Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Záměna duší od alfa

24.12.2010 (10:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1882×

alfa

Záměna duší

„To víš, že mi budeš taky chybět, zlatíčko,“ ujišťovala jsem mou malou dceru Renesmé, která mě objímala svýma drobnýma ručkama a dosahovala mi tak jen k pasu.

„Vrátíte se brzo?“ vyptávala se.

„Neboj, hned jak to bude možné, tak se vrátíme,“ ujistila jsem ji, dala jí pusu na tvář a nasedla do Edwardova Volva na místo spolujezdce. Edward za mnou zavřel dveře, znovu připomněl Jacobovi jeho povinnosti , objal Ness a nasednul taky.

„Jacob to zvládne,“ uklidňoval mě, jako by mi četl myšlenky. Měla jsem strach nechat tu Nessie samotnou. Byla bych klidnější, kdyby zůstala s Cullenovými, ale Jacob si usmyslel, že musí strávit vánoce v La Push s ním, když my jedeme pryč.

Naposledy jsem se starostlivě ohlédla po dvou vzdalujících se postavách a povzdychla si. Strašně mě mrzelo, že nebudeme s Nessie na Vánoce. Loni jsme to odbyli kvůli chystajícímu se útoku Volturiových, takže jsme jí to letos chtěli vynahradit. Ale byla potřeba udržovat mír s Volturiovými. Arův zájem o poloupíra stále neklesal a Alice uviděla ve svých vizích možnost návštěvy. Nechtěli jsme celé Forks a mé blízké vystavovat nebezpečí, a tak jsme se rozhodli navštívit Volterru. Původně měl je Carlisle a Esmé, ale nemohla jsem je nechat jet bez ochrany. Já se svým štítem jsem alespoň mohla vzdorovat jejich darům, kdyby se o něco pokusili. A Edward samozřejmě nemohl zůstat beze mě.

Takže jsme tady. Na letišti v Seattlu a čekáme na let do Říma.

***

„Vítejte ve Volteře, mí drazí přátelé!“ zvolal Aro, jakmile nás Gianna zavedla do korunovačního sálu.

„Děkujeme za pozvání,“ řekl Edward chladně. Vyznělo to spíš jako nadávka. Já jsem se raději nevyjadřovala. Jen jsem stáhla štít a poslala Edwardovi myšlenku.

„Tak teď jsme přátelé?! O co mu jde? Má nějaký plán?“ Edward jen kývnul a stisknul mi ruku, kterou držel celou dobu.

„Omlouvám se, ale nemám již více času. Stále přicházejí noví hosté,“ omluvil se Aro a poručil upírovi, kterého jsem neznala, aby nás odvedl do pokoje. Ten muž popadnul naše tašky a my ho následovali.

„O co tu teda jde?“ zajímala jsem se, jakmile jsme v pokoji osaměli.

„Snaží se nás získat zpátky. Jakmile odešel před rokem s neúspěchem z Fork, poslal část gardy do Jížní Ameriky, aby našla Nahuelovy sestry. K jeho smůle ale žádná z nich nebyla nijak nadaná, jak doufal.“

„Proč?“ nechápala jsem.

„Protože chce stvořit ještě něco výjimečnějšího, než je poloupír. Chce bytost, která je ze tří čtvrtin upír a pouze z jedné člověk,“ vysvětloval.

„Ale jak?“ Stále mi to nedocházelo.

„Spojením poloupírky a upíra.“ Zavrtěl nad mou nechápavostí hlavou a mě to konečně docvaklo.

„Aha. Takže chce, aby oba rodiče té bytosti byli nějak nadaní a z jejich spojení vzniklo ještě nadanější dítě?“

„Přesně tak.“

„A jak to souvisí s námi?“ Pořád mi něco unikalo.

„Naše dcera je nejspíš jediná talentovaná poloupírka na světe.“

„Nessie?!“ zavrčela jsem.

„Ano,“ odvětil a mě bylo divné, proč není taky rozzuřený.

„Copak tobě to vůbec nevadí?!“

„Samozřejmě, že ano. Ale zatím to byl jen nápad. Navíc má naše dcera tu nejlepší ochranu.“ S úsměvem mě políbil a oba jsme dopadli na postel.

***

„Aro si vás žádá ve své pracovně,“ oznámila Jane, která bez zaklepání vešla do našeho pokoje. Edward na ni nepřívětivě zavrčel a já si rychle přitáhla přikrývku blíž k tělu. Byla jsem ráda, že už nejsem člověk, protože bych se určitě začala červenat.

„Pospěšte si!“ dodala a konečně opustila místnost.

Rychle jsem se vyhrabala z postele a začala se oblékat. Mou přirozenou rychlostí mi to netrvalo dlouho a mému manželovi taky ne. Oba jsme byli zvědaví, co po nás Aro chce.

„Volal jste nás, Aro?“ zeptal se Edward, jakmile jsme vstoupili do jeho pracovny.

„Ano. Potřebuju si s vámi promluvit.“

„O čem,“ vstoupila jsem do hovoru taky, protože mi začínalo vadit, že pořád jen mluví Edward. Nebo spíš to, jak se k Arovi chová příliš slušně.

„No...“ zadrhnul se. „O vaší rodině. Co se za ten rok stalo... a tak.“ Bylo mi jasné, že neříká pravdu. Oba jsme se posadili a on začal.

„Co vaše dcera. Jak je to mezí ní a tím... psem?“ Okamžitě mi došlo, o co se snaží.

„Pokud myslíte našeho velmi dobrého přítele Jacoba, tak ano. Stále je blízkým přítelem Renesmé a až naše dcera dospěje, tak nebudeme proti jejich sňatku!“ vyjela jsem na něj. Edward mi položil ruku na rameno, abych se uklidnila, ale já ještě pokračovala.

„Takže doufám, že jste to pochopil a že se přestanete zaobírat tím směšným plánem o sňatku mé dcery a nějakého cizího upíra!“ Arův rozpačitý výraz zmizel a nahradil ho výraz rozzlobený.

„Myslím, že by jsi měl své ženě vysvětlit, jak se má ke mně chovat!“ vyštěkl na Edwarda.

„Myslíte špatně!“ oznámil mu stejným tónem a odvedl mě z pracovny.

Když jsme se vrátili do pokoje, tak na posteli ležely dva bílé vaky. V jednom byly modré večerní šaty a v druhém černý oblek. Na jednom z vaků byl přilepený vzkaz, na kterém stálo,  abychom se do toho oblékli a v osm hodin přišli na uvítací ples. Připadalo mi směšné, že Aro pořádá vánoční ples, když většina upírů ani Vánoce neslaví. Nejspíš to celé jen udělal proto, aby měl důvod nás sem dostat.

Podívala jsem se na mobil a překvapeně zjistila, že už je půl osmé. Takže jsem se rychle oblékla, vyčesala si vlasy do jednoduchého účesu a trochu se namalovala. Můj muž to měl mnohem snadnější. Jenom si dal oblek a kravatu.

Přestože jsem se velmi snažila, tak jsme došli na ples pozdě. Rychle jsme se zařadili mezi tančící páry a najednou Edward vykřikl. A nebyl jediný.

„Co se děje?!“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Moje schopnost je pryč! Nefunguje!“ zakřičel. Zkusila jsem natáhnout svůj štít, ale nešlo to. Vůbec jsem ho necítila. A ostatní v sále měli ten samý problém.

„Já taky ne!“ vyděsila jsem se a stále se pokoušela použít svou schopnost.

„Prosím, věnujte mi pozornost!“ zavolal Aro. „Nevíme, proč se to stalo, ale všichni ztratili svou schopnost. Budeme se snažit zjistit příčinu a napravit to. Zachovejte prosím klid.“

Podívala jsem se na Jane a uviděla její škodolibý úsměv. Něco mi tu nehrálo...

Náhle se začalo dít něco ještě podivnějšího. Můj pohled se začal postupně rozmazávat, až jsem viděla jen černo. Chtěla jsem vykřiknout, ale nešlo to. Necítila jsem svoje tělo. Neslyšela jsem žádný zvuk a viděla jen tmu, která mě obklopovala.

Myslela jsem, že v té tmě zůstanu už na věky, že mě někdo zabil. Ale pak se zase začalo objevovat světlo, až jsem opět stála v sále. Jenže něco bylo špatně. Nestála jsem dole mezi lidmi. Stála jsem na pódiu mezi Volturiovými. Měla jsem na sobě černý plášť a moje tělo mi připadal o dost menší, než obvykle.

Okamžitě jsem v davu vyhledala místo, kde jsem předtím byla a uviděla Edwarda, jak stojí vedle... mě?! Už jsem vážně ničemu nerozuměla. Copak jsem se zbláznila?! Něco takového není možné!

„Bello jsi v pořádku?“ otázal se starostlivě mé dvojnice, která ho držela za ruku.

„Jistě,“ usmála se na něj a potom se podívala na mě. Tvářila se úplně stejně jako Jane předtím.

Rychle jsem si sundala kapuci pláště a překvapeně se zatahala za blond vlasy. Ta dívka, která vypadala jako já, se škodolibě usmála a já raději utekla.

Zastavila jsem se na chodbě před velkým ozdobným zrcadlem, ze kterého mě pozorovaly červené oči Jane Volturi. Vlastně moje oči.

Konečně mi došlo, co se stalo. Všechno to do sebe zapadlo. Moje odmítnutí Arova plánu, Arův vztek, škodolibost Jane... byla jsem součástí další Arovy léčky a nějakým způsobem jsem se ocitla v těle Jane. Prohodily se naše duše.

Vztekle jsem zaječela a praštila do mohutného zrcadla, které se rozbilo na milion malých kousků

„To ti nedaruju!“ zavrčela jsem a rozeběhla se zpátky.

„Edwarde! Edwarde!“ Prodírala jsem se davem k němu.

„Co je?“ zeptal se nevrle.

„Aro něco chystá. Zaměnila se naše těla! To jsem já, Bella!“

„Jane, o čem to mluvíš?!“ nevěřil mi.

„Edwarde, prosím! To jsem já, tvoje žena! Musíš přece slyšet moje myšlenky!“

„To má být vtip?!“ naštval se. „Já neslyším ničí myšlenky, protože moje schopnost nefunguje! Přestaň si vymýšlet a vypadni od nás. Už mám všech Volturiových po krk!“ Zkameněla jsem a nevěřícně se na něj dívala. Tak proto nám přestaly fungovat schopnosti! Byla to součást plánu. Ale stejně... on mi nevěří! Kdybych mohla, tak bych brečela. Takhle jsem alespoň začala naprázdno vzlykat a rychle se dostala pryč, abych se na ně nemusela dívat.

Přiběhla jsem do našeho společného pokoje a začala si házet věci do kufru. Pak mi ale došlo, že jsem v těle Jane, tudíž moje větší oblečení mi bude k ničemu. A přece jí tu Edwarda jen tak nenechám! Vzdát se?! Bez boje?! Nikdy!

Zavřela jsem kufr a vzala ho s sebou. Po chvilce bloudění chodbami jsem konečně našla její pokoj. Kufr jsem otevřela a všechno oblečení naskládala do skříně. Moje oblečení nosit nebude! I když co je nějaké tričko oproti Edwardovi.

Najednou jsem ztuhla při té myšlence. Vypadá jako já a Edward tomu věří. Co když s ní bude dělat to, co se mnou?! Líbat ji a...!

Zabiju ji, jestli se něco pokusí! Usmyslela jsem si a trochu klidnější si to namířila k Arovi.

„Co si přeješ, drahá Jane?“ zeptal se, jako by nic nedělo.

„To divadlo si můžeš odpustit!“ zasyčela jsem zlostně a ani se nenamáhala mu vykat.

„Ale no tak, Bello. Je to jen součástí mého menšího plánu,“ vytáčel mě čím dál víc.

„A co přesně má ten tvůj menší plán představovat?!“

„Z tvé scény jsem usoudil, že svou dceru jen tak nedáš. Ale s něčím takový jsem počítal. Takže jsem přijal do gardy dva nové členy. Jeden z nich umí vyřadit z provozu všechny schopnosti a druhý zaměnit duše. Jane bude předstírat, že je ty a přesvědčí Edwarda, aby Renesmé provdal za nejnadanějšího upíra ve Volteře.“

„To Edward nikdy nedovolí!“

„Pleteš se. Tobě dovolí všechno.“ Usmál se tím jeho podlým úsměvem.

„Teď můžeš odejít. A neobtěžuj se něco Edwardovi říkat. Stejně ti věřit nebude, jak jsi viděla. A nezapomeň, že je dnes 24. prosince a pořádá se další ples.,“ prohlásil a vykázal mě ven. Ale já už nebyla rozzlobená. Spíš ledově klidná.

Já má taky plán, Aro.

***

Po několikahodinovém nakupovaní jsem se vydala zpátky do Volterry. Sice jsem měla sto chutí nikam nejet, rozcupovat Jane na kousky a dostat mého muže zpátky za každou cenu, jenže bylo nutné dokončit můj plán, protože Aro mi určitě moje tělo zpátky jen tak nevrátí. A kdybych Jane zabila, zničila bych tím i svoje tělo.

Spokojeně jsem se podívala na tašky z různých obchodů. Však oni ještě uvidí. Zastavila jsem kousek před branou do hradu a vyložila tašky ven. Potom jsem nechutně drahým autem Jane v nejvyšší rychlosti narazila do kamenných hradeb a s úsměvem se vrátila pro svůj nákup.

Seshora se ozval křik. Podívala jsem se nahoru a zamávala Jane, která stála s rozzuřeným výrazem u okna. Když se ale vedle objevil Edward, tak jsem rychle vešla dovnitř. Nebudu utápět v lítosti. Teď ne.

V pokoji jsem vytáhla tři barvy na vlasy z tašky a zavřela se do koupelny. Nebyla jsem si jistá, jak budou upíří vlasy reagovat na barvu, takže jsem raději koupila tři.

Postupovala jsem podle návodu a po hodině se spokojeně prohlížena v zrcadle. Uhlově černé vlasy oškubané do kratšího střapatého účesu. Jane se zblázní.

Venku už se setmělo a byl čas se připravit na ples. Otevřela jsem další z tašek a vysypala obsah na postel.

***

Když jsem vstoupila do sálu, všichni ztichli a zírali na mě. Jenže ne obdivně, ale zděšeně. Nejspíš ve Volteře nejsou moc zvyklí na to, že jim někdo dojde na ples v černých otrhaných mini šatech a červených converskách.

Vítězně jsem se usmála a šla si stoupnout dopředu, kde stála celá Volterská „rodina“.

„Vím,o co se pokoušíš. Nevyjde ti to,“ zasyčel na mě Aro. Snažila jsem se dál předstírat úsměv, ale už to moc nešlo. Byla to hloupost myslet si, že bude mít s Jane nějaký soucit a vrátí jí její tělo, abych jí přestala ničit vlasy a věci.

Zamračeně jsem sledovala Edwarda s ní. Usmíval se a byl... šťastný?

Otočila jsem se a beze slova odkráčela na rozlehlou zahradu za hradem. Odejdu. Jeho štěstí je pro mě nejdůležitější. Na ničem jiném nezáleží.

Došla jsem až k velkému ozdobenému stromu uprostřed zahrady. Na zem začaly dopadat první vločky.

Upíři ze sálu se postupně začali přesouvat sem a okouzleně sledovali padající sníh. Byla to taková ta typická romantická scéna. Páry se objímaly a společně pozorovaly oblohu. Jedním z těch párů byl samozřejmě i Edward s Jane.

Setkala jsem se s Edwardovým pohledem. Rychle jsem uhnula a také se podívala na oblohu. Zrovna padala hvězda. A já, okouzlená tím okamžikem, jsem si vroucně přála, aby se všechno vrátilo do normálu.

V tu chvíli se zvedl vítr a z padajících vloček se vytvořil vír, který kroužil kolem mě a zastínil mi tak výhled na okolí. Tentokrát se ale neopakovala žádná tma. Pořád jsem jen stála v tom víru. Jenže když to přestalo, stála jsem vedle Edwarda a měla zpátky svoje tělo.

Jane vykřikla a obořila se na nějakého upíra.

„Proč jsi nás prohodil zpátky?!“

„To jsem nebyl já,“ bránil se, ale mě to v tu chvíli bylo jedno. Sundala jsem svůj štít, který už zase fungoval, a ukázala Edwardovi, co se stalo.

Když jsem skončila, překvapeně zamrkal a podíval se na mě.

„Ach, Bello. Strašně mě to mrzí. Promiň mi to,“ prosil.

„Nemůžu ti odpustit Edwarde. Nevěřil jsi mi. Nedokážu to, promiň.“ On se s velkou bolestí ve tváři otočil a chtěl odejít. Já jsem se usmála a přitáhla si ho zpátky.

„Co...“ začal se ptát, ale já mu položila prst na ústa.

„Přece bys tomu nevěřil. Tobě odpustím všechno,“ řekla jsem a políbila ho.

„Bello...“ zašeptal.

„Jenom škoda, že jsme kvůli tomuhle nestrávili Vánoce s Renesmé.,“ zalitovala jsem.

„Ještě není pozdě.“ Usmál se.

„Ty myslíš, že...?“

„Do rána se stihneme vrátit domů a dáme jí ten nejkrásnější dárek,“ ujistil mě a já ho políbila znovu.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Záměna duší od alfa: