Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » You and Me od KateDenali11

21.08.2016 (21:00) • souteznipovidky, KateDenali11 • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 3398×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Korsika. Konečně jsme byly na místě! Já a mé dvě přítelkyně, Lucy a Megan, jsme vystoupily z trajektu na pevnou zem se všemi svými zavazadly a nastoupily do autobusu, který nás odvezl do města jménem Porto-Vecchio, kde jsme byly ubytované nedaleko od pláže. Dovolená mohla začít!

Přihlásili jsme se v našem hotelu a výtahem se nechaly odvést do druhého patra, kde byl umístěn náš pokoj. Vytáhla jsem z kapsy kartu a s její pomocí otevřela dveře. Ocitla jsem se v malé předsíňce, kde bylo místo akorát tak na boty, zula se a pokračovala dál. Pokoj byl ladeň do světlých barev, koberec pod mýma nohama měl pískovou barvu a byl pěkně měkoučký. Zdi byly natřeny bíle a zdobily je fotografie korsických hor. Na levé straně pokoje se nacházela dvoulůžková postel, kterou jsem hned osídlila a po mně následovala Megan, netrvalo to ale dlouho a Lucy k nám přišoupla jednolůžko, jenž mělo své místo původně na druhé straně místnosti, tam poté zůstala už jen šatní skřín. A k tomuhle jsme měli i koupelnu, sice malou, ale dostatečně vybavenou. Za ty peníze to opravdu stálo.

Teprve po tom, co jsme si vybalily, jsem se postavila k jednomu velkému oknu, které bylo přesně naprosti předsíňce, odhrnula záclonu a podívala se ven. Naskytl se mi výhled přímo na pláž. Písek tam měl světlou barvu a voda byla velmi čistá, veselé šumění moře a přehršel hlasů šlo slyšet i přes sklo, ale nebylo to naobtíž.

Megan a Lucy se mi každá postavily po jednom boku a objaly mě kolem ramen, stejně jako já je, přestože jsem musela dát ruce hodně nahoru. A tak jsme tam všechny tři stály, objímaly se, shlížely na okolní dění a dala bych ruku do ohně za to, že nás všechny naplnil skutečný pocit prázdnin. Konečně jsme mohly úplně vypnout a zapomenout na veškeré starosti všedního dne.

Tuhle krásně dojemnou chvíli přerušila Lucy, když vykřikla: „Kdo bude poslední v moři, je leklá ryba!" a vyběhla ven, pomalu jsem ani nestihla postřehnout její zrzavý copánek.

Já i Megan jsme se obě vrhly na plavky, které měla Lucy už strategicky oblečené, takže jsme zase všechno rozházely. Byla jsem pomalejší, Megan si jen přetáhla přes hlavu světle růžové šaty, svlékla spodní prádlo a hodila na sebe plavky, zatímco já jsem se musela vysoukat z džínových tříčtrvťáků a rozepnout si lehkou halenku. Když se mi konečně podařilo převléknout se, obě mé kamarádky byly dávno vtahu.

Poté, co jsem vyběhla na pláž, jsem zvolnila tempo a v klidu si svázala vlasy do drdolu, poněvadž jsem děvčata nikde nezahlédla. Ležérním krokem jsem vstoupila do moře, voda byla příjemně teplá, a tak jsem dokonce udělala několik temp. Ještě jsem se snažila vypadat elegantně, protože poblíž byla parta poměrně hezkých kluků v mém věku, třebaže mi připadali jako místní. Neměla jsem sice v plánu některého z nich sbalit, přesto jsem chtěla zapůsobit.  Dělala jsem jedno ladné tempo za druhým a dávala pozor, abych si nenamočila vlasy.

Zničehonic jsem na těle pocítila dva páry rukou a ocitla se celá pod hladinou. Stejně rychle jako se objevily, tak ony ruce i zmizely. Vynořila jsem se a pořádně se nadechla, setřela si vodu z obličeje a zmateně zamrkala. Za mnou stála jak Lucy, tak i Megan a hrozně se mi smály. Rozesmála jsem se taky a začala na ně stříkat vodu, ale copak takový skřítek, jakým jsem byla, měl šanci proti těm dlouhánkám?

Jakmile jsme se dostatečně vydováděly ve vodě, namazaly jsme si s holkama navzájem záda a lehly si na písek na deku, abychom oschly a chytily trochu toho bronzu. Asi po hodině Megan rozhodla, že by bylo lepší jít už na pokoj, kde jsme si mohly v klidu zdřímnout, než abychom usnuly pod odpoledním sluncem a probudily se celé spálené. Nejen vodní radovánky, ale především časový posun dělal své, a tak jsme byly všechny tři opravdu unavené.

Vzbudila jsem se jako první někdy navečer, slunce již pomalu ale jistě zapadalo za obzor, a tak jsem neváhala probrat i děvčata, aby se se mnou pokochala tou nádherou. Možná to bylo stereotypní, ale já prostě milovala západy slunce, tu barvu, kterou nebe ochotně předvádělo, třebaže jen krátce. Vždycky jsem říkávala, že bych toužila mít jedny šaty v barvě západu slunce a druhé jako rozbouřenou oblohu.

Když jsme hledali ubytování, dočetli jsme se, že se zde každý večer v hlavní sezóně pořádala párty, venku byl bar, do půlnoci se pouštěla hudba a z vyklizené terasy se stal taneční parket. Potom, co jsme si nechali přinést večeři a najedli se, jsme se rozhodli trochu se zlidštit a jít. Něco takového jsme si přece hned první noc nemohli nechat ujít.

Lucy si opět své krátké vlasy zapletla do mini copánku a zvolila zelený overal, který jí krásně ladil k očím s přirozeně dlouhými řasami. Moje zrzavá kamarádka byla celkově taková roztomiloučká a to i přes svou výšku. Díky krásným velkým očím a bledé pleti vypadala jako porcelánová panenka, přestože měla obličej posetý světlými pihami. Zato Megan byla úplná bárbína, dlouhonohá blondýnka, ale rozhodně neměla v hlavě piliny, i když tak v těch růžových minišatech možná mohla na někoho působit. Já jsem taky zvolila minišaty, ale tmavě modré. A dlouhé vlasy, na které jsem byla patřičně pyšná, jsem si nechala volně splývat po zádech.

Jakmile jsme já a mé přítelkyně dorazily na terasu, párty už byla v plném proudu. Na provizorním parketu tancovali hosté, alkohol tekl proudem a DJ vyhrával všechny možné pecky.

S holkama jsme se přidaly k ostatním tanečníkům a v malém kroužku jsme kroutily boky, mávaly rukama a pohazovaly hlavami. Navíc ve chvílích, kdy hrály alespoň trochu pomalejší písně, jsme zvládaly si u tance i povídat a já se dívkám konečně mohla dívat téměř zpříma do očí díky vysokým podpatkům. Znaly jsme se roky a doteď se mě obě dvě vyptávaly, jak jsem mohla na takových jehlách tančit. Vždycky jsem jim se smíchem odpovídala, že je to dar.

Po jistém čase jsem se ale přece jen unavila, omluvila jsem se holkám, vzdálila se od parketu a sesunula se na barovou židli.

Barman se ke mně po chvíli otočil a položil přede mě sklenici s čirou tekutinou a dřív, než jsem stačila jen pípnout, pokynul hlavou na opačnou stranu a řekl celkem ucházející angličtinou: „Pozornost támhle od pána."

Podívala jsem se směrem, jakým barman kývnul. O tři barové židle dál seděl zřejmě vysoký mladík, který rozhodně nevypadal jako místní. Byl totiž velmi bledý, jeho pleť byla světlejší než pleť mé porcelánové kamarádky - a to bylo co říct. Také vlasy měl světlé, ale nešlo o typickou blond barvu, spíš mi to připomínalo med. Jeho obličej byl velmi pohledný a ty oči... ach ty oči. Nikdy v životě jsem neviděla takovou barvu. Vypadal, jako by měl duhovky ze zlata.

Zatřásla jsem hlavou a snažila se vzpamatovat, určitě jsem na něj zírala jako uhranutá.

„Chcete mě opít?" zeptala jsem se, aniž bych stačila prozkoumat obsah sklenice, a laškovně pozvedla jedno obočí.

„Nevím, jak vám, slečno, ale mě se doposud nikoho nepovedlo opít vodou."

Zaraženě jsem přičichla k oné kapalině a opravdu, alkoholový odér chyběl. Tváře mi zahořely studem.

Dřív, než jsem stačila jakkoliv zareagovat, se onen mladík otočil zpátky k barmanovi a požádal ho: „Nalejte slečně i nějaký drink, aby jí to nebylo líto." A pobaveně se na mě podíval.

„Nevím, jestli bych ho vůbec měla přijímat, když ze mě máte akorát tak legraci."

„Přijměte ho a pak si můžeme jít klidně zatančit a mně se to snad povede odčinit," nabídl.

„Snad?"

„To bude záležet jen na vás."

A tak jsem tedy drink, který mi barman mezitím stačil připravit, vypila, za pomoci toho tajemného neznámého seskočila z barové židličky a společně jsme se vydali na taneční parket. Přece jsem si sem přijela to léto užít, no ne?

Únava byla tatam a já se jen snažila tančit tak dobře, jak jen bylo v mých silách, poněvadž on byl neskutečný tanečník. Naše těla se sladila nejen v rytmu písně, ale i navzájem, a nic nám nebránilo ukázat tomu druhému i ostatním tanečníkům svůj požitek z hudby. Nejprve jsme se pohybovali pouze čelem k sobě, aby bylo jasné, že jsme tam spolu, postupem času jsme se ale začínali letmo dotýkat rukama a nakonec o sebe naše těla vzájemně zaváděla tak, jak se to zrovna hodilo. Zajímavé na tom ale bylo to, že já nesledovala jeho pohyby a on nedával pohledem jediný náznak zájmu o ty mé, celou dobu jsme si upřeně hleděli do očí, i mrknání jsme omezili. Bylo to, jako by mi učaroval, jako kdyby se mě snažil zhypnotizovat a já se tomu dobrovolně oddávala.

V jeden moment o mě zavadila jiná tanečnice a to mě vytrhlo z transu. Stále jsem se pohybovala a nepřestávala se mu dívat do očí, jenže už to nebylo tak opojné.

„Neřekl jste mi své jméno," uvědomila jsem si nahlas.

„Myslím, že si nemusíme vykat, co ty na to?"

„Máš pravdu, ale pořád nevím to jméno," odvětila jsem.

„Jasper."

„Takže ses nenaučil perfektně anglicky i s americkým přízvukem, řekla bych, že Jasper není místní jméno."

„To není," souhlasil, „ale tak bledí hoši, jako jsem já, taky nejsou místní."

„Taky myslím."

„A co tvoje?"

„Co?" usmála jsem se nevinně, třebaže mi bylo jasné, co měl namysli.

„Jaké je tvoje jméno?" zeptal se.

„Alice."

A nic víc jsme vědět potřebovali. Stačilo znát jméno a atmosféra sama nám už dávala pocit, že toho druhého dostatečně známe.

Za svůj život jsem měla spoustu přítelů a tančila jsem s ještě větší spoustou kluků a přiznávám, že to končilo všelijak, ale taková prostě byla bouřlivá léta na střední a takový byl i první rok na vejšce. Jenže s ním to bylo něco dočista jiného. Šlo o vášeň, která nás spalovala, a přitom ani jeden z nás nenaznačil jedinou myšlenku na sex. Stačilo nám to, co bylo, a bylo to něco úžasného. Jako správný muž mě vedl, avšak mi nezapomínal dávat prostor pro mé vlastní záměry a nápady. Jeho kupodivu studené ruce se mě dotýkaly a přitom mě neobtěžoval ani neosahával. A já se na něj dívala, jako by jiný neexistoval, a zároveň jsem se nesnažila být jeho. Byla jsem já a byl on, byli jsme jako dva zcela rozdílné kousky, které ovšem dokázaly skvěle spolupracovat. 

Začínala jsem v duchu vtipkovat, že snad nebyl člověk. Já opět začínala pociťovat únavu, tvář mi zdobil ruměnec a potila jsem se, zato on stále působil svěžím dojmem. Sršela z něj energie a já nebyla sto pochopit, kde ji pořád bral.

Naštěstí ze mě to vyčerpání vycítil a nahlas rozhodl, že bychom si měli dát pauzu. Posadili jsme se znovu k baru a barman mi opět nalil vodu, protože jsem nechtěla, aby se mi točila hlava.

„Často se snažíš neopít děvčata vodou?" zasmála jsem se, když jsem dopila sklenici a on hned požádal o další.

„Svým způsobem ano, ale většinou to nefunguje tak, jak bych si přál. Vždycky to skončí u alkoholu."

„Takže já jsem jen další z mnoha?" zeptala jsem se naprosto v klidu, ačkoliv bych se jinak jako každá urazila. Ale s ním to prostě nešlo.

„Ne, ty jsi výjimečná," a z jeho slov se vytratil veškerý vtip, dokonce i jeho pohled zcela zvážněl.

„A tohle říkáš i těm ostatním, nebo jsem skutečně tak výjimečná?"

„Jsi."

Minutu jsme si hleděli jen tak tiše do očí a já zapomněla na jeho slova, nechala jsem se unášet tou zlatou barvou.

„Nosíš kontaktní čočky?" neodolala jsem, zkrátka jsem se musela zeptat.

To ho zase přimělo se pobaveně usmát.

„Někteří lidé mají každé oko jiné a zrovna já bych měl mít kontaktní čočky?"

„No, musíš uznat, že je to velmi neobvyklá barva."

„Po světě chodí tolik lidí s takovými neobvyklosti, že ostatní tají dech, točí se o nich dokumentární pořady, někteří je nazývají zrůdami a tebe zaujala barva mých očí?" uchechtl se.

„Neříkej ale, že jsem první," bránila jsem se okamžitě.

„Ne, to nejsi," potvrdil.

„Tak proč se tolik divíš?" zajímalo mě.

„Kdyby to bylo v jiné době, tak neřeknu, ale dnes?"

„Děláš, jako bys v té tvé ,jiné době' žil," namítla jsem se smíchem.

„Jak bych mohl, viď?" zasmál se se mnou, ale bylo v tom něco zvláštního. Ovšem nic, s čím bych si v tu chvíli lámala hlavu.

Ještě chvíli jsme nevinně vtipkovali, když jsem si všimla ciferníku hodinek, které měla na ruce okolo procházející slečna.

„To už je jedenáct?!" vyjekla jsem překvapeně a s uvědoměním si uplynulého času mi taky došlo, že mi přestalo být teplo.

„No jo, ten čas letí... Akce za hodinu skončí, tak mě napadlo... jestli - jestli by ses nechtěla jít projít?"

A to bylo úplně poprvé za celý ten večer, co jsem ho viděla nervózního, a nemohla jsem jinak, než vyprsknout smíchy. Byl neskutečně rozkošný.

„Jasně, ráda. Jenom si pro něco skočím do hotelu, jo?"

„Dobře. Počkám na tebe na pláži tak, abys na mě odsud viděla."

„Domluveno. A neboj se, vrátím se," a s těmito slovy jsem vstala, otočila se k němu zády a odcupitala zpět do hotelu. Výtahem jsem se nechala odvést do našeho patra, kartou, kterou jsem měla schovanou v podprsence, protože jsem s sebou neměla žádné psaníčko ani nic takového, jsem si zpřístupnila vstup do pokoje. Holky tam ještě nebyly a já si uvědomila, že jsem si na ně za celý večer ani jednou nevzpomněla. Ony se ale zřejmě ještě někde bavily, a tak jsem hádala, že na mě také dočista zapomněly.

Ze dna kufru jsem vytáhla piknikovou deku, kterou jsem s sebou vzala pro případ, že bychom se s děvčaty chtěly někde vyvalovat, a přehodila jsem si ji přes ramena, aby mě zahřála. Pak jsem se s ní vrátila ven.

Samozřejmě mě nenapadlo, že pro procházku by bylo lepší přezout se, nicméně se mi nechtělo jít znovu dovnitř, a tak jsem, jakmile jsem došla k pláži, ty jehly zula a vzala je do ruky. S podpatky byl náš výškový rozdíl normální, ale teď, když jsem cupitala pěkně bosky, to působilo vtipně, jak se musel dívat dolů a jak já musela zaklánět hlavu, abychom si vzájemně pohlédli do tváře. Naštěstí jsem na to byla odjakživa zvyklá a on žádnou poznámku neměl.

„Tak..." začala jsem po chvíli ticha, které kupodivu nebylo trapné, „ty jsi tu taky na dovolené?"

„Proč myslíš?" odpověděl otázkou, zatímco jsme kráčeli podél klidného moře.

„No, možná proto, že místní lidé jsou opálení. Hodně opálení. A ty jsi přesný opak opáleného člověka," ušklíbla jsem se.

„Já... Prostě jsem spíš noční tvor. Nejsem na dovolené, ale opravdu tu bydlím. Jenomže... Když tu žiješ, slunce tě omrzí a velmi brzy tě začne štvát. Takže jsem mnohem raději přes den v práci a až večer chodím na večírky."

„Párty kluk," usmála jsem se. „A jakou máš teda práci?"

„Kdybych ti to řekl, nevěřila bys mi."

„Věřila, vážně," řekla jsem a šťouchancem do žeber se ho snažila popostrčit k odpovědi, i když bych byla přísahala, že to zabolelo mě a ne jeho.

„Ne," odporoval jednozačně, stále však zůstával milý.

„Dobře. Takže ty tu pracuješ a chodíš na večírky. To tě to baví? Já jen... Dělat něco pořád dokolečka by mě asi unudilo k smrti," a svůj komentář jsem doprovodila patřičným obličejem, který ho pobavil. Smích měl stejně příjemný jako hlas.

„Taky se docela často přesouvám na pár dní do Itálie. Teda, často... Když mě potřebují."

„A tam děláš co?" optala jsem se s nadějí v hlase, že se snad něco dozvím.

„Mluvím s lidmi a jiným lidem říkám... své názory."

„Cože?" nechápala jsem.

„Je to tak, jak jsem ti řekl, víc vědět nepotřebuješ," pousmál se.

„Ale pane tajemný, já z vás vůbec nic nedostanu," posteskla jsem si.

„Proto jsem taky pan tajemný," mrkl na mě. „Co vůbec děláš ty?"

„Seš si jistý, že to chceš vědět? Já nejsem tak upejpavá jako ty, ráda mluvím," varovala jsem ho předem.

„Skvěle, já zase rád poslouchám," a opět na mě mrkl, tentokrát takovým tím spikleneckým způsobem.

„Dobrá! Takže... Jsem tu se svými dvěma nejlepšími kamarádkami, Megan a Lucy, bůhví, kde je jim teď konec. Plánujeme tu být tak dva týdny, pak se vrátímě zpět do Spojených států, odkud pocházíme. Tam taky studuju vysokou školu."

„Páni, když jsi říkala, že ráda mluvíš, čekal jsem delší proslov," nedalo mu to a rejpnul si do mě.

„Já taky, jenže mě momentálně nic víc nenapadá. Máš smůlu."

„Tak to si nejsem jist, jestli to přežiju."

„A po tomhle?" vyhrkla jsem a bez rozmyslu jsem mu dala pusu na tvář. Prostě jen tak. Zničehonic.

Chvíli na mě překvapeně upíral zrak, nakonec jsme se ovšem oba dva rozesmáli, on souhlasil, že teď už to zvládne, a dál jsme pokračovali v procházce, tentkrát však v tichu.

Šli jsme stále podél moře, nechala jsem písek, aby se mi přesypával mezi prsty, a poslouchala jsem nejen šumění moře, ale i stále hrající hudbu, která se pomalu ztrácela v dáli. Kromě nás tu nebyla ani noha, což mě docela překvapovalo. Přestože mi bylo trochu chladno, večer to byl moc pěkný. Pláž byla čistá a nebe poseté hvězdami, pod jejich slabým svitem vypadala Jasperova světlá pleť téměř dokonale bíle. Ne ovšem tím nezdravým způsobem, on se jevil jako anděl, jako bytost z jiného světa.

Znovu jsem dnes potřásla hlavou, na takové pitomosti jsem nevěřila, a proto mi přišlo svým způsobem ironické, že zrovna mě něco takového napadlo.

„Co takhle se na chvíli posadit?" navrhla jsem, neboť mě už bolel krk z toho věčného zakloňování hlavy, jak jsem si prohlížela noční oblohu.

Jasper místo odpovědi jen přikývl, a tak jsem si sundala deku z ramen a rozložila ji na zemi, posadila se a poplácala místo vedle sebe na znamení toho, aby si přisedl ke mně. On zvolil turecký sed, já však natáhla nohy, dala ruce dozadu a opřela se o dlaně, takže jsem si bez problémů mohla prohlížet prostor nade mnou.  O chvíli později mi došlo, že on nesledoval nebe nebo okolí, ale díval se na mě. Docela mě to znervóznilo. Lehla jsem si tedy a pobídla ho, aby mě napodobil.

„Pojď se dívat, je to krása," zašeptala jsem zasněně.

Nebyla jsem nějak velký milovník přírody, přeci jen jsem byla holka z města, ale obloha byla má velká slabost. Byla tak opomíjená, tak samozřejmá, a proto si nikdo, koho jsem znala, neuvědomoval, že mimo jiné sloužila i velmi inspirativně. Mým milovaným koníčkem byla móda, kterou jsem zbožňovala celým svým srdcem. Ráda jsem jen tak navrhovala různé modely a nejvíc nápadů nepřišlo na módních přehlídkách, které ovšem i tak zaplňovaly můj volný čas, ale právě ve chvílích, kdy jsem hleděla na oblohu, ať už noční nebo denní.

„Jakou školu tedy studuješ?" zeptal se můj společník zničehonic.

„Obchodní," odpověděla jsem a vrátila se myšlenkami do přítomného okamžiku.

„Vážně? To bych do tebe neřekl," přiznal narovinu.

„Nejsi jediný. Jenže... Nevím, baví mě to a dokonce mi to i jde. Když například jen tak diskutujeme ve třídě o tom, jak asi některé obchody budou dál pokračovat, v drtivé většině svých odhadů mám pravdu. To, co řeknu, se častokrát opravdu stane. Profesoři i ostatní studenti si ze mě už začali utahovat, že jsem vědma."

„Zajímavé," reagoval a podle jeho hlasu jsem poznala, že tím byl velmi zaujatý... Nechápala jsem proč.

„Už toho o mně víš docela dost a já o tobě stále v podstatě nic," připomněla jsem. „Prozraď na sebe taky něco, prosím. Ať jsme si rovni."

Přetočila jsem se na bok a hleděla na profil jeho bledé tváře.

„Ptej se. Ale ne na moji práci."

„Dobrá. Takže tedy... Hádám, že jsi taky Američan, tak mi řekni, jak jsi se dostal k životu na tomhle místě?"

„Ano, máš pravdu. Jsem Američan," zhluboka se nadechl a dále hleděl před sebe, ne na mě. „Dost jsem cestoval, nedokázal jsem vydržet na jednom místě moc dlouho a jednoho dne jsem narazil na dva... velmi zajímavé muže. Řekněme, že jsme se trochu poznali, a oni chtěli, abych s nimi letěl do Itálie, byli toho názoru, že jim můžu pomoct. A tak jsem letěl a pomáhám jim doteď. Jenže jsem si uvědomil, že to nejsou lidé, se kterými bych chtěl trávit veškerý svůj čas, slíbil jsem ovšem, že jim nadále zůstanu nápomocen, proto jsem se rozhodl žít tady. Jsem od nich tak daleko, že se můžeme v podstatě okamžitě spojit, ale nejsou mi naobtíž."

„A oni vědí, že je nemusíš?" tázala jsem se, protože mi to nedávalo smysl. Proč by měl pomáhat lidem, kteří mu byli proti srsti?

„Vědí, přesto si mě velmi cení a chtějí mě nablízku. Beztak nemám důvod vracet se do Ameriky, nic mě tam nedrželo a nic mě tam ani nečeká."

Lehla jsem si na břicho a podepřela se na předloktí, takže jsem mu viděla do obličeje.

„Takže tady pracuješ, po večerech balíš turistky, a pokaždé, když na tebe někdo pískne, tak přiběhneš jako poslušný pejsek?" Ne, opravdu jsem nechápala, jak mohl takhle žít. Tohle bych zase neřekla já do něj.

On se taky podepřel, ale jen jednou rukou, takže jsme teď měli obličeje dost blízko u sebe, a druhou rukou mě pohladil po tváři, dal mi dlouhý pramen černých vlasů za ucho a pousmál se na mě tak, jak to ještě nikdo nikdy neudělal.

„Chápu, že tomu nerozumíš, ale věř mi, že mi to stačí a ve skutečnosti to není zas tak hrozné, jak to zní."

Bůhvíproč jsem se na něj chtěla zlobit za to, že takhle marnil svůj život, a štvalo mě, že o tom mluvil s takovým klidem a připadalo mu to normální. Ale copak jsem proti němu mohla říct jediné slovo, když na mě upíral ty své zlaté oči a jeho pohled byl tak milý a laskavý? Copak jsem ho mohla poučovat a promlouvat mu do duše, když noc byla tak nádherná a tahle chvíle jakbysmet?

Zapomněla jsem na všechna naše slova, pomalu překonala těch pár centimetrů, které ještě před malou chvílí oddělovaly naše obličeje, a políbila ho na rty, jež měl stejně studené jako ruce. Polibek mi oplatil. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tou chladnou vlnou, která mi způsobovala husí kůži i mráz běhající po zádech.

On se přestal opírat i o tu jednu ruku, úplně si lehl a něžně mě stáhl k sobě aniž by se naše rty rozpojily. Onu ruku mi položil na bok, tou druhou mě pohladil po vlasech a pak neodolal a prohrábl mi je, nechal si je mezi prsty proklouzávat, prozkoumal celou jejich délku. Mezitím jsem se přesunula doslova na něj, koleny jsem se dotýkala jeho boků a bylo mi úplně jedno, že se mi minišaty vyhrnuly až bůhvíkam. Po chvíli, kdy jsme se stále líbali a nedokázali se odtrhnout jeden od druhého, jsem mu rozepla bílou košili, knoflíček po knoflíčku. Tenhle horní díl oblečení skrýval přesně to, co jsem očekávala, vypracovanou, ale štíhlou postavu. Bez rozmyslu jsem se nadzvedla a chtěla mu rozepnout i poklepec, jenže se tam dole zničehonic ukázala jedna z jeho ruk, která chytila pevně tu mou, až to zabolelo.

„Ne!" přikázal rozhodně, paže se mu však třásla.

„Proč?"

„Jak jsem řekl," pohladil mě prsty druhé ruky po tváři, „ty jsi výjimečná."

A já věděla, že to nemyslel nijak zle, nesnažil se tím říct, že jsem se mu nelíbila, že mě nechtěl. Chtěl a to byl jeden z důvodů, proč to byl kompliment a ne urážka.

A tak jsem z něj slezla, cudně si stáhla šaty tam, kam patřily a znovu si vedlej něj lehla aniž bych se ho jedinkrát dotkla. On si mezitím zapnul košili a k mému překvapení se taky znovu položil, jednou rukou mě objal a přivinul ke svému chladnému tělu.

Takhle jsme tam vedle sebe leželi, dýchali jako jeden a prohlíželi jsme si opět hvězdy. Nemuseli jsme mluvit, vše důležité bylo jasné, slova by pro ten moment nebyla dostatečná. Byli jsme jen my dva, šumění moře a záře malých teček nad námi. Kdo by potřeboval víc?

                                                                                 * * *

Druhého dne ráno jsem se probrala zmrzlá, třebaže se vzduch stačil oteplit, jenže to mě absolutně nezajímalo, neb jsem se probudila sama. Po Jasperovi nezbyla jediná památka. Nenechal mi vzkaz, nezůstalo tam po něm absolutně nic. Jen podivné prázdno a neznámý pocit v mém nitru, který jsem nedokázala ani pořádně identifikovat.

Snažila jsem se ho najít v nejbližším okolí, ale nikde nebyl, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se vrátit do hotelu. Ani jsem nebyla sto určit, jaký jsem z toho měla pocit. Byla jsem naštvaná, uražená, smutná...? Možná ani jedno z toho.

Když jsem se dostala zpět na hotel, zjistila jsem, že bylo deset hodin odpoledne, navíc v pondělí, a tak jsem se utěšovala tím, že určitě musel jít do práce a akorát mě nechtěl budit. Nebo třeba zaspal, a proto pospíchal.

Nicméně se mi nad tím nechtělo víc přemýšlet, byla jsem celá rozlámaná, přece jen nebylo mým zvykem spát na plážích.

Našla jsem Lucy s Megan u nás v pokoji, jakmile jsem vešla dovnitř, okamžitě se na mě vhrly a zahrnuly mě otázkami, kde jsem byla, co se stalo, jestli jsem v pořádku. Asi jsem musela vypadat příšerně.

„Klid, holky, všechno je v pohodě," řekla jsem jim a plácla sebou na postel. Jo, tohle bylo mnohem pohodlnější...

„Tak co jsi teda dělala?" optala se Lucy a hupsla vedle mě.

„Naposled jsme tě viděly s nějakým hezounem," dodala Megan, zatímco se opřela o šatní skříň.

Neodpověděla jsem.

„Takže jsi s ním strávila noc!" odvodila hned Lucy.

„Jo, ale ne tak, jak máš namysli."

„Proč?" zajímala se Megan.

„Nemusím se snad vyspat s každým, koho potkám, ne?" odvětila jsem rozmrzele. To byla taky otázka...

„Jasně, že ne, nemusíš se hned rozčilovat. Já jen, že tenhle blonďáček by stál za hřích." Podívala se spiklenecky na Lucy a obě se zahihňaly.

„To nepopírám," usmála jsem se na ně, nechtěla jsem být protivná.

„Tak jo. Teď se půjdeš hezky osprchovat a my ti zatím seženeme něco k jídlu," zavelela Lucy, zatímco se zvedla z postele, vzala mě za ruce a vytáhla mě do sedu.

„Platí," odpověděla jsem vděčně.

Teplá sprcha byla právě to jediné, po čem jsem toužila.

                                                                                 * * *

Toho dne jsem na Jaspera už nepomyslela, teprve až navečer mi přišel na mysl, když jsme znovu s kamarádkami vyrazily na párty, ale on tam nikde nebyl. Vlastně se neukázal ani ty další večery a nezahlédla jsem ho ani jindy a jinde. Kdyby nebylo holek, které odpřísáhly, že ho ten první večer taky spatřily, začínala bych si myslet, že to byl jen nějaký přelud.

Zezačátku jsem na něj byla naštvaná, že mi tak zamotal hlavu a pak zmizel, později jsem se tím ovšem přestala trápit. Co jiného by se od kluka, jakým byl on, dalo čekat? Navíc jsem byla stále na dovolené a chtěla jsem si ji patřičně užít. S Megan a Lucy jsme využily každého dne. Prošly jsme si několik pláží, navštívily jsme pár obchodů a obohatily tak svůj šatník, vyzkoušely jsme si šnorchlování, projeli se na lodi a Megan si dokonce otestovala, jaké to je na vodních lyžích. Prostě jsme s děvčaty prožívaly léto naplno, přesně tak, jak jsme to dělávaly pokaždé. Navíc nám i přálo počasí, a tak jsme nestrávily jediný celý den na hotelovém pokoji.

Jenže všechno jednou skončí, a tak přišel i náš poslední večer na Korsice. Skoro jako každý den tady jsme se rozhodly jít na místní mejdan. Všechny jsme si to prostě zamilovaly.

Tentokrát jsem se rozhodla pro příjemné letní šaty s květinovým vzorem, které se zavazovaly za krkem. Celý den jsem měla cop, takže byly mé vlasy po rozpuštění vlnité, což se mi zrovna nelíbilo, a tak jsem sáhla po žehličce. V koupelně jsem ji zapojila do zásuvky umístěné vedle zrcadla a začala se žehlením. Zrovna když jsem měla půlku hlavy hotovou, se ozvala rána, jenž mi byla povědomá, přesto se mi v tu chvíli nepovedlo ji někam zařadit.

„Co to bylo?" zavolala jsme tedy na kamarádky ve vedlejší místnosti.

„Podívej se z okna, Alice!" vypískla nadšeně Lucy.

Naštěstí byl kabel od žehličky dostatečně dlouhý, a tak jsem se přiblížila k miniaturnímu oknu v koupelně a vykoukla ven. Tmavá obloha byla poseta spoustou barevným částeček, které se v pádu zpátky na zem ztrácely v temnotě. Ohňostroj! Netrvalo to moc dlouho, ale byla to opravdová nádhera.

Náhle mi však došlo, že jsem v ruce stále držela žehličku, v níž zůstaly mé vlasy. Rychle jsem ji dala pryč, ale bylo už pozdě, víc než polovina z pramene mých dlouhých vlasů spadla upálená na zem. Se šokem v očích a s otevřenými ústy jsem se sehnula a uchopila jsem tu loknu. Aniž bych si to prve uvědomila, vydral se mi z úst zděšený výkřik.

Mé dvě přítelkyně okamžitě přiběhly, aby se podívaly, co se stalo. Nejdřív se obě dvě koukly na mou pravou ruku, jež svírala žehličku, až pak si všimly té levé.

„Alice, ne!" varovala mě Megan, když jsem se začala pomalu otáček k zrcadlu.

Vypadalo to příšerně. Podstatná část vlasů mi najednou chyběla na místě, kde by to nešlo nijak začesat. Patřila jsem mezi ty ženy, které byly na své kadeře hrdé. Patřičně hrdé. Svých vlasů jsem si vždycky vážila a přeci jsem jim nedopřávala řádnou péči jen proto, abych je teď ze své vlastní hlouposti takhle zničila.

„To chce kadeřnici," zkonstatovala Megan.

„A kde chceš nějakou teď sehnat? Tohle není jako ten tvůj New York, kde všechno jede nonstop!"

„Neboj, určitě se něco najde," snažila se mě utišit Lucy.

Mezitím, co jsem se tedy snažila uvázat si šátek, protože jsem si umínila, že mě takhle nikdo nesměl vidět, odběhla má zrzavá kamarádka na recepci, aby zjistila, jestli tady o nějakém salonu nevěděli. Recepční ji na jeden odkázala, ovšem s tím, že nemůže zaručit jejich otevírací dobu.

„Měla bys to ale zkusit," dodala Lucy, když nám přišla přetlumočit, co se dozvěděla. „Moc dobře víš, že zítra už bys to nestíhala." A měla pravdu.

Proto jsme se všechny tři sebraly a společně se vydaly do města dle pokynů recepční. Odevšud se ozývala hudba a hlasy lidí, my ale prchaly pryč od těch radovánek, mizely jsme v temných ulicích města, které sem tam osvětlovaly jen pouliční lampy.

Dorazily jsme do ulice, kterou nám recepční popsala, a kadeřnictví našly velmi rychle. Přes výlohu sice nebylo vidět dovnitř, ale zdobily ji fotografie žen s různými účesy, nad nimi byl nalepený název. Přestože mi hlásek v hlavě napovídal, ať tam jdu, že všechno dobře dopadne, moc se mi tomu nechtělo věřit. Přece jen jsem byla z rodné Ameriky zvyklá na něco jiného.

„Jdi," šťouchla do mě Lucy, jakmile si všimla mé nerozhodnosti.

Přiblížila jsem se tedy ke vchodovým dveřím, přes něž taky nebylo možné pohlédnout dovnitř, a podívala jsem se na tabulky s otevírací dobou. Mohla bych otálet klidně ještě hodinu, jenže jsem byla ráda za to, že se našlo alespoň tohle, a tak jsem vzala za kliku a vešla, Megan a Lucy za mnou.

Vevnitř to bylo něco zdaleko jiného. Světla v rozích místnosti osvětlovala celou místnost. Na zemi bylo čisté lino, podél jedné zdi velká zrcadla se stolky a už od pohledu pohodlnými židlemi černé barvy. Stěny byly naopak světlé, zdobily je fotografie opět s různými účesy, tyhle byly ovšem poněkud vkusnější než ty zvenčí. Na další straně pokoje naopak stála řada speciálních umyvadel. Zrovna jedno z nich leštil blonďatý muž vysokého vzrůstu, neviděla jsem mu však do obličeje.

„Dobrý večer! Promiňte, eee... Mluvíte anglicky? Tady mé kamarádce se stala menší nehoda a..." ujala se slova okamžitě Megan.

Muž se na nás otočil a všechny tři si nás prohlédl očima zlatavé barvy. Jasper!

„No... takže asi tak... My už radši půjdeme, hodně štěstí, Alice," ozvala se tentokrát Lucy, vzala Megan za ruku a odtáhla ji pryč ze salonu.

Nevěřícně jsem na něj hleděla. Co on dělal v kadeřnictví...?

„Co-co tady děláš?" zeptala jsem se ho zmateně. „A proč jsi předtím zmizel bez jediného slova? Jak to, že už ses nikde neukázal?"

„Potom. Nejdřív se podíváme na tu malou nehodu..." Přistoupil ke mně blíž, rozvázal mi šátek a odložil ho stranou. Zamyšleně si prohlížel tu katastrofu, já raději hleděla na špičky jeho bot.

„Řekl bych, že to není zas tak hrozné. Určitě to nějak napravíme," konstatoval povzbudivým tónem.

Jemně mi zatlačil na lopatky a dovedl mě k jedné ze židlí, kde mě usadil a přehodil přese mě černý plášť. Podívala jsem se na sebe znovu do zrcadla a bylo mi do breku. Jasper si všiml mého utrápeného výrazu, a tak mě letmo pohladil po tváři a pronesl konejšivě: „Neboj, Alice, vždyť to jsou jen vlasy. Zase dorostou." Poté vzal do rukou nůžky a ozvalo se první šmik.

Výsledek nebyl zas tak špatný, jak jsem očekávala. Vlasy mi zkrátil pořádně, teď mi ty nejdelší sahaly jen po bradu, dál ani ň. Účes to byl tedy krátký, dole takový rozčepýřený, dokonce jsem teď měla trochu ofinu. Nevypadalo to vůbec špatně, pocit to však byl zvláštní, najednou jsem si připadala strašně lehká - jako pírko.

„Tak?" pozvedl Jasper jedno obočí.

„To, co děláš, děláš vážně dobře."

„Takže jsi spokojená?"

„Jo, děkuju," přikývla jsem. „Co jsem ti dlužná?"

„Nic, ber to jako omluvu za to, že jsem se vypařil bez rozloučení."

A aniž bych mu na to stihla nějak odpovědět, otočil se na patě a zmizel ve vedlejší místnosti za vínovým závěsem. O chvíli později se vrátil s hrnkem čaje, který mi podal. Následně si ke mně přitáhl další židli a posadil se na ni.

„Proč... Proč jsi teda odešel?" zeptala jsem se po napití.

„Nikdy nezůstávám do rána s osobou, se kterou jsem něco měl," odpověděl jednoduše.

„Ale mezi námi přeci nic nebylo, vzpomínáš? Sám jsi tomu zabránil."

„Ano," povzdechl si, „nestalo se nic, a přesto to bylo to nejvíc, co jsem kdy zažil."

Opravdu jsem neměla nejmenší tušení, co bych mu na tohle měla říct, a tak jsem po pár minutách ticha navrhla, abychom se šli projít. Tentokrát jsme však nezavítali na pláž, ale šli jsme hloub do ulic nočního Porta-Vecchia.

„Měl jsi pravdu," ozvala jsem se, když jsem si vzpomněla na náš minulý rozhovor, „nevěřila bych ti, kdybys mi řekl, že jsi kadeřník."

„Tak vidíš," pobaveně se ušklíbl.

„Jak ses vůbec k takové práci dostal?" zajímala jsem se.

„Chtěl jsem zkusit něco nového, něco, co by se ke mně třeba zdánlivě nehodilo. A pak jsem tady našel zavřený salon, tak jsem se ho rozhodl zrenovovat a zkusit to a kupodivu se to uchytilo."

„A baví tě to?"

„No... Jednou určitě přesedlám zase k něčemu jinému, ale ano. Zatím mě to baví."

„A proč máš vlastně otevřeno tak dlouho? To není u kadeřnictví zrovna obvyklé."

„Jak jsem řekl již minule, jsem spíš noční tvor... Dál už nic zajímavého není, můžeme se akorát tak vrátit."

„A co se takhle na chvíli posadit?" ukázala jsem na lavičku ve snaze oddálit loučení.

„To je taky možnost," pousmál se, a tak jsme si tedy sedli.

„Divím se, že si vůbec pamatuješ moje jméno, když ses potom nikde neukázal," poznamenala jsem zničehonic. Ani jsem nevěděla, co mě to tak náhle popadlo.

„Máš pravdu, už jsem se nikde tam, kde bys ty mohla být, neobjevil. To ovšem neznamená, že jsem na tebe nemyslel. Myslel a pořád - a ne, nejsou to jen prázdná slova, která bych říkal každé jiné. Ty ses mi prostě dostala pod kůži."

V ten moment jsem se skoro styděla za to, že já na něj za tu celou dobu ani jednou nepomyslela, jen zprvu, když jsem mu ještě zazlívala, že mě tam tak nechal samotnou. Poté už ne.

Zato se mi teď ovšem vrátil ten pocit omámení, který mě zasáhl při našem tanci. Jako kdybych se vrátila zpět do toho večera, jako kdyby nikdy neskončil a stále pokračoval, jen ne na tanečním parketu, ale na téhle náhodné lavičce.

Bez jakéhokoliv rozmýšlení jsem se mu posadila obkročmo na klín, vzala jeho tváře do dlaní a políbila ho na bledé rty. Sice překvapeně, ale polibek mi pomalu a něžně oplatil. Tentokrát to nebylo tak vášnivé a horlivé jako posledně, ale jemné a hravé. Užívala jsem si chuť jeho úst, třebaže mi po celém těle naskočila husí kůže. Jakmile jsme se zase rozpojili, pohlédla jsem mu do těch nádherných očí.

„Co to se mnou děláš?" zašeptala jsem do ticha noci.

„Já s tebou? To mi spíš ty pověz, čím jsi mě tak okouzlila..."

„Dej mi na sebe nějaký kontakt."

„Ne," zakroutil medovou hlavou.

„Ale já zítra odlétám," namítla jsem.

„Dobře, protože tohle nemůžeme," a pohladil mě po stehnech jako by sám se sebou nesouhlasil.

„Proč?" odvětila jsem nechápavě a slezla z něj.

„Já se nemůžu na nikoho vázat. Rozhodně ne na člověka jako jsi ty," odpověděl, výraz jeho obličeje nedával znát žádnou emoci. Byl prostě jako vytesaný z kamene.

„Nemůžeš, nebo nechceš?!"

„Kéž by byly odpovědi tak jednoduché jako otázky," povzdechl si, vzal mě za bradu a políbil na čelo.

„Dělám to pro tvoje dobro."

A s těmito slovy mě opět zanechal samotnou uprostřed ničeho.

                                                                                   * * *

Intuitivně jsem zamířila k baru, očekávala jsem, že právě tam děvčata najdu, a stejně jako mnohokrát předtím jsem se ani tentokráte nezmýlila. Přišla jsem k nim s falešným úsměvem od ucha k uchu, ale obě dvě byly příliš v náladě, než aby to poznaly. A také mi moc chválily nový účes. Trochu zpomaleně jsem jim poděkovala, neboť jsem na vlasy dávno zapomněla. Megan mi objednala skleničku toho, co si dopřávaly ony dvě, a já se rozhodla zpít do němoty.

Následujícího rána Lucy zazvonil budík velmi brzo a já se probrala celá zarudlá, nemohl za to však alkohol, nýbrž příval slz, jenž se během noci nechtěl zastavit. Stačilo se ovšem jenom umýt a nalíčit a byla jsem zase jako nová.

„Co je?" zeptala jsem se zaujatě Lucy, když jsem si všimla, že zírala na mě, místo do kufru při dobalování posledních věcí.

„Jako sluší ti to, to fakt jo, ale je to hroznej nezvyk, i když ti povím, že mít krátký vlasy je fajn, uvidíš."

„Sklapni už, nebo ti ustřihnu ten tvůj copánek," ušklíbla jsem se a hodila po ní polštář, všechny tři jsme se společně zasmály.

                                                                                 * * *

Doprava proběhla hladce, a třebaže to trvalo, byla jsem konečně zpátky doma. Bydlela jsem ještě s rodiči, poněvadž měli dům relativně blízko k mé škole, přivítala mě ovšem jen mladší sestra Cynthia, rodiče před pár dny odjeli k příbuzným.

Brzy jsem se vrátila do normálního režimu. Starala jsem se o sestru, zatímco byl táta s mámou pryč, četla jsem potřebné knihy do školy, chodila na brigádu a trávila volný čas se svými přáteli. Léto ještě zdaleko nekončilo, čehož jsem se pokoušela co nejvíc využít. Nemohla jsem však tvrdit, že jsem na blonďatého Jaspera zapomněla a nechala ho plavat jako zbytečnou vzpomínku. Myslela jsem na něj téměř každý večer před usnutím. Zprvu jsem se na něj znovu zlobila, později mě spíš zajímalo, proč byl tak tajemný a neřekl mi nic jasného. Ty jsi výjimečná, nevěřila bys mi, víc vědět nepotřebuješ, bylo to nejvíc, co jsem kdy zažil, ty ses mi prostě dostala pod kůži, já se nemůžu na nikoho vázat, kéž by byly odpovědi tak jednoduché jako otázky... řekl toho tolik a přitom vlastně nic. Žádné z jeho slov mi neodůvodnilo jediný z jeho činů. Říkal věci a přitom dělal jejich opak, přesto mi nepřipadal jako lhář. Byla jsem toho názoru, že za tím vším něco bylo, jen jsem nedokázala přijít na to, co. 

Tak či onak, postupem času jsem se na něj přestala zlobit. Každý žijete na jiném kontinentu, jak by ses s ním asi chtěla vídat, přes Skype? Je jedině dobře, že to dopadlo takhle. Alespoň nejsi na nikoho vázaná a můžeš se dívat po chlapcích, se kterými je možné setkat se nejen kdykoliv, ale hlavně fyzicky. Opravdu to udělal pro tvoje dobro, říkávala jsem v duchu sama somě a brzy jsem tomu začala dokonce i věřit.

                                                                                 * * * 

Začal srpen, léto bylo příjemně teplé a konečně nastal pátek. Ve služebním oblečením a s propiskou a notýskem v ruce jsem pendlovala mezi stoly a obsluhovala poslední zákazníky.

„Dobrý den, co si dáte?" opakovala jsem do zblbnutí a zapisovala si přání návštevníků, následně jsem jim přinášela jejich objednávky.

Pohledem jsem hypnotizovala hodiny.

„Ještě pár minut, ještě pár minut," mumlala jsem si sama pro sebe.

Konečně všichni odešli, a tak jsem odhodila notýsek a chopila se hadru, připravená utřít stoly. Zrovna jsem byla v polovině práce, když se najednou otevřely vchodové dveře.

„Bohužel za minutu zavíráme, takže už nepřijímámé žádné objednávky. Přijďte, prosím, jindy, děkuji," řekla jsem znuděně, aniž bych se na nově přichozího podívala, a dál jsem se věnovala utírání stolů. Nebylo to poprvé, co někdo přišel na poslední chvíli, a byla jsem si jistá, že ani naposled.

„Děkuju za informaci, ale já si odtud nic brát nechci. Naopak bych chtěl něco dát," ozval se hlas, o kterém jsem si myslela, že ho už nikdy neuslyším.

Prudce jsem se otočila a spatřila Jaspera, stál tam přede mnou tak skutečný, jak jen mohl být. Kromě toho, že měl na sobě očividně nové džíny a tmavě modrou košili, vypadal úplně stejně jako před pěti lety na Korsice. Nic se na něm nezměnilo.

A taky měl v ruce puget růží, jen tak mimochodem.

„Co tady děláš?" vydechla jsem celá v šoku.

„Eh... Asi to bude trochu na dýl, nechceš se jít radši projít? Stejně už zavíráte, jak jsi sama řekla."

„Ne," zakroutila jsem hlavou a založila si ruce na hrudi, „ani jedna z našich předchozích procházek nedopadla dobře, takže nevidím jediný důvod, proč by to teď mělo být jinak."

„Dobrá," vzdal se okamžitě. „Kde mi dáš tedy možnost promluvit si s tebou? Prosím."

Dal si takovou práci, že se dostal až sem, ať už ho do Ameriky dostalo cokoliv, stavil se za mnou a navíc na mě teď hleděl jako zpráskaný pes, takže jsem ho přece nemohla odmítnout, neměla jsem to srdce.

Ohlédla jsem se za sebe. Šéfová byla zavřená v kanceláři a plně ponořená do světa čísel, většinou tu zůstávala hodinu, občas dvě po zavíračce, a tak jsem usoudila, že jsme měli dostatek času.

„Tady."

„Dobře, jak chceš," řekl a oba dva jsme se posadili k jednomu stolu. „Na, ty jsou pro tebe."

Vzala jsem si od něj růže a jen s velkým sebezapřením jsem si k nim nepřičichla. Dokud jsem nevěděla, s čím za mnou přišel, nechtěla jsem dávat najevo příliš mnoho emocí.

„Díky," odpověděla jsem proto stroze.

Chvíli mezi námi bylo ticho, pouze jsme se na sebe navzájem dívali, pak ale Jasper pokynul hlavou směrem k mé jmenovce, na které stálo Mary.

„Měl jsem za to, že se jmenuješ Alice," poznamenal.

„Celým jménem jsem Mary Alice Brandonová, jenže používám spíš Alice."

Přikývl.

„Tak, kde bych jen začal..."

„Zkus třeba u toho, jak jsi mě našel," pobídla jsem ho.

„To nebylo těžké. Řekněme, že mám spoustu známých na důležitých místech."

„Aha."

„Koukám, že si stále udržuješ krátké vlasy..."

„Jo, ale myslím, že to není moc důležité. Proč jsi vůbec odcestoval do Spojených států?" zajímala jsem se dál.

„Kvůli tobě."

To už jsem nedokázala udržet svůj poker face a nevěřícně jsem na něj vykulila oči.

„Cože? Kvůli mně? Vždyť už uběhlo několik let! Proč až teď?"

„Víš... Nejsem si zcela jist, jak ti to vysvětlit, abys to pochopila, ale zkusím to podat co nejsrozumitelněji. Miluju tě. Chápu, že ti to možná přijde jako hloupost, vždyť se v podstatě neznáme, tak jak bych se do tebe mohl zamilovat, že? Nehodlám ti namlouvat, že to byla láska na první pohled, protože nebyla. Stačil ale ten jeden jediný večer a úplně jsi mě okouzlila. To mi to ale ještě tak docela nedocházelo... Ano, cítil jsem se jinak než obvykle, nebyl jsem si však jistý, jestli to, co jsem pocítil, byla láska. Navíc jsi mě velmi přitahovala po fyzické stránce. A přes to všechno jsem odolal, nepřipadalo mi to správné, proto jsem tě tehdy odmítl. Jenže pak podruhé, když jsi za mnou přišla celá utrápená, mi bylo jasné, že ti musím pomoct, že ty se prostě nesmíš trápit. Ačkoliv šlo o takovou banálnost, jako jsou vlasy. Podle toho, jak ses ke mně měla, jsem usoudil, že ti dalším odmítnutím opět ublížím, namlouval jsem si ale, že kdybych tě nechal být se mnou, ublížil bych ti mnohem víc. Já nejsem dobrý člověk, nejsem dobrá bytost. I když se snažím. A to ani není všechno. Stejně jako nad tebou, stejně jako nad spoustou jiných lidí někdo stojí, tak stejně stojí i někdo nade mnou. Jsou to lidé, kteří určují, co obecně můžu nebo nemůžu dělat. Můžou mi zakázat... co já vím... například vcházet na určitá místa, chovat se jistým způsobem vůči ostatním, můžou mi dokonce zakázat o sobě šířit některé informace, ale nemůžou mi zakázat, jak se s kým budu stýkat. Nejdřív jsem si myslel, že je to v jejich moci, teď si však stojím za tím, že mi do toho nemají co mluvit, pokud tím nebudu někoho jiného ohrožovat. A jediný, koho tím ohrožuju, jsem já sám, protože vkládám své srdce do tvých rukou, a je jen na tobě, co s ním uděláš. Takže tady je mé srdce, Alice. Přijmi ho, nebo ho zlom, je mi to jedno. Jediné, na čem mi záleží, je tvé štěstí."

Bylo mi do breku. Něco tak krásného mi v životě ještě nikdo nikdy neřekl. Mohly to klidně být jen lži, které si připravil a naservíroval mi je na stříbrném podnose, ale každé jeho slovo v sobě mělo tolik citu, tolik emocí, jeho oči na mě shlížely s respektem, dokonce i jeho jinak kamenná tvář pookřála, takže jsem neměla nejmenší důvod mu nevěřit.

„Jaká je tedy tvá odpověď?"

„Nemůžu ti říct, že tě miluju, ještě ně," nedokázala jsem už potlačit vzlyk, „ale doufám, že jednou ti ta slova budu schopná taky říct a že v nich bude tolik pravdy, kolik se jí do nich jen vejde. Momentálně si jen přeju, aby ses mi otevřel a já měla možnost dát tobě své srdce, když jsi mi ty věnoval to své. Dovolíš mi, abych tě lépe poznala?"

„Samozřejmě," odpověděl okamžitě, objal mě a spojil naše rty v tom nejsladším a možná i nejmokrejším polibku, neb mi tvář začaly smáčet slzy štěstí.

„Jak je možné, že ti to trvalo pět let?"

„Nebylo to tak snadné rozhodnutí, jak se zdá. Navíc pro mě to nebyla zas tak dlouhá doba, jako to připadá tobě."

„Co ty seš, sakra, za člověka?" zamumlala jsem s úsměvem a pohladila ho po tváři.

„Neničme si tenhle okamžik řečmi o mně, důležitý teď nejsem já nebo ty, ale my. Na mluvení o tom, kdo já vlastně jsem, bude ještě spousta času. Není všem dnům konec."

A měl pravdu. Bylo by mi úplně jedno, i kdyby to byl třeba čaroděj ze země Oz, důležité bylo to, že jsme konečně byli spolu, chtěli jsme to oba dva a nebyl nikdo a nic, co by nás mohlo rozdělit. Pevně jsem se rozhodla, že tentokrát ho už nepustím. 

Autor: souteznipovidky, KateDenali11, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek You and Me od KateDenali11: