Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Tyler - DeeDee

04.12.2011 (15:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 12× • zobrazeno 2533×

EDIT: Článek je ponechán v původní podobě bez oprav.

Pokušení číhá všude. Čeká jen, kdy ho pustíme do sebe. Nebo ze sebe?

Tyler

Utahoval jsem si přezky na rukávech, když se ve dveřích objevila Alice. Její hlas zněl trochu ustaraně. „Jaspere, už zase odjíždíš?“

Utíkat od problému mi přišlo jako nejlepší momentální řešení, ale od ní jsem odcházet nechtěl. S povzdechem jsem pověsil helmu na řidítka a přitáhl si svou ženu blíž.

„Andílku, nezlob se. Víš, jak je to pro mě těžké. Celý dům je nasátý Bellou a její bolestí, a když si k tomu vezme sáček transfuze, mám pocit, že exploduju. Je mi dobře, když jsem pryč. Nechci tě tu ale nechávat.“ políbil jsem ji na čelo a konečně navrhl: „Tak pojeď se mnou. Líbilo by se ti to. Vítr, rychlost, jen mi dva. Bude to nádherné. “

Líbal jsem ji do vlasů a přitáhnul, jak nejvíc to šlo. Lehce mě od sebe odstrčila. „Bella mě tu potřebuje, Jazzy.“

To jsem přece čekal. „Já vím. Pak ale musím jet sám.“

„Dávej na sebe pozor,“ špitla smířeně. Políbila mě a vyběhla zase zpět do pokoje. Mrzelo mě to. Věděl jsem ale, že jakmile si nasadím helmu a rozjedu motor, ta bolest zmizí.

Bylo to jako droga. Hnal jsem se silnicí na nejvyšší rychlost. Tma nedovolovala lidem mě pořádně zpozorovat. Já však viděl perfektně. Stroj pode mnou nebyl kůň, ale pocit to byl podobný. Vracelo mě to do mého válečného života. Bylo to jako stát se zas na pár vteřin tím mladým vojákem, člověkem. Jako očištění.

Jenže ten rozhovor s Alice mi nešel z hlavy. To nebylo jako zbavit se Belliny vůně. Trápilo mě, že náš vztah trpí. Miluju ji! Ale co s tím? Nenapadalo mě řešení. Vlastně jsem to ani nechtěl řešit. Chtěl jsem tomu ujet.

Musel jsem být už hrozně daleko od Forks, protože jsem to tady vůbec nepoznával. Ale trápení ve mně zůstávalo. Přestával jsem věřit, že se tomu dokážu schovat. Když se přede mnou objevil lokál. „Chance“ hlásal fluoreskující nápis. Příhodný název. Třeba šance přestat uvažovat.

Zaparkoval jsem tedy a vešel dovnitř. Když jsem spatřil to množství lidí, když na mě dopadl jejich pach, zapochyboval jsem o správnosti toho nápadu. Ale pak se ke mně donesly i jejich pocity: zábava, radost, nespoutanost. To bylo, co jsem hledal.

Došel jsem až k baru, otočil se směrem k davu a pozoroval tančící společnost. Bylo mi dobře.

„Co piješ, brácho?“ Drcnul do mě okamžitě nějaký muž a hned objednával dvakrát whisky.

Zarazila mě prudkost té rány. Zadíval jsem se mu na zátylek a okamžitě mi došlo, kudy vítr vane. Byl to taky upír. Tvrdá rána, kamenná kůže a absence tlukotu srdce to dokazovaly.

„To vážně hodláš pít?“ zeptal jsem se ho, jako by snad nepoznal, že jsme stejný druh. Ale on mě překvapil. Vytáhl z kabátu placatici, stočil se se sklenicí pod bar, aby číšník neviděl a přilil do ní rudou tekutinu.

„Takhle už jo. Chceš?“ mrknul na mě a zašklebil se. Byl to dost obyčejný chlap, jakých potkává člověk v životě stovky. Ale jeho oči byly rudé, jako ta nejčistší krev.

„Je lidská, že?“ zeptal jsem se a rukou naznačil odmítnutí.

„Neříkej, že si vegetarián.“

„To to na mě není poznat?“

„Máš oči černý jako uhel, brácho. Myslím, že by ses měl trochu uvolnit.“

Popadl mou sklenici a chtěl do ní také přilít. Vytrhl jsem mu ji. „Nejsem žádný brácha.“

„Tak promiň, no. Nepředstavil jsem se, jsem Tyler. Můžem dojít pro nějakou zvířecí, chceš? Vypadáš, že bys to fakt potřeboval.“

Mohl jsem si namlouvat cokoli, ale Tyler měl pravdu. Potřeboval jsem vypustit, a to okamžitě. On mi nabízel způsob. Proč to nezkusit? Otravu z alkoholu dostat přece nemůžu.

A tak jsme zamířili do lesa. Když už bylo co smíchat s tou lahví, kterou ukradl ještě před odchodem, sedli jsme si na kraj silnice a pili. Tyler vyprávěl. Byl to ten největší egoista, kterého jsem kdy potkal. Vážně se hodně miloval. Ale jeho cesta životem byla zajímavá, tak jsem poslouchal.

Je to nomád. Zjistil jsem, že jsme v podstatě stejně staří. I on žil za občanské války, ale o politiku se nezajímal. Spíš o děvky, chlast a zbraně. V podstatě se o nic jiného nikdy nezajímal. Přes to všechno jsem se nemohl zbavit pocitu, že je jeho příběh neuvěřitelně podobný tomu mému.

Řekl jsem mu, co jsem prožil já a z něj okamžitě vypadlo, že ho taky přeměnili do novorozené armády, ze které pak utekl. Nemohl jsem uvěřit, že se dějí takové náhody. V tu chvíli mi připadal jako ten nejzajímavější člověk, jakého jsem kdy potkal. Vyprávěl jsem mu o Alice a rodině, ale to nechápal.

„Chlape, nebásni mi tady o ní. Zcela zjevně tě teď tak akorát sere. Na, napij se.“

A tak jsem pil a bylo mi dobře. Pil jsem, poslouchal, mluvil, nemyslel. A když už jsem pomalu ani necítil, Tyler se zvedl. „Ta zvířecí krev je fakt hnusná. Jdu si najít něco svýho. Tak se měj, kámo. A polib za mě tu svojí roštěnku.“

„Počkej,“ křičel jsem ještě na za ním, „budeš tu zítra?“

„Pro tebe vždycky, brácho.“

Celý další den jsem zvládal nosit Belle obklady jen díky myšlence na to, jak zas vypadnu. Napadlo mě ještě tolik věcí, které chci o Tylerovi vědět. Říkal jsem si, že je dost možné, že jsme s jeho armádou bojovali. Potřeboval jsem ho a vůbec mi nedocházelo, že by to snad nemělo být dobře.

Slíbil jsem, že za něj Alice políbím a rozhodl se to jít splnit se vším všudy. Konečně, náš vztah to potřeboval. Líbal jsem ji po zátylku, zatímco se snažila opatrně sundat nové šaty. Smála se tomu a pak najednou vykřikla. Otočil jsem ji k sobě, její oči se ale dívaly skrz moje tělo. Rty měla pootevřené, připravené na další výkřik. Ten přišel hned záhy. Celá se roztřásla, křičela a zarývala se mi do obětí.

„Alice! Alice, miláčku! Co se děje?“ Snažil jsem se ji dostat z vize, ale byla jako v amoku. Konečně se mi ji povedlo posadit. Uklidňoval jsem ji celou svou silou, ale trvalo nejméně dvě minuty, než se na mě konečně podívala a v očích měla přítomnost. Mezitím už byla celá rodina u nás v pokoji.

Zamotal jsem ji do deky, hladil po vlasech a nepřestával uklidňovat. „Lásko, co jsi viděla?“

„Krev,“ soukala ze sebe pomalounku, „všude po podlaze, rozbité sklo, roztrhané šaty. Polonahé ženy, zbyté muže. Všichni od krve, všichni mrtví!“

„Kde to bylo? Kdo to udělal?“ ptala se Rosalie, ale Alice už nedokázala mluvit. Třásla se mi v náručí.

„Vypadalo to jako nějaká hospoda,“ dokončil za ní Edward, „viníka neviděla. Určitě to byl upír, podle zranění. Ale musel nechat krev téct.“

Naznačil jsem, aby zmizeli. Ze schodů se ke mně ještě doneslo: „Tomu nerozumím. Proč by takovou věc viděla?“

„Když Alice vidí něco neplánovaně, vždy se to vztahuje k naší rodině. Je to nějak důležité. Možná je to varování.“ Nemohl jsem, než s Carlislem souhlasit.

Nechtěl jsem ten večer odjíždět. Tedy, nechtěl jsem Alice nechat samotnou. Ale tvrdila, že to zvládne a já vážně hodně potřeboval vypadnout. Jakmile jsem vyrazil, zmizel pocit toho sobectví. Příliš moc jsem chtěl být zase s Tylerem. Poslouchat jeho řeči a nechat se vést tou dokonale fungující cestou nemyšlení.

Tentokrát byl na mě připravený. Smál jsem se, když vyndal placatici s mým jménem. „Se vším všudy, brácho. Tak ať ztratíme vědomí!“ vykřiknul a třísknul o mojí skleničku, div ji nerozdrtil.

Pili jsme, mluvili, jako minulou noc. Ale bylo tu něco navíc. Zůstali jsme v lokále a tak mě neopouštěl všudypřítomný pach lidí, hluk a emoce radosti. Celý ten dokonalý pocit euforie to tisíckrát zvětšovalo. Nedokázal jsem se přestat smát. Ani když Tyler přivedl několik dívek a začali jsme s nimi tančit.

Jenže ty holky tu nebyli sami. „Dáš vod ní ruce pryč, ty hovado!“ Vrazil jeden do Tylera. Okamžitě mi bylo jasné, že jestli se začnou prát, zabije ho.

„Nech ho být, půjdeme radši pryč.“

„Jako proč? Jsme silnější, ať vypadnou oni.“

„Ale jsou to jejich ženy. Pojď, Tylere.“ popadl jsem ho za rukáv a chtěl odtáhnout, ale vyvlíkl se mi.

„Běž si sám, srabe. Když si nechceš užít trochu srandy.“

Rvačka se už spustila na mnoha místech. Cítil jsem čerstvou krev. Nechtěl jsem mu dát za pravdu s tím srabem, ale bylo to bezpečnější. Rozeběhl jsem se pryč od hospody.

Nevím, jak dlouho jsem běžel ani kam, ale Tyler mě našel hned, jak jsem se zastavil. „Brácho, neblbni. Já přece vím, že ty na to nejsi. Nezabil bych ho před tebou. Mohl si tam zůstat. Jen bychom se trochu pobavili.“

„Asi se takhle nechci bavit.“

„Ale pomohlo by ti to.“

„Promiň, Tylere, už si mi pomohl dost.“

Otočil jsem se a vracel se pro motorku. Tyler šel o krok za mnou a mlčel. Připadalo mi, jako by se za mnou vlekl stín. Cítil jsem, jak se tam touží vrátit, prát se, vraždit a sát jejich krev. Ale nehodlal jsem to dovolit, nedíval jsem se na něj.

Došli jsme zpět k parkovišti krčmy. Chtěl jsem hned odjet. Měl jsem zvláštní pocit, že není dobré tu zůstávat. Ale něco mi chybělo.

„Kde mám helmu?“ osočil jsem se na něj.

„Co se mě ptáš? Ty potřebuješ helmu?“

„Je to v předpisech. Nech toho, já ji určitě nechával tady.“

„Fakt, jo? A já bych zas řek, že sis nějakej uzlík nesl sebou do Chance. A nebuď na mě sprostej, laskavě.“

„Promiň,“ zklidnil sem se a zašel si pro ni.

„Jsi v pohodě, Jaspere? Přijdeš mi nějakej nervózní,“ ptal se mě ještě, když jsem vcházel do hospody.

V tu chvíli mě šok zarazil ve dveřích. Pocity, které jsem měl na parkovišti zapadly s tím, co mé smysly zrovna zaznamenávaly, a mému mozku trvalo pěkných pár vteřin, než pochopil.

Absolutní ticho, strhující vůně čerstvé krve. Bylo po rvačce, ale rivalové neodešli domů, zůstali na podlaze hospody. A s nimi i všichni ostatní návštěvníci. Krev na parketách, rozbité sklo, roztrhané šaty. Alicina vize.

Okamžitě jsem se vyřítil zpět na parkoviště, popadl jsem Tylera pod krkem a srazil ho tvrdě k zemi.

„Ty odporná zrůdo!“

„Jaspere! Kurva, Jaspere! Co blbneš?“ chraplal přiškrceně.

„Nedělej, že o ničem nevíš. Všechny si je zabil! Proč si to udělal?“ řval jsem na něj dál.

„Koho jsem měl zabít? O čem to sakra mluvíš? Byl jsem s tebou přece v lese!“

To je pravda, musel být hned za mnou. Povolil jsem stisk. „Tak se tam běž podívat a řekni mi, kdo to asi jiný mohl udělat.“

Během jediné vteřiny vletěl do budovy a byl zas zpět u mě. „To nevím, brácho. Ale já sakra ne! Proč bych nechával tu krev vytíct? Takový škody.“ Podal mi helmu a položil ruku přátelsky na rameno. „Jsi v pohodě?“

„Jo! Ale ty ne, když si z toho dokážeš dělat sradnu. Víš co, jestli si to byl ty, nebo ne, mě je to jedno. Někdo si tu udělal z hospody jatka a já tu nehodlám zůstávat.“

Nasedl jsem a okamžitě odjel. „Jen klid, dejchej.“ Zubil se za mnou, když jsem odjížděl.

Tyler, vrah, monstrum. Neměl jsem důkaz, jeho důvody byly přesvědčivé, přesto jsem to věděl. Krev vsakující se do podlahy v té krčmě měla stejnou barvu, jako jeho oči. Alicina vize mě měla varovat. To proto se jí ukázala. Už se tam nikdy nevrátím.

Řekl jsem to rodině a uklidnil je tak. Další dny jsem jezdil úplně na druhou stranu od toho místa. Snažil jsem se i zkracovat délku svých jízd, abych s tím snad jednou mohl přestat úplně. Ale pravda byla, že to nestačilo. Pořád jsem se trápil a narůstalo to ve mně jako časovaná bomba. Vozil jsem sebou lahev alkoholu a často ho míchal s krví, jak mě Tyler naučil. I sám jsem se dokázal zlít do němoty, nevědět o sobě. Ale stejně to nestačilo. Věděl jsem, co mi chybí. To ovšem nepřicházelo v úvahu.

Jedno odpoledne jsme seděli zas s Alice a Rose u Belly, když jí zazvonil telefon. Byl to Charlie.

„Bello, holčičko, jsi v pořádku? Z okolních stanic chodí posledních pár dní hrozné zprávy. Jde nejspíš o nějakou skupinku násilníků, kteří vraždí ve velkých na hromadných místech,“ slyšel jsem jeho hlas, „nedávno se prý něco odehrálo i kousek od tebe. Na nějaké velké taneční párty. Zřejmě to byli zase oni. Vtrhli do šaten tanečnic a… nechci ti o tom vyprávět, zlatíčko. Jen, jsi v pořádku?“

Bella otce uklidňovala, že přejeli do nemocnice a že jí nic nehrozí. Ale já už je dál neposlouchal. Zatrnulo ve mně, jako bych měl dejavu. Třpytky kýčovitých šatů, cucky umělých vlasů z paruk. Viděl jsem jednu z těch dívek, měla vlastní podpatek zaražený v krční tepně a kolem proudila krev. Odkud jsem jen ten obraz znal.

Vyběhl jsem do schodů a nereagoval na vyplašené otázky ostatních.  „Kurtizány se změnili, co se přelomilo staletí. Nosí míň oblečení. Dá se k nim líp dostat, ale není to taková sranda. Ještě během války, to jsem jim vždycky zul botky a udělal si z nich příbor.“

„Tyler!“ sykl jsem polohlasně. Mohlo mě to hned napadnout. Kdo jiný by mohl být tak odporný? Jedině on a jeho „alkohol v krvi“.

Zasedl jsem k počítači a začal hledat. Že to nebyl jediný masakr, jehož autorem mohl Tyler být, mi bylo jasné. Správy naskakovaly jako výstřely z pistole. Posádka parníku byla přivázaná po jeho obvodu. Kluziště se změnilo v krvavý rybník. Návštěva nového divadla se stal mnohým poslední. Fotografie zalité rudou. Nemohl jsem se na to dál dívat. Proč jsem to vůbec hledal? Chtěl jsem se přesvědčit? Nebo jsem snad tak zhýrale zvědavý?

„Miláčku, copak je?“ Objala zezadu mě Alice.

Rychle jsem zavřel prohlížeč. „Nic, promiň, andílku. Musím se projít.“

„Půjdu s tebou!“

„Potřebuju být sám. Zůstaň s Bellou.“

„Bella není moje žena. Jaspere, co je to s tebou?“ křičela na mě, ale nezastavilo mě to. Vztek na tu zrůdu, které jsem na jediný den dovolil být mým přítelem. Vztek na sebe, že jsem to nepoznal a nezastavil ho, ten byl silnější.

Neběžel jsem, nechtěl jsem přestat myslet, tentokrát ne. Chtěl jsem si to v hlavě urovnat a snad pochopit, co způsobilo, že jsem si ho nejprve tak oblíbil. To přece není možné, takhle se v někom splést. Já se v lidech nepletu.

„Zmatený? Třeba bych ti pomohl, brácho. Jako předtím.“

„Tylere?“ Objevil se zase krok za mnou. Měl jsem obavy se otočit. Jeho rudé oči propalovaly svět. Když mi ale položil ruku na rameno a před obličej mi podsunul lahev s mými iniciály, jako by to zase byl ten z Chance. Měl tak podobný život, tak jsme si rozuměli. Jenže tahle lahev voněla lidskou krví.

„Ty mě ovládáš! Moje emoce!“ vykřikl jsem pochopením.

„No dovol? To bych si nedovolil,“ zazubil se.

„Nemůžeme mít přece stejnou schopnost.“

„Nemůžeme, ale zcela zjevně máme. Fakt se mě neptej na důvod.“

„Ne, to se tě ptát nebudu. Zajímají mě jiné věci. Proč vraždíš ty lidi? To jsi opravnu taková zrůda? Nebojíš se Volterry? Nedovolí ti takhle řádit pořád. Řekl jsem ti, kam jel bratr s ženou na líbánky. Musel si zaútočit i tam? To kvůli mně? “

„Ale brácho, já přece nic nedělám,“ šklebil se nevině.

„Nech toho, nejsem idiot. Pomatuju si, co jsi mi vyprávěl.“

„Jo, vyprávěl a to ti nevadilo. Proč by ti mělo vadit, že jsem něco takového udělal i teď? A pak, já nic neudělal.“

„Tylere, proč si vůbec tady? Za takové zrůdnosti bych tě měl zabít.“

„Ale no tak, brácho. Já tě přišel jen pozdravit. Ne, jasně, že to vím. Jsem tady, abych tě přesvědčil, že jsem to neudělal já. Chtěl bych si to u tebe vyžehlit. Fakt mi chybíš, kámo. Fakt je ten, že někdo dost kopíruje můj styl. Ale já už takovýhle kraviny nevyvádím. To vypadá spíš na nevybytýho nováčka. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli o něčem nevíš ty.“

„Cože?“ vyhrkl jsem.

„No přemýšlel jsem. Tobě jedinýmu jsem ty svý hystorky vyprávěl. A naposledy u hospody jsem tě na pěknou dobu ztratil. Třeba ses tam vrátil. Nechci na tebe nic házet, kámo, ale chlast je prevít. Neruplo to v tobě třeba?“

„Ty!“ vrhl jsem se na něj, „Jak se vůbec opovažuješ?“

Vrazil mi silnou ránu do žeber a já se skácel. Ta síla mě překvapila. Stál nade mnou a já si připadal nepříjemně malý. „Co se opovažuješ ty? Nemáš vůbec žádný ani blbý důkazy. To já jo.“

„Cože? Jaký?“

Usmál se a pomohl mi na nohy. „Už pár dní koukám, jakým směrem jezdíš. A podivuhodně se to shoduje s těma masakrama.“ To není možné. Jezdil jsem, kam se mi zachtělo. Vždyť si ani nepamatuju, kde všude jsem byl.

„Nelži mi.“ Byl jsem si jistý. Když jsem viděl jeho oči, neměl jsem pochyb. „Jestli si chodil tam, kam já, tak si to klidně mohl udělat ty.“

„Teda brácho, teď si mě dostal. To vypadá, že ani jeden tomu druhýmu neuvěříme. Co to jít ověřit?“

Popadl mě za ruku a vlekl lesem. „Kam mě táhneš. Tylere, co chceš dělat?“

„Jestli je to jeden z nás, tak až dorazíme na nějaký velký místo plný nebohých lidiček, bude z toho krvák.“

„Pust mě, pust, slyšíš!“ pral jsem se s ním, ale měl neuvěřitelnou sílu. Vlekl mě městem, smál se a básnil o tom, co by se mohlo stát. Jako by šel na divadelní představení. Byl to šílenec!

Podařilo se mi ho zastavit až před Carlislovou nemocnicí. Vlastně to asi bylo proto, že tady právě zastavit chtěl.

Otočil se ke mně, vzal mě za ramena a upřeně se mi díval do očí.

„Ty to nehodláš přiznat, co, brácho? Tak teda jo, pro klid tvojí dušičky, ten vrah jsem já. Chtěl jsem tě trochu rozptýlit a uvolnit tě, ale ty jsi ztracenej případ. Fakt by ti to pomohlo, kdyby ses konečně přidal. Pojď, tady už jsou stejně všichni nemocný. Bude to sranda. Kde začnem? Mají tu dětský oddělení?“

Díval jsem se mu do tváře a moje nenávist vůči němu přerostla hranice. Vší silou jsem ho srazil k zemi. Smál se, když jsem mizel k domu. Jak jen mě mohl takhle zmanipulovat? Nenáviděl jsem se za to.

Vyskočil jsem oknem do našeho pokoje a zabouchl se v koupelně. Vodu jsem pustil proudem, sklonil pod něj hlavu a nechal si vodu protékat mezi vlasy. Takové zrůdnosti a ještě si myslel, že to hodí na mě.

„Lásko, už ses vrátil? Nechceš si promluvit.“

Alice, blesklo mi. Ano, chci si promluvit. Chci jí to všechno vysvětlit. Jako vždycky to bude ona, kdo mi nakonec pomůže.

„Hned budu venku, andílku.“

Natáhl jsem se pro ručník, otřel si tvář a vlasy. Něco mě škrábalo v oku. Promnul jsem ho a roztáhl víčka, abych si ho mohl prohlédnout v zrcadle. Byla to posunutá čočka. Narovnal jsem ji a bolest ustala.

Čočka! Sáhl jsem si do oka znovu a vyndal kontaktní čočku medové barvy. Stejně tak i z druhého. Zůstal jsem ochromen zírat na svůj odraz v zrcadle. Oči rudé jako čerstvá krev se mi vpíjely do mysli. Střípky nepochopených představ se spojovaly v celek.

Uzavřené kluziště plné lidí v šálách, které šli tak snadno odmotat. Publikum křičící, ale ne nadšením z představení. Loď, kterou jsem plul až do Ria, abych tam protančil noc v rudých vášních. Ostrý podpatek protínající tmavou kůži a zvuk, když pronikal krční tepnou. Už jsem si myslel, že si mě nevšimneš. Dát vědět tomu policajtovi byl dobrý nápad. Mluvil můj odraz v zrcadle. Tylere?

Náhle začala Alice bušit do dveří koupelny „Jaspere! V nemocnici! Spousta mrtvých.“

Dětské oddělení. Tam jsem stál a pozoroval sladkou holčičku zahrabanou až po uši do snů.

„Jak jsem se sem dostal?“

„Já tu byl celou dobu. Bylo jasný, že taky brzo dorazíš. Tak koho si dáme nejdřív?“

„Já to nejsem. Já nikoho nezabil.“ Opakoval jsem si nahlas. Oči jsem stále upínal na holčičku a neodvažoval se ohlédnout. Věděl jsem, že tam stojí on, jako můj stín. „Já nejsem monstrum!“

„Jen se o tom přesvědčuj dál. Nebo se na to konečně vykašli a dovol si trochu užít života, brácho.“

„Neříkej mi tak!“ vykřikl jsem a prudce se po něm otočil. Držel jsem ho pod krkem, přesto se pořád smál.

„Vážně ti dělá tak moc dobře, když to můžeš hodit na mě? Přesvědčíš se i o tomhle?“

Mávl směrem k dalším postýlkám. Podíval jsem se za jeho rukou, i když jsem věděl, že to nechci vidět. Děti byly přikryté prostěradly, aby jim nebyly vidět obličeje. Pod postýlkami se ale roztékaly kaluže krve.

Tyler se dostal z mého sevření. „Tak se na ně pojď podívat, jak krásně spinkají,“ chcechtal se. Obíhal lehátka a odhazoval deky. Znetvořené tváře, potrhaná dětská těla.

„Ne, ne, to jsem nebyl já! To jsem nebyl já!“ křičel jsem. Tlačil jsem si dlaně na oči, abych už nic dalšího neviděl.

Dopadl jsem na zem. Cítil jsem tu pachuť krve. Byly ve mně jejich umírající pocity. Prsty se mi slepovaly, jak na nich zasychala ta odporná rudá droga.

„Brácho, dejchej, to bude dobrý.“ Tylerovi ruce mě objaly. Chtěl jsem ho odstrčit, ale nenacházel jsem sílu. „ Tak sis trochu užil, no. Už si to potřeboval. Ber to pozitivně, Belle si nic neudělal.“ Rozchcechtal se, až probudil poslední živou holčičku.

„Kdo jste?“ špitla vyjukaně.

Tyler se zazubil. „Měli bychom to dokončit, nemyslíš?“

„To neudělám!“ vykřikl jsem.

Holčička začala natahovat. „Kdo jste? Duch?“

„Ale ne, neboj, zlatíčko. My jsme kamarádi,“ konejšil ji, ale to já jsem cítil, jak ji ovládám. Pak se zas otočil na mě. „Tak ty to neuděláš? Mám zas já?“

„Ani jeden z nás!“

„A ty mě zastavíš?“

Vrhl jsem se mu po krku, ale mé ruce jím prošly jako by byl jen vzduch. Holčička se rozplakala. „Pššt, maličká. Strejda blbne, viď?“ Posadil se vedle ní a hladil ji po vlasech.

„Ty zrůdo!“

Vzal její heboučkou dlaň a přiložil si ji k tváři „Kdo je tady zrůda?“

Objímal jsem děvčátko a mé zuby prošly jemnou dětskou kůží. Rty mi zaplavila dokonale sladká chuť. Nemohl jsem přestat. Polykal jsem živoucí teplo. Cítil jsem jen slast.

Slyšel jsem Tylerův smích zvonit v hlavě. Když drobné srdce přestalo tlouct, roztleskal se. Stál nade mnou, choval ji v náručí. „Myslíš, že to tu stihneme zničit dřív, než si nás někdo všimne? Jsou tu někde kamery? Teda tohle si moc nedomyslel, brácho. Tentokrát na tebe určitě přijdou.“

Zabiju tě! Řval jsem už jen v duchu a vrhl se na něj. „Nepřijde ti vtipný prát se sám se sebou,“ smál se mi, když jsem dopadl na zem. Pod jedním z lehátek se válela krabička. Natáhl jsem se pro ni. Byla celá promáčená krví, ale věděl jsem, že je v ní, co potřebuju.

„Hrozný co, už takhle malý děti si potřebujou schovávat sirky na cigarety,“ podotkl Tyler.

„Hrozný je to jak pro koho,“ konstatoval jsem.

„Co s tím chceš jako dělat, brácho? Myslíš, že mě upálíš?“

Škrtl jsem. Plamen mi zaplavil pohled. Všechno za ním se mihotalo. Podíval jsem se skrz něj na Tylera. I jeho obraz se zvlnil, ztrácel se.

„Tebe ne.“

Krev na mých rukou hořela jako benzín. Necítil jsem bolest. Tyler se zmítal v mukách. Plamen polapil mojí košili a rozšířil se po i celé místnosti. Spálí důkazy jeho hříchu. Už jsem ho neviděl. Shořel.

DeeDee

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Tyler - DeeDee: