Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » 10 bodů jak se dostat do pekla - Prolog

18.04.2010 (16:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6897×

Prolog - Bella a její sen…

Zelená barva je barvou přírody, rovnováhy, klidu a naděje. Působí uklidňujícím dojmem a pohled na zelenou barvu napomáhá regeneraci a načerpání nové síly. Lidé mající rádi tuto barvu budou více ochotní rozdávat lásku a pomáhat motivovat ostatní.

Pole, louky, lán. Tak proč je mi z toho všeho na nic?

,,Bello? Už jsi dneska nakrmila rybičky?“ nabádal mě hlas z obýváku.

,,Ehm, my nějaké máme?“ zavolala jsem za ním dotčeně ze svého pokoje. ,,Proč jen mi tady nikdo nic neřekne,“ odfrkal jsem si uraženě.

,,Už půl roku, zlato!“ káral mě otcův hlas.

,,Jejda, doufám, že to není ta sytě zelená, skleněná dóza hned vedle knihovny?“ tázala jsem se stydlivě.

,,Ano, to je, chtěla jsi je k narozeninám, vzpomínáš?“ ozýval se stále už značně poznamenaný hluboký tenor.

,,Jasně!" Zvláštní a já si doteď myslela, že je to jen dekorace do bytu, abychom i zevnitř ladili s tou zelení, která je všude kolem, a která nám leze až do… Nenapadlo mě, že by v té husté, neprostupné, tmavě zelené oponě mohl být život, i když půl roku? Tam už život nepokvete.

,,Táto, kde je krmení? Já jim tam přisypu,“ usmála jsem se svatouškovsky. Asi to spíš pohřbí tlející tělíčka na dně toho zeleného sajrajtu, ale nemůžu se cítit provinile, že jsem se nepostarala, jídlo dostaly. Sice se zpožděním několika měsíců, ale alespoň mě nebudou ze snu strašit jejich podvyživené dušičky, že? Páni tolik soucitu, no já bych mohla být světice.

,,Ten sáček pod tou hnědou knihou,“ napovídal můj patriarcha. Chvíli jsem bádala po existenci oné zmiňované knihy.

,,Tatí? My máme Bibli?“ Dívala jsem se na kůží potaženou malou bichli z doby křížových výprav.

,,Jo - no - máme. Je to památka po prababičce.“ I přes zeď jsem viděla jeho rdění.

,,A co dělá u mě v pokoji?“ zajímala jsem se pořád uchváceně zírajíc na tu svatou knihu.

,,Napadlo mě, že by ses třeba někdy mohla podívat, dceruško.“ Jo to určitě papínku, slyšel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.

Slyšela jsem chechtání z dolního patra baráku.

,,Díky, tati, ráda, už ji nedám z ruky,“ usmála jsem se sladce a zatrylkovala do místnosti, kde smích ztichl. Snad se otec nezalekl, že bych na stará kolena přesedlala na křesťanskou víru. Co bych v nebi asi tak já dělala? Vždyť tam musí být větší nuda, než tady ve Forks! A to už je co říct.

To se radši budu po věčnost koupat v pěkně vyhřátém kotlíku a nechávat se obskakovat čertiskama. No tam mi z té vody hrozí leda mikóza chodidel, za to v nebi něco mnohem, mnohem horšího… nuda!

,,Bello to byl vtip, netlačím tě do víry,“ zalekl se otec. Vážně? Nepovídej. A já si chvíli myslela, že chce mít ze mě jeptišku.

,,Ne, to je dobré, tatí, potřebovala jsem najít nějaké životní poslání a ty jsi mi ho ukázal,“ usmála jsem se. V hlavě se mi už začínal kupit plán.

,,Takže ses dala na víru v boha, holčičko?“ ozval se netrpělivě a ustaraně.

,,Samozřejmě, že věřím v boha,“ zavolala jsem za ním. A vírou v boha podtrhuji i víru v proti pól kam mám namířeno. Na rybičky jsem se vykašlala, těm už ani jeden nepomůže a spolu s Biblí a školním notesem si sedla doprostřed postele. Ještě jsem si ze školního batohu vytáhla propisku a počala dělat pečlivé výpisky. S nadpisem desatero božího přikázání: s tím, že porušení oněh bodů se trestá peklem. Zajímavá idea a nesmírně lákavá. Nadpis jsem podtrhla červenou fixou a začala sepisovat manuál proti věčné nudě božího království.

1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.

3. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

5. Nezabiješ.

6. Nezesmilníš.

7. Nepokradeš.

8. Nepromluvíš křivého svědectví.

9. Nepožádáš manželky bližního svého.

10. Nepožádáš statku bližního svého.

Musela jsem se při tom přihlouple usmívat. Vypadalo to docela snadně jen s tou vraždou bude trochu problém. Za vraždu koho bych měla fleka po věčnost zajištěného?

No jistě, není nad vraždu samotného anděla a zvlášť, když ho mám rovnou po ruce. Edward Cullen. Kluk z naší školy, andělská tvář, úchvatné tělo, čistá duše a milá povaha. Tak za tento skutek by mě tam měli vítat slavobránou.

´Ale no tak Bells nebuď majetnická, to je hřích,´ zakřenila jsem se spokojeně. Pomník by mi stačil… 

Ticho protrhl Alicin výbuch smíchu, až málem v Cullenovic residenci popadaly obrazy.

,,Tak to bychom měli,“ mnul si ruce malý skřítek a začal si prozpěvovat.

Mezitím ve stejném domě akorát v jiném pokoji seděl nic netušící chlapec. Jeho pozadí bylo umístěno na židli u psacího stolu. Pohled směřoval na zasklenou fotku.

,,Ach,“ povzdychnul a vzal rámeček do rukou.

,,Edwarde,“ vtančila do pokoje Alice a utíkala k němu.

,,Co potřebuješ? Nevidíš, že mám práci,“ hodil po ní nevraživým pohledem.

,,Zase koukáš na tu fotku?“ zeptala se jeho milovaná sestra.

,,Výš jakou mi dalo práci ji získat. Musel jsem ji sledovat skoro dva dny. Ta holka nevydrží v klidu ani vteřinu.“

,,Přestaň smutnit brácho. Věřím, že se všechno v dobré obrátí.“

,,Podívej se na ty vlasy a oči. Jsou tak nádherně oříškově hnědé.“

,,Zlato, je to skoro tmavě hnědá barva ale budiž. Je vidět, že ti láska zatemňuje mysl a to tě omlouvá.“

,,A ten úsměv,“ mlel si dál svou Edward.

,,A co s ním?“ zeptala se Alice.

,,Ty sis toho nevšimla,“ vyřkl dramaticky.

,,A čeho?“

,,Poslední dobou se mračí víc, než je dobré. Neviděla jsi něco v její budoucnosti?“

,,Já?“ zeptala se Alice a nenápadně začala couvat z pokoje. V hlavě si přehrávala ugrofinskou abecedu a hypnotizovala svého bratra doufajíc, že si ničeho nevšiml.

,,Něco v její budoucnosti, co by souviselo s její špatnou náladou,“ žvanil Edward a stále koukal na fotku. Jeho sestra si viditelně oddychla.

,,Neviděla jsem nic, ale jsem si jistá, že se její nálada zlepší,“ pravila a zmizela z pokoje, než si toho stačil všimnout.

,,Vážně zlepší?“ zeptal se Edward a podíval se na místo, kde před chvílí stála jeho sestra.

,,Alice?“ zeptal se zmaten. Ale otočil se zpátky ke svému objektu.

,,Ach,“ vydechl znovu a políbil fotku. ,,Škoda, že si mě nevšímáš,“ pronesl do ticha a následně začal pucovat sklo na fotce, aby bylo co nejlesklejší.

 Další

anetanii - Shrnutí

Tempy - Shrnutí

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 10 bodů jak se dostat do pekla - Prolog: