Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zázraky se dějí od KateSwan


Zázraky se dějí od KateSwanPovídky Zázraky se přeci jen dějí od KateSwan se umístila na 2. místě s celkovým počtem bodů 56,5 v druhé kategorii.
Gratulujeme!

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

 

Bloumala jsem černočernou tmou a nevěděla, kam vlastně jdu. Nebo snad pluju či letím? Nevěděla
jsem. Nevěděla jsem vůbec nic, kromě toho, že kolem mě se rozprostírá hustá tma s různými odstíny
černé. Támhle byla tmavě černá, jako noc bez jediné hvězdy, tadyhle se vyskytovaly šedé kruhy, které
pulzovaly, smršťovaly se a znovu zvětšovaly, ale zase tady byla tak světlá, že mi připadala jako ostře
bílá, která přímo řeže do očí… ale přesto všude vidím jenom černotu. No není to zvláštní?

Vzápětí jsem to ale hned zapomněla. Proč přemýšlet nad tím, že jsou tady různé barvy černé?
Nevěděla jsem ani, kde jsem, a tak jsem tápala vzduchem. Neměla jsem ale žádné končetiny, žádné
tělo, nic, čím bych okolí mohla prohmatat nebo ho jakkoliv jinak poznat. Jenom jsem proplouvala
éterem jako duch.

Jak dlouho tady asi tak jsem? Neměla jsem vůbec ponětí o čase – byla tady jen ta černá, která se za
žádných okolností neměnila. Jsem tu jen minutu nebo už celou věčnost?

A kdo vlastně jsem? Tahle otázka mě sužovala už hodně dlouho. S tím, že absolutně o svém okolí nic
nevím, bych dokázala žít, ale to, že nevím, kým jsem, mě rozhodně zajímalo. Ale nemohla jsem se
rozpomenout. Co jsem? Ztratila jsem paměť či co? Nedokážu si nic vybavit a přitom vím, že jsem toho
zažila hodně…

Nevzpomínám si, jak dlouho jsem temnotou proplouvala, když jsem si něco uvědomila – ta černá má
různé odstíny. Ale jak je to možné? Není snad černá prostě jenom černá? Viděla jsem tady tmavou
černou, jako vodu v bezedné studni, byla tady černá, která oslnivě svítila do tmy jako hvězdy… a
přesto to byla jenom černá, žádné jiné barvy se tu neobjevovaly…

Dál jsem plachtila vzduchoprázdnem, přemýšlela a zapomínala, pořád dokola. Neustálý koloběh,
který snad nikdy neměl skončit. Něco mě nutilo zapomínat a pak si znovu vzpomenout, abych to
vzápětí znovu mohla uložit do své mysli a zapomenout na to.

***

Zrovna jsem přemýšlela, kým asi jsem, když se přede mnou černota začala zhutňovat. Postupně
nabývala pevných rysů, tvarovala se, až se z ní vyklubala ženská postava. Vypadala jako duch, ale ne
takový, jako jsem byla já. Měla alabastrově bledý obličej s dlouhými havraními vlasy, které v té tmě
skoro nebyly vidět, nebýt jejich lesku. Fialová ústa měla semknutá do tvrdé linky a její náladu ještě
podtrhovaly černé oči, které se blyštily nepozemskou zuřivostí. Zbytek těla jí zahalovaly jednoduché
korzetové šaty, které se ztrácely v té nekonečné černi.

Zalekla jsem se a moje první myšlenka byla schovat se. Ale kam, když nikde nic není? Všude je samá
černá – a té osoby nevyjímaje. Copak tu není jiná barva než tahle smutná?

Vtom se její šaty pomalu začaly měnit. Z černé se stala šedá a z šedé bílá. Nakonec tu stála jako
nějaký anděl, zářící na všechny strany oslepujícím světlem. I v očích se jí cosi změnilo – už nevypadala
hrůzostrašně, ba naopak velmi přívětivě.

„Nemusíš se mě bát,“ promluvila na mě jemným hlasem a odhalila tak zpod ledových rtů bělostné
zuby. Znělo to tak zvláště… jak dlouho už jsem neslyšela něčí hlas?

„Jsem Lynn, bohyně života i smrti,“ představila se.

Chtěla jsem udělat to samé, ale nevěděla jsem ani to, jak se vlastně jmenuju. Lynn ale zřejmě
poznala, že se snažím přijít na své jméno.

„Ty se jmenuješ Isabella,“ pomohla mi.

Isabella. Tím jedním slovem se mi prolomila jakási zábrana v hlavě a už jsem se viděla jako malinká
holčička s mahagonovými vlasy, jak jezdím na červeném kole se střapečky a objíždím náš dům,
zatímco maminka mě hlídala ze dveří, abych si něco neudělala.

Vytřeštila jsem oči. Vzpomněla jsem si! Našla jsem nějakou vzpomínku!

„Ano, čím víc ti napovím, tím vícekrát si vzpomeneš na události, které se ti za života staly. Ale ne
všechny jsou příjemné, proto jsi radši zapomněla a přišla sem, kde si nikdo nic nepamatuje.“

„Proč jste se mi zjevila?“ zeptala jsem se a až potom jsem si uvědomila, že jsem poprvé promluvila.
Neměla jsem ani přiškrcený nebo ochraptělý hlas, jak bych očekávala.

„Víš, jednou za dvě stě let se nějaké duše mohou vrátit zpět na Zem a udělat dobrý skutek. Mohou
pomoct lidem, kteří to potřebují, někomu udělají radost… a právě na tebe teď vyšla řada.“

„Na mě?“ užasla jsem.

„Na tebe,“ potvrdila mi s úsměvem. „Bohyně Vánoc a Zázraků se vždy na pár dnů spojí dohromady a
vyberou pár duší, které se na Zem vrátí.“

„A kde jsou? Chtěla bych je poznat,“ rozhlížela jsem se kolem, jestli se někde nezhmotnily ze tmy.

„Tady je nehledej. Zrovna mají spousty problémů se zařizováním…“

„Ale proč jste teda tady vy? Bohyně života i smrti – vždyť s Vánoci a Zázraky nemáte nic společného,
ne?“ dala jsem si pusu na špacír. Jakmile jsem si to uvědomila, těkala jsem pohledem sem a tam a
hledala, co by mě mohlo zachránit.

Ale Lynn se jen znovu usmála. „Máš pravdu, nemám s nimi nic společného. Ale já jsem tady ta
nejvyšší a já musím dovolit, jestli můžeš volně chodit po Zemi.“

„A dovolíte mi to?“ prosila jsem jako malé dítě.

„Jinak bych tu asi nebyla,“ pokývala hlavou. „Na jeden den – to je čtyřiadvacet hodin – dostaneš
lidské tělo, které jsi měla, než jsi umřela a budeš se moct procházet po Zemi, abys konala dobro
a činila lidi šťastnými.“ Najednou se jí ale oči zaleskly tou divokou zuřivostí a šaty jí znatelně
ztmavly. „Ale pamatuj, že čím víc se o sobě dozvíš, tím víc tě to přiblíží zpátky sem, ke smrti. A další
šanci už nedostaneš.“

„Ale mám pořád jeden den, ne?“ ujišťovala jsem se.

„Ano. Ale jakmile zjistíš nějakou zásadní věc o svém životě, ubere ti to čas, který bys tam mohla
strávit. Takže po ničem nepátrej, jen pomáhej a všechno bude v pořádku,“ varovala mě.

„Jen pomáhat,“ přikyvovala jsem. „Ale proč? Když mám jen konat dobro, proč se mi bude odečítat
čas, kdybych o sobě něco zjistila? Není to nespravedlivé?“

„Jsem Lynn, bohyně života i smrti,“ zopakovala. „Pere se ve mně podstata dvou protikladných živlů –
jeden by nejraději život tvořil, druhý ho jen bral. Abys mohla navštívit Zemi, musíš být něčím vázána,
aby tě smrt neztratila ze svých spárů, ale zase, abys mohla po nějakou dobu přinášet radost. I když se
to zdá nespravedlivé, taková je cena k navštívení Země,“ pokrčila sépiově bílými rameny.

„Jak to tam vlastně teď vypadá? Jak je to dlouho, co jsem tam byla naposledy?“ vyptávala jsem se.

Ale najednou Lynn zmizela, proměnila se v temnotu a kolem mě se začala tvořit mlha.

„Nezapomeň, nic o sobě nezjišťuj! Další šance už nebude!“

***

„Au!“ vyjekla jsem a zamnula si loket, na který jsem tvrdě dopadla. Teď tam budu mít pěknou
modřinu.

„Jste v pořádku?“ uslyšela jsem vedle sebe mužský hlas tlumený vším tím hlukem, který vydávaly
auta stojící v zácpě.

„Ano,“ zamručela jsem a s jeho pomocí se zvedla. Byl to mladý muž s hnědýma očima plných
přívětivosti. Nic jiného na něm nešlo poznat, jak byl celý zachumlaný do vrstev oblečení.

„Byla to pořádná šlupka. Opravdu jste v pořádku?“ staral se a oprášil mi záda od špíny.

„Děkuju, vážně je to dobrý. To víte, na ledě mi to nejde,“ usmála jsem se na něj. „Ne každý by ale
hned přiběhl a někomu pomohl. Nechcete někam zajít?“ nabídla jsem mu.

„Rád bych, ale bohužel spěchám,“ omlouval se. Jako na povel na konci ulice zatroubilo auto. „Vidíte?“

„Škoda,“ zesmutněla jsem. „Ale víte co, počkejte tady chvilku,“ poprosila jsem ho. „Jsem hned
zpátky.“ Na to jsem se rozběhla do vedlejšího obchodu a vrátila se s dvěma kelímky kouřící kávy.

„Tak aspoň takhle vám poděkuji,“ podala jsem mu opatrně jeden kelímek, aby se nevylil.

„Ne, to nemusíte,“ odmítal to jako správný gentleman.

„Jen si ji nechte,“ usmála jsem se na něj. „Ještě jednou vám děkuju.“

„Já vám taky,“ pozvedl kávu, poslal mi úsměv a pospíchal k nastartovanému autu.

„A veselé Vánoce!“ zavolala jsem ještě za ním. Nevím ale, jestli mě slyšel.

Usmála jsem se sama pro sebe. Líbilo se mi dělat komukoliv radost. Nevím, kde se to ve mně vzalo,
ale najednou jsem měla strašnou potřebu někomu pomoct, aby měl veselejší Vánoce.

Už si ani nevzpomínám, proč jsem vlastně vyšla ven na ulici. Ale tak co, půjdu se podívat na nějaké
dárky, které bych pak mohla věnovat lidem, které potkám.

Postávala jsem u semaforu a čekala, až naskočí zelená. Okolo mě se tísnilo spoustu lidí, taková masa,
až jsem se mezi nimi cítila malinká a nepodstatná.

Všimla jsem si, že tam také postává malá stařenka o holi a vedle ní leží dvě tašky s těžkým nákupem.

Hned jsem k ní přispěchala.

„Ukažte, já vám pomůžu,“ nabídla jsem se a vzala každou tašku do jedné ruky.

„To jste hodná, děvenko,“ zachraptěla na mě.

Naskočila zelená a my se pomalu rozešly – šla jsem stejným krokem jako babička, aby mi stačila. Když
jsme došly na druhou stranu, už dávno bylo po zelené – ale tak, naštěstí nás nic nezajelo.

„Kam to chcete odnést?“ zeptala jsem se jí a položila nákup na lavičku.

„Jen o pár ulic dál, čeká tam na mě manžel,“ ukázala holí.

„Proč parkuje tak daleko? Nebylo by lepší pro vás dojet?“ nechápala jsem, ale zvedla nákup a vydala
se s ní za jejím manželem.

„Zkuste v New Yorku najít místo k parkování,“ zavrtěla hlavou a zasmála se.

„To máte pravdu,“ zasmála jsem se s ní. Ale stejně jsem nechápala, proč pro ni manžel nedojede.
Nechala jsem to být. „Poraďte mi – kde je tady obchodní centrum? Potřebovala bych něco
nakoupit…“

„Když se vrátíte a přejdete přechod, na druhé straně ulice je obrovský obchodní dům s barevnými
plakáty. To nemůžete minout,“ poradila mi. „Á, no vida, tady ho máme,“ ukázala na stříbrné auto, ve
kterém seděl starý muž s plnovousem. „Mockrát vám děkuju, že jste mi pomohla.“

„Nemáte zač,“ usmála jsem se na ní a vložila nákup do kufru auta. „A přeju vám veselé Vánoce!“

***

„Alice, to už by stačilo, nemyslíš?“ zaúpěl jsem a pohlédl na svou malou sestřičku, která pobíhala
z jednoho obchodu do druhého a vypadala přitom jako vánoční skřítek.

„Potřebuju ještě něco pro Esmé,“ vysvětlila a nakoukla do výlohy s botami.

„Vždyť už pro ni máš tolik oblečení a bot!“ zakroutila jsem hlavou.

„To je ale jen takové na okraj, musím vybrat hlavní dárek… Myslíš, že by se jí líbil nějaký náhrdelník?“
zeptala se, ale ani nečekala na odpověď a rovnou si to mířila do zlatnictví. A já musel s celým tím
plným nákupním vozíkem za ní.

„Dostane jeden od Carlislea,“ poznamenal jsem a přejel pohledem ty blyštivé kovy, které ležely
vystavené ve vitrínách.

„Aha… no, já věděla, proč tě beru s sebou,“ poplácala mě po rameni. „Tak teda ale co? Všechno
potřebné už má… nedávno přece zkoušela znovu vařit, mohla bych jí pořídit obrovskou bichli receptů
– sice to nikdo z nás neocení, ale aspoň se nějak zabaví…“

Zkoušela znovu vařit – proč to Alice zrovna teď vytahuje? Copak si neuvědomuje, co je dneska za
den? Jako bych to bez ní neměl už tak těžké… od té doby, co se to stalo, nemám vůbec Vánoce
v oblibě. Nejradši bych je zrušil, vymazal z kalendáře, ale rodina to nepřipustila… ach Bello! Proč?

Proč jsem tě nedokázal ochránit?!

V tom jsem přes výlohu zpozoroval jednu dívku. Nevím, proč mě zaujala, ale připadala mi něčím
povědomá. Mahagonové vlasy vykukující zpod huňaté čepice, dobře známé pohyby, vůně, která se
okolo ní linula…

Přišla blíž a nakoukla do výlohy. Zpozoroval jsem její čokoládové oči a… a ztvrdl jsem na místě jako
solný sloup. Nedokázal jsem se nijak pohnout, nic udělat. Jak je to možné? Jak to, že je tady?! To musí
být nějaký omyl, je jí jen určitě strašně podobná!

„Edwarde, co myslíš? Knížku? Nebo něco jiného?“ ptala se mě na radu Alice, ale stále se předkláněla
nad šperky.

Já ale pořád pozoroval tu dívku. Jakmile zaslechla moje jméno, překvapeně vzhlédla a podívala se na
mě. Nedokázal jsem nic jiného než jí pohled opětovat a topit se v jejích očích.

„Edwarde!“ zamávala mi rukou před očima Alice. Dívka ode mě odtrhla pohled a chytila se za hlavu,
jako by jí najednou bylo špatně, a zmizela v davu.

„Haló, země volá Edwarda!“ drcla do mě rozmrzelá z toho, že se jí málo věnuju. Několikrát jsem
zamrkal a zaostřil na ni.

„Viděla jsi… viděla jsi…“ nedokázal jsem ze sebe dostat jedinou kloudnou větu.

„Co jsem jako měla vidět? Hele, jestli tě to nebaví, tak se jdi posadit do auta a já tam za tebou dojdu –
za jak dlouho, to je ve hvězdách. A mezitím můžeš vyložit všechny nakoupený věci…“

„Ne, to je dobrý,“ chlácholil jsem ji. Teď jsem nemohl zůstat sám – už blázním! Vidím ji všude! Musím
se nějak zabavit, jinak se z toho pominu! „Jdeme se podívat na tu kuchařku.“

Vešli jsme do knihkupectví, kde nás uvítala vůně nově vyrobených knížek. Alice se okamžitě ztratila
v regálu s vařením a uvažovala, která kuchařka by se pro Esmé nejlíp hodila.

Procházel jsem jednotlivé poličky a díval se na nové tituly. Už dlouho jsem nic nečetl – ostatně, už je
to hodně dávno, co jsem vůbec něco dělal. Jak je to vlastně dlouho? Už to radši ani nepočítám…

Romeo a Julie, Hamlet, Kupec Benátský – přejížděl jsem očima pestré obaly knih. Pýcha a předsudek,
Rozum a cit… Na Větrné Hůrce. Zastavil jsem se a vzal knihu do ruky. Tak dávno a pořád ji prodávají. A
jak ji měla ráda, neustále jsme o ní diskutovali… Dnes je asi nějaký špatný den, všechno co vidím, mi jí
připomíná – ne, že bych si na ni nikdy jindy nevzpomněl, ale teď to prožívám ještě intenzivněji.

„Mám dva favority. Buď je tady Velká kuchařka plná receptů – jo, trochu divný název, ale má u toho i
obrázky – nebo Oslňte svým kuchařským uměním – ta je bez obrázků. Co myslíš?“

„Copak nevidíš, která se jí bude líbit?“ zeptal jsem se s očima přilepenýma na obal knihy.

„Ne. Já vím, že je to divné, ale prostě nic nevidím. Tak mi poraď!“ zavrčela nedočkavostí.

„Tu Velkou kuchařku – jsou u toho obrázky a vypadá kvalitněji,“ rozhodl jsem a Alice tu druhou vrátila
do regálu. V tom jí začal zvonit mobil.

„Ano? Ahoj… To by bylo super! Kdy tady tak budeš? Dobře, tak ještě něco zaplatím a jdu za tebou…
Tak za chvíli!“ usmála se a položila to.

„Jasper čeká dole v garáži, chce ještě někam zajet… máme tě vzít s sebou a třeba tě vyhodit doma?“

„Ne, ještě tu zůstanu. Navíc, mám tady auto…“ pokrčil jsem rameny. Raději bych měl jet s nimi, když ji
všude vidím, ale nemůžu – najednou mě něco nutí zůstat.

„Dobře. Nechám ti tady nákup, však si s ním poradíš, viď?“ mile se na mě usmála a šla zaplatit za
knihu. Jak jinak, že? Vypařit se a nechat všechno na chlapovi.

„Tak se uvidíme doma,“ rozloučila se a odešla do garáží.

Otočil jsem se zpátky ke knize, kterou jsem pořád svíral v rukou. Možná bych si ji mohl koupit… i když,
doma ji určitě najdu. Pokud se tedy přestěhovala knihovnička do nového domova.

Vrátil jsem svazek zpátky na své místo a rozhodl se odejít, když jsem zaregistroval povědomou vůni.
Ale ne! Je to tu znovu! Mám halucinace!

U vedlejšího regálu stála dívka s čokoládovýma očima a hledala nějaký titul. To není možné! Proč ji
vidím?!

„Dobrý den, můžu se zeptat? Kde bych našla takové malé knížečky s vtipy? Byly černé v přebalu…“
zeptala se slečny u pokladny. Takže to není halucinace? Když se vybavuje s cizími lidmi, doopravdy
existuje?

„Buď jsou tady u kasy, ale více druhů je támhle na stojanu, naproti pyramidě s těmi tlustými
knihami,“ ukázala jí prodavačka.

„Děkuju mockrát!“ poděkovala a odešla se k němu podívat.

Ten hlas… tolikrát jsem si ho představoval a snažil se ho věrně napodobit, ale teď, když jsem ji viděl
na vlastní oči a slyšel ji… je to úplně něco jiného… ale je to ona? Není to jen někdo hodně podobný?
Nevěděl jsem už, čemu věřit.

Podíval jsem se na ni znovu, abych se ujistil, zda to opravdu není jen halucinace, která se za chvíli
promění v prach, když jsem zaregistroval, jak se celá pyramida tlustých bichlí naklání přímo na ni a
chystá se ji zavalit.

Rychle jsem přiskočil a strhl ji stranou, aby se jí nic nestalo. O vteřinu později se všechny ty knihy
s pleskotem svalily na zem.

„Ach! Děkuju, vůbec jsem si toho nevšimla, asi jsem do toho omylem –“ ztratila řeč, když se na mě
podívala. Zkoumala mě pohledem, oči přivřené, jako by se snažila vzpomenout. A já si užíval její
přítomnost, to, že se jí můžu dotýkat…

„Nestalo se vám nic?“ staral jsem se, i když jsem věděl, že na ní žádná kniha nespadla.

„Jsem v pořádku,“ usmála se na mě a já měl co dělat, abych se udržel. Ten stejný úsměv! To musí být
ona! Dívka si všimla, že ji pořád držím za ruce a hypnotizovaná na ně zírala. Rychle jsem ji pustil, ale

dívce se podlomily kolena a zachytila se mě.

„Nevypadáte v pořádku,“ pronesl jsem a přemítal, co se jí tak mohlo stát. Vždyť na ni žádná z knížek
nespadla, no ne?

„Promiňte, nějak se mi udělalo zle,“ omlouvala se a zkusila se znovu postavit na nohy.

„Nechcete někam odvézt?“ nabídl jsem jí.

„Ne, jste hodný, ale nechci vás obtěžovat,“ odmítala.

„Ale prosím vás, mně to nevadí. Pojďte,“ vyzval jsem ji a ruku jsem obtočil kolem jejích ramen, aby
měla podpěru.

„Děkuju,“ usmála se znova a pomalým krokem jsme vyšli z knihkupectví.

„Mockrát se omlouvám, vůbec jsem si toho nevšimla,“ řekla ještě slečně, která tu celou spoušť
uklízela. „A přeju vám veselé Vánoce!“

***

Seděla jsem na koženém sedadle, vyhlížela ven z okna a dívala se na okolní krajinu, která utíkala jak
na běžícím páse. A urputně jsem přemýšlela, co se to teď vlastně stalo.

Potkala jsem kluka – Edwarda – který mi byl něčím povědomý. Když jsem zaslechla jeho jméno,
musela jsem se na něj podívat, něco mi to přikazovalo. Ale jakmile jsem se na něj podívala a uviděla
jeho karamelové oči, věděla jsem, že se známe. Že jsem ho už někde potkala… a v tom mě začala
bolet hlava. Přišlo to tak najednou, neočekávaně, takže jsem si musela na chvíli sednout na lavičku.

A potom, když mě zachránil před padajícími knihami, to, jak mě držel… bylo mi to tak důvěrně známé,
ale pořád jsem si nemohla vzpomenout, odkud se vlastně známe. Jako bych v hlavě měla nějakou
zábranu, která mi nedovolila si vzpomenout.

„Jsme tady,“ přerušil můj tok myšlenek Edward. Vykoukla jsem z okýnka a uviděla kavárnu.

„Kavárna u Bells? U zvonků? To je hezké,“ pochválila jsem název.

„Ano,“ vzdechl zmučeně Edward. „U zvonků.“

Vešli jsme dovnitř a Edward nám vybral stůl zastrčený dál od ostatních. Posadila jsem se a prohlížela
si výzdobu. Na stěnách z hnědého dřeva visely malované obrazy dívek. Byly to samé brunetky
v různých polohách – seděly, klečely, stály, některé za sebou měly barevnou krajinu – ale všechny na
těch obrazech byly samy, nikdy tam s nikým nestály ve dvojici… byly opuštěné…

„Dobré odpoledne,“ pozdravila nás servírka a každému dala jídelní lístek. „Á, dobré odpoledne, pane
vedoucí,“ pozdravila ještě jednou Edwarda, když zaregistrovala, kdo to je. Potom odešla za pult
připravovat kávy.

„Tak co si vybereš?“ zeptal se Edward a podíval se do menu. Domluvili jsme se totiž, že si budeme
tykat.

„Že by nějakou kávu?“ zažertovala jsem. „Ale, copak jsem to slyšela? Pane vedoucí?“

„Ehm… jo, jsem tady vedoucí,“ přikývl.

„A že bys něco řekl, to ne,“ zavrtěla jsem hlavou se smíchem. „Jak dlouho už ji máš?“ Nevypadal na
to, že by ji měl déle než půl roku – takový mladý, vypadá ještě jako student… no, to já jsem ostatně
taky.

„V únoru to bude rok,“ přiznal se. „Otevřel jsem ji spolu s mou mamkou. Říkali jsme si, jaké by to
bylo, mít vlastní kavárnu a tak.“

„Je to tu hezké,“ pochválila jsem to znovu.

„Máte vybráno?“ zastavila se u nás servírka a už si připravovala tužku s bločkem. Edward pokynul
rukou, abych si vybrala první.

„Tak… vzala bych si čokoládu se šlehačkou?“ Oznamovací věta přešla v tázací – není to divné, že když
jdu do kavárny, kde jsou různé druhy káv, si objednávám čokoládu?

Ale nikdo nic neříkal, servírka si to jen poznamenala a Edward si poručil to samé.

„Mohu nabídnout nějaký zákusek?“ zkoušela to dál.

„Když tak za chvíli, děkujeme,“ usmál se na ni Edward a poslal ji pryč. „No, máme skoro pět hodin…
nechceš se navečeřet? Vypadáš hladová – jestli chceš, můžu říct, aby nám donesli nějaké pořádné
jídlo, žádné zákusky,“ usmál se na mě pokřiveným úsměvem, který mi vyrazil dech.

Začaly mě brnět prsty. Ten pocit ze známa, z něčeho, co tak dobře znám… Brnění se rozšiřovalo,
prostupovalo mi celým tělem.

„Isabello?“ znejistěl, když jsem neodpovídala. Ale já nedokázala nic udělat. Jen jsem se na něj dívala
jak na svatý obrázek. Edward viděl, že je se mnou něco v nepořádku.

„Bells? Jsi v pořádku?“

Bells. Stavidla se otevřela a hlavou mi proběhla spousta vzpomínek. Seděla jsem s Edwardem ve
školní lavici a po očku po něm pokukovala. Za okny pršelo a já se snažila dávat urputný pozor na
výklad, ale marně. Stáli jsme v lese, opření o kmen stromu, nalepení jeden na druhém a povídali si.
Užívali jsme si přítomnost toho druhého a nic jiného nás nezajímalo. Ležela jsem zachumlaná v posteli
a Edward mě objímal, zatímco mi vyprávěl o své rodině.

Oči se mi rozšířili překvapením. „Můžeš mě na chvilku omluvit?“ vyhrkla jsem a odešla na záchody.

Svrbění se prohlubovalo, zvětšovalo, až pomalu přecházelo v bolest. Postavila jsem se k umyvadlu
a opřela se o něj rukama. Zkusila jsem se pořádně nadechnout a vydechnout, ale nepomáhalo to.
Zatnula jsem ruce v pěst a zkoušela nevykřiknout. Leželi jsme na louce a dívali se jeden druhému do
očí. Najednou vyšlo slunce a zalilo louku září. Sluneční paprsky dolehly i na Edwarda a jeho bledá kůže
se začala třpytit milionem barevných odlesků.

Zvedla jsem oči k zrcadlu. Ústa jsem měla pevně přimknutá k sobě a v očích jsem měla smísené

všechny možné emoce – strach, bolest, nevěřícnost, pochopení…

Bolest pomalu ustupovala, snižovala se, až přešlo i svrbění. Postavila jsem se a vydechla. Co se to se
mnou stalo?

Ještě jednou jsem se podívala do zrcadla, když jsem si všimla obrazu, který visel hned vedle. Byla
na něm namalovaná dívka s hnědými vlasy a čokoládovýma očima. Seděla s koleny pod sebou na
tmavé louce obklopené lesem. Upírala prosící pohled kamsi do dálky, dívala se na někoho, kdo nebyl
v obraze zaznamenán.

Další nápor bolesti. Znovu jsem se chytila umyvadla a zavřela oči. „Jsem silnější,“ vzal do ruky kmen
stromu a hodil jím mezi ostatní. „Jsem rychlejší,“ oběhl několikrát louku kolem dokola a já se jen
bezmocně dívala, jak se mění ve šmouhu a neuvěřitelnou rychlostí se přemisťuje. „Jsem zabiják!“
vykřikl a zastavil se na okraji louky přímo naproti mně. „To je jedno. Já tě miluju i tak,“ pronesla jsem
do ticha a upírala na něj prosící pohled.

Co to je za vzpomínky? Jestli to tedy jsou vzpomínky… Copak to už jsem jednou prožila? Nebo snad…
proč mi připadají tak povědomé, proč v nich účinkuju já?

Bolest ustala tak rychle, jako začala. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, aby mi bylo líp.

A v tom mi něco došlo. Tohle… tohle jsem já. Na každém tom obraze. Myslela jsem si, že jsou to
různé osoby, ale opak byl pravdou. Někdo mě maloval. Celá kavárna byla poseta mými portréty a
každý vyjadřoval jinou vzpomínku, kterou jsem sama zažila… Proto kavárna u Bells. Ne, myslela jsem
si, že je to U zvonků, ale mělo to být jméno – a Edward mi tak řekl… je to pojmenované po mně…

Rychle jsem se vyřítila ze záchodů a sedla si zpátky k Edwardovi, který na mě čekal i s šálky horké
čokolády.

„Jsi v pořádku? Tak rychle jsi zmizela…“ vyptával se, ale já ho nenechala nic dopovědět.

„Upír.“ To jediné slovo stačilo vypustit z úst a Edward ztuhl na místě. „Jsi upír.“

Kmital pohledem po celé kavárně, jestli nás nikdo neslyší. „Jak… jak si to zjistila?“

„No…“ nevěděla jsem, jak mu to mám říct. Prostě jsem měla tušení, měla jsem vidiny… „Prostě jsem
to poznala.“

„Jsi to ty?“ zašeptal Edward a naklonil se ke mně, co nejblíže to šlo.

„Kdo?“ nechápala jsem.

„Moje Bella… Bells, která odešla před dvě stě lety a nechala mě tu samotného,“ díval se mi do očí a
snažil se v nich najít odpověď na svou otázku.

„Nevím… nic si nepamatuju. Mám jen vize, které mě tak přepadnou a vypadají jako moje vzpomínky –
ale to bych si je musela pamatovat, ne?“

„Jaké vzpomínky?“

„Právě teď jsem viděla, jak jsme my dva na louce a ty… říkal jsi, že jsi zabiják, házel jsi stromem jen

tak, jako by to bylo pírko… a pak vyšlo slunce a… začal ses třpytit…“

„Jsi to ty!“ vyhrkl a chytil mě za ruku. „Bál jsem se, že jsi jen halucinace, jen výplod mé fantazie… ale
jsi to opravdu ty! Ach, Bello!“ chytil mě i za druhou ruku a propletl si se mnou prsty.

„Proč si nic nepamatuju? Stalo se mi něco? Měla jsem výpadky paměti? Nebo otřes mozku?“

„Opravdu si na nic nepamatuješ?“ zeptal se nejistě.

„Ne,“ ujistila jsem ho.

„No, to bude hodně dlouhé vyprávění. Takže,“ odkašlal si, „Před dvě stě lety ses přestěhovala do
Forks – říká ti to něco?“

„Forks – město, kde… kde bydlel táta?“ zkusila jsem si něco vybavit. Hned na to mě ale zabolela
hlava. Opět.

„Správně!“ přikývl Edward, potěšený, že si vzpomínám. „Nastoupila jsi k nám do školy, měla jsi
spoustu kamarádů… a pak jsme se potkali.“

„Seděli jsme spolu na biologii!“ vyhrkla jsem a ignorovala tepání ve spánku. „Že jo?“

Přikývl a usmál se. „Nejdřív jsem s tebou nemluvil –“

„Mohu vám nabídnout ještě něco jiného?“ přišla za námi servírka.

„Myslím, že se tu trochu zdržíme, mohla byste nám prosím donést nějaké jídlo?“ poprosil ji.

„Pro pana vedoucího cokoliv,“ mrkla na něj a odpochodovala pryč. Edward jen protočil oči a obrátil se
zpátky ke mně.

Než nám přinesli jídlo, už jsem byla seznámena s mou minulostí i minulostí ohledně Edwarda.

„Děkuji,“ poděkovala jsem, když se přede mnou objevil talíř s těstovinami. S chutí jsem se do nich
pustila a sledovala Edwarda, jak jich pár nabral na vidličku a nepříliš nadšeně je snědl.

„Co se ale potom stalo? Všechny hrozby byly zažehnány… a já stejně umřela?“

„Přestěhovali jsme se sem, do New Yorku, protože si lidé začali všímat, že nestárneme. Jednou,
den před Vánoci, jsi na poslední chvíli sháněla dárek pro Charlieho. Chtěla jsi jít sama, a tak jsem
tě nechal. Ale dlouho ses nevracela, tak jsem se tě vydal hledat i s rodinou. Až pozdě v noci jsme se
dozvěděli, že tě někdo přepadl. A kvůli peněžence – kvůli několika kusům papíru – zmařil celý tvůj
život. A můj taky.“ Mluvil pomalu, sklesle, a kdyby mohl, určitě by plakal. „Ale teď… teď tě nebe
seslalo zpátky ke mně.“

„Už tě neopustím,“ konejšivě jsem se na něj usmála.

„A já už tě nikdy nenechám bezbrannou,“ slíbil.

V tom mu zazvonil mobil. „Ano? Neboj, jsem v pořádku, jen jsem jel obhlídnout kavárnu… Alice ještě
někam jela s Jasperem, neříkala, kdy se vrátí… Měj se,“ zavěsil. „To byla Esmé – dělala si starosti, kde
tak dlouho jsme… Propána! Oni vůbec nevědí, že jsi tady! Že jsem tě našel!“

„Nemůžeme ještě chvíli počkat? Chtěla bych…“ nedopověděla jsem, ale Edward mě pochopil.

„Samozřejmě,“ usmál se a pohladil mě hřbetem ruky po tváři.

***

„Nepůjdeme se podívat na vánoční stromeček?“ škemrala jsem. „Prý je to největší strom – chtěla
bych ho vidět.“

„Tak dobře,“ přikývl a vydali jsme se ztemnělým městem na náměstí.

„Bée!“ křičel malý kluk na lavičce, kolem které jsme procházeli. „Mamí, já chci domůů!“

„Broučku, musíš chvíli počkat, než pro nás tatínek dojede,“ konejšila ho maminka a pohladila ho po
čele.

„Ale já chci domůů!“ plakal.

Došla jsem k němu a dřepla si před ním na bobek. „Něco tady pro tebe mám,“ usmála jsem se na něj
a podala mu malého plyšového pejska na přívěsku. V obchodním centru jsem totiž zašla do hraček a
koupila něco pro děti, kdyby se naskytl případ, jako je tenhle.

„Jé! Mamí, to je zázrak, ta paní mi dala pejska, kterého jsem ztratil minulé Vánoce!“ rozplýval se
chlapeček nad novou hračkou a přitiskl si ji k hrudi.

„No vidíš… ale Johne, jak se říká?“ kárala ho maminka.

„Děkujůů!“

„Prosím. Přeju veselé Vánoce!“

„Bells, ty se za chvíli rozdáš! Vždyť to už je třetí dítě,“ zavrtěl s úsměvem hlavou Edward.

„Někdo musí dělat radost a zázraky,“ pokrčila jsem rameny.

„Zázraky?“

„Ano. Copak to, že jsem tady, není zázrak?“ šťouchla jsem ho.

„Možná… ale co když je to jen osud? A ne zázrak?“

„No, věř si, čemu chceš,“ usmála jsem se na něj.

Po čtvrt hodině jsme došli ke stromečku. Byl celý ověnčený barevnými světélky a ozdobami různých
tvarů a velikostí. Na špici se kývala obrovská zlatá hvězda a dokazovala tak, jak je velkolepá. Nikdo
jiný kromě nás už tu nebyl.

Začala odbíjet půlnoc.

„Tak… veselé Vánoce,“ zašeptal Edward.

„Veselé Vánoce,“ usmála jsem se.

Edward mě objal okolo pasu a přitáhl si mě blíž. Pak se ke mně sklonil a velice pomalu se začal
přibližovat obličejem. Věděla jsem, co teď přijde. Čekala jsem na to od té doby, co jsem ho potkala. A
pak, přesně na úder půlnoci, přitiskl své rty na mé a proměnil je v úžasný polibek.

A najednou jsem si vzpomněla. Vzpomněla jsem si na všechno, co se mi v minulém životě stalo. Jak
mě přepadli v uličce a zabili, jak jsem se objevila v nějakém meziprostoru a já jen bloudila a o sobě
nic nevěděla. Jak se mi zjevila bohyně Lynn a varovala mě, ať se na nic nepokouším vzpomenout… a
najednou jsem už neovládala svoje tělo, vznášela jsem se jako duch a mířila vysoko k tmavé obloze.

***

Byla to ona. Opravdu to byla ona! Vrátila se mi! Měla pravdu – je to zázrak! Žádný osud, jen obrovský
zázrak, který mi znovu změnil život.

Ukončil jsem polibek a odtáhl se od ní, abych jí viděl do obličeje. A v tom se mi zhroutila přímo do
náruče.

„Bello!“ vykřikl jsem. Co se jí stalo? Proč se nehýbe? Měla zavřené oči a vypadala, jako by spala,
nebýt toho, že nedýchala.

„Bello!“ zopakoval jsem její jméno, jako by to byla kouzelná formule, která by ji přiměla zpátky
k životu.

„Bello! Slíbila jsi, že mě neopustíš!“ Ale nic nepomáhalo. Stál jsem před největším vánočním stromem
s tělem mé životní lásky a nedokázal jsem nic udělat.

„Nemůžete mi ji vzít! Ne, když už jste mi ji vzali jednou! Podruhé už to nedovolím! No tak, prosím!“
Ale žádný zázrak se nekonal. Ne, zázraky neexistují. Byl to osud, najít ji a znovu ztratit. Nic jiného.

„Bello, miluji tě! Slyšíš! Miluji tě!“ a s tím jsem ji naposledy políbil.

***

Rozhlížela jsem se okolo sebe. Všude samá černá, ale s různými odstíny.

„Vítej zpátky, Isabello,“ přivítala mě Lynn s otevřenou náručí.

„Lynn! Jak to, že jsem tu tak brzy? Měla jsem mít celý den!“

„Ale dítě, ty jsi měla celý den. Kdyby sis nevzpomněla na všechny své události z minulého života, měla
bys celý den.“

„Ale vždyť jsem tam byla sotva osm hodin! Lynn, prosím! Pusť mě tam ještě jednou!“ žadonila jsem.

„To nepřipadá v úvahu!“ rozčílila se a šaty jí zčernaly do takové míry, že skoro nebyly vidět, jak
splývaly s okolím.

„Měla jsem konat dobro a rozdávat radost… a to jsem dělala. Tak proč nemůžu jít ještě na chvilku
dolů? Je tam Edward…“

„Ano, já vím… Edward. Už dlouho na něj čekám, ale pořád ke mně nechce přijít. Myslela jsem si, že

když si vezmu tebe, přijde za tebou, ale to jsem se asi přepočítala. Ale když to neudělal předtím, proč
by to nemohl udělat teď, že?“ zaštěbetala medovým hlasem.

„Tys… tys to plánovala takhle dopředu?“ zaskočila mě.

„Smrt je nevypočitatelná,“ jedovatě se usmála. „A za žádných okolností tě za ním nepustím.“

V tom se vedle ní začala zhutňovat černota. Vytvarovala se do překrásné ženy s blonďatými vlasy,
na kterých měla červené proužky. Šaty měla podobné jako Lynn, jen s tím rozdílem, že ty její byly
smetanově bílé a neměnily barvu.

„Lynn!“ vyjekla blondýnka a postavila se proti ní. „Jsou Vánoce – čas, kdy se dějí zázraky a plní
nejtajnější přání! Proč jsi ji nenechala na Zemi, jak jsme se domluvily?“

„A přijít tak o další duši? Ne! Vánoce nevánoce, prostě tady zůstane!“

„Lynn!“ ozval se další hlas. Ohlédla jsem se a viděla, jak se z černoty zhmotňuje další žena. Tahle na
sobě měla červené šaty a černými vlasy s červenými melíry. „Jak ses mohla opovážit neuposlechnout
nás!“

„Jsem mocnější než vy! Nemusím poslouchat jiné bohyně – já jsem bohyně života i smrti! Ta nejvyšší
ze všech!“ naparovala se a připadalo mi, že se i zvětšila.

„Copak zapomínáš, že Vánoce jsou svátky radosti? Štěstí a lásky? Teď neplatí, že smrt si všechno bere
– Vánoce jsou silnější a někdy i předčí smrt…“

„Ne!“ vřískala Lynn.

„Nařizujeme ti, abys okamžitě propustila nejen Isabellu, ale také i ostatní duše, které udělají radost
ostatním lidem,“ zvýšily na ni hlas.

„Ne!“ zavřískla naposledy Lynn, než se jí šaty proměnily na zářivě bílé a ona zmizela ve tmě.

Dívala jsem se na místo, kde byla naposledy. Nic tam po ní nezbylo. Podívala jsem se na bohyně,
které stály kousek ode mě.

„Nemusíš se bát, Lynn se nic nestalo. Jen jsme ji musely trochu usměrnit – smrt začala převažovat
nad životem a jí zatemňovala mysl. Ale teď už na nic nečekej a jdi zpátky na Zem, pořád tam na tebe
někdo čeká,“ usmála se na mě. „A… veselé Vánoce.“

***

„Ach!“ uslyšel jsem výdech. Odtáhl jsem se a podíval se na Bellu. Měla zavřené oči, ale mělce dýchala.

„Bello?“ zašeptal jsem nejistě. Jakmile jsem vyslovil její jméno, trhla sebou a otevřela oči. „Bello!“
vykřikl jsem radostí. „Ty žiješ!“ Opatrně jsem ji postavil na nohy a objal ji okolo pasu.

„Edwarde!“ nemohla uvěřit svým očím a hned na to se mi vrhla okolo krku.

„Zázraky se přece jen dějí,“ zamumlal jsem. A někde v hloubi srdce jsem cítil, že ten zázrak se nestal
jenom mě, ale každému, kdo si něco přál. „Veselé Vánoce,“ řekli jsme oba unisono a zpečetili to

polibkem.

KateSwan



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zázraky se dějí od KateSwan:

 1
29.12.2011 [16:27]

BellaSetTak asi v půlce jsem začala brečet a doteď mám úplnou husinu. Emoticon Emoticon
Páni, to bylo tak hezký, tak dojemný... Emoticon Emoticon Emoticon
paráda. Moc se mi to líbilo. Bylo to dokonalý! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.12.2011 [20:12]

LuLuu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.12.2011 [19:08]

AddyCullen Emoticon Emoticon

25.12.2011 [10:54]

teresaterka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!