Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » 2v1 aneb Silný kafe 3

18.08.2013 (20:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2563×

„Pane Bože,“ vypadlo ze mě, když jsem si konečně prohlédla svou sestru. Ostříhanou. Její vlasy teď nejméně dvakrát tak krátké a hezky rovně zastřižené. Vypadala přesně jako já, nebylo nás vůbec rozeznat.

„No, a je to tady. Teď mi řekněte, která z vás je Abell a která je Renesmé. Honem,“ rozčilovala se jen tak na oko Alice, která stála vedle nás. Podívala jsem se koutkem oka po své sestře zrovna ve stejný moment jako ona.

„Já jsem Renesmé,“ řekla jsem jí a čekala, jestli na to skočí.

Alice se jenom zasmála a potom řekla: „Dobrý pokus, Abell, ale na něco jsi zapomněla. Máš pořád to stejné oblečení, jako celý zbytek dne. Zkus to zítra, nebo večer, až se převléknete,“ vysvětlila nám a já se jen zasmála. Celé to měla být legrace.

„Tohle nám nevyšlo,“ ozvala se Renesmé a já se na ni otočila zpátky. „Ale slyším auta, která zatáčejí na naši silnici, zbytek naší rodiny,“ řekla mi tajemně a mrkla na mě.

Ze silnice sem zatáčela dvě auta. Okamžitě jsem je poznala, už podle zvuku. Dostala jsem úplně ten samý nápad jako moje sestra. Vyběhly jsme z pokoje naší tety a zastavily se až u dveří. Během pár sekund tam přišel celý zbytek naší rodiny. Když na nás pohlédli, zastavili se mezi dveřmi. Každý na nás koukal a já věděla, že přemýšlí, jestli jsem Abell nebo Renesmé.

„Mami, tati, už jste doma. Stýskalo se nám po vás,“ promluvila jsem a rozešla se s otevřenou náručí přivítat s Bellou a potom i s Edwardem.

„Eh, nám taky… Renesmé,“ řekl mi můj otec a já zaraženě zůstala stát. On na to skočil, pomyslela jsem si a rozhodla se pokračovat v té hře. „Jak bylo v La Push, Abell?“ obrátil se se svou otázkou na Renesmé. Bylo na něm vidět značné oddechnutí, protože si myslel, že tipnul správně, která jeho dcera se jak jmenuje. Kdyby jenom věděl, že to celé zmatlal, řekla jsem si s úsměvem a dál to nerozebírala.

Táta mě pustil a šel obejmout mou sestru. V objetí spolu kráčeli do obýváku a celá rodina je následovala. Zkoušela jsem si povídat s ostatními, ale jakmile Renesmé začala vyprávět o mém prvním dni v La Push, veškerá pozornost se otočila na ni.

Tohle je šílené, ale vyjít to může. Bude docela legrace pozorovat, jak se Renesmé rozplývá nad vyprávěním z historie a o podstatě mé druhé osobnosti, a já se budu pouze učit, jak se řízeně přeměňovat, a jak to vlastně funguje s tím oblečením a tak podobně.

Už by to chtělo jenom popcorn, proletělo mi hlavou, když jsem si všimla, jak všichni bedlivě poslouchají o mém prvním odpoledne s Jacobem…

…

„Ještě nějaké otázky?“ zeptala jsem se své sestry těsně před tím, než jsem ji pustila přes hranici, která oddělovala území vlkodlaků a to naše.

„Takže do toho vážně jdeme?“ ujišťovala se již po několikáté má sestra. Postavila jsem oči v sloup, protože mě to už vážně nebavilo.

„Padej!“ řekla jsem jí důrazným hlasem a doufala, že to vzdá a půjde. Renesmé se jen ušklíbla a řekla:

„Víš, že bys měla poslouchat ty mě?“ utahovala si ze mě a zvedla do vzduchu prst v káravém gestu. Já se jen zazubila a založila si ruce na prsa.

„Už zase mě chceš poučovat o tom, o kolik minut, a to zdůrazňuji, jsi starší? Kdyby ses jmenovala Abell, bylo by to naopak,“ řekla jsem jí a otočila se. Musela jsem to zabalit, protože Renesmé se k tomu očividně neměla. Když jsem, byla pár kroků od ní, otočila jsem se nazpátek a ještě na ni stihla zavolat.

„Tak hodně štěstí, Abell!“

Jak jsem tak šla lesem, ucítila jsem vůni zvířat, která se pohybovala kolem. Měla jsem dojem, že cítím, jak mi černají oči. Myslím, že už vím, jak se na tu dobu zabavím, řekla jsem si a rozeběhla se směrem do hor, odkud vůně přicházela.

Tato zábava mi nakonec nevydržela na tak dlouho, jak jsem si myslela, neboť od té doby, co jsem se poprvé přeměnila na čtyřnohého přerostlého psa, se můj apetit poněkud pozměnil. Už jsem nevypila tolik zvířecí krve, ba naopak jsem jedla více lidské stravy. Když jsem na to přišla, trošku mě to zamrzelo.

S plným žaludkem, ve kterém mi žbluňkalo, jsem se vrátila domů. Nijak jsem nepospíchala, protože mi bylo jasné, že Renesmé se ještě vrátit nestihla. Nemohlo uběhnout zase tolik času, i když, těžko říct, třeba budou hotoví rychleji, když ji Jacob nebude muset každých pět minut probouzet.

Nad těmito vzpomínkami jsem se zasmála a následně se rozeběhla, protože pomalá chůze už mě nebavila. Skákala jsem po skalách a po stromech, dováděla jsem jako malá holka. Takto jsem se dostala až do takové blízkosti domu, odkud by mě mohli slyšet. Radši jsem seskočila dolů a začala se chovat normálně, jelikož Renesmé nikdy takto neblázní.

Došla jsem až k domu a vešla dovnitř. Byla jsem trochu v šoku, když jsem si uvědomila, že slyším tlukot dalšího srdce. Ihned mi došlo, že Renesmé se vrátila a čeká na mě. Vůbec mi nedocházelo, jak to mohli stihnout tak rychle, ale moc jsem nad tím nepřemýšlela a radši vyběhla nahoru za ní. Jen jsem otevřela dveře, má drahocenná sestřička na mě spustila:

„Sakra, už jsem myslela, že nepřijdeš!“ vyletěla ze sedu a zabouchla za mnou dveře. Nikdy jsem ji neviděla takto rozčarovanou. Měla jsem dojem, že jsem slyšela, jak se veškerý pohyb ve spodním patře zastavil. Začali nám věnovat pozornost a to se mi nelíbilo.

„Abell, jsi v pořádku?“ promluvila jsem na ni s úsměvem na tváři. Dívala jsem se na ni a v hlavě se mi utvářelo hned několik různých scénářů, co se mohlo přihodit.

„V naprostém,“ procedila mezi zuby naštvaným tónem. „Nepůjdeme se projít?“ navrhla mi a ukázala přitom rukou na otevřené okno. Odkdy chodí Renesmé oknem a ne dveřmi? napadlo mě a později mi došlo, že se jen snaží hrát svou roli, jak nejlíp to jde.

 „Eh, jo, i když jsem teď přišla…“

„To ale vůbec nevadí,“ dodala a vytáhla mě ven. Vyskočily jsme ven a zaběhly do lesa. Chvilku jsme ještě pokračovaly pešky – mlčky. Čekaly jsme, než budeme v bezpečné vzdálenosti od domu, kde byla nasáčkovaná celá rodina. Kdyby nás slyšeli mluvit o naší výměně a celé to prasklo, odskákaly bychom si to obě a to hodně rychle.

Šly jsme vedle sebe, když náhle mě Renesmé chytla za ruku a stáhla o kousek zpátky. Otočila jsem se na ni a ona mi naznačila, že tady už to stačí.

„Fajn,“ souhlasila jsem a sedla si na vlhkou zem. „Tak co se stalo? Jak to probíhalo, co Jacob, povídej!“ vychrlila jsem na ni a nemohla se dočkat všech odpovědí. Renesmé si sedla vedle mě, zastrčila si pramen neposedných vlasů za ucho, podívala se mi do očí a usmála se.

„A to má znamenat co?“ zeptala jsem se nechápavě na její úsměv a pozvedla u toho obočí.

„Tohle má znamenat to, že to všechno šlo hladce, no, ne zas tak hladce, pravda, ale prostě nám to vyšlo a zatím nic neprasklo,“ vysvětlila mi a já se začala hrozně smát.

„Co je tu tak vtipného?“ ptala se mě Renesmé a snažila si vzpomenout, co se stalo, že jsem se tak rozesmála.

„No, tak co by taky mělo praskat, neposlala jsem tě tam dělat nic nezákonného,“ podala jsem jí na vysvětlenou. Renesmé jen zakroutila hlavou a po chvilce se také zasmála.

„Hele, o zákonech bych radši pomlčela, kdyby se mělo nasčítat vše, co naše rodina udělala, seděli bychom všichni na doživotí,“ dodala k tomu Renesmé a já souhlasně pokývala hlavou.

Když jsme se obě zklidnily, podívala jsem se na svou sestru vážným pohledem a jí došlo, co po ní chci.

„Tak fajn,“ povzdechla si a já nastražila své uši. Nemohla jsem se dočkat, až mi to všechno poví.

„Když jsem dorazila do La Push, snažila jsem se najít ten dům, který jsi mi popisovala. Naštěstí jsem ho poznala ihned, a to i přes to, že tam stála spousta podobných domečků. A měla jsi pravdu, hrozně se mi líbil,“ začala a já ji bedlivě poslouchala…

Když jsem zaklepala na dveře, zevnitř se ozvalo jen hlasité „Dále!“. Opatrně jsem vešla dovnitř, zavřela za sebou dveře a rozhlížela se kolem. Neviděla jsem ho, a tak jsem s trochou odvahy začala obcházet po místnosti.

Vše bylo přesně tak, jak mi Abell popisovala. Skříňka, stolek se židlemi, fotky na stěně. Všechno to sedělo. Pohlédla jsem ke dveřím, které vedly do další místnosti, abych se ujistila, že mě nesleduje, a udělala pár kroků k té zdi s fotografiemi. Začala jsem si je prohlížet a nedočkavost ve mně jen rostla.

Nemohla jsem od těch fotek odtrhnout pohled, hrozně se mi líbily. Až když jsem uslyšela, že přišel do místnosti, otočila jsem se a podívala se na něj. Strašně jsem se začala bát, aby si nevšiml, že to nejsem já. Že jsem někdo jiný, že nejsem Abell. Ale on si ničeho nevšiml, prostě tam jenom stál. Všimla jsem si, že má mokré vlasy a cítila jsem ve vzduchu vodu a šampón. Byl se osprchovat. Jak jsem tak na něj koukala, začaly mě přepadat dost, ehm, zvrhlé myšlenky. Připadalo mi…

„Kecáš!“ přerušila jsem ji s obrovským údivem v mém hlase. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi právě řekla.

„Co, o čem?“ nechápala mě.

„Ty a nějaké nevhodné, ba zvrhlé myšlenky? Asi tě tam pošlu zpátky,“ dodala jsem a naznačila jí, ať pokračuje. Renesmé se začervenala, ale nijak na to nereagovala.

Připadalo mi dost zvláštní tam jen tak stát, ale naštěstí to byl on, kdo mi řekl, ať si sednu.

„Posaď se,“ řekl mi a já si odsunula jednu židli od stolku a sedla si. Ruce jsem si položila na stolek a bedlivě ho pozorovala. Nemohla jsem si nevšimnout, že i on se na mě neustále divá. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, a tak jsem sklopila pohled.

„Dáš si něco?“ zeptal se mě a já jen zakroutila hlavou. Abell mi neřekla, že je tak pozorný, mihlo se mi hlavou.

„Fajn,“ vydechl a popošel ke mně. Sedl si a pak spustil.

„Dobrá, ani se tě nebudu ptát, jestli si něco pamatuješ z minula, protože je mi jasné, že ne. Ale měla by sis uvědomit, že bez toho se nikam jinam neposuneme. Dneska ti to povím naposledy a příště prostě nevím, co s tebou budu dělat. Škoda jen, že to nemůžu vzdát. A ani nechci. Tak tedy…

My Quileuté se měníme na vlky díky našim předkům, kteří…“ začal vyprávět a já ho bedlivě poslouchala. Občas mi má pozornost utekla a já se přistihla u toho, že si ho prohlížím a přemýšlím nad jeho vypracovaným tělem…

„Br, hele, tohohle mě ušetři, buď tak hodná!“ vyrušila jsem opět zasněné vyprávění mé sestry. Ta se zasmála a byla červená snad i na zadku.

„Promiň, když já si nemůžu pomoct. Fakt, on je… Váu! Ale fajn, zkusím se zdržet těchto mých poznámek,“ dodala a já jí byla vděčná.

„… tak to je všechno a snažně tě prosím, nezapomeň to zase do příště, ano?“ zeptal se mě a tím mě vytrhl z transu. Trhla jsem sebou a odpověď ze sebe vystřelila.

„Jo, jasně. Eh, neboj, zkusím to už nezapomenout,“ dodala jsem a pokývala u toho hlavou. Najednou jsem nevěděla co. Mám se teďka sbalit a odejít? Nebo tu mám zůstat sedět?

„Dneska jsi nějaká jiná, Abell,“ vyrušil mě Jacob z mých myšlenek. Vystřelila jsem k němu pohledem a ztratila slova ze rtů.

„A, ehm, to, to se ti jenom zdá, pořád jsem stejná… nevidíš?“ řekla jsem mu a u toho si stoupla, aby si mě mohl prohlédnout. Nic chytřejšího mě v tom šoku doopravdy nenapadlo.

„No, myslím, že už bych měla jít. To je zřejmě vše, takže… ehm, čau,“ řekla jsem mu a vystřelila ven jako raketa. Běžela jsem celou cestu až domů, kde jsem se celá zadýchaná a zpocená svalila na postel. Hrozně mě naštvalo, že tam Abell nebyla, chtěla jsem jí to všechno okamžitě říct, Jacob si všiml, že je něco jinak.

Šla jsem se zeptat ostatních, kde je Renesmé, ale ani oni to nevěděli, prý se od té doby, co mě šla vyprovodit, nevrátila, a tak jsem si sedla s Emmettem a Jasperem k televizi a musela předstírat, že mě straně zajímá baseballový zápas, jako by to udělala Abell.

Po chvilce jsem se vrátila nahoru a čekala, kdy se má sestra vrátí. Jakmile přišla, bylo to pro mě jako osvobození…

„Tak, a to je všechno. Potom jsi přišla ty a já tě vytáhla ven. Tak co, myslíš, že je dobrý nápad v tom pokračovat?“ zeptala se mě Renesmé a já na ni opět vyvalila oči, jako jsem to udělala několikrát během jejího povídání.

„Cože? Ty to chceš skončit? Tak to teda ne, už jsme to začaly, tak to také dokončíme a hlavně… jak tak koukám, tobě to prospívá,“ dodala jsem a stoupla jsem si. „A teď dělej, vyměníme si věci. Máš to hrozně uplý a mně to nevyhovuje. A nechci hrát celý den, že jsem ty a ty jsi já. Chci si zahrát s Emmettem fotbal,“ řekla jsem jí a začala si sundávat oblečení.

…

O dva týdny později

„Tak šup, zkus to,“ nabádal mě Jacob zas a znova, abych se přeměnila do své lidské podoby. Svěsila jsem hlavu, neboť to po mně chtěl už počtvrté. Neustále dokolečka po mně chtěl, abych byla jako bumerang. Sem a tam, sem a tam. „Neboj, já zavřu oči,“ řekl mi se smíchem a já ty své oči protočila. Od té doby, co na ty hodiny začala chodit i Renesmé, se ke mně Jacob choval o něco lépe.

Zafoukal vítr a já přesně v ten samý moment vyskočila do vzduchu a cítila vlny tepla po celém mém těle. Dopadla jsem na zem a stočila se ve dřepu do klubíčka, aby přese mě Jacob mohl hodit deku. Opatrně jsem si ji omotala kolem sebe a stoupla si. Tohle byl jediný fakt, který nám to celé komplikoval. Já byla žena a on muž.

„Fajn, jde ti to. Tak ještě jednou,“ pochválil mě a zároveň srazil mou náladu na bod mrazu. Udělala jsem nešťastnou grimasu a podívala se na něj ztrápeným pohledem.

„Jacobe, prosím tě, a proč? Už jsme to zkoušeli snad po sté!“ postěžovala jsem si a rozhazovala u toho rukama. „Nemyslím si, že je nutné to zkoušet ještě jednou, začíná mě to unavovat,“ dodala jsem naštvaně a v tom zaslechla hlasy nedaleko odtud. Poznala jsem, jak někdo běží po písku.

„Co je to?“ zeptala jsem se ho a on okamžitě pochopil, co mám na mysli. Pousmál se a pak mi odpověděl.

„To jsou ostatní členové smečky, hrajou fotbal. Je to taková naše zábava, když nevíme co dělat a nikdo zrovna nemá hlídku,“ vysvětlil mi. Fotbal?

„A nedáme si pauzu? Chtěla bych je vidět hrát, alespoň se poznám s ostatními,“ navrhla jsem mu. Ihned jsem na něm poznala, že se mu to moc nelíbilo, nejradši by zůstal a sedřel ze mě kůži při přeměňování.

„Ach jo, tak fajn, obleč se, počkám na tebe támhle,“ řekl mi a ukázal na velké balvany pár metrů od nás. Počkala jsem, dokud se neotočil, a odhodila deku. Rychlostí blesku jsem na sebe hodila své oblečení. Z kapsy od kraťasů jsem vylovila gumičku, abych si sepla vlasy, které by mi mohly překážet. To je také jeden z důvodů, proč je mám radši kratší. 

„Fajn, tak můžeme jít,“ houkla jsem na Jacoba, když jsem procházela kolem něj. Šla jsem několik metrů před ním, až jsem došla na pláž, kde jsem viděla bandu snědých mužů – kluků, kteří kopali do míče. Soccer! Došla jsem k nim blíž, a když si mě všimli, přestali. Připadala jsem si dost trapně a vůbec jsem netušila, co dělat. Poznávala jsem akorát Setha, který ihned přiběhl ke mně.

„Ahoj, jdeš si zahrát?“ vybalil na mě a já se pousmála. Dívala jsem se střídavě na něj a na ty ostatní vlky.

„Hm. Myslím, že to není nejlepší nápad,“ řekla jsem potichu a hlavou jsem neopatrně kývla směrem k jeho spoluhráčům.

„Ale no tak. Pojď,“ řekl a popadl mě za ruku. Měla jsem dojem, jakoby mým tělem projela elektřina. Líbil se mi ten pocit, že mě drží za ruku. Když mě dotáhl k těm svalovcům a pustil mě, bylo mi to líto.

„Kluci, tohle je Abell. Abell, tohle je zbytek smečky. Collin, Brady, Paul, Jared, Quil, Embry. A Sam,“ vysvětlil mi Seth a já doufala, že alespoň někoho z nich si zapamatuju. Poslední jméno skoro jakoby nechtěl ani říct. Sam, nejstarší z nich, ten jediný, který se rozhodl, že se přestane přeměňovat.

„Ahoj,“ vydechla jsem celá nervózní a sklopila pohled k zemi. Najednou proti mně někdo vymrštil míč a já ho jen díky svým rychlým reflexům dokázala chytit. Když jsem ho držela pevně v ruchách, podívala jsem se na toho, kdo ho po mně mrsknul.

„Tak hrajem,“ řekl mi jeden z nich s černými vlasy a hnědýma očima. Podívala jsem se na něj trošku váhavě. Přemýšlela jsem, jak se jmenuje, ale ani za mák jsem si k němu nedokázala připojit žádné ze jmen.

„Colline, nech ji. Když bude chtít hrát, přidá se,“ řekl hrubý hlas bez špetky emocí. Byl to Sam. Podívala jsem se na něj a následně na míč, který jsem držela v rukách. Pustila jsem ho na zem a nohou ho zastavila.

„Fajn,“ řekla jsem a následně zvedla svůj pohled. „S kým jsem v týmu?“ zeptala jsem se jich a všichni se začali smát.

„Budeš se Sethem, Embrym, Collinem a Bradym,“ řekl mi Sam a jeden z nich, tuším Paul, se začal bouřit.

„Ale to jich bude o jednoho víc! Jakeu, hraješ taky?“ obrátil se na posledního člena celé vlkodlačí smečky. Všichni se podívali na osloveného a čekali na jeho odpověď.

„Jasně, že ne, Paule. Já si donesu popcorn a bude se bavit,“ odpověděl mu a sedl si na kus suchého kmene, který ležel jen pár metrů od nás. Všichni kromě Paula se tomu zasmáli.

„Fajn, brácho, jak chceš. Abell? Do toho!“ vykřikl opět Collin a společně jsme zahájili hru. Chvilku jsem měla problém s tím, kdo je kdo a s kým jsem v týmu, ale po chvíli jsem si ujasnila, od koho jít s míčem dál a komu naopak můžu nahrávat.

Hodně dobře jsem se bavila, přepadala mě euforie. Asi po dvou rychlých zápasech, které jsme vyhráli, se k nám přidal i Jacob se slovy, že se nemůže dívat na to, že je poráží holka, a my tak hráli všichni společně. Líbilo se mi to, být tam s nimi, všechno to bylo tak zvláštně uvolněné a nikdo se nezlobil, když jsem nahrála protihráči, naopak se mi smáli a já si tím vysloužila pár poznámek. Nevadilo mi to, ani v nejmenším.

Soccer jsme hráli až do večera, do té doby, než začalo zapadat slunce. Ačkoliv se mi to nelíbilo, musela jsem se rozloučit.

„Gól!“ zakřičela jsem společně se svým týmem a s každým si plácla. Začala jsem na sobě pociťovat únavu, konec konců jsme tu celý den běhali. I na ostatních bylo znát, že toho mají plný kecky.

„Je mi líto, kluci, ale musim vás opustit. Měla bych jít domů,“ prohlásila jsem a všichni se na mě podívali. Bylo docela vtipné pozorovat osm chlapů bez triček, kteří se dívají jen na vás.

„Pravda, Emily asi nebude nadšená,“ prohlásil Sam a zvedl ze země své triko, které si následně oblékl. „A Rachel a Kim taky ne, kluci,“ oslovil Sam Paula a Jareda.

„Tak fajn, tak to zabalíme,“ řekl všem Seth a po chvilce loučení jsme se rozešli.

Když už jsem byla pár metrů od našeho improvizovaného hřiště, slyšela jsem ještě, jak někdo křičí: „Ale někdy to zopakujeme!“

Musela jsem se nad tím zasmát. Došla jsem na okraj. Pokračovala jsem do té tmy, když jsem najednou uslyšela hlas.

„Mám radost, že ses bavila,“ ozvalo se přede mnou. Vyděšeně jsem se podívala před sebe…

 Třetí kapitola spatřila světlo světa a já se hrozně moc těším na vaše komentáře. :) Mám radost, že to čte alespoň pár lidiček. ;) Co si o tom myslíte? Jak o asi bude dál? :) Líbí se vám postava Abell?

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 2v1 aneb Silný kafe 3: