Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » 10 bodů jak se dostat do pekla 1. kapitola – Nepokradeš!

16.10.2010 (08:00) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3161×

1. kapitola – Nepokradeš!

„Ráno, ráníčko, svítí sluníčko…“ prozpěvoval zvesela můj mobil a tím mi dával znamení, že je nejvyšší čas vstávat.

„Sklapni, ty nepřátelský tvore!“ zařvala jsem jak raněné zvíře. Zbrkle jsem šmátrala po nočním stolku a při mých neobratných pohybech pravé ruky srazila lampičku. Ta se za zvuků tříštěného skla dotkla podlahy a já nahlas zaklela:„K čertu s tebou, stejně jsi byla stará a podstavec už rezivěl!“

„Bello!“ ozval se zdola varovný hlas mého otce.

„Ano, tatí!“ zařvala jsem na oplátku jako největší svatoušek a konečně rozlepila oči od sebe.

„A s tebou do háje,“ zamumlala jsem ke svému mobilu a vypnula protivnou melodii zpívající o slunečních paprscích a globálním oteplování.

„Asi bych měla přestat bojovat proti kyselým dešťům, když chci hřešit,“ šeptala jsem si pro sebe, protože táta měl uši všude. A když říkám všude, tak to myslím doslovně.

Vyhrabala jsem se z postele a sehnula se ke kusu zkrouceného kovu, což měl být podstavec pod lampičku. Protáčela jsem ho v rukách a zkoušela přijít na to, proč tak moc zkorodoval. Sice jsme se o korozi učili v chemii, ale jak si to má jeden pamatovat. Kord, když za něj všechny písemky píše Cullen.

Jo, Cullen, to byl taky pěknej kvítek. Občas jsem si myslela, že mu pěkně škublo. Uvidíme, co ten blb provede dneska.

„Bello, snídaně,“ křičel zdola táta.

„Hned, jen se vysprchuju.“ Zvedla jsem se z postele a, skoro jako baletka, tančila mezi rozbitými střepy z lampičky. Dokroužila jsem si to až ke skříni, udělala drobounké pukrle a vytáhla ze skříně osušku a oblečení do školy.

„No, tak, Bello, vystydnou ti vajíčka!“ nabádal mě znovu otcův hlas ve chvíli, kdy jsem otvírala dveře od mého pokoje.

Říkala jsem si, že si dám osvěžující sprchu, ale místo toho jsem si připlácla ruku před ústa a mazala si to do koupelny k záchodové míse, kam jsem vyprázdnila zbytky žaludeční šťáv.

„Tfuj, to byl ale smrad!“ nadávala jsem a vyplachovala si ústa. Zalezla jsem do sprchy a seřídila si vodu na příjemnou teplotu. Myšlenky mi, ani nevím jak, zabloudily ke Cullenovi. Když to shrneme, tak je to docela kus, ale vzhled vážně nestačí, když se před vámi chová jako s hlavou plnou pilin. Nevím, co to s ním bylo, ale vždycky nasadil takovej podivně zamyšlenej výraz, kterej mi říkal – Vem nohy na ramena a hlavně se nezastavuj.

Po krásné čtvrthodině, při které se mi na prstech u nohou i rukou vytvořily drobné varhánky, jsem usoudila, že je nejvyšší čas vylézt a čelit snídani, která představovala nebezpečný plyn.

Svůj odchod dolů jsem se snažila vzdálit pečlivým vyčištěním zubů. Použila jsem i zubní nit a vážně si nevzpomínám, že bych ji někdy využila, ačkoliv mi zubař sypal na hlavu uhlí, že jestli nezačnu, tak se toho zánětu dásní nezbavím. Pro dnešní den jsem si vypláchla ústa zubní vodou. Měla jsem pocit, že mi shoří jazyk a oči mi samovolně slzely tak, že hrozilo vyplavení koupelny.

„Tak tohle už do mě v životě nikdo nedostane!“ vztekala jsem se při cestě dolů a snažila se zbavit mentolové pachuti v mých ústech.

„Čau, tati,“ pozdravila jsem ho. Jeho oči na mě vykoukly zpoza pondělních novin a zamířily k podivné zelené matlanině na talíři.

„Juj, nepřihodil jsi tam i pukavce?“ zeptala jsem se zkušeně a dloubla lžičkou do připravených vajec.

„Puka... co?“ zeptal se pochopitelně nezkušeně.

„Takový to vejce, co smrdí na sto honů.“

„No, to jedno vajíčko bylo trošku zelený, ale já nic necítil, mám rýmu.“

„Doufám, že jsi to nesnědl?“ zeptala jsem se pohoršeně a šla svůj talíř přisypat k odpadkům. V mém případě jsem otevřela organický odpad. Jako správný člověk jsem třídila odpad a velmi jsem si na tom zakládala. Měla jsem koš na plasty, papír, sklo, koš na organický odpad a koš na všechno možné i nemožné.

„Jistěže jsem to snědl, co bych s tím asi tak dělal?“ zeptal se zaujatě.

„Třeba to šoupnul rovnou do toho oranžového koše na organický odpad. Zajeď si radši k doktorovi, mohl ses tím humusem přiotrávit. Příště nech snídani na mně,“ kárala jsem ho.

„Stavím se tam při cestě do práce.“

„Já musím!“ křikla jsem a z mísy vylovila jedno zelené jablíčko.

V chodbě jsem na sebe hodila bundu a boty a z poličky sebrala klíče od domu a mého rezavějícího miláčka.

Po deseti minutách marného startování jsem usoudila, že je něco s motorem. Rozhodla jsem se, že půjdu do školy pěšky a s velkým sebezapřením se konečně vyvalila z auta. Nečekané se stalo vítaným a já byla nadšená, když před naším domkem zaparkovalo kanárkově žluté Porsche.

„Alí!“ řvala jsem na lesy, kterých tu všude kolem bylo kupa, a utíkala za svou nejlepší kamarádkou, abych se jí mohla pověsit kolem krku.

„Říkala jsem si, že bychom dnes mohly vyrazit do školy spolu. Ráda bych naplánovala nějaké nákupy v Seattlu.“

„Super!“ vyhrkla jsem a promnula si prsty. Tohle se náramně hodilo k mému plánu. Musí vám být jasné, že jsem na nic ze včerejšího seznamu nezapomněla. Dnes si napíšu pečlivý rozpis a do konce týdne budu mít hotovo. Říkám si, že pro začátek začnu s něčím lehčím.

Do školy jsme dorazily se čtvrt hodinovým předstihem a to už si k nám razil cestu Alicin bratr Edward. Skromně přezdívaný v mé hlavě: „Pošuk“.

„Ahoj, Alice, Bello,“ zářivě se na mě usmál a já musela přiznat, že to bylo něco. On měl vážně dokonalé zuby. Určitě má lepšího zubaře.

„Edwarde?“ zeptala jsem se a jeho oči se rozšířily. Doufám, že si předtím něco nešlehnul.

„Co potřebuješ, Bello?“ odpověděl mi otázkou.

„Ke komu chodíš k zubaři?“

„Cože?“ zeptal se.

„Jednoduchá otázka, čekám jednoduchou odpověď.“

„A co tím myslíš?“

„Tak si to trošku shrneme. Jakého zubaře navštěvuješ?“

„Proč to chceš vědět?“

„Ten můj je trošku… hm, magor, pořád mě nutí používat zubní nit, ale ty máš zuby jako ze škatulky, tak koho navštěvuješ?“

„Já nevím co říct?“ opět odpovídal otázkou.

„No, Edwarde, vždycky jsi mi připadal jako fešák. Ne, fešák, je moc staromódní. Kořen… skoro jako z lesa. Zůstaneme u fešáka.“

„Fešák? Vážně se ti líbím?“ blekotal zbrkle a zase působil jako narušený typ.

„To jsem neřekla. Hele, nejíš nějaký prášky? Já nevím, nějaký oblbovalo, co ti na tváři vytváří tento… hm... neinteligentní výraz?“

„Cože?“

„Nic, ráda jsem si s tebou popovídala a čekám na jméno tvýho zubaře!“ křikla jsem na něj přes rameno a vydala se do školy.

Den probíhal docela v pohodě, až na čtvrtou hodinu, kdy nám učitel dal neohlášenou písemku z chemie. Ještěže jsem seděla s Edwardem, který automaticky přebral moji písemku. Stejně mě fascinovalo, jak uměl napodobit moje písmo.

Měla jsem asi tak dvacet minut času, tak jsem si vytáhla blok a začala si psát plán bitvy. Rozhodla jsem se, že nejdřív něco šlohnu, což by mělo být v pohodě. První pokus jsem naplánovala na zítřejší ráno. Skočím si do obchodu a lohnu tam nějakou čoko-tyčku, aspoň mi ta čokoláda potom obalí nervy.

Edward mi podstrčil vyplněný test a já se rozhodla mu alespoň trošku poděkovat, tak jsem se na něj zvesela usmála. Chvíli vypadal, že má nějaký záchvat, ale potom se vše uklidnilo.

Během oběda, jsme se s Alice domluvily na čtvrteční nákupy v Seattlu. Bylo to přímo úža, protože můj šatník obměnu rozhodně potřeboval.

Docela jsem se divila, jak ten den rychle utekl, a už jsem si to mašírovala po příjezdové cestě domů.

Musela jsem si zařídit opravu autíčka, tak jsem zavolala starýmu kamarádovi.

„Hej, čau, Jakeu, potřebuju tvý šikovný ručičky.“ Počkala jsem na odpověď.

„Ne, ty čuně, to si strč někam! A ty ruce strčíš leda tak do motoru mýho auta.“

„Jo, tvýho tátu můžeš vzít taky, aspoň se o mě dnes nebude táta zajímat.“

Dneska se mi opravdu daří. Jakeův táta zabaví toho mýho a já budu mít dost času, abych domyslela ten svůj plán.

Nakonec to nebyl večer podle mých představ. Táta se vrátil k večeru se silným skučením. Diagnostikovali mu lehčí otravu z jídla, jako bych to neříkala, ty vejce byly na hov… Krátce potom přijel Jake s tátou, to vykouzlilo tomu mému úsměv na tváři. O úsměvu se moc mluvit nedalo, ale dalo se to přičítat k těm vejcím.

Celý večer koukali na nějaké pitomé sportovní zápasy a já kolem nich běhala a zajišťovala občerstvení.

Jake se mě pokusil snad stokrát sbalit a já toho měla vážně dost.

„Bello, ale vážně bychom si měli někdy někam vyjít,“ zkoušel svůj stoprvý pokus.

„Neříkej, a kam by to jako mělo být?“ ptala jsem se na oko vážně. Jake zvednul hlavu od motoru mého auta a podrbal se za uchem.

„Co třeba do kina v Port?“

„Tady máme nějakej přístav?“ dělala jsem blbou a náramně si to užívala.

„Ne, já myslel Port Angeles.“

„Já vím, cos myslel, ale odpověď je stále stejná, jak byla před dvěma hodinama.“

„Jaká?“ zeptal se vážně a já protočila oči v sloup.

„Ne!“ zařvala jsem na něj trošku hlasitěji, až se ptáci ze smrku před domem vznesli k obloze.

„Ale, Bello, tvé oči jsou jako Večernice.“

„Ať jsou klidně jako večerníček, mně je to fuk.“ Rozhlídla jsem se kolem a hledala záchranný člun, který by mě zbavil závaží jménem Jake. Jako na zavolanou.

„Edwarde?“ řekla jsem překvapeně a rozeběhla se za ním.

„Ahoj, Bello.“

„Skoro jsem zapomněla, že mi máš pomáhat s tou chemií.“ Čapla jsem ho za ruku a táhla do domu. On se ale zarazil těsně před vchodem a stál.

„Tak půjdeš dál?“ zeptala jsem se a pohledem kmitala z rozzuřeného Jakea na Edwarda.

„Jistě, když jsi mě pozvala,“ řekl mile a vydal se za mnou do mého pokoje.

V pokoji jsem si sedla na postel a poklepala na místo vedle sebe.

„Díky,“ řekla jsem a na postel se natáhla.

„Za co?“

„Za záchranu před tím maniakem dole u mého auta.“

„Jo, tak to nemáš zač.“ Víc už jsme nepromluvili.

Kolem deváté, když Jake i jeho táta vypadli, jsem se rozloučila s Edwardem a vypustila ho do tmavé noci.

Probudila jsem se do dalšího hrůzného rána a rovnou si to zamířila do koupelny. Střepy od lampičky se stále válely na podlaze mého pokoje, takže jsem musela zopakovat včerejší taneček ke skříni. No co, každá ranní rozcvička je v něčem dobrá.

Po sprše jsem nadšeně proskotačila dolů do kuchyně, kde jsem přichystala tátovi snídani. Sama jsem opět hrábla po jablku s myšlenkou na čokoládovou tyčinku, která bude brzy moje.

Do školy jsem vyrazila svým autíčkem a cestou se zastavila v malých potravinách, které ve Forks byly.

Pomaloučku jsem se plížila ke dveřím do krámku s kapucou naraženou do půlky obličeje. Čapla jsem za kliku a potichu otevřela. Zkazil mi to ten debilní zvonek na dveřích. Můj vstup byl nyní dost hlasitý. Na oko jsem popadla červený kovový košík a začala se procházet regály se zbožím.

Došla jsem až k vytoužené polici s čokoládou. Bafla jsem jednu tyčinku a rychle ji narvala do předem otevřené kapsy. Jaká to byla potupa, když jsem zjistila, že kapsa není otevřená. Mermomocí jsem zápasila se zipem, do kterého se mi jako na potvoru zasekl kus látky. Nakonec se mi ho podařilo otevřít, ale koncovka zipu mi zůstala v ruce.

Nešťastně jsem vzlykla a nacpala ten zpropadený kus čokolády do kapsy. Jako největší king jsem si to mašírovala z obchodu a s klidným: „Nashledanou“ jsem vrátila prázdný košík. Kdo ale mohl čekat, že kapsa nebyla úplně bez chybičky. Ačkoliv se mi nakonec zip podařilo zapnout, aby tyčka nevypadla, bylo to k ničemu. Když jsem odcházela, tak jsem se nahnula, abych mohla uchopit kliku a tyčka vyjela z kapsy, ani nevím jak.

Zděšeně jsem se koukla na tu spoušť a spatřila prodavačku, jak se na mě nejdřív pobouřeně dívá.

„Prokrista, Bello, to jsi rovnou nemohla říct, že nemáš peníze s sebou?“ ptala se.

„Já…“ koktala jsem a krve by se ve mně v tu chvíli nedořezalo.

„Připíšu to na účet tvýmu taťkovi a teď mazej, ať nepřijdeš pozdě do školy.

„Hm,“ odsekla jsem naštvaně a bědovala nad promarněným pokusem. Jak se ukázalo, tak v kapse byla díra.

Naskočila jsem do auta a zblajzla tyčku, abych se alespoň trochu uklidnila.

„Budu muset přitvrdit,“ říkala jsem si cestou do školy.

Své autíčko jsem zaparkovala vedle Cullenova Volva a srdíčko mi poskočilo, když jsem na zadním sedadle uviděla ohromnou kytici růží. Komupak to chce asi dát? No, to je fuk, majitel se jich stejně nedočká.

Využila jsem momentu rozptýlení, o které se postarala Jessica s hádajícím se Mikem. Zjistila jsem, že Cullen nechal v zapalování klíčky. Zkušeně jsem šáhla na kliku auta a otevřela. Čapla jsem pugét růží a začala je pěchovat do mého auta. Samozřejmě jsem je rvala pod sedačku spolujezdce, aby to nikdo neviděl.

„Hahá,“ zasmála jsem se, když jsem si spokojeně mnula ruce a odcházela od auta. Takže ten první hřích, nebyl vůbec těžkej.

Mířila jsem si to na hodinu chemie, když jsem na chodbě potkala vzlykajícího Edwarda. Alice ho objímala kolem ramen a něco mu šeptala do ucha.

„Ale, Alice, ty kytky jsem kupoval dnes ráno. Kdo by mi je chtěl vzít? Chtěl jsem je dát Belle na chemii a poděkovat jí za krásně strávený večer.“

Cože? Ty kytky byly pro mě? Já si ukradla vlastní kytky? Tak tohle mi trošku nevyšlo, tohle by tam dole nejspíš nepočítali.

„Dík za kytky,“ řekla jsem, když si Edward sedl do lavice vedle mě.

„Jak… jak o tom víš?“ zeptal se.

„Viděla jsem je ráno ve tvém autu a teď slyšela tvůj rozhovor s Alice.“

„Koupím ti jiné,“ nabízel.

„To není třeba.“

Byla středa a já se znovu nešťastně vracela domů. Snažila jsem se vymyslet další způsob, jak něco ukrást a nenapadlo mě nic jiného, než vejít do krámu a sníst tam rohlík. Podle mě by se to za krádež považovalo, protože bych nic neplatila a zároveň vyšla se svým lupem ven.

Opět to nevyšlo, jak jsem chtěla. Prodavačka si všimla jakýchsi neviditelných drobků na mé bundě a připsala zboží na tátův lístek.

Náladu mi zpravilo Edwardovo auto, zaparkované před obchodem. Zase v něm nechal klíčky a nikde kolem jsem ho neslyšela ani neviděla.

Pomalými a neslyšnými kroky, kdy jsem jenom jednou zaklela, protože jsem stoupla do kaluže, jsem docapkala ke dveřím řidiče.

Včera mi to nevyšlo s kytkama, dneska mu teda šlohnu auto. Tátovi to nějak vysvětlím, třeba, že se mi ta stará rachotina zase roztřískala a Edward mi půjčil svoje.

Dramatickým způsobem jsem otevřela dveře na straně řidiče a naskočila do auta. Motor zapředl jako kočka a já vystřelila z malého parkovišťátka.

Najednou jsem ve zpětném zrcátku uviděla utíkajícího Edwarda, který na mě něco řval. Otevřela jsem tedy okýnko a uslyšela tu hrozivou ránu.

„Klidně si ho puč, Bell, na jak dlouho chceš, stejně to tvoje patří do šrotu.“ Tak tohle byla podpásovka. Vrátila jsem se tedy s autem zpět na parkoviště.

„Promiň, asi jsem si spletla své auto s mým.“ Byla to chabá výmluva, ale on ji nejspíš zblajznul.

Ve čtvrtek mě ale napadl vážně geniální plán. Dnes se konaly nákupy s Alice a já přesně věděla, co udělám. Měla jsem to naplánováno do posledního detailu a prohra nebyla možná. Ráno jsem z táty vysomřila pár peněz, a pak spokojeně čekala, až mě Alice vyzvedne. Domluvily jsme se, že pojedeme na nákupy rovnou po škole, tak jsem dnes jela s ní.

„Hurá, nákupy!“ řvala mi Alice do ucha, když jsme si to uháněly směr Seattle.

„Sláva,“ řekla jsem mnohem míň nadšeně a sledovala toho maniaka, jak se řítí po silnici skoro sto dvacet a vůbec jí to nevadí. Já byla přikována ke svému sedadlu a myslela, že brzo hodím šavli. Alice byla v pohodě a začala si zpívat.

„Nákupy, nákupy, přicházejí šťastné a veselé. Po týdnu nákupy, nákupy přicházejí, zpívejme přátelé. A teď všichni!“ zařvala a čekala, že se k ní přidám. „No tak, Bello.“

„Zapomeň.“

„Tak nic,“ vydechla a začala znovu.

„Takhle jednou na nákupy, Jaspeříka jsem vytáhla, on byl šťastný a já taky, tak to chodívá. Šli jsme spolu do obchodu, košile jsem vybrala. Slušely mu velmi mnoho, a o tom žádná. Nákupy, nákupy přicházejí…“ Tak tohle vážně nevydržím.

Nakonec jsem přežila, ani nevím jak. Celou dobu jsem si v duchu přeříkávala, že, jestli skočím Alice po krku, tak to rychlostí, jakou auto jede, někam napálíme.

V obchodě jsem se vymluvila Alice, že si nejdřív skočím na záchod a vydala se uskutečnit svůj plán.

Zapadla jsem do jednoho obchodu a zašla do zadnější části. Na stolu tam měli rozrovnaná nějaká trika. Bez váhání jsem jedno čapla a narvala si ho pod bundu. Vypadala jsem sice jako těhotná, ale v Seattlu mě nikdo neznal.

Plán by to byl bez chybičky, kdyby se ze zkušební kabinky nevynořila Alice a nezačala na mě křičet.

Ta malá potvůrka mě zatáhla do kabinky a donutila mě to triko vyndat. Pak ho bafla a zaplatila ho za mě.

Byla jsem nešťastná, protože další plán byl zhacen a mě zbývaly poslední tři dny na splnění úkolu.

Cesta domů byla snad ještě větší peklo, a jestli to tam dole vypadá nějak takhle, tak tam ani nepáchnu. Alice zase zpívala.

„Nákupy, nákupy, kdopak zavřel krám? Prodavač byl nevlídný a nechtěl pustit dál. Nákupy, nákupy, co to rachtá tam? Klíčky v zámku cinkají a krám se zavírá.“ Vše doprovázela melodií z Rolniček a já myslela, že mi mozek vystřelí z hlavy.

Jak jsem v pátek pochopila, tak všechny mé snahy a porušení jednoho přikázání byly vyčerpány. Později večer jsem se odhodlala k tomu nejpodlejšímu kroku.

Počkala jsem si, až táta usne a vkradla se do kuchyně, kde měl přes židli přehozený opasek. Vytáhla jsem z kapsičky dvacet dolarů a zdekovala se k sobě.

Na seznamu jsem si odškrtla první bod a spokojeně usínala.

„Bello, měla jsi mi říct, že nemáš peníze,“ říkal mi táta v sobotu u snídaně a já absolutně nechápala, kam tím míří.

„Cože?“

„Na, tady máš k těm dvaceti dolarům ještě deset.“ Podal mi bankovku a já se na ni vyděšeně podívala. Ksakru, a teď mi řekněte, jak mám zhřešit, když jsou všechny krámy zavřené.

„Edwarde, to není dobrý nápad!“ Stála Alice s obočím na vrchu hlavy naproti svému bratrovi, který v ruce držel červenou santovskou ponožku s vyšívaným zeleným sobem. Už třicet minut se bavil tím, jak do ní pěchoval jednu stodolarovku za druhou.

„Ale, Alice, ty jsi nebyla při tom, jak ta chudinka moje malá hladověla! Dokonce to došlo tak daleko, že tajně posvačila rohlík přímo v krámě! Takhle to nemůžu nechat!“ Kroutil umanutě Edward hlavou a ládoval jeden papírek za druhým, do již neexistujícího prostoru.

„A nechceš jí radši každý den nosit snídani?“ culila se vědomě Alice, která už před očima viděla zděšenou a nepříčetnou Bellu, která mlátí jejího bratra libovou šunkou po hlavě a ječí na všechny strany.

„Ne! Bella si zaslouží mnohem víc! Je tak dokonalá,“ zasnil se Edward, že si na chvíli nevšiml, že bankovky necpe do ponožky, ale propadávají mu vedle.

„Jak to chceš udělat? To u nich doma jen tak zazvoníš a Belle předáš, mimochodem děsně nevkusný doplněk s penězi v barvě, která k tomu absolutně neladí? Dyť si bude myslet, že jsi vykradl banku, ty pako!“

„Alice, neboj se! Mám to naplánované!“ Šilhnul po sestře pohledem: „Na mě si nepřijdeš" a Alice si v záchvatu smíchu šla do svého pokoje přehrávat vizi jejího potrhlého bratříčka, jak leze ke Swanům komínem a zničí tam Bellinu papírovou dekoraci betlému, kterou měla ve vyhaslém krbu naaranžovanou a díky níž bude Bella celé svátky na každého milá jako satan v sukni.

Předchozí

Anetanii - Shrnutí

Tempy - Shrnutí

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 10 bodů jak se dostat do pekla 1. kapitola – Nepokradeš!: