Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od Zuzka88

Středověký máj od Zuzka88

Povídka Májový osud od Zuzka88 se umístila na 3. místě v kategorii Středověký máj.

Gratulujeme... ;-)

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

 

Májový osud

Kočár drkotal po děravé horské cestě, zavřenými okny profukoval vítr a já se choulila do dek, kterými jsem byla obklopená, ale i přesto mi zuby rachotily zimou.

„Drahoušku, říkala jsem, abyste si vzala teplejší šaty,“ mudrovala paní Malloryová, moje gardedáma.

Přikývla jsem na souhlas, ale neodpověděla. Když jsme odjížděly, bylo krásné jarní slunečné počasí. Vždyť zítra mělo být prvního máje. Koho by napadlo, že nás cestou potká takový marast.

Těžké šedivé mraky hrozily protrhnutím a vysypáním sněhových vloček a ledový vichr se proháněl všude kolem.

Paní Malloryové bylo hej. Před cestou se oblékla jako bychom jely do nějakých severních krajů a ne na jih navštívit mou sestřenici. Bohužel cesta vedla horami a sem se jaro zatím nedostavilo. Krčila jsem se na sedadle a doufala, že budeme brzy někde v teple.

Pomalu se smrákalo a já se obávala, že to k sestřenici do tmy nestihneme. Je jisté, že to nestihneme. Díky horským podmínkám jsme jely hodně pomalu, skoro krokem. Bylo to únavné.

„Oh, ne,“ vykřikla paní Malloryová a spráskla své baculaté ruce. „Ono tam sněží! No kdo to kdy viděl, aby skoro v máji sněžilo,“ vrtěla hlavou.

Zírala jsem na vločky pomalu se snášející k zemi. Jak byla půda zmrzlá, sníh netál, ale chytal se. Povzdychla jsem si.

„Už abychom tam dojely, ta cesta mi snad přivodí infarkt.“ To jsem poslouchala pořád. Všechno, co se kolem dělo mohlo paní Malloryové přivést infarkt. I obyčejné slunce.

Jak jsme mířily výš a výš, sněhu přibývalo a nakonec se kočár zastavil.

„Co se děje?“ vyděsila se paní Malloryová.
„Nevím.“

Kočí otevřel dveře a dovnitř vpadl mrazivý vzduch.
„Dál neprojedu, je tu moc sněhu,“ řekl.
„Ale co budeme dělat?“
„Půjdu kousek nahoru, jestli nenarazím na nějaké stavení, ale v tomhle kraji by to byl zázrak,“ zabouchnul dvířka a chvíli se ozývaly jeho kroky vrzající ve sněhu.

„Doufám, že někoho objeví, jinak tu zmrzneme. Bůh nás ochraňuj,“ pokřižovala se paní Malloryová a složila ruce do klína.

Já se dívala z okénka a vzpomínala na teplý domov se zelenou trávou a rozkvetlými květinami. Napadlo mě, že tím třeba vyvolám dojem tepla, ale nepovedlo se. Spíš mi začínaly mrznout nohy a prsty na rukou. Snažila jsem se je rozehřát dechem, ale marně.

„Isabello, slyšíte to taky?“ zpozorněla paní Malloryová. Zaposlouchala jsem se. Bylo to takové šustění a jakoby dusot. Pak se ozvalo koňské zaržání.

„Slečno, přivedl jsem pomoc,“ křičel kočí. Přitáhla jsem si deku blíž k tělu a vystoupila.

Kočí právě odpřahával koně. Před naším kočárem stály saně se dvěma černými hřebci. Opodál postával muž v černém plášti. Moc jsem z něho neviděla, protože už byla tma.

„Pan Cullen má sídlo nedaleko. Můžeme u něj přenocovat.“ Muž se podíval naším směrem a popošel blíž.

„Slečno, doufám, přijmete mou nabídku přečkat tento nečas na mém sídle. Dnes v noci už se dál nedostanete. Jmenuji se Edward Cullen,“ představil se a sklonil hlavu.
„Isabella Swanová,“ udělala jsem pukrle. Pan Cullen zvedl mou ruku a přitáhl si ji k ústům. Jeho prsty byly tak studené, že mi z nich naskočila husí kůže, ale dávala jsem vinu tomu počasí. „Děkuji za vaši pohostinnost. Já a moje gardedáma toho rády využijeme. Jste velice laskav.“
„Pomohu vám se zavazadly, abychom mohli jet. Mohla byste nastydnout.“

Kočí mezitím přivázal koně za saně, pomohl panu Cullenovi s kufry a pak už jsme vyrazili na cestu.

„Slečno, oblečte si tohle,“ podával mi svůj kabát. „Máte úplně promodralé rty.“
„Ale to nejde, bude vám zima,“ bránila jsem se, ale on mi kabát sám přetáhl přes ramena.

Paní Malloryová to gesto ocenila nesouhlasným mlasknutím a pak si mě nenápadně přitáhla blíž k sobě.

Sídlo pana Cullena bylo opravdu působivé. Byl to starý hrad trochu upravený pro dnešní potřeby. Choulil se v náruči vysokých kopců a skal. Vypadal jako by tam vyrostl.

„Vítejte na Rockwoodu,“ řekl pan Cullen.

Hned jsme se ubytovali - kočí šel do čeledníku a já s paní Malloryovou dostala pokoje ve druhém patře. Komorná mi zapálila oheň v krbu a zanedlouho přišla se dvěma silnými muži, kteří nesli káď, jíž naplnila teplou vodou, abych se mohla vykoupat. Je to prý na pánův rozkaz.

Nejdřív jsem si rozehřála zkřehlé prsty v žáru z krbu a pak se v tenké košili ponořila do vody. Tělo jsem měla promrzlé více, než jsem si uvědomovala.

Když jsem seděla v křesle u krbu a trochu klimbala únavou, ozvalo se zaklepání na dveře. Po mém vyzvání vklouzla do pokoje komorná a vyřídila pánovo pozvání na večeři, které samozřejmě platí i pro paní Malloryovou.

Usoudila jsem, že bude vhodné převléknout se do lepších šatů, jak si to žádala etiketa. Už připravená, s vlasy sepnutými na týlu jsem čekala na svou společnici. Přišla nás vyzvednout komorná. Procházely jsme dlouhými chodbami se spoustou dveří, sešly jsme schody a pokračovaly přes velkou přijímací halu. Bylo to tu nádherné. Všude spousta obrazů a starožitností. Bez dechu jsem se rozhlížela a snažila se zachytit každou drobnost.

Jídelna byla rozhlehlá místnost s dlouhým stolem a štukováním na stěnách. Pan Cullen už byl přítomen. Stál u okna a vyhlížel do tmy. Hned jak jsme překročily práh, se otočil. Komorná se uklonila a tiše odešla.

„Doufám, že už je vám lépe.“
„Ano, děkuji za koupel. Moc mi pomohla,“ odpověděla jsem. Konečně jsem dostala příležitost si ho prohlédnout. Venku byla tma a moc jsem toho neviděla, ale tady zářily svíce. Byl hodně vysoký, to bylo první, co mě napadlo, ale pak přišel ještě blíž a já oněměla nad jeho nadpozemskou krásou. Pleť měl hladkou skoro jako novorozeně, rovný nos, plné rty, zlatavé oči mě sledovaly s neskrývaným zájmem a nad nimi se klenulo husté tmavé obočí. Na dnešní módu měl poněkud rozcuchaný účes, ale nevadilo mi to. Ba naopak, řekla bych, že to dodávalo jeho vzhledu na… možná tajemnosti. I přes krásu tváře mi přišel jeho výraz poněkud nebezpečný, ale nebála jsem se. Spíš jsem pocítila chuť dozvědět se o něm víc.

„Můžeme se posadit?“ zeptal se. Přikývla jsem.

Nejdříve přistrčil židli paní Malloryové a pak mne. Seděli jsme na jednom konci toho ohromného stolu. Pan Cullen v čele, já po jeho pravici a paní Malloryová vlevo.

„Máte krásný dům.“
„Děkuji, zdědil jsem ho po rodičích. Jestliže byste měla zájem, mohl bych vás provést,“ navrhl.
„To by bylo báječné,“ zaradovala jsem se.

Paní Malloryová nemluvila, jen bedlivě sledovala naši konverzaci a až osamníme, dostanu přednášku o nevhodném chování ve společnosti.

„Mohu se zeptat, kam máte namířeno?“
„Jistě. Jedeme na jih, do Hartfordu. Poněkud se nám však zkomplikovala cesta, jak jste si jistě povšiml,“ usmála jsem se omluvně.
„Ano, počasí v horách je nevyzpytatelné…“

Konverzace plynula po celou večeři. Pan Cullen byl velmi příjemný společník. Vlastně byl naprosto okouzlující. Pouhý pohled na jeho tvář, mi rozbušil srdce, a když přidal úsměv, podlamovala se mi kolena. Ještě štěstí že jsem seděla.

Moc toho nesnědl, zřejmě neměl hlad. Připadala jsem si trochu jako Otesánek, když jsem si dala do pusy i poslední drobeček z talíře.

Po večeři jsme se rozloučili. Prohlídku hradu necháme na zítřek, až bude denní světlo. Byla jsem trochu zklamaná, protože jsem si dál nemohla užívat jeho společnosti.

Cestou do pokojů mě paní Malloryová upozorňovala na nedostatky, kterých jsem se dnes dopustila. Jeden z největších byl, že jsem se nechovala jako cudná dáma, ale až moc živě konverzovala. Měla bych být trochu pokornější.

Všechno jsem jí odsouhlasila a s přáním dobré noci jsem ji nechala stát na chodbě.

Oheň v krbu stále hořel a díky tomu bylo v pokoji příjemné teplo. Postel jsem měla rozestlanou, noční košile ležela položená na pokrývkách, takže nezbývalo než se uložit.

Převlékla jsem se a lehla si do velké postele. Skoro jsem se v ní ztrácela. Zavřela jsem oči a zkoušela usnout. Jenže to nešlo. Důvod byl jediný. Za víčky se mi neustále zjevovala jeho tvář. Tvář pana Cullena. Edwarda. Měl krásné jméno, takové vznešené. Přesně se k němu hodilo.

Proč na něj musím myslet? Vždyť ho ani neznám. Dnes jsem ho potkala poprvé, zítra odjedeme a už ho nejspíš nikdy neuvidím.

Při tom pomyšlení se mě zmocnila úzkost a smutek. Jak se tohle mohlo stát? Nikdy mě žádný muž nezajímal. Ani mě nenapadlo na někoho myslet takovýmto způsobem.

Byla jsem z toho zmatená, ale nebylo to nepříjemné. Ten pocit tepla, co se mi rozléval u srdce při vzpomínce na něj…

Otočila jsem se na bok, nic. Načechrala jsem si polštář, pořád nic. Obyčejně jsem se spaním problémy nemívala.

Vzdala jsem to a šla přiložit polínko do krbu. Oblékala jsem si župan a zrak mi padl na židli pod oknem, na které ležel Edwardův kabát… tedy kabát pana Cullena.

A hned mě to napadlo. Zatáhla jsem si pásek županu, vzala kabát a vyšla z pokoje. Všude bylo ticho, ale svíce stále hořely.

Chtěla jsem mu ho pouze donést do haly a jít zase zpět. Myslela jsem, že mi malá procházka prospěje, trochu víc unaví a pak už konečně usnu.

Moje kroky tlumily tlusté koberce, byla jsem jak myška. Lehce jsem našlapovala a pomalu se blížila do haly. Kabát jsem složila na křeslo nedaleko dveří. Rozhlédla jsem se a nakonec nešla chodbou vpravo, kudy byl můj pokoj, ale doleva, kde byla jídelna a další místnosti.

Když jsme tudy předtím procházeli, všimla jsem si salónu a knihovny. Třeba bych si mohla něco přečíst.

Trochu jsem zaváhala, zda jsem správně odbočila, ale pak jsem poznala jeden obraz, který jsem obdivovala. Byla to krajina. Dlouhá pole se střídala s pestrobarevnými loukami. Na okraji jedné z nich stála stará mohutná lípa, pod kterou seděla zamilovaná dvojice. Dívka měla kolem sebe rozprostřenou sukni bělostných šatů. Tvář měla sklopenou a tmavé vlasy se jí třpytily v záři slunce. Mladík byl opřený o strom, nohy natažené před sebou a zasněně svou společnici pozoroval.

Z toho obrazu na mě dýchala letní romantická atmosféra a v duchu jsem si na jejich místě představila sebe s panem Cullenem. Byla jsem bláhová.

Vešla jsem do knihovny a překvapilo mě, že je zapálen krb, teprve pak jsem zpozorovala, že tam nejsem sama.

Pan Cullen seděl u stolu, v ruce brk a pozoroval mě přivřenýma očima.

„Promiňte,“ vyhrkla jsem. „Nechtěla jsem rušit.“ Začala jsem couvat, ale zarazil mě jeho hlas.
„To vůbec nevadí, pojďte dál,“ postavil se a obešel stůl. „Posaďte se, prosím. Mohu vám nabídnout čaj?“ Chvíli jsem váhala, co dělat. Nebyla jsem oblečená a naprosto se nehodilo, abych byla v tuto dobu sama s mužem. Všechno mi říkalo, abych se omluvila a šla do pokoje. Ale moje srdce si dělalo, co chtělo a donutilo mě zůstat.
„Ne, děkuji. Myslela jsem jen, že bych si půjčila něco na čtení.“
„Ale samozřejmě. Půjčte si, co budete chtít. Myslím, že mám knihovnu dobře zásobenou. Máte nějakého oblíbeného autora?“ Za řeči mě dovedl ke křeslu a usadil.
„Čtu všechno. Miluji čtení,“ přiznala jsem se s mírným začervenáním. Nehodilo se, aby dívka tolik četla. Měla se držet vyšívání, malování…
„Také je to moje vášeň. Nemůžete spát? Jestli vám cokoliv chybí, stačí říct.“
„Ne, děkuji. Mám všechno, co potřebuji, jen… asi to bylo příliš mnoho vzrušení na jeden den,“ pousmála jsem se. Kdyby jen tušil, kolik vzrušení jsem dneska prožila.
„A co vás donutilo k tak daleké cestě takhle brzy z jara?“
„Jedu navštívit sestřenici na jih. Před nedávnem se provdala a nyní čeká dítě. S manželem mě pozvali na letní sezónu. Myslí si, že potřebuji manžela,“ řekla jsem trochu nahněvaně.
„Nezdá se, že byste z toho měla radost,“ poznamenal. Uvědomila jsem si svou chybu. Tohle by dívka neměla říkat. I když už jsem se pomyšlení na sňatek tolik nebránila. Samozřejmě tomu dopomohl pohled na pana Cullena.
„To se nedá tak říct. Jen si myslím, že jsem na vdavky ještě trochu mladá.“ Musela jsem být rudá jako ředkvička.
„Isabello, jste příliš krásná na to, abyste světu a hlavně nějakému mládenci nedopřála to potěšení být ve vaší společnosti,“ usmál se na mě.
„Děkuji.“
„Neděkujte, je to pravda. Víte, asi bych to neměl říkat, ale musím se přiznat, že jsem rád, že jste měla ty malé nepříjemnosti. Ne, že bych vám to snad přál, jen jsem vás díky tomu mohl poznat,“ objasnil.

Při jeho slovech se mi rozbušilo srdce. Jak krásně to znělo. Dívala jsem se na své ruce. Nevěděla jsem, jak bych na něco takového měla reagovat. Žádný muž se mnou nikdy nemluvil takovýmto způsobem.

Minuty ticha ubíhaly jedna za druhou, až začaly hodiny na krbové římse odbíjet půlnoc.

Trochu váhavě jsem zvedla oči a zašeptala: „Já taky.“ Pan Cullen se lehce usmál.

Rychle jsem vyskočila na nohy jako by mě štípla včela.

„Musím jít. Kdyby se paní Malloryová dozvěděla, že jsem tu byla s vámi…“ Raději jsem na to nechtěla ani pomyslet.
„Je na vás přísná?“ zeptal se něžně. Bože, proč mi to děláš?
„Má za úkol udělat ze mě dokonalou dámu,“ pokrčila jsem rameny.
„Vy už jste dokonalá, Bello,“ splynulo mu ze rtů. Bello… „Smím vám tak říkat? Bello se na vás hodí víc.“
„Jak si přejete,“ dostala jsem ze sebe.
„Ne, jak vy si přejete.“

Upřeně se mi díval do očí a já měla pocit, že se v jeho zlatých studánkách utopím. Opět, jako u kočáru, vzal mou ruku do své a pozvedl ji k ústům, ale místo toho, aby dotek pouze naznačil, jak bylo zvykem, přitiskl své chladné rty na hřbet mé ruky.

Sípavě jsem se nadechla a opět se začervenala.

„Dobrou noc, Bello.“

***

„Isabello, vstávejte. Už je boží den,“ vytrhl mě ze spánku hlas paní Malloryové. „Musíme se připravit na cestu,“ dodala, když jsem pomalu rozlepovala víčka. „Tak honem, pojďte se obléct.“

Vůbec jsem si nepamatovala, kdy jsem usnula. Po návratu do pokoje jsem se ještě nějakou dobu převalovala a v hlavě si přehrávala předchozí sekundy, minuty a hodiny. Bylo to pro mě něco naprosto nového, ale krásného. Vznášela jsem se i s postelí. Létala jsem na obláčku a cítila se živá a plná…

Při snídani jsem byla podivně nervózní. Nevěděla jsem, jak se mám po dnešní noci chovat. Ale nakonec to dopadlo dobře. Mluvili jsme jako by nic. Pan Cullen naštěstí nic nezmínil a já mu za to byla vděčná, protože paní Malloryové bych to pravděpodobně nevysvětlila.

Když došlo na náš odjezd, bylo nám řečeno, že se ze zámku nedostaneme. Jak jsem se mohla sama přesvědčit, stále hustě chumelilo a cesta byla zasypaná.

Paní Malloryové se to pranic nelíbilo. Pro svobodnou dívku je byť i jedna noc v domě se svobodným muže společensky nepřípustná, natož trávit u něj noci dvě. Ale nic s tím udělat nemohla.

Dopoledne jsme uskutečnili slibovanou prohlídku, na které nás moje gardedáma samozřejmě doprovázela. Pan Cullen mi vyprávěl o historii svého sídla, ukazoval jednotlivé pokoje, povídal o starožitnostech, které se zde nacházely. Bylo to úchvatné… hlavně poslouchat jeho hlas pro mě byla neuvěřitelná slast. To jsem si přiznala skoro na konci prohlídky a cítila jsem, jak mi při tom poznání stoupá červeň do tváří.

Rockwood byl opravdu rozsáhlý. Na konci už mě bolely nohy a paní Malloryová si neustále něco brblala.

„Bylo to úžasné, mockrát vám děkuji,“ řekla jsem, když jsme se zase vrátili do haly.
„Bylo mi potěšením.“ Jeho oči mě pohladily po tváři a já si všimla, že jsou jiné než včera. Byly tmavě hnědé a ne zlatavé, jak jsem se domnívala. Možná jsem se zmýlila.
„Děkujeme vám, pane, bylo to opravdu poučné,“ nezapřela v sobě má společnice slušné vychování. „Teď nás však omluvte, bylo to náročné a rády bychom si odpočinuly.“ Pan Cullen kývl a paní Malloryová už byla na odchodu.

Trochu rozpačitě jsem tam stála a nevěděla, co si počít. Nechtěla jsem odejít. Unavená jsem nebyla. Toužila jsem po jeho společnosti…

„Isabello, pojďte, drahá,“ zavolala gardedáma.
„Budu v knihovně,“ řekl pan Cullen tiše. Usmála jsem se a konečně mohla odejít.

Jen co se zavřely dveře sousedního pokoje, potichu potichoučku jsem otevřela ty své a po špičkách, jako nějaký zloděj, se kradla do knihovny. Byla jsem si naprosto vědoma toho, že je moje chování absolutně nepřijatelné, ale nemohla jsem si pomoci.

Dveře byly otevřené, ale přesto jsem zaklepala na zárubeň.

„Pojďte dál,“ ozvalo se. S jedním hlubokým nadechnutím jsem vešla. Vypadalo to skoro jako v noci, jen za okny nebyla taková tma, pouze šedo díky sněhu. V krbu praskala polena a bylo tu příjemně teplo.
„Jsem rád, že jste přišla. Posaďte se.“ Sedla jsem si do stejného křesla jako minule a pan Cullen se usadil naproti. „Dáte si čaj?“ ukázal na bílou čajovou konvici na stolku.
„Ráda,“ kývla jsem.

Za okamžik mi podával bílý porcelánový hrníček s podšálkem. Sobě nenalil.

„Máte tu tolik krásných věcí. Muselo trvat staletí, než se to všechno nashromáždilo.“
„Začali s tím již moji, ehm, moji předci a já sbírku dále rozšiřuji. Je to moje další záliba,“ přiznal.
„To je úžasné. Také bych jednou chtěla mít takový dům,“ zasnila jsem se. Představovala jsem si sebe a pana Cullena v tomto sídle za pár let. Co se to se mnou děje?
„Třeba se vám to jednou poštěstí.“
„Kéž by.“ Venku zadul vítr, až se otřásla výplň okna. „To je hrozné počasí. Dnes je přece první máj. Mělo by být krásně slunečno, tráva by se měla zelenat, květiny kvést, zelené pupeny na stromech by pomalu měly vykvétat. Toto je depresivní,“ povzdechla jsem si.
„To jsou hory. Slunce zde svítí jen zřídka. Zvykl jsem si na to a miluji to tady. Je to můj domov. Ale chápu vaši touhu po teple. Věřte, že se to do zítřka zlepší a budete moci pokračovat v cestě.“
„Jak to víte?“
„Znám vrtochy zdejšího podnebí. Ujišťuji vás, že už tu nebudete dlouho pobývat.“

Nejspíš bych měla být ráda, že budu moci odjet, ale bylo mi to líto. Líbilo se mi tu.  Ač nám počasí nepřálo, společnost byla víc než příjemná, a abych se přiznala, vydržela bych tu s ním navěky. Jen kdybychom neměli v zádech paní Malloryovou.

To mi připomnělo, že bych se měla vrátit, aby nezjistila, že jsem pryč.

„Děkuji vám za čaj, ale raději půjdu.“
„Neshledanou, Bello.“ Opět mi políbil hřbet ruky a jeho rty spočinuly na mé kůži nepatrně déle, než by měly a ony by neměly vůbec.

***

Zklamalo mě, že nepřišel na oběd. Jedla jsem jen já s paní Malloryovou. Bylo nepříjemné ticho a má nálada byla hodně nízko. Když jsem se zeptala služebné, zda se pán dostaví, odpověděla, že ne. Nic víc. Žádné vysvětlení nebo omluva.

Byla jsem mrzutá a protivná, za což jsem vysloužila káravý pohled a radu, že mladá dáma musí být vždycky usměvavá a příjemná.

Dobrá, to je možné, ale já neměla chuť být příjemná. Chvíle s panem Cullenem se staly něčím, bez čeho jsem si neuměla představit den. Chtěla jsem, aby trvaly pořád a nikdy neskončily.

„Půjdu si lehnout, trochu mě rozbolela hlava,“ omluvila jsem se po obědě.
„Doprovodím vás,“ zvedla se paní Malloryová.

Ležela jsem na posteli a doufala, že třeba usnu a přestanu tak přemýšlet o tom, co asi tak právě dělá. Měla jsem pocit, že i on ke mně cítí nějakou náklonnost, alespoň ji dával najevo. Tak proč se neukázal?

S těmito situacemi jsem neměla žádné zkušenosti. Možná jsem se mýlila a nic se neděje, jenže…

Zvedla jsem se s úmyslem ho najít a promluvit si.

Šla jsem do knihovny, protože to bylo jediné místo, které mě napadlo. Ale pokoj zel prázdnotou. Oheň v krbu dočista vyhasl, takže tu nebyl už nějakou dobu.

I přesto, že jsem cíl své cesty nenašla, vešla jsem a na chvíli se posadila.

Zhluboka jsem se nadechla a měla jsem dojem, že cítím jeho vůni. A když jsem přidala ještě trochu fantazie, slyšela jsem i jeho hlas.

Byla jsem poblázněná… byla jsem zamilovaná.

To zjištění přišlo zničehonic, ale moc mě nepřekvapilo. Panu Cullenovi se nedalo odolat. Jen jsem věděla, že je to zbytečné a beznadějné. Já odjedu do Hartfordu a on zůstane zde v horách. Nikdy už se neuvidíme, ať už ho miluji nebo ne.

Chtělo se mi plakat a křičet zoufalstvím, ale neudělala jsem ani jedno. Jen jsem odešla do své ložnice, abych se s těmi novými pocity nějakým způsobem vypořádala.

„Edwarde,“ vykřikla jsem překvapeně, při příchodu do pokoje. Zarazila jsem se ve dveřích a nebyla schopna pohybu.

Pan Cullen stál uprostřed pokoje a vypadal snad krásněji než kdy předtím. Málem se mi podlomila kolena, tak jsem se otočila, snažila se popadnout dech a zavřela dveře.

„Co tady děláte?“ zeptala jsem se už tišeji, kdyby byla paní Malloryová náhodou vzhůru.
„Řekněte to ještě jednou?“ zašeptal.
„A co?“
„Moje jméno. Zní tak krásně z vašich úst.“
„Edwarde,“ zopakovala jsem. Přistoupil blíž. Zvláštní, jeho oči měly opět onu krásně teplou zlatavou barvu.
„Vaše oči…“
„Co je s nimi?“
„Změnily barvu,“ řekla jsem a musela mu připadat jako blázen.
„Jednou vám to vysvětlím, slibuji. Chtěl jsem vám něco dát,“ změnil rychle téma. Až v tu chvíli jsem si všimla, že v ruce drží růžový květ. Když mi ho podával, naše prsty se dotkly, a jako by mezi námi přeskočila jiskra. Podívala jsem se mu do očí a střetla se s těmi jeho.

„Je to třešňový květ. Když není jaro venku, chtěl jsem vám ho donést alespoň sem.“ Užasle jsem se dívala z květu na něj a zase zpět. On mi přinesl jaro!
„Je nádherný. Kde jste ho sehnal. Vždyť v okruhu několika kilometrů leží jen sníh.“
„Řekněme, že je to mé malé tajemství,“ pousmál se.
„Edwarde, já… velmi vám děkuji.“ Udělal mi ohromnou radost. Nic krásnějšího jsem nikdy nedostala.
„Bello, já děkuji vám. Změnila jste můj život. Navždy.“

Udělal ještě krok ke mně. Byli jsme jen pár krátkých centimetrů od sebe.

„Bello, okouzlila jste mě. Hned v prvním okamžiku. Nemůžu na vás přestat myslet. Nejraději bych byl pořád s vámi, ale nevím, zda o to také stojíte.“ Zrychleně jsem dýchala a srdce mi bušilo jako splašené. Ta slova, co říkal… nikdy jsem od nikoho něco takového neslyšela.
„Ano,“ vydechla jsem, aniž bych se zabývala tím, zda to dává smysl.

Jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu. Jemně mě chytil za ruce a zeptal se: „Smím?“ Nepatrně sklonil hlavu níž. Věděla jsem, o co žádá. Neměla bych. Bylo to skandální chování, ale nemohla jsem tomu zabránit. Sama jsem se natáhla na špičky, abych mu byla blíž.

Na nic už nečekal a něžně spojil naše rty. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem jen stála a užívala si ten dotek. Pocity, které mnou vířily se ani nedaly popsat. Vyprostila jsem své ruce z jeho a položila mu je na ramena.

Edward polibek ukončil dřív, než bych si přála, ale když odtáhl svá ústa, zalapala jsem pro nedostatek vzduchu po dechu.

„Miluji vás,“ řekl do ticha.

***

„Isabello, pojďte už. Musíme jet.“ Hlava paní Malloryové vykukovala z kočáru a pokřikovala na celé nádvoří.

Jak Edward řekl, počasí se zlepšilo, sníh začal tát, vlastně přes noc skoro zmizel a my mohly pokračovat v cestě.

Byla jsem smutná, že ho musím opustit a navíc jsem nedostala žádný čas o samotě, abychom se mohli rozloučit. Stáli jsme na nádvoří všem, hlavně mé gardedámě, na očích. Nemohli jsme nic.

Edward mě vzal za ruku a přitáhl si ji k ústům.

„Najdu si vás. Slibuji,“ zašeptal jen pro mé uši a obdařil mě úsměvem.
„Děkuji za všechno a…“ Ještě jsem mu ta slova neoplatila, ale cítila jsem, že teď přišel ten správný čas. Jen jsem nevěděla, jak to říct správně.
„Copak?“
„Taky vás miluji.“ Oči se mu rozzářily jako dvě pochodně a kdybych rychle neustoupila, nejspíš by mě objal, což jsem nemohla připustit.

„Sbohem,“ řekla jsem, když mi pomohl do kočáru.
„Nashledanou,“ zabouchl dvířka a kočár se rozvlnil po cestě.

***

Jak slíbil, tak se stalo. Potkala jsem ho již v Hartfordu na jednom plese. Teprve tehdy jsem byla schopna uvěřit, že vše, co se stalo, byla pravda a ne jen pouhý bláhový sen.

Ještě to léto požádal manžela mé sestřenice, který zde byl mým nejbližším mužským příbuzným o mou ruku a v zimě se slavila na Rockwoodu svatba. Byla jsem tak šťastná. Představy, které jsem spřádala, když jsem byla na panství poprvé, se staly skutečností.

Nakonec jsem si hory oblíbila stejně jako on. Občas jsme jeli navštívit mou rodinu, což mi touhu po jiném klima vynahradilo.

Měli jsme s Edwardem dlouhý, hodně dlouhý život plný radosti a lásky. Vlastně ho pořád máme.

Každý rok, na prvního máje s Edwardem vzpomínáme na náš první polibek. Rok co rok se s květem třešně políbíme na důkaz trvání naší lásky.

A tuto tradici převzaly i naše děti a jejich děti a… držíme ji dodnes.

Zuzka88



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od Zuzka88:

 1 2   Další »
18. Vlaďka
01.01.2013 [19:54]

Skvělá povídka!!!!!

17. kiki1
16.08.2012 [20:48]

kiki1 Emoticon Nádherná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.04.2012 [0:52]

Petulka01Jookrasne mi to zlepsilo naladu pri te destive noci co mam za okny.. krasne se cetla tahle povidka.. palec nahodu !! Emoticon Emoticon

28.12.2011 [10:48]

teresaterka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. lucka2010
04.11.2011 [15:50]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.10.2011 [16:33]

JulieMayPřečetla jsem to jedním dechem Emoticon Emoticon. Nádhera... Emoticon Emoticon Emoticon

17.10.2011 [15:39]

AddyCullenSouhlasím s tebou Evíku, taktéž jsem to měla přečtené do pěti minut. Nádhera.! Emoticon

11. lelus
02.08.2011 [20:34]

nádherné:D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Evík
25.07.2011 [20:34]

Nádherné, strašně moc se ti to povedlo a já to přečetla za rekordních pět minut, úplně mě to pohltilo. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.07.2011 [14:44]

SemiskaNaprosto úchvatné... Emoticon Gardedámy vždycky kazily vzduch. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!