Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » 2v1 aneb Silný kafe 2

12.08.2013 (21:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3001×

Poslední krok z lesa a konečně jsem stála na příjezdové cestě k našemu domu. Svižným krokem jsem se vydala ke dveřím a vešla dovnitř. Vyběhla jsem schody nahoru a zároveň se zvukem mých zavírajících se dveří od pokoje jsem slyšela, jak se otevírají dveře koupelny. Otočila jsem se a viděla svou sestru zabalenou jen v ručníku, jak se na mě usmívá. Své dlouhé vlasy, které měla naprosto totožné s těmi mými, akorát je měla o něco delší, měla rozpuštěné a mokré.

„Ty ses myla uprostřed dne?“ napadlo mě.

„A ty se jen tak svlékáš a bereš hezkým klukům přikrývky z postele uprostřed dne?“ vrátila mi to. Nevěděla jsem, co jí na to říct, vysvětlovat jí, že mé oblečení je na kusy a Jacobovo jsem si vzít nechtěla, se mi také zrovna dvakrát nechtělo, a tak jsem jen protočila oči a šla ke skříni, abych se do něčeho oblékla.

Renesmé se objevila vedle mě. Naprosto kopírovala mé pohyby, až jsem si kolikrát říkala, jestli nejsme jedna osoba. Nastejno jsme vytáhly ze skříně spodní prádlo a v ten samý moment jsme nechaly ručník a přikrývku spadnout na zem.

„Tak povídej. Co to bylo za štěňata?“ zeptala se mě a já se jen pousmála. V hlavě se mi přemítl obrázek Jacoba s dudlíkem v puse. 

„Ale, takový ošklivý, kulhali a šilhali. Nic moc,“ dělala jsem si z ní legraci a ona v mé hře pokračovala. V tu chvíli jsme byly obě oblečené, a tak jsme si sedly na postel vedle sebe. Chytly jsme se za ruce a já čekala dlouhý rozhovor.

„Ne, teď už vážně, sestřičko. Jak jsi to zvládala? Co se dělo? Jsem hrozně napnutá…“ řekla mi a zamávala rukama.

„No, tak fajn. Řeknu ti to ve zkratce. Ehm, takže jsme tam přišli a táta šel k nějakému domečku. Byl takový malinký, vybledlá barva, ale moc hezký. Esmé by se nad ním rozplývala. A ty určitě také. Ale to je jedno. No a táta zaklepal a vyšel ven jeden takovej… no, hrozně hezkej kluk. Černý vlasy, snědej, tělo samej sval…“ řekla jsem jí a pozorně ji pozorovala. Jak jsem jí dál popisovala Jacoba, nedalo se nevšimnout si, jak se zasnila, div jí neukapávala slina od pusy.

„Renesmé!“ vykřikla jsem a tím ji probrala. Koukala na mě celá vyvalená.

„Co?“

Celý zbytek dne jsme si povídali o všem možném. Naprosto do detailů jsem jí vyprávěla vše, co se odehrálo během té hodiny, co jsme s tátou strávili před tím hezkým domečkem.

„A kdy se zase uvidíte s tím tvým Jacobem? Hm?“ zeptala se mě z ničeho nic a já se na ni podívala dost podezíravým pohledem.

„Kam tím míříš?“

„Nikam, jen se tak ptám. Vypadáš z něj dost vypleskaná,“ vybalila na mě a potutelně se usmívala. Zalapala jsem po dechu a nemohla uvěřit, co si to myslí.

„Eh, no, ani ne tak z něho, jako z toho druhého…“ řekla jsem a když jsem si všimla jiskřiček v jejích očích, rychle jsem to zamluvila. „A-ale uvidíme se zítra. Dohodli jsme se ještě na odchodu. Prý mi zítra řekne něco víc o vlcích, něco málo z historie… už teď vidím, že to bude nuda. Ale zkusím to nějak přežít, asi mi nic jiného nezbude,“ posteskla jsem si. 

„Ty to zvládneš,“ řekla mi a v tu chvíli zmizela a zbyla z ní jen barevná šmouha. Svalila jsem se zády na postel a do několika minut jsem nevěděla o světě…

…

„Au! Sakra! Že já jsem se na to nevysr-“

„Ale, takhle se nemluví,“ ozvalo se někde kolem mě. Zvedla jsem překvapeně pohled a spatřila toho druhého vlka. Tedy teď spíš člověka. „Ahoj.“

Konečně jsem si ho mohla prohlédnout. Jiskřičky v jeho hnědých, čokoládových očích, tmavé černé vlasy ostříhané na krátko, svalnaté tělo a bronzová pleť. Byl velmi hezký, hrozně se mi líbil. Když se na mě usmál, příjemně mě zahřálo u srdce.

„Eh, nevěděla jsem o tobě. Asi jsem měla moc starostí s chytáním svého těla, které mířilo k zemi, aby ji pozdravilo,“ vypadlo ze mě. Hlas se mi klepal z naprosto neznámého důvodu. Ruce se mi začaly potit a srdce zrychlilo tep.

„To jsem si všiml. Jdeš za Jacobem?“ zeptal se mě a já se usmála. Tedy spíš se ušklíbla.

„Eh, ano, jdu. Omluv mě,“ řekla jsem mu a snažila se přemluvit své nohy k chůzi. Hezky krok za krokem. Už jsem si myslela, že jsem sama, když to se vedle mě ozval jeho hlas.

„Počkej, půjdu s tebou. Musím se ti omluvit,“ vybafl a šel vedle mě. Z toho leknutí jsem měla menší srdeční zástavu, ale jinak jsem byla naprosto v pohodě. „Hele, omlouvám se, jak jsem tě včera vylekal a ty ses přeměnila. Netušil jsem, že jsi tak lekavá. Myslel jsem, že slyšíš, že za tebou někdo je. Když máš ty schopnosti upíra a vlastně i vlka. Fakt, promiň,“ vysypal ze sebe. Zastavila jsem se a otočila na něj, abych mu viděla do očí.

„To je v pohodě, Sethe, vážně. Furt lepší, než má první proměna vůbec. To jsem padala z okna,“ řekla jsem mu a na konci se trochu zasmála. Podíval se na mě nechápavě a mně došlo, že tím jsem mu toho moc neřekla. „Nech to plavat.“

„Ehm, tak fajn. Promiň, ale dál už musíš zase sama. Musím jít, mám hlídku,“ oznámil mi. Trochu mě to zamrzelo, ale včas mi došlo, že proti tomu nic nedokážu.

„Dobře. Tak zatím ahoj, Sethe,“ rozloučila jsem se a usmála se na něj. Zrovna ve chvíli, kdy mizel mezi stromy, jsem si uvědomila, že nechci, aby odešel, jeho přítomnost se mi líbila. Bohužel, jinak to nešlo. Oklepala jsem se a teprve si uvědomila, jak moc velká tréma lomcovala mým tělem během celého našeho setkání.

Naštěstí netrvalo dlouho a já opět došla k tomu stejnému domku jako včera. Musela jsem se usmát při vzpomínce na tu trapnou situaci, která se tu včera odehrála. Jakmile jsem došla před ten domek, malinko jsem znejistěla. Přece jenom, dnes tu není táta, který to za mě všechno vyřeší. Bylo by mi mnohem příjemnější, kdyby na ty dveře někdo zaklepal místo mě.

Vyšla jsem pár dřevěných schůdků, které vedly ke dveřím domku, a zvedla ruku. Třikrát jsem krátce zaklepala a čekala na odezvu. Zevnitř se ozvalo krátké a jednoduché „Dále!“ a já opatrně položila ruku na kliku. Otevřela jsem dveře a nejistě vešla dovnitř. Rozhlížela jsem se kolem sebe a to, co jsem viděla, mě překvapilo. Místnost byla jednoduše zařízená. Vše bylo v duchu rodinné pohody. Na to, že tu bydlí chlap, tu je uklizeno, prolétlo mi hlavou.

Nikde jsem nikoho neviděla, a tak jsem si dovolila vejít dovnitř úplně. Zavřela jsem za sebou dveře a procházela po vnitřku. Něco uvnitř mě mi říkalo, že Jacob ví o mém šmejdění po jeho obýváku, ale bylo mi to fuk. 

Pod oknem byl malý kulatý stolek, na kterém leželo pár novin a popsaných papírů, a kolem byly čtyři židle. Na stěnách viselo několik fotek, které vypadaly velmi staře. Na každé z nich jsem poznala Jacoba, ale ty ostatní ne. U té stěny stála malá skříňka, na které také stála jedna fotografie. Byly na ní nánosy prachu. Zvědavost mi nedala a já pro ni natáhla ruku. Bylo mi divné, proč zrovna tato jediná věc v celé místnosti je tu takto ponechána svému osudu. Jestli ji nemá rád, tak proč ji prostě někam neschová?

Sfoukla jsem z ní prach a konečně začala poznávat, co je na té fotografii, ale tváře jsem neviděla. Chystala jsem se setřít zbytek nečistoty rukou, ale jiná, tmavá a silná ruka mi surově vytrhla rámeček s fotografií z ruky. Překvapením jsem vypískla.

„Ou!“ Prudce jsem se otočila a všimla si Jacoba, jak tu fotku pokládá zpátky na skříňku. Prostě ji tam odložil a vůbec si nevšiml, že spadla a na té skříňce ležela obrázkem dolů.

„Buď tak hodná a nesahej na mé věci,“ řekl mi přísně a díval se mi přitom do očí. Ty jeho byly černé a něco mě nutilo se mu do nich dívat, i když jsem chtěla uhnout pohledem. Srdce mi bušilo velmi rychle a já si nebyla jistá, jestli to byl následek toho leknutí nebo jeho pohledu. Nakonec byl on, kdo se hnul. Popošel ke stolku a opřel se o opěrku židle.

„Uh, tak promiň, cíťo. Asi ses špatně vyspal, že jo?“ snažila jsem se trošku zavtipkovat, ale on nijak nereagoval. Jediné, co mi dal jako odpověď, byl pohled, který jasně říkal, ať to podruhé nezkouším.

„Co tě žere?“ zeptala jsem se ho narovinu. Jedna z věcí, které se sestrou nemáme společné. Ona tam hodí omáčku okolo, já na to jdu přímo.

„Nic mě nežere,“ vyklopil ze sebe bez mrknutí oka. Stál tam jako čerstvě vytesaná socha, která ještě kulí pohled na místo, na které ji umístili.

„Co se děje?“ zkusila jsem to znovu a s obměnou.

„Nic!“ odmítl opět mou otázku a odpověď ze sebe nakvašeně vyštěkl. Ups, pes, který štěká, nekouše, ne?

„Ale no táák,“ svou odpověď jsem značně protáhla, abych dala najevo svou znuděnost. „Co máš za problém?“ zeptala jsem se napotřetí rádoby andělským hláskem. Tentokrát se Jacob značně naštval a zakřičel na mě.

„Ty jsi můj problém!“

„Ale včera to tak nevypadalo, když jsi mě vyháněl z kožichu!“ vpálila jsem mu hezky zblízka do obličeje, neboť jsem přiskočila blízko k němu.

„A to jsem tě měl nechat běhat po Forks po čtyřech? Víš, jak by mi to všichni ostatní vyčetli?!“ vyštěkl na mě a to mě ještě víc naprudilo.

„A musíš na mě tak řvát?“ oplatila jsem mu. Tentokrát už taky křikem.

„Teď křičíš ty na mě,“ oplatil mi klidným hlasem a skoro to vypadalo, že má chuť se mi vysmívat.

„Jo, protože ty jsi křičel zase na mě,“ oplatila jsem a snažila se uklidnit, neboť jsem začínala cítit velké horko uvnitř mého těla. Trochu mě to děsilo, nechtěla jsem se postavit na čtyři v tomhle krásným domečku. Byly by z něj třísky na zátop.

„Dobrá, vyhrálas!“ přičetl mi body a já se usmála. Jacob si sedl na židli, o kterou se opíral, a já na tu naproti němu. Čekala jsem, co bude dál.

„Tak se dáme do toho, proč jsi přišla, ne?“ zeptal se mě otráveným hlasem, který jasně říkal, že by měl lepší věci na práci. S očekáváním jsem souhlasila. Podepřela jsem si hlavu rukama a čekala, co mi poví.

„Nejdřív ti řeknu něco o nás, neboť jsi prakticky úplně stejná jako my. My Quileuté se ve vlky měníme kvůli našim předkům, kteří…“

…

„… a tady někde jsem ho přestala pořádně vnímat. Vůbec vlastně netuším, o čem mluvil. Neustále opakoval slova jako pradědeček, pra-pradědeček, pra-pra-pradědeček a nějaká jména. Jména, místa a rodinní příslušníci. To je celé. Začala jsem usínat ještě dřív, než při vyprávění našeho dějepisáře,“ řekla jsem své sestře ve zkratce, co mi Jacob říkal naši první hodinu. O té hádce jsem se nezmínila.

Renesmé na mě koukala jako na Boha. Úplně jsem jí viděla na očích, že by nejradši celou tu historii slyšela taky. Ona by ji alespoň ocenila, na rozdíl ode mě.

„Fajn, já jsem tu celý týden nebyla a vy jste se nikam nepohnuli? Vy jste stále na začátku?“ zeptala se mě má sestra. Trošku jsem zkoprněla a měla pocit, že mé tělo je doopravdy z kamene.

„Hm, ne, nepohnuli. Celý týden mi opakuje a tluče do hlavy jeden a ten samý časový úsek, že prý z toho musim vědět alespoň něco, nebo se zblázní celý zbytek smečky. Padaly totiž návrhy, že by mě přijali k nim do party. Ale to nemůžu, dokud jeho stařičký bráška Sam, bývalý alfa a vlastně nejstarší z nich, nebude přesvědčený, že na to mám, chápeš?“ vybalila jsem na ni a čekala na její reakci. Chvilku se nad tím pozastavila a pak mi odpověděla.

„Aha, takže prostě musíš mít nějaké znalosti. A už jste začali s praktickými hodinami?“

„Ne, protože…“

„… musíš mít znalosti, chápu,“ dořekla to za mě a mě tím umlčela. „No, to ti přeju hodně štěstí,“ ušklíbla se, protože stejně jako ostatní členové rodiny ví, jak jsem na tom s dějepisem. Při žádné hodině jsem ještě nebyla vzhůru.

„A to je jako všechno, o čem jste si celé tři a půl hodiny vždycky povídali?“ zeptala se mě a já opět ztuhla.

„Jo, jen o tomto. O historii. A pozítří zase. A po pozítří zase a pak zase. Vlastně se mi tam vůbec nechce, kéž by existoval způsob, jak tam nejít, vždy je to otrava…“ zasekla jsem se uprostřed věty. V tento moment mi svitl v hlavě nápad, který mi naprosto zatemnil mozek, takže jsem se i zapomněla sestry vyptávat na Týden módy v LA.

Můžu být jen ráda, že nikdo kromě Alice není doma, a že Alice nevidí mou ani Renesméinu budoucnost. Zaměřila jsem se na obličej mé sestry. Sledovala jsem její vlasy, oči, tvar obličeje, nos a přitom to vypadalo, že se dívám do zrcadla.

„A víš ty vůbec, že je tu způsob, jak bych tam nemusela chodit a přitom bych tam pokaždé byla?“ zeptala jsem se jí šeptavým hlasem, který byl opředený tajemstvím. Cítila jsem ty ohníčky v mých očích, které dávaly najevo, že jsem dostala brilantní nápad, kterého se jen tak nepustím.

„To se mi nelíbí,“ upustila Renesmé ze svých dokonalých úst. Zasmála jsem se a vysvětlila jí celý můj plán velmi potichu a do nejjemnějších detailů…

…

„Ne! Ne, v tom se mnou absolutně nepočítej. Ne, je to šílený!“ rozčilovala se má přesná kopie. Chodila po pokoji a rozhazovala rukama všude kolem sebe. Vrtěla hlavou a měla rozšířené oči vyděšením z mého nápadu.

„Ale ano, bude to legrace. Ty si budeš chodit na mé hodiny historie a nudných keců o praotcích, a já tam zajdu pokaždé, když budeme trénovat přeměnu na vlka a zpátky. Lehký!“ vysvětlovala jsem jí stále dokola v klidu a s úsměvem. Ona však stále vzdorovala a nehodlala na to přistoupit. Zvedla jsem se z postele, na které před chvilkou seděla i má sestra, a došla k ní. Zastavila jsem ji a chytila její ruce, aby přestala šermovat kolem a pochodovat po místnosti.

„Co ti na tom vadí? Budeš mít pět hodin historie týdně navíc. To je přece skvělé!“ předstírala jsem své nadšení. „A mě od toho ušetříš,“ řekla jsem jí a doufala, že se konečně uklidní. Ale opak byl pravdou. Začala opět nanovo.

„Abell! Nejsme ve filmu Past na rodiče! Uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby na to někdo přišel?“ řekla mi už poněkud klidnějším a přijatelnějším tónem. Musely jsme hodně potichu šeptat, aby nás neslyšela naše teta. Povzdechla jsem si, neboť mě to už začalo unavovat.

„Sakra, Renesmé, nemáme moc času. Každou chvíli se můžou ostatní vrátit z lovu. Prostě… bude to lehké, bude legrace a nikdo na to nepřijde. Táta nám nemůže číst myšlenky, neboť máma nad námi neustále drží štít. Alice nás nevidí z důvodu, který nikdo nezná, a jsme na vlas stejné, dokonce ani vlastní matka nás nepozná. Každá známe vlastnosti a chování té druhé jako to svoje, takže není problém předstírat… tu druhou. Tak kde je háček?“ vysypala jsem na ni a všimla si, jak Renesmé zmlkla. Neměla již žádné další argumenty. Povzbudivě jsem se na ni usmála a doufala, že tím to končí.

„Tak co? Jdeš do toho?“ zeptala jsem se jí ještě naposledy a čekala jednoduchou odpověď. Buď ano, nebo ne.

„Ale co moje vlasy? Mám je o dost delší než ty,“ našla si poslední možnou výmluvu. Ušklíbla jsem se a popadla svou sestru za ruku. S jistotou, že na to už přistoupila, jsem ji táhla přes chodbu až k pokoji naší tety Alice. Zaklepala jsem a ani nečekala na vyzvání, protože jsem věděla, že nás slyšela jít k ní.

„Teto? Máš na nás chvilku?“ zapištěla jsem do prostoru. Kolem mě se prohnala barevná šmouha a ovál mě vítr. Potom ještě podruhé a nakonec přede mnou stála Alice.

„Ale jistě. Co potřebujete?“ zapískala svým tenkým hláskem. Roztomile jsem se na ni usmála a sdělila jí svůj malý požadavek.

„Alice, Renesmé by se chtěla nechat ostříhat. Zhruba tak, jako to mám já.“ Alice na nás koukala hodně překvapeně.

„Vážně? Já myslela, že své dlouhé vlasy miluješ. Jakmile tě ostříhám, přijdeš o ně a budete na vlas stejné. Jak potom poznáme, která je která?“ strachovala se, ale já se vevnitř potutelně usmívala. A právě to je našim cílem, teto, to je přesně to, co chceme, běželo mi hlavou.

„Však vy už si nějak poradíte. Prostě… prosím, ostříháš mě?“ ozvalo se za mnou mé o pár minut starší já. Byla jsem překvapená, že to Renesmé byla ta, která ji v tom utvrdila. Zněla velmi odhodlaně. Když jsem se na ni podívala, poslala mi na oplátku úsměv a mrknutí. Byla jsem ráda, že si to srovnala v hlavě a přistoupila na náš plán. Tohle bude ještě legrace…

 Druhá část a já čekám na vaše názory v podobě komentářů, kterých si nesmírně cením. Ale abych pravdu řekla, docela mě rozesmutnilo, když jsem viděla to malé číslo u první kapitoly, ale žádná ultimáta vám sem dávat nebudu, je to jen na vás, či mi sem toho jednoho smajlíka hodíte nebo ne. :) I ten jeden smajlík potěší.

Takže těm, kteří mi ten komentář zanechali, děkuju a berte tuto kapitolu jako odměnu. ;)

Dcs

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 2v1 aneb Silný kafe 2: