Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Tajná láska od rezule

14.02.2012 (08:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 1874×

EDIT: Článek je ponechán v původní podobě.

„Musím jít,“ zašeptala jsem, když obdařoval můj krk lehkými polibky. 

„Ještě ne,“ odporoval prosebně, odtrhl se od krku a zahleděl se mi do očí.

„Renné by vyváděla,“ namítla jsem. „Zítra je ta svatba a...“ nedokázala jsem větu doříct.

Zítra je svatba. 

Z úst mi vyšel nešťastný povzdech. Miluju jeho, tak proč si musím už zítra vzít někoho jiného? Budoucí manžel má vyšší postavení, je bohatší, mocnější,… Ale copak mi na tomhle záleží? Já bych toužila jedině po Edwardovi, i kdyby byl chudý jako žebrák či dokonce kostelní myš. Jenže co teď? Už nejde nic dělat, jen přihlížet všemu tomu dění okolo sebe a zítra… Zítra si vzít krále Česka, Polska a Uherska. Co bych s tímhle zmohla?

„Nedalo by se s tím ještě něco udělat? Vždyť jsi upír – něco vymysli!“ začala jsem ho nabádat. Nemůže být tolik bezmocný, je přece nepředstavitelně silný!

„To přece nemůžu, Bello,“ začal urputně kroutit hlavou ze strany na stranu. 

„Nemůžeš? Musíš!“ pomalu, ale jistě můj vyděšený hlas přešel do křiku. 

„Všechno se nějak urovná,“ zašeptal a objal mne, když zahlédl, jak se v mých očích začínají třpytit slzy.

On s tím nic dělat nehodlá.

Jenže takhle to přece skončit nemohlo. Zítra už budu vdanou paní a s ním už se nebudu moct vídat. Nikdy.

„Měla bys jít,“ řekl náhle, když viděl, jak se ve mně kupí vztek a smutek. Všechny emoce ve mně vřely a už se pomalu chtěly vydávat ven. Chtěla jsem začít ječet a přitom plakat.

„Ale dnes… Dnes se vidíme naposled,“ namítla jsem.

„Já vím,“ zašeptal a srdceryvně mě objal. Vdechovala jsem jeho omamnou vůni a přitom si uvědomovala, že ji nebudu mít možnost cítit už nikdy v mém životě. Jak bych to bez ní zvládla?

Pomalu uvolňoval moje sevření, dlouze se mi díval do očí a já mu pohled opětovala. Otřel se svými rty o ty mé a já přestala dýchat. Vychutnávala jsem si náš poslední polibek a při tom si slibovala, že poslední nebude. Přesto se mi v očích objevily znovu ty zpropadené slzy, má mysl se mi totiž vysmívala, nevěřila, že by to nebyl poslední polibek. Vždyť já jsem byla bezmocná. K čemu bylo to, že můj milovaný byl upír? Když se mnou nechtěl utéct a dokonce se podvolil myšlence, že se vdám za někoho jiného, i když tvrdil, že mě miluje? 

Opouštěla jsem ho, přestože jsem si nemohla s určitostí slíbit, že ho ještě někdy uvidím.

Musíš něco udělat.


••••


Co dělat? Co můžu já, obyčejný smrtelník udělat? Jak se můžu zbavit svého budoucího chotě? Co mám dělat? Připadala jsem si ztracená. Jsem na všechno sama, musím spoléhat jen sama na sebe. Ale za něj to stojí, pro naši budoucnost udělám cokoliv. Pro někoho, a snad i pro sebe byl zrůdou, ale já jsem ho milovala celým srdcem. Což na tom, že se jsem podle jeho slov milovala zrůdu? Což na tom, že mi své tajemství prozradil jen proto, aby mne od sebe odehnal, pro mé bezpečí?

Vzápětí mi to došlo. Jak se ho zbavit? Kdybych krále podvedla, musel by mne dát popravit – to bylo dané historií. Nesměla jsem se dát zabít, musela jsem zabít jeho. Něco ve mně se změnilo. Jako by kousek mojí duše zčernal tím ďábelským plánem.


••••


Odložila jsem usměvavou tvář, které už jsem měla několik týdnů až po krk. Kdyby mě opravdu znali, jak si všichni mysleli, věděli by, že dobře se necítím ani co by se za nehet vešlo. Dnes jsem to musela udělat, dnes to muselo být. Déle to již nevydržím a Edward může kdykoliv odjet, nešťasten, že to vypadá, že se nakonec mám dobře. A to by byla lež, jen jsem na všechny až moc dobře svedla hrát tuhle hru přetvářky, která mě však ubíjela vnitřně. Musela jsem jako správná manželka obšťastňovat po večerech svého chotě, ale vždy jsem si místo teplého těla představovala to studené a tvrdé Edwardovo. Moc to nepomáhalo – usínala jsem se slzami v očích pokaždé.

Dnes se to stane. Dnes to uděláš.

Rychle jsem brkem naškrábala vzkaz.

Přijď o půlnoci k zadní bráně zámku. Prosím, nezpozdi se. 

Nepodepsala jsem se. Věděla jsem, že mé písmo pozná a nemohla jsem riskovat, že by nás tak malý lístek mohl prozradit a nakonec i zabít. Nemohla jsem zemřít, pak bych nebyla s ním.

„Julie?“ natáhla jsem svou ruku přes stůl, abych dosáhla na malý mosazný zvoneček, který by ji upozornil, že něco potřebuju.

„Ano, má paní?“ objevila se okamžitě ve dveřích.

„Obleč se a vyprav se na ulici Hybernskou, někde tam by měl bydlet Edward Cullen. Předej mu tento lísek. Neotevírej ho!“ upozornila jsem ji a jí se rozšířili oči poznáním. Vytušila, že s ním něco mám. „Je to můj bratranec a má nemocnou matku, posílám mu vzkaz s radami na koho se obrátit,“ začala jsem mumlat na vysvětlení, abych jí to alespoň trochu vyvrátila. 

„Jistě,“ přikývla nepatrně a už odcházela, v ruce vzkaz ode mě. 

Pokud to nezvládne… Pokud ho nenajde… Pokud si to přečte… Pokud on nedojde...

Ne! Všechno se vydaří!

Zhluboka jsem se nadechla. Tohle bude má nejdelší noc v životě. Co když… Co když se to nepovede? Musím to zvládnout – pro mou dokonalou budoucnost s Edwardem. 

Hodiny do půl dvanácté odtikávaly příšerně pomalu. Zatím jsem musela přetrpět večeři i milování, ale když jsem si neustále připomínala, že je to naposled, bylo to mnohem víc snesitelnější než jindy. Když jsem si to opakovala už asi po sté, přesypali se hodiny přede mnou a já s určitostí věděla, že teď je přesně půl dvanácté. Potichu jsem se zvedla a přešla k toaletnímu stolku. Srdce jsem cítila až v krku. Bylo mi na omdlení, nohy mi zrosolovatěly. Nedokázala jsem se ani nadechnout.

Klid. To má být přece šťastná chvíle tvého života.

V duchu jsem napočítala do čtyř, abych se trochu uklidnila. Malinko to pomohlo a já se konečně mohla dostat k zásuvce, ve které byl schován nůž.

Čepel se zaleskla v měsíčním svitu, které sem procházelo přes pootevřené okno. Ozvalo se hlasité zachrápání a já sebou trhla. Cítila jsem svůj splašený tep a rozhodla se jednat co nejrychleji. Protože teď se nesměl probudit...

Snažila jsem se o tiché krůčky a díky nim se mi podařilo přemístit na stranu postele, kde ležel. Oběma roztřesenými rukama jsem zvedla nůž nad hlavu. 

Teď to přijde.

Nepřemýšlela jsem, udělala jsem to rychle, abych si nemohla ještě na poslední chvíli všechno rozmyslet kvůli své slabosti. 

Nůž rychlým pohybem zajel přesně do jeho hrudi. Vjel do ní jako po másle a já jen civěla. Byla jsem si jistá, že ho musím ponořit do těla ještě víc, ale ruce mě nechtěly poslechnout. 

Musíš to dotáhnout do konce.

Zadržela jsem v sobě vzlyk a znovu uchopila do dlaní nůž, který byl zabodnutý v jeho těle. Cítila jsem, jak mi po dlaních stéká horká krev, a po tvářích se kutálejí slzy. Pohlédla jsem mu do tváře a pokoušela se zjistit, zda ještě dýchá. Ne, nedýchal. Udělala jsem ze sebe vdovu. 

Chtěla jsem zůstat, sednout si do postele vedle něj a začít brečet jako malá holka. Chtěla jsem si zapamatovat ten pohled na jeho mrtvé tělo a pocit provinilosti. Jak jsem mohla být tak sobecká?! Sobecký hlásek v hlavě, ale pobízel, abych se co nejdříve ztratila. Už tu pro mě nebylo bezpečno. 

Rozběhla jsem se okamžitě ven. Bylo mi jedno, že mám na sobě jen plátěnou, bílou a příšerně dlouhou košili. Byla jsem bosa, neměla jsem s sebou nic. Přesto jsem tolik věřila, že na mě Edward bude čekat, že mi to všechno okolo bylo úplně jedno.

Všude bylo ticho, až jsem sama byla udivená. Jakto, že u brány nehlídala stráž? Kdybych byla v jiné situaci a nutně bych ji potřebovala, rozpoutala bych přímo tu peklo. Jenže mě tohle hlídání skvěle hrálo do karet – měla jsem cestu ven volnou. Nevím, kde se to ve mně vzalo, že jsem dokázala poměrně slušně utíkat a přitom ani jednou nezakopnout nebo si dokonce něco nezlomit.

Jsi venku.

Málem jsem se rozplakala znovu, ale tentokrát to bylo štěstím. Ani na to však nebyl čas, musela jsem utíkat dál. Do noh se mi zařezával štěrk, jako kdyby to byly úlomky malých sklíček. Bolelo mě celé tělo. Ale za branou… Edward tam stál!

On, důvod mé existence tu byl. A já mu okamžitě skočila kolem krku. Po pár krátkých vteřinách se ode mne celý udivený odtáhl a díval se vyděšeně na mé ruce. Byla na nich zaschlá krev.

„Co jsi udělala, Bello?“ zeptal se překvapeně. Hlasitě jsem vzlykla.

„Já… já jsem ho zabila.“

Zabila jsem ho. Zabila jsem krále. Zabila jsem posledního Přemyslovce, mou vinnou vymřeli po meči. To o mně se bude psát ještě pěkně dlouho. V té nejlepší možnosti se nikdo nikdy nedopídí, že jsem to byla já a společně s Edwardem budeme žít věčně. 

Černá část duše ve mne bude však odpočívat navždy. To já jsem zabila už za svého lidského života. Zabila jsem někoho, kdo nemohl za to, kým byl a že jsem se za něj musela provdat. To já jsem tu byla zrůda. Omlouvala mě jedině láska.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Tajná láska od rezule: