Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od skodovavera

05.07.2011 (10:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 1425×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Náruč plná květin

Já sedím tu na louce bez květin,

sledujíc postavu blízko u mě,

v ruce držíc kytici z kopretin,

ptajíc se: Miluješ mě?

***

„Ne! Kate! Na to ani nemysli! Prosím!“

Než jsem stačila doříct poslední slovo, už jsem byla mokrá od hlavy až k patě. Zrovna jsem v potoce prala prádlo a Kate tu byla taky. Takhle to dopadne vždycky – oblečení co mám na sobě je mokřejší než to v koši. Matka mě bude hubovat, ale Kate taky.

„Tu máš!“ zakřičela jsem a vrhla na ni také proud vody.

Kate se oklepala a smála se na celé kolo. Samozřejmě jsem udělala to samé – byly jsme jako sestry. Ještě mi zbýval nějaký čas, a tak jsme si obě dvě lehly do trávy a vyhřívaly se na sluníčku. Soucitně jsem se na ni podívala a řekla jí to, co mám na srdci.

„Kate, já se nechci vdát.“

Už jen ta slova mi vpalovaly do srdce díru. Co teprve až se vdám? Nikdy už nepoznám lásku. Můj budoucí ženich se jmenoval Frederick. Párkrát jsem ho viděla to ano, ale vůbec jsem ho neznala. Navíc mi vůbec nebyl sympatický – a to ještě nebylo všechno o jeho charakteru. Byl lakomý, zlý a nikdy jsem ho neviděla projevit svou lidskost. Jenže naše domácnost strádala a já jsem byla jedinou šancí na krásný život.

„Bello, moc dobře víš, že musíš,“ promlouvala mi do duše Kate.

„Vím, ale nejsem si jistá, jestli to dokážu,“ vzlykla jsem a z očí mi ukáplo pár slaných slz.

Kate mě objala a snášela můj hysterický pláč bez jakýchkoliv námitek. Měla jsem ji moc ráda – byla součástí mého života, ale smutnila jsem z toho, že mi říká to co ostatní. Musíš si ho vzít, jinak jsme na mizině. Tohle mě ještě popohnalo k tomu, abych ji více objala a ještě usilovněji plakala.

„Víš, co tě může zachránit?“ pravila, když už jsem jenom pomrkávala.

„Zázrak?“ Kate se jen zasmála a zavrtěla hlavou.

„Lepší partie nebo přinejmenším stejná.“

„A kde bych prosím tebe takovou našla?“

„Přemýšlej. Je máj lásky čas, chlapci hledají s náručí plnou květin své dívky a ty tu jen ležíš a pláčeš nad ztraceným životem. Naděje umírá poslední! Tak se zvedni a běž štěstí naproti.“

„A-ale mám tu přece koš s prádlem!“ protestovala jsem.

„To už zařídím. Jsem tvoje sousedka ne?“ uchichtla se Kate a už mizela v dálce. „Pamatuj! Máš celý den! A jakou větší šanci máš než 1. května? Láska si najde buď tebe, nebo ji budeš muset přitáhnout za sukni!“

Povzdychla jsem si a ještě chvíli se rozmýšlela, zda jít domů nebo jít opravdu svému osudu naproti s otevřenou náručí. O důvěryhodnosti Kate jsem nepochybovala. Nikdy mě nezklamala a nikdy nezklame. Svého ženicha již měla vybraného a rodiče jen šťastně souhlasili, takže teď jsem na řadě byla já.

Rychle jsem se odrazila od země a běžela směrem ke vsi. Vzala jsem to přez les - bylo to nejkratší. Ani jednou jsem se nezastavila, abych se podívala, jestli je všechno tak jak má být. Nebyla jsem pověrčivá. Ty babské povídačky jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven – nač se taky bát, že?

Jenže teď jsem se měla bát. Měla jsem být vyděšená k smrti a klepat se až by mi zuby cvakaly. Něco se okolo mě mihlo. Něco nadpřirozeného a nadlidského. Nebo jsem začala být vážně paranoidní. Bylo to jako blesk, ale mým očím to neuniklo. S jistotou jsem věděla, že to byla mužská postava. Ale těm rudým očím jsem nedokázala uvěřit. Chystal se na mě skočit, ale něco ho ode mě odhodilo a táhlo ho to zpět do temnoty lesa.

Celá jsem se napjala a běžela tam, kam jsem měla původně namířeno. Už jsem viděla světlo, když jsem si uvědomila, že nemohu nikam jít. Byla jsem vyděšená a ani já ani mé oblečení nebylo připravené na setkání s chlapci. Na nikoho jsem neměla náladu. Domů jsem nemohla – Kate by se zlobila, že jsem to tak lehko vzdala a přestala bojovat.

Proto jsem také zamířila na své oblíbené místo. Měla jsem ho ráda nejen kvůli tichu, ale také poloze. Nikdo ho nikdy nenajde, i když bylo blízko snad celému okolí. Bylo to takové srdce všeho. Vydechla jsem úlevou, když jsem spatřila známou zeleň. Usedla jsem doprostřed mýtiny a dýchala čistý vzduch. Byl už skoro večer a slunce sláblo, ale přesto jsem nedokázala odejít. Byla to vlastně taková louka, ale květy jsem tu nikdy neviděla. Ani nebyly třeba – jen by to vše zkazilo svou přeslazeností. Takhle to bylo akorát.

Mé souznění s přírodou přerušilo zašustění a následné zapraskání suchých větviček. Omámeně jsem otevřela oči a podívala se na narušitele. No, myslela jsem, že se na něj podívám. Jak jsem zjistila, byla už noc a já neviděla ani na krok. Jen hvězdy a měsíc mi oznamovaly, že je to mužská silueta. Ulekla jsem se a chtěla vstát, jenže to by nesměl dotyčný promluvit.

„Neboj se, já ti neublížím.“

Nezáleželo ani tak na slovech – spíš na jeho hlasu. Byl hebký jako samet a zvučný jako od milého chlapce. Muselo mu být podobně jako mně – takový hlas bych nemohla přičíst ani člověku, kterému je 25.

„Jak jsi mě našel?“ otřásla jsem se.

„Záleží na tom? Celý den tě hledám s náručí plnou květin,“ zasmál se a mně naskočila husí kůže. Počkat! Co to říkal? S náručí plnou květin…

„Ty jsi mě s Kate slyšel?“ zpanikařila jsem a on se smíchem pokročil vpřed.

„Jen útržky. Potom jsi mi zmizela a já neměl příležitost oslovit tě.“

Na jazyk se mi draly další otázky, ale on mi jen podal kytici z kopretin a přímo mě hypnotizoval pohledem. Neuhýbala jsem a také ho sledovala. Sedl si naproti mně, aniž by přerušil oční kontakt a objal si kolena. Vypadal tak jako malý zranitelný chlapeček, ale to jsem si raději nechala pro sebe.

„Děkuji.“

„To nestojí za řeč.“

„Ale ano stojí. Který mladík by šel pro dívku na kraj světa za účelem utrhnout kopretiny?“

„Na kraj světa? To bych neřekl.“

„Ty i já moc dobře víme, že nikde v blízkém okolí žádné kopretiny nerostou.“ Zasmál se a mě při tom zvuku poskočilo srdce radostí a blahem. Třeba to přeci jen stihnu…?

„Dobře, byl jsem pro ně dál, než je zvyklost, ale to je všechno. Jako vděk bych bral tvé jméno…?“ vyslovil nevyřčenou otázku.

„Och. Zapomněla jsem na slušné vychování – přece jen jsem chudá venkovská holka. Bella,“ doplnila jsem, když chtěl zopakovat otázku. Usmál se a povytáhl obočí.

„Víš, že je mi jedno, jestli jsi chudá venkovská holka? Líbíš se mi.“

„Ty jsi nějaký hr,“ podivila jsem se a zavrtěla hlavou.

„Hm, to je vlastně pravda. Ani neznáš mé jméno. Edward,“ vzal mi ruku a políbil ji. Já se jen červenala a doufala, že to nevidí. Marně. „Nic pohoršujícího jsem přeci neudělal, tak proč se červenáš?“ zasmál se a ruku mi znovu políbil.

„Už jen to, že si tykáme a sedíme o samotě tak blízko sebe je pohoršující. Matka by mi pěkně vyhubovala.“

„Ano, ale tvá matka tu není. A ty snad chceš, abych ti vykal a byl od tebe daleko na sto honů? Ještě jsi navíc zapomněla, že bychom spolu nemohli tak krásně hovořit. Navíc pokud bych se tvé matce nezalíbil, tak bych letěl z domu i s mou hrdostí,“ smál se.

„Ne, to jsem neřekla, ale je to proti pravidlům,“ slepě jsem odporovala.

„K čertu s pravidly a všemi zvyklosti,“ zavrčel. Já se jen otřásla a on ihned pookřál. „Je ti zima?“

„N-ne,“ zadrkotaly mi zuby a on mi mlčky podal svůj kabát.

Byl studený a neprohřátý. Musela jsem si sáhnout na jeho pokožku a nemýlila jsem se. Ledová jako led. Edwardovi jiskřilo v očích a zkoumavě mě pozoroval. Já jsem si na oplátku prohlížela jeho. V té tmě jsem uviděla jeho zlaté oči a měděné delší rozcuchané vlasy. Byl vysoký a hubený což bylo v naší době podivné. Kabát, který jsem měla na sobě, nemohl být levný. Byl ušit na míru a i jeho zbylé oblečené nebylo z nekvalitní látky. Všiml si, kam se dívám a hořce se pousmál.

„Ano, jsem bohatý. Tvé rodině bych určitě mohl zajistit lepší život, než vedli doposud. Lepší život než by jim nabídl Frederick,“ ušklíbl se nad jeho jménem a u mě si tak vydobyl respekt a uznání. Byl mnohem lepší než on a vypadalo to, že neslyšel mé zásadní oznámení.

„Já si ho nechci vzít,“ zavrčela jsem a sklopila hlavu. On mi ji však ihned pozvedl svým prstem a pohledem se mi zavrtával až do duše.

„Myslel jsem, že se nechceš vdát.“

„To není pravda. Kdybych potkala toho pravého…“

„A jak by měl vypadat ten pravý?“ přerušil mě a já se začervenala. Měl by vypadat jako on. Copak mu to můžu říct?

„No, měl by být laskavý, milý, nebojácný, jemný…,“ větu jsem nechala vyznít do prázdna.

„A podoba?“

Teď jsem se červenala jako rak. Opět jsem chtěla sklopit hlavu, ale on mi ji pořád držel u svých očí. Kdybych mu řekla pravdu, on by se mi určitě vysmál a poslal mě k čertu. On je jistě bohatý a já nemám ani věno.

„Nechte to být prosím,“ začala jsem mu najednou vykat. „Není to pro vás výhodné. Já nic nemám a vy,“ poukázala jsem na něj a jeho oblečení a potom nešťastně vzlykla. Už jsem se zvedala, ale on mě strhl na zem a přidržoval si mě, abych nemohla uniknout.

„Hledám tě déle než je zdravé. Teď se mi najednou zjevíš před očima a já tě mám nechat odejít? Ne. Jsem velký sobec, vím to, ale ne. Jak by měl tvůj ženich vypadat?“

„Jako ty,“ zašeptala jsem si pro sebe a čekala, že bude stále v pozoru nad mou odpovědí, ale on to uslyšel.

„Věříš v lásku na první pohled?“ zeptal se mě.

„Jistě. Moji rodiče se do sebe zamilovali…“

„Já také,“ přerušil mě a pohladil po tváři. Zavrtěla jsem hlavou.

„Tohle nemůže fungovat.“

„A proč by nemohlo?“ opáčil.

„Pro vás by byla lepší nějaká bohatá nevěsta. Spojili byste svůj majetek v jeden a…“

„Přestaň mi už vykat. Nemám to rád. Je to moc… formální a slušné,“ zavrčel šeptem.

„Proč? Proč zrovna já? Mohl sis vybrat široko daleko a vybereš si chudou holku ze vsi na kraji světa.“

„Ty to nedokážeš pochopit že? Bello, já se zamiloval! Miluji tě a je mi jedno, jakého jsi původu! Je mi jedno, že nemáš žádný majetek, peníze nebo cokoliv tak povrchního. Já tě miluji.“

Věděla jsem, že čeká na moji odpověď, ale nedokázala jsem ze sebe dostat ani jedno slůvko. Právě mi vyznal city a já tu jen tak sedím a nejspíš i pláču. Pláču štěstím a radostí. Hledám někoho jako on celý život a on se mi jednoho dne objeví se slovy, že mě miluje. Připomínalo mi to jeho vyprávění. Také mě hledal. Dlouho.

„Udělal jsem něco špatně? Co jsem pokazil?“ panikařil a já jsem musela zavrtět hlavou a znovu vzlyknout.

„Ty to nechápeš? Já jsem šťastná!“ vykřikla jsem a objala ho.

Potom jsem už jen plakala a vzlykala mu do košile. On plakal také – alespoň jsem si to myslela podle těch vzlyků. Až jsme se oba utěšili, tak mě políbil. Bylo to nádherné a hrozně moc romantické. Obzvláště za svitu hvězd a měsíce. Celou noc jsme byli na mém oblíbeném místě – nechtělo se nám pryč. Ráno jsme ale museli. Matka je určitě strachy bez sebe a co teprve Kate?

„Můžu jít s tebou?“ zašeptal v polibku, který měl být na rozloučenou.

„A víš co? Proč ne? Stejně bychom to museli brzo říct a navíc… já nechci Fredericka ani vidět.“ Edward zavrčel a přitáhl si mě k sobě. Hrozně žárlil.

„Já ho nechci ani cítit. Přiblíží se k tobě a zlomím mu vaz – bez legrace.“

„Já vím. Tak už pojď – chci už plánovat naši svatbu,“ zasmála jsem se a šla naproti svému osudu.

skodovavera

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od skodovavera: