhký vzduch tomu také nepomáhal. Do toho pulzující bolest hlavy a unavenost. Věděla jsem, že po tomhle určitě skončím nemocná.

Nevím, jak dlouho jsem šla, ale byla jsem totálně v háji. Čím déle jsem šla, tím více se stmívalo. V korunách stromů jsem slyšela ptáky a v dálce se ozývaly jiné zvuky a já se děsila toho, co za zvířata je dělá. Bože, po tomhle už nikdy nebudu pít, pokud ovšem neskončím jako svačinka nějakého zvířete.

„Sakra," zaklela jsem, když jsem si opět stoupla na nějakou ostrou větvičku.

Chodit v lese na boso nebyla žádná výhra, na chvíli jsem si dokonce zkusila vzít na sebe boty. Tyhle boty jsem zbožňovala a srdce mi rvalo, když jsem si tam dávala svoje špinavé nohy, ale nějak jsem to musela přetrpět, ale prostě to nešlo. S každým krokem se podpatek propadl a já bych takhle daleko nedošla, takže jsem si je zase sundala. Na chvíli jsem se zastavila, abych popadla dech. Sice jsem neběžela, ale s mojí kondicí jsem byla ráda, že vůbec jdu. Čím déle jsem šla, tím hůře jsem se cítila, vlhké oblečení se na mě lepilo a moc tomu nepomohlo. Pomalu jsem ztrácela naději, že se odsud dostanu před západem slunce.  

Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa a něco mě zarazilo. To tu předtím nebylo. Bylo to hučení, jako by tam tekla voda. Vůbec se mi tomu nechtělo věřit. Jak jen rychle jsem mohla, rozešla jsem se tím směrem a po nějaké době jsem opravdu došla k řece. Měla jsem tak vyprahlý krk, že jsem ani nepřemýšlela, jak nechutné to je a co všechno se tam nachází, jenom jsem se potřebovala napít. Také jsem věděla, že když půjdu podél řeky, dřív či později mě někam dovede, to byl základ přežití. Většina řek vede do města a jediné, co jsem musela rozhodnout je, jestli půjdu po proudu nebo proti, ale rozhodně to znělo lépe, než se toulat lesem a nevědět, jestli se měřícím v kruhu. Opatrně jsem došla blíže. Na téhle straně řeka protékala korytem a já našla místo, které nebylo tak strmé a mohla jsem se tam bezpečně dostat. 

Voda byla neuvěřitelně ledová, ale byla jsem překvapená, jak čistá je a celkem bez zápachu, nabrala jsem si ji do rukou a plnými doušky hltala. Tohle mi rozhodně pomohlo, ještě jsem si nabrala trochu do rukou a opláchla si obličej. Za mnou se ozvalo zašustění a já měla špatné tušení. Tenhle kousek nebyl tak strmý, takže jsem pořád měla celkem dobrý výhled do lesa a to co jsem tam viděla se mi nelíbilo. Vlastně mě to vyděsilo k smrti. Medvěd. sakra, ale kdyby jen medvěd, takhle máma sebou měla dvě medvíďata a já moc dobře věděla, jak jsou divoká (volná) zvířata ke svým dětem ochranitelská. Medvědi se v našich lesích moc nevyskytovali, ale čas od času se to stalo a jak to vypadá, já mám štěstí, protože jsem potkala rovnou celou rodinku.

„Sakra sakra, sakra.“

Musím pryč a to rychle, dokud si mě nevšimne. Cestou, kterou jsem přišla to nepřipadalo v úvahu, protože to by si mě všimla a bylo by po mně. Můj pohled se přesunul k řece. Nesnášela jsem vodu, déšť byla výjimka vlastně jsem měla hrůzu z vodních ploch, řek, bazénů, všeho, kde bych se mohla utopit, když jsem byla malá dokonce jsem se bála i vany. S tímhle strachem jsem se už narodila a tím pádem jsem se nikdy ani nenaučila plavat, protože vždy, když mě někdo chtěl dostat blíž, dostala jsem záchvat.

Pomalu jsem se otočila k řece. Není to tak, že mokrá jsem už nebyla. A k mému štěstí, nebo možná neštěstí – protože bych se možná raději utopila – řeka v tomhle místě byla celkem mělká s kameny, které občas vyčuhovaly ven. Ještě jednou jsem se podívala směrem k rodince. Bylo jasné, že dřív či později si mě všimne, nebo mě ucítí a půjde po mně tak jako tak. Když půjdu odkud jsem přišla, všimne si mě, když přebrodím řeku, všimne si mě, minimálně ve vodě nebo až budu na druhé straně, ale stejně by mi to mohlo nahnat nějaký ten čas, a i když to byl ubohý plán, nic lepšího jsem neměla.

Kabelku s botami jsem si vzala do ruky a vkročila do řeky. Jedna věc byla pít ledovou vodu, ale další brodit se jí. Čím dál jsem šla, tím hlubší voda byla, až mi sahala k pasu. Ani jsem se neopovažovala otočit se, prostě jsem šla dál ruku s věcmi jsem držela nad hlavou, možná jsem je tam měla nechat, ale z nějakého důvodu jsem si je vzala s sebou. Druhou rukou jsem se přidržovala vystupujících kamenů. Kameny ve vodě byly kluzké a já ani nechtěla vědět co dalšího se tam nachází. už jsem byla skoro na druhé straně. Udělala jsem další krok, ale proud tu byl silnější a kluzké kameny tomu nepomáhaly, takže jsem uklouzla. Naštěstí se mi podařilo zachytit se druhou rukou o kámen, takže jsem neměla možnost nechat se strhnout do hlubší části, kde by se mnou byl konec. Bohužel věci, co jsem měla v ruce skončily potopené, ale pořád jsem je držela.

Naštěstí jsem to vybalancovat a po pár krocích jsem se dostala na druhou stranu. Podobně jako naproti, tady strana nebyla tak strmá, ale byla strmější. Jakmile jsem se dostala z řeky, zima zabalila mé tělo a já se okamžitě rozklepala. Měla jsem pocit, že necítím spodní část těla, ale zároveň jako by mě tam bodaly tisíce střípků. Pořád jsem se neotáčela, ale byla jsem si jistá, že kdyby si mě rodinka všimla, věděla bych to, když teď vstanu, všimnou si mě určitě, ale když zkusím po čtyřech možná mi to také nažene nějaký ten čase. Podívala jsem se na své oblečení a povzdechla si, moje kolena mj to neodpustí, když to přežiji budu toho litovat, ale alespoň budu naživu. Věci jsem dala napřed a po čtyřech jsem se plazila nahoru. Věci jsem zase posunula a zase krok, myslím, že nebylo nejvhodnější odřeniny machát v blátu a zemině, ale neměla jsem na výběr, chvílemi se mi to podsmekávalo a já měla pocit, že skončím zase dole u řeky, ale naštěstí se mi povedlo doplazil se až nahoru. Pořád jsem zůstávala na čtyřech, když se za mnou ozval strašný řev a já si byla jistá, že mamina mě spatřila. 

„Shit shit shit.“

 Pomalu jsem se otočila a měla pravdu. Medvěd se postavil na dvě nohy a byl ještě větší než předtím. Jsem totálně. V háji. Umí medvědi plavat? Hlavu jsem měla plnou myšlenek, žilami mi proudil adrenalin, zapomněla jsem na to, v jakém stavu jsem, postavila jsem se i s věcmi v ruce a běžela. Běžela jsem pryč. Daleko. Opět jsem se neopovažovala otočit abych zjistila, kde je prostě jsem běžela. Okolní větvičky a keře mě šlehaly do nohou a já měla pocit, že cítím kapky krve stékající mi po nohou, ale bylo mi to jedno. Musela jsem pryč to je, co mě hnalo dál. Za mnou se ozval medvědí řev a já si byla jistá, že mamina se také dostala přes řeku, a právě teď musela běžet za mnou. 

Sakra, je se mnou konec.

Ještě jsem zrychlila, ale najednou se mi někde zasekla noha, ozvalo se nepříjemné křupnutí, které neznělo jako větve a já skončila celá poškrábaná a válející se v hlíně na zemi. Ostrá bolest mi projela nohou a já věděla, že je se mnou konec. Za mnou se ozval medvědí řev a mě po tváři tekly kapky slz. Překulila jsem se na záda a viděla medvěda, jak ke mně kráčí a pozoruje mě.

Co mám dělat, mám zkusit utéct? I když říká se, že když se nebudu hýbat, možná mě nechá jít, i když si myslím, že na tohle už je pozdě. 

Medvěd kráčel stále blíž, zastavil se pár metrů před mnou, zařval a postavil se na zadní, ze spodu vypadal ještě větší a já si vzpomněla na hodiny přírodovědy a na to jak medvědí útočí předními tlapami, ale to jsem ještě nevěděla, že budu mít možnost vyzkoušet si to na vlastní kůži. Doslova. Tak moc jsem se bála a připravovala se na bolest, slzy strachu mi tekly po tvářích. Já umřu!

Najednou všechno ztichlo. Všechno. Ptáci, co zpívali, už nezpívali a okolní zvířata také ztichla. Jako ticho před bouří. Medvěd přede mnou, teď už stojící na čtyřech, se také zastavil a podíval se do strany někam do lesa. Jakoby viděl něco co já né. Zvedl pysky, podobně jako to dělají psi a z jeho hrdla se ozvalo tiché varovné vrčení a pomalu začal couvat. Tohle mě děsilo. Byla jsem si jistá, že zvířata vycítí predátora a tohle byl rozhodně jeden z těch případů, ale nenapadlo mě co by mohlo vyděsit medvěda, jaký dravce by byl silnější. Možná vlk?

Uchechtla jsem se: „To mi ještě chybělo, narazit na vlka.“

Medvěd couval až se plně otočil a rozběhl se pryč, to byla má šance. Postavila jsem se, sice adrenalin otupoval bolest, ale bolest v kotníku byla jiný šálek čaje. Věci mi při pádu vypadly a já neměla čas je hledat. Kulhavě jsem se rozběhla. V dálce se ozval medvědí řev, ale teď zněl naprosto jinak jakoby žádostivě, žalostně, jakoby se z lovce stala kořist. A to mě děsilo. Strach mě hnal dál a i když se to zdálo nemožné, i s bolestí nohy jsem běžela docela dobře, nebo spíše kulhala. Při každém dopadu na kotník se mi celá noha prolomila díky bolesti, ale já to vždy ustála, ale nevěděla jsem, jak dlouhou to takhle vydržím. Původní plán s řekou královsky selhal a já teď utíkala se zmrzačenou nohou a ani jsem nevěděla od koho utíkám, i když to bylo možná lepší. Ale jsem vážně šikovný člověk, protože při dalším kroku se má noha podlomila úplně, ale místo toho abych spadla a zvedl se jsem se přistála tvrdě na hlavě a opět skončila v temnotě.


Tahle kapitola je pouze úvodní! Myslím, že se rozhodně vyplatí počkat si na další.

Dlouhou dobu se mi hlavou honila spousta námětů na příběhy. Vždy jsem chtěla napsat příběh na Twilight a jednoho dne se mi konečně poštěstilo přijít, myslím, že s celkem dobrým příběhem. Neslibují, že budu vydávat často a pravidelně, dopředu mám napsaných asi dalších devět kapitol, ale jak to píšu, občas něco změním a pak to nemusí sedět do příběhu. Původně jsem si myslela, že příběh nejdříve napíšu a pak vydám, ale mám z toho strašnou radost a zajímá mě názor ostatních. Za případné chyby se omlouvám a budu ráda, když mě na ně upozorněníte, stejně jako na možné nesouvislosti v příběhu. 

Děkuji a přeji příjemné čtení! 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek A bit of different (reality) - Prolog:

 1
2. Selena18
19.09.2023 [11:11]

Emoticon Emoticon

1. Lorinne webmaster
16.08.2023 [21:53]

LorinneAhoj,
článok som ti opravila, no musím ti ho vrátiť späť, pretože:
- Ti chýba perex obrázok.
- Jedná sa o poviedku na pokračovanie, no v názve nemáš uvedené číslo kapitoly (alebo označenie "Prológ" alebo "Úvod". Pozri si ako sa to označuje správne.)
Odporúčam ti prečítať si tento článok, ktorý ti môže pomôcť: https://www.stmivani.eu/40-pomoc-autorum/jak-pridat-fanfiction-clanek/
Keď to budeš mať upravené, článok znova zaškrtni ako hotový.

Chyby, ktoré som ti opravila a na ktoré si treba dať do budúcna pozor:
- Ušli ti niektoré čiarky, ale nijako výrazne.
- Pozri si písanie priamej reči (napr. v tom istom článku aký som uviedla vyššie).
- Ak v priamej reči píšeš ? a !, tak najprv musí ísť ? a potom ! (napr: „Proč?!“).
- Tiež si mala preklepy v slovách, do budúcnosti odporúčam používať napr. word, v ktorom článok napíšeš a potom vložíš do administrácie.
- Word ti môže pomôcť aj pri písaní priamej reči.
- Niektoré čiarky som nahradila bodkami, takže ti vznikli dve vety, napr. v prípade: "Na chvíli jsem se zastavila, abych popadla dech. <-- Sice jsem neběžela, ale s mojí kondicí jsem byla ráda, že vůbec jdu."
- Pozri si aj písanie "jakoby" a "jako by".
- Niektoré riadky začínaš medzerou a potom písmenom.
- Opravila som aj túto vetu: Za - a pred - sa dáva medzera.
"A k mému štěstí, nebo možná neštěstí -protože bych se možná raději utopila- řeka v tomhle místě byla celkem mělká s kameny, které občas vyčuhovaly ven."
--> "A k mému štěstí, nebo možná neštěstí - protože bych se možná raději utopila - řeka v tomhle místě byla celkem mělká s kameny, které občas vyčuhovaly ven."
- Moje ďalšie odporúčanie je vety a slová podobné vnútornému monológu, ako napr.:
Sakra, je se mnou konec.
Sakra. Sakra. Sakra.
Shit. Shit. Shit.
Co mám dělat, mám zkusit utéct? I když říká se, že když se nebudu hýbat, možná mě nechá jít, i když si myslím, že na tohle už je pozdě.
písať osobitne v novom riadku (Na zvýraznenie myšlienok od zvyšku textu môžeš použiť úvodzovky alebo kurzívu).
- Ak na konci článku píšeš odkaz pre čitateľov môžeš ho oddeliť vodorovným oddeľovačom, ktorý nájdeš v administrácii ako piatu funkciu od konca (rovná vodorovná čiara).

Dúfam, že moje "upozornenia" nebudeš brať v zlom, ale naopak tak, že ťa chcem podporiť. Stále je lepšie, keď po autoroch opravuje články ďalší človek, pretože autor vníma text v globály a keď s textom dlho pracuje, nevšimne si drobné preklepy. Emoticon

Z celkového hľadiska, je to dobrý text a dúfam, že v ňom budeš pokračovať. Nevzdávaj sa. Teším sa na ďalšiu kapitolu. Ešte také moje osobné odporúčanie je zmeniť názov. Na stránke je už poviedka s názvom "Iná realita" https://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/jina-realita-1-cast/ od Evelyn. Okrem toho si myslím, že čitateľov viac zaujme názov, ktorý o poviedke viac napovie.
Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!